ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.946.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 946/2021-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. H. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. H. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 60/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2021, č. j. 16 Co 207/2020-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 16 Co 207/2020-386, jehož výrokem I. byl ve výrocích I. a II. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 11. 2019, č. j. 9 C 60/2017-285, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 9 C 60/2017-297 [kterým byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci, jakožto osobami oprávněnými, podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, vzniklých oddělením z původního pozemku parc. č. XYv k. ú. XY, obec XY, na základě geometrického plánu č. 273378/2018, vyhotoveného Geodetickou kanceláří Nedoma & Řezník, s.r.o., který je nedílnou součástí smlouvy o převodu pozemků a tohoto rozsudku, do podílového spoluvlastnictví žalobců každému v rozsahu jedné ideální poloviny, jako pozemků náhradních, a jímž žalované a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 25.047 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok III.)], tak, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalované o převodu označených pozemků byla zamítnuta; dále rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud takto rozhodl poté, co usnesením ze dne 3. 2. 2021, č. j. 16 Co 207/2020-376, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobci v podání ze dne 30. 11. 2020 (výrok I.), dále zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (výrok II.) a žalobce vyzval, aby obratem upřesnili, zda jejich „návrh na zastavení řízení“ o převodu náhradních pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, uvedený v návrhu na změnu žaloby ze dne 30. 11. 2020, je zpětvzetím žaloby (výrok III.). Vyšel z nesporného sdělení všech účastníků řízení, že původní pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, z něhož byly z iniciativy žalobců odděleny pozemky parc. č. XY a č. XY, byl po rozhodnutí soudu prvního stupně rozdělen tak, že žalobci požadované náhradní pozemky „jsou nově v pozemku parc. č. XY“, který je součástí rezervy státních pozemků dle §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), což vylučuje jejich převod, resp. převod takto nově označeného pozemku podle §6 tohoto zákona. Dále konstatoval, že žalobci podáním ze dne 30. 11. 2020 navrhli změnu žaloby, spočívající ve změně náhradních pozemků, a zastavení řízení ohledně převodu původních pozemků, a že dne 28. 1. 2021 navrhli přerušení řízení dle §109 o. s. ř., neboť zjistili, že jimi nově označené pozemky jsou dotčeny veřejně prospěšnými stavbami, a hodlají proto zajistit zpracování geometrických plánů na oddělení částí pozemků, s tím, že poté navrhnou změnu žaloby, jíž se budou domáhat vydání mezitímního rozsudku o základu nároku a „o povinnosti žalované podat návrh na rozdělení pozemků stavebnímu úřadu dle §82 stavebního zákona podle v mezidobí zpracovaných geometrických plánů“. Odvolací soud dospěl s odkazem na §95, §211 a §216 o. s. ř. k závěru, že změněná žaloba by nemohla být úspěšná, byť jde o věc restituční, u které způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§153 odst. 2 o. s. ř.), neboť chybí tvrzení žalobců o převoditelnosti pozemků a o jejich ceně, a proto změnu žaloby nepřipustil, pročež zamítl návrh žalobců na přerušení řízení; předmětem řízení tak zůstala žaloba o převod původních pozemků, a proto žalobce též vyzval, aby výslovně potvrdili, zda „návrh na zastavení“ je zpětvzetím žaloby, a že v kladném případě bude postupovat podle §222a o. s. ř.
Napadený zamítavý rozsudek odvolacího soudu je pak založen jednak na závěru, že pozemky parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY jsou objektivně nepřevoditelné, a dále na tom, že Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, vyslovil právní názor o nemožnosti oddělení pozemků geometrickým plánem bez návrhu vlastníka pozemku mimo rámec stavebního řízení, a „v logickém důsledku i v nezájmu žalobců o tyto pozemky vyjádřenému v podání ze dne 30. 11. 2020 návrhem na zastavení řízení ohledně těchto pozemků“. Dále odvolací soud dovodil, že žalobci nově vybrané pozemky nejsou v současné době k převodu vhodné, čehož jsou si vědomi, a do budoucna avizují změny ve specifikaci pozemků (tj. v jejich označení, výměře a hodnotě), přičemž není jisté, zda a kdy lze doplnění rozhodných tvrzení přepokládat. Za takové nejisté situace proto „nepřistoupil ke změně žaloby“ ani k přerušení řízení, jak žalobci navrhovali, a řízení naopak ukončil.
Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „odvolací soud se svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc měla být odvolacím soudem posouzena jinak“. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a namítají, že skutečný důvod zamítnutí žaloby odvolacím soudem na převod původně označených náhradních pozemků, které byly žalovanou po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zařazeny do státní rezervy pozemků, byl jen ten, že nepřipustil změnu žaloby navrženou jimi podáním ze dne 30. 11. 2020, v němž označili osm jiných pozemků spravovaných žalovanou, jejichž převodu se „nově domáhali“, přičemž původně označené pozemky nepožadovali. V lednu 2021 však zjistili, že většina z nově vybraných pozemků je rovněž z převodu vyloučena, neboť jsou zčásti dotčeny veřejně prospěšnými stavbami, a žaloba by tak byla úspěšná jen za předpokladu vypracování geometrických plánů k oddělení částí pozemků (viz též nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/2019, týkající se rozdělení pozemků, o němž může rozhodnout jen stavební úřad). Proto také navrhli přerušení řízení s tím, že zajistí zpracování geometrických plánů a ocenění oddělených částí pozemků. Odvolací soud však změnu žaloby nepřipustil a řízení nepřerušil. Následně pak žalobci podáním ze dne 5. 2. 2021 odvolacímu soudu sdělili, že i nadále trvají na převodu jiných náhradních pozemků podle změny žaloby ze dne 30. 11. 2020. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. (když soud v dané věci není vázán žalobním petitem, neboť jde o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky), jakož i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, když jim neumožnil, aby se domáhali převodu jiných vhodných pozemků namísto původně „zažalovaných“, které jim byly soudem prvního stupně převedeny, a tak „vůbec nedostali možnost požadovat převod jiných náhradních pozemků“ (dále odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2423/2008, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008 a sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, v nichž dovolací soud vyslovil, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily §153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků). V daném případě tak došlo k porušení práva žalobců na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „k dalšímu projednání“.
Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žalobci jednak řádně nevymezili dovolací důvod dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., jejich námitky představují vady řízení, které od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem, a kromě toho fakticky brojí proti předchozímu usnesení odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna jimi navrhovaná změna žaloby, a nikoliv proti napadenému zamítavému rozsudku tohoto soudu, neboť nezpochybňují, že původní označené pozemky převedené jim soudem prvního stupně jsou nepřevoditelné, byly-li zařazeny do státní rezervy pozemků. Žalobcům je též známo, že i jimi nově nárokované pozemky jsou pro zákonné překážky nepřevoditelné, a z tohoto důvodu také navrhli přerušení odvolacího řízení za účelem zpracování geometrických plánů na oddělení částí pozemků, jimž by však muselo předcházet správní řízení o rozdělení pozemků dle stavebního zákona; i přesto však trvali na jejich převodu jako náhradních.
Taktéž vedlejší účastník navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, a to s odkazem na §205a o. s. ř. a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1688/2020.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť je zčásti neshledal přípustným, a zčásti trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4032/2017, ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1526/2020, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
V posuzované věci spatřují dovolatelé přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud „se svým postupem“ odchýlil od jimi odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, tím, že jim neumožnil, aby se domáhali převodu jiných vhodných náhradních pozemků namísto původně „zažalovaných pozemků“.
Pokud ovšem dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nepřipustil jimi navrženou změnu žaloby a že řízení nepřerušil, pak tyto jejich námitky nesměřují proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, a jsou tak zcela bezpředmětné.
V tomto ohledu lze jen dodat, že rozhodl-li odvolací soud z jím uvedených důvodů dle §95 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s jím citovaným §216 o. s. ř.) o nepřipuštění změny žaloby navržené žalobci v jejich podání ze dne 30. 11. 2020, pak tímto usnesením byl ve smyslu §170 o. s. ř. při svém rozhodnutí ve věci samé vázán; ostatně proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání (proti usnesení soudu prvního stupně) ani dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu) přípustné. Obecně pak platí, že žalobce nemůže být nepřipuštěním změny žaloby závažným způsobem poškozen, neboť může svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, či ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3094/2019).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, na nějž dovolatelé mj. poukázali, uvedl, že „bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§118a odst. 2 a 3 o. s. ř.)“.
Tomuto právnímu názoru dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20; v něm vyslovil, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. V bodu 38. tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že „po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby“.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně předložila jako přílohu jejího podání doručeného soudu dne 14. 6. 2017 na CD disku „Přehled všech nabízených pozemků ve veřejných nabídkách“ (viz čl. 112a spisu). Žalobci podáním ze dne 16. 10. 2020 odvolací soud mj. požádali, aby jim s ohledem na jejich zjištění o existenci překážky vylučující převoditelnost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY poskytl lhůtu dvou měsíců, v níž mu sdělí, který jiný náhradní pozemek budou po žalované požadovat. Podáním ze dne 30. 11. 2020 žalobci mj. navrhli změnu žaloby, jíž se namísto původních pozemků domáhali po žalované převodu jiných osmi jimi označených náhradních pozemků. Dalším podáním ze dne 28. 1. 2021 žalobci sdělili odvolacímu soudu, že „drtivá většina pozemků, jejichž převodu se nově domáhají, je rovněž z převodu zčásti vyloučena“, neboť „zčásti jsou dotčeny veřejně prospěšnými stavbami, s výjimkou parc. č. XY v k. ú. XY“. Následně - poté, co odvolací soud citovaným usnesením mj. nepřipustil změnu žaloby - pak žalobci podáním ze dne 5. 2. 2021 odvolacímu soudu sdělili, že „i nadále trvají na převodu jiných náhradních pozemků podle změny žaloby ze dne 30. 11. 2020“.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly - nebýt liknavého postupu žalované (do 31. 12. 2012 Pozemkového fondu ČR) - zařaditelné do veřejné nabídky, či do této nabídky již zařazené (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2020).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno především hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Námitkám dovolatelů, že odvolací soud nepostupoval správně, když jim neumožnil, aby se domáhali převodu jiných vhodných pozemků namísto původně „zažalovaných“, resp. že žalobci „vůbec nedostali možnost požadovat převod jiných náhradních pozemků“, že tento postup je v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř., s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, jakož i jimi dalšími odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a citovaným nálezem Ústavního soudu, přisvědčit nelze. Byť odvolací soud - přestože si byl vědom závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, na nějž výslovně poukázal, jakož i toho, že v daném případě jde o věc, u které způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§153 odst. 2 o. s. ř.) - nepřipustil z jím uvedených důvodů žalobci navrženou změnu žaloby - vyplývá z obsahu spisu, že žalobci měli - i poté, co zjistili, že ani jimi nově vybrané pozemky (namísto těch, ohledně nichž rozhodl soud prvního stupně) nejsou vhodné k převodu jakožto pozemky náhradní z důvodu, že „zčásti jsou dotčeny veřejně prospěšnými stavbami“ (s výjimkou pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) - možnost navrhnout, aby jim jako náhradní byly převedeny jiné pozemky odlišné od těch, které požadovali v návrhu na změnu žaloby (mohlo se např. jednat o pozemky ze seznamu žalované tvořícího přílohu jejího podání doručeného soudu prvního stupně dne 14. 6. 2017 na CD disku, či o pozemky aktuálně zařazené do veřejné nabídky pozemků). Namísto toho žalobci odvolacímu soudu podáním ze dne 5. 2. 2021 sdělili, že „i nadále trvají na převodu jiných náhradních pozemků podle změny žaloby ze dne 30. 11. 2020“, ačkoliv tyto pozemky v době probíhajícího odvolacího řízení byly z převodu vyloučeny pro zákonnou překážku uvedenou v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak žalobci sami uvedli, jinak řečeno, nově nárokované pozemky nebyly k převodu „vhodné“ a zařaditelné do veřejné nabídky pozemků (ohledně pozemku parc. č. XY v k. XY nic netvrdili, natož prokazovali). Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat, že se odchýlil od dovolateli odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či od citovaného nálezu Ústavního soudu, neboť za shora uvedeného stavu, kdy žalobci (v dovolacím řízení zastoupeni advokátkou) nadále trvali na převodu jiných náhradních pozemků podle změny žaloby ze dne 30. 11. 2020, nebylo již v dané věci namístě, aby odvolací soud žalobce vyzýval, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku; k porušení práva žalobců na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, tudíž nedošlo.
Kromě dovolateli vytýkaného „postupu“ odvolacího soudu (viz shora) neobsahuje jejich dovolání podané proti zamítavému rozsudku odvolacího soudu vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), a ani v něm neuplatnili dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 větě první o. s. ř.; pro tyto nedostatky dovolání, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, nelze (dále) v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. I když žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem náklady řízení, nepovažoval je dovolací soud za účelně vynaložené. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17), která vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; přitom v případě dané věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu žalobců a vedlejšího účastníka se taktéž opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť náklady vedlejšího účastníka (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v dané věci považovat za účelně vynaložené. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc - slovy Ústavního soudu - představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě statutárního města, nelze vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů advokátního zastoupení přiznat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu