ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1430.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1430/2019-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného D. L., jako obecným zmocněncem, bytem XY, proti žalovanému J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, PSČ 603 00, o zaplacení částky 104.207,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 264/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 47 Co 353/2017-722, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19. července 2017, č. j. 4 C 264/2011-690, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 104.207,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 30. května 2011 do zaplacení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
2. Soud prvního stupně – cituje ustanovení §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný porušil svou povinnost, když jako jednatel společnosti XY (po změně obchodní firmy XY – dále jen „společnost“ nebo „dlužník“) nepodal na majetek společnosti insolvenční návrh, přestože nejpozději ke dni 18. června 2009 (fakticky již ke dni 30. května 2009) byla společnost v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měla více věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Žalovaný byl přitom jediným jednatelem a společníkem společnosti a sám při jednání potvrdil, že dlužník nehradil závazky pro nedostatek finančních prostředků. Povinnost podat insolvenční návrh měl žalovaný splnit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, o úpadku dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaný ukončil funkci jednatele společnosti dne 3. července 2009, bylo pro rozhodnutí dané věci určující, zda společnost byla v úpadku nejpozději 15 dní před tímto datem.
3. Z uvedených důvodů žalovaný podle soudu prvního stupně odpovídá žalobci za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh, která spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené žalobcem k uspokojení a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.
4. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (první výrok) a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 21.846,85 Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že společnost byla v rozhodném období (tj. již k 30. květnu 2009) v úpadku ve formě platební neschopnosti a žalovaný byl proto povinen jako její jednatel podat bez zbytečného odkladu poté, co se o uvedené skutečnosti dozvěděl, insolvenční návrh, což neučinil.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá „protiústavnost právních závěrů a postupu odvolacího soudu“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
8. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017.
9. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu a proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení účastníků, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
11. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do vymezení předpokladů vzniku odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh) odpovídá závěrům, z nichž při výkladu ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona ustáleně vychází rovněž judikatura Nejvyššího soudu a podle kterých platí, že:
[1] Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
[2] Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[3] Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. K tomu srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016.
[4] Věřitele, který se podle ustanovení §99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a) dlužník byl v úpadku, b) žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona) a c) věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28.
12. Rovněž ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (jimž dovolatel vytýká, že se adekvátním způsobem nevypořádaly s námitkami, které v řízení uplatnil), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
13. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
14. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není.
15. Výhrady (podle kterých soudy nižších stupňů nezohlednily „zvláštnosti podnikání“ společnosti, nepřihlédly k jejím „obchodním případům“, v nichž společnost byla věřitelem a pominuly, že ani soudem ustanovený znalec nebyl schopen určit, kdy přibližně došlo k úpadku společnosti), jimiž dovolatel polemizuje se závěrem soudů obou stupňů, že společnost byla v úpadku již ke dni 30. května 2009 (nejpozději pak podle soudu prvního stupně ke dni 18. června 2009), nečiní dovolání přípustným již proto, že zcela ignorují skutkový stav věci, z něhož vyšly při rozhodování soudy obou stupňů. I při zkoumání přípustnosti dovolání přitom nelze pominout, že (kdyby dovolání bylo připuštěno) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. V projednávané věci soudy na základě provedeného dokazování (navíc bez využití závěrů zpracovaného znaleckého posudku) shodně uzavřely, že společnost byla v rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť měla řadu věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž společnost tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dovolatel tyto závěry nijak nezpochybňuje, ani netvrdí, že by společnost měla z „obchodních případů“ takové pohledávky, které by byla schopna využít na úhradu pohledávek všech věřitelů, vůči nimž měla pohledávky více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.
19. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
21. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) je současně zřejmé, že soud též řádně vysvětlil důvody, pro které další důkazy neprovedl. Z větší části ostatně ani nešlo o důkazy, jejichž provedení by navrhoval dovolatel.
22. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
23. Rovněž námitkami proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); ani k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Budiž v této souvislosti pro úplnost dodáno, že vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že si neobstaraly „dostatečný podklad“ pro závěr o tom, že žalovaný věděl o situaci společnosti (jinak řečeno, že v rozhodné době věděl nebo při náležité pečlivosti měl vědět, že společnost je v úpadku), přehlíží, že již soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaný jako jediný jednatel společnosti věděl o tom, že společnost řadě věřitelů nehradí jejich splatné pohledávky, jakož i o důvodech tohoto stavu, kterým byl nedostatek finančních prostředků.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 10. dubna 2019 (srov. §1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu