ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.699.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 699/2021-845
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké kreditní a finanční s.r.o. , IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě – Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému městu Kutné Hoře , IČ 002 36 195, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 68.910 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 29 C 15/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.033,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Bezoušky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 29 C 15/2010-299, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 6. 2015, č. j. 29 C 15/2010-309, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 371.397 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); doplňujícím usnesením pak nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. Nevyhověl tak žalobkyni požadující vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemků v jejím vlastnictví (resp. její právní předchůdkyně) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň. Vyšed z posudku ustanoveného znalce Ing. Oty Meissnera, zjistil okresní soud rozsah skutečného užívání pozemků žalovaným, jakož i výši v místě a čase obvyklého nájemného (48 Kč/m 2 /rok). Byť žádání žalobkyně právně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nepřiznal jí právo na jeho vydání, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a označil za nelogické, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Vedle řečeného shledal počínání žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (spekulativní koupi předmětných pozemků vedoucí k nabytí toliko holého vlastnictví s úmyslem domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném), rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, změnil tak, že žalovaného povinoval k úhradě 68.910 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok III.). Odvolací soud připomněl ustálený náhled prolínající se judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle něhož je obec pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků třetí osoby jejími občany coby veřejné prostranství. Nález Ústavního soudu, o nějž své rozhodnutí opřel soud okresní, nazval ojedinělým. Nachází-li se v nyní posuzované při na pozemcích žalobkyně pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň apod., jež jsou využívány širokou veřejností, je to právě žalovaný, kdo je povinen vydat náhradu za takové užívání cizí věci. Při určování výše popsaným způsobem vznikajícího prospěchu žalovaného vyšel krajský soud ze znaleckého posudku. Jelikož cena jím vypočtená převyšovala maximální cenu nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle výměru Ministerstva financí č. 01/2008, stanovil hodnotu bezdůvodného obohacení sumou 20 Kč/m 2 /rok. Opodstatněným neshledal argument žalovaného označující výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy. Z tvrzení žalovaného měl za to, že dopustila-li se žalobkyně v tomto směru problematického jednání, stalo se tak ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv k žalovanému, pročež jako irelevantní odmítl jím navrhované důkazy, přičemž dodal, že podnikatelskou činnost žalobkyně vedenou ekonomickými cíli nelze samu o sobě považovat za nemravnou. S ohledem na vylíčené žalobě v části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle poměru úspěchu účastníků ve věci.
Proti výše zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení; dovolací soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2018, č. j. 28 Cdo 430/2017-473, dovolání žalobkyně odmítl, zatímco o dovolání žalovaného rozhodl tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s příslušenstvím, a věc krajskému soudu v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal na nedostatečnost postupu krajského soudu při posuzování námitky rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy.
Navazujíc na rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. 20 Co 350/2015-491, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodováno o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 68.910 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že zmíněnému soudu uložil prověřit, zda lze z konkrétních okolností jednání právní předchůdkyně žalobkyně usuzovat na nemravnost předmětného požadavku na vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 C 15/2010-758, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Doplniv dokazování, dospěl k závěru, že jednání žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a proto nelze vlastníku přiznat jinak oprávněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitostí. Dle soudu je nutné na ekonomickou činnost právní předchůdkyně žalobkyně nahlížet v širších souvislostech, jež nasvědčují spekulativnímu úmyslu. Právní předchůdkyně žalobkyně nabyla v dražbě pozemky, s jejichž povahou jakožto veřejného prostranství byla obeznámena, avšak téměř obratem požadovala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za 12 měsíců užívání pozemků ve výši převyšující jejich dražební cenu. Nabízenou dohodu ze strany žalovaného poté v podstatě negovala, neb nepřistoupila na odkup za dvojnásobek dražební ceny a požadovala částku více než šestinásobnou (pro město nepřijatelnou), nepřivolila ani kompromisnímu návrhu či směně pozemků za jiné nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poukazovala na svůj podnikatelský záměr s pozemky, ten se však nikterak nesnažila realizovat. Celou situaci dle soudu dovršuje skutečnost, že obdobné (spekulativní) jednání vykonávají osoby personálně propojené s právní předchůdkyní žalobkyně.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně o nemravnosti jednání právní předchůdkyně žalobkyně, ztotožnil se s právním hodnocením věci daným soudem a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalobkyně dovoláním, z jehož obsahu plyne, že přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zák., neb považuje úvahy soudů nižších stupňů za zjevně nepřiměřené, což ospravedlňuje jejich přezkum Nejvyšším soudem. Dovolatelka napadá též závěr o účelně vynaložených nákladech žalovaného na právní zastoupení a upozorňuje na judikaturu dovolacího i Ústavního soudu vztahující se k zastoupení statutárního města advokátem. Dále rozporuje závěr o přenosu odpovědnosti za protiprávní jednání své právní předchůdkyně, k němuž soudy dospěly. Navrhuje proto zrušení rozsudků krajského i okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž reagoval na předestřenou argumentaci a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že hodnocení jednání účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2482/2016, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Žalobkyně sice v dovolání vyjádřila přesvědčení, že právě k této zjevné nepřiměřenosti v úvahách soudů nižších stupňů došlo, nelze jí však dát za pravdu. Soud prvního stupně i odvolací soud provedly podrobné dokazování a poté pečlivě zvažovaly zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti, neb, jak samy naznaly, jednotlivé okolnosti nelze vykládat izolovaně a právě z celkového obrazu jednání žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) je patrný rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasně plynou důvody pro zamítnutí žaloby a dovolatelka nepřichází s žádnou argumentací, v jejímž světle by se závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy jevil zjevně neadekvátní. Žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (například zájem žalovaného o vydražení pozemků, personální propojenost právní předchůdkyně žalobkyně a osob s obdobnými spekulativními praktikami, záměr právní předchůdkyně žalobkyně pozemky podnikatelsky využít a další), přičemž dovolací soud skutkový stav věci zjištěný v nalézacím řízení ani samotné hodnocení důkazů revidovat nesmí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 502/2020, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2332/2020, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2077/2020).
Co do námitky oponující přičítání jednání právní předchůdkyně žalobkyni je vhodné poznamenat, že odvolací soud přiléhavě poukázal na zásadu, dle které nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a pravidlo, že postoupení pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova právního postavení. Také dle §529 odst. 1 obč. zák. dlužníkovi zůstávají i po postoupení pohledávky zachovány všechny námitky, jež mohl uplatnit v době postoupení; mezi tyto námitky je nutné zahrnout i námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 01. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2461/2017).
Též odkaz dovolatelky na usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a další rozhodnutí hovořící o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu při obecném užívání pozemků náležejících třetí osobě je nepříhodný, neboť existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nebyla soudy zpochybněna. Projednávaná žaloba nebyla zamítnuta proto, že by soudy snad nedovodily vznik bezdůvodného obohacení na straně obce, nýbrž proto, že byl výkon práva žalobkyně na vydání obohacení shledán rozporným s dobrými mravy.
Namítá-li dále žalobkyně, že přiznaná náhrada nákladů žalovanému je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, je nutno zdůraznit, že dovolání proti částem rozhodnutí týkajícím se nákladů řízení je bez dalšího objektivně nepřípustné [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Soud přistoupil k přiznání náhrady nákladů žalovanému, neboť v dané kauze spatřuje složitost ospravedlňující rozhodnutí žalovaného nechat se v řízení zastoupit advokátem. Žalovaný (město Kutná Hora) není statutárním městem ani městem natolik personálně a materiálně vybaveným, aby bylo možno náklady na jeho zastoupení ve složitém právním sporu, jejž řešily soudy nižších stupňů opakovaně po zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem, považovat za neúčelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015). Dlužno dodat, že městu Kutné Hoře byla Nejvyšším soudem i v jiných řízeních náhrada nákladů na zastoupení advokátem též přiznána (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3893/2017). Dovolací soud náklady stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.033,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu