ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1765.2019.2
sp. zn. 29 Cdo 1765/2019-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce STEBAL Spedition, s. r. o. , se sídlem v Dubí, Horská 302, PSČ 417 02, identifikační číslo osoby 25036114, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, proti žalované A. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem P. H., advokátem, se sídlem XY, o zaplacení částky 187.108 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 13 Cmo 29/2018-82, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 13 Cmo 29/2018-82, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 3. srpna 2015 se žalobce (STEBAL Spedition, s. r. o.) domáhal po žalované (A. C.) zaplacení částky 187.108 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh.
2. Rozsudkem ze dne 2. května 2018, č. j. 43 Cm 1/2015-57, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl, že základ žalobního nároku žalobce je opodstatněný a po právu.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou co do základu naplněny předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu dle §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); vznesenou námitkou promlčení se nezabýval.
4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na §98 a §99 insolvenčního zákona, §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 – uzavřel, že žalobou uplatněný nárok (dovozovaný z §99 insolvenčního zákona) se promlčel, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči dlužníku (1. prosince 2009) a ke dni podání žaloby (5. srpna 2015) již uplynula. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je určující, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. Je nepochybné, že žalobce se o vzniklé škodě dozvěděl (nejpozději) prostřednictvím zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka v insolvenčním rejstříku (§71 odst. 3 a §419 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Vědomost o výši škody je pro závěr o plynutí promlčecí doby nerozhodná.
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
7. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), snášeje v dovolání argumenty na podporu závěru, že okamžik vzniku škody, a tím i počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby lze zásadně ztotožňovat až s okamžikem, kdy jsou naplněny definiční znaky vzniku škody dle §99 insolvenčního zákona, tj. přihlášení pohledávky věřitelem do insolvenčního řízení dlužníka, její zjištění a stanovení alespoň přibližné míry nedobytnosti pohledávky v insolvenčním řízení. P ožaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a požaduje dovolání zamítnout.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázky dovoláním předestřené je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu .
11. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do počátku běhu subjektivní promlčecí doby u žalobou uplatněného nároku.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
[1] Dovolatel měl vůči dlužníku, společnosti D. S., pohledávku v celkové výši 192.037,66 Kč za provedené přepravy.
[2] Žalovaná byla jedinou společnicí dlužníka, funkci jednatelky vykonávala podle obchodního rejstříku v době od 15. prosince 2008 do 30. března 2011.
[3] Dne 1. prosince 2009 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; téhož dne, v 9.25 hodin, zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[4] Usnesením ze dne 11. května 2011, č. j. KSUL 43 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 12. května 2011), zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.
[5] Dovolatel přihlásil své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dne 9. prosince 2009, přičemž tyto byly v rozsahu částky 192.037,66 Kč zjištěny při přezkumném jednání (jež se konalo 12. července 2011).
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“):
§71 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění.
(3) Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně.
§99 (insolvenčního zákona)
(1) Osoba, která v rozporu s ustanovením §98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.
(2) Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.
(3) Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.
§106 (obč. zák.)
(1) Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
(…)
§3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §71 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a ustanovení §99 insolvenčního zákona platí v nezměněné podobě od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Ustanovení §106 obč. zák. platilo v citované podobě v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn. Ustanovení §3036 o. z. v citované podobě platí od 1. ledna 2014.
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Srov. vedle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněného pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, jakož i nemeritorní usnesení Nejvyššího soudu (o odmítnutí dovolání) ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016, a ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4462/2017 (jež se tohoto závěru dovolávají).
16. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016 se dále podává, že povinnost podat insolvenční návrh dle §98 insolvenčního zákona je povinností trvající (nikoli jednorázovou).
17. Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh pak Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Tohoto závěru se dovolávají např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018. Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
18. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/1984“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 33, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018. Z dikce §99 odst. 2 insolvenčního zákona je přitom zjevné, že toto ustanovení přinejmenším limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže ani úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku(ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016) tak obtížný, jak dovolatel dovozuje.
19. Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě doby, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí doba. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o kterou však v posuzované věci nejde), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 164).
20. Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. (ve věci i nadále uplatnitelné se zřetelem k §3036 o. z.) váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby ke dni, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná; pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, nestačí, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Srov. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněný pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Z ustanovení §71 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) vyplývá [a závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 21 , potvrzují], že dovolatel se podle insolvenčního zákona považuje za informovaného o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, od okamžiku zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení , v insolvenčním rejstříku. Z vědomosti věřitele (dovolatele) o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka, lze ve skutkové rovině nepochybně usuzovat, že pohledávka tohoto věřitele vůči dlužníku bude zřejmě uspokojena jen poměrně, respektive, že některé její části (typicky příslušenství) nebudou uspokojeny vůbec (§1 písm. a/, §170 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona). Taková vědomost (že je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka ) však nemá žádnou vypovídací schopnost ohledně toho, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, mělo vliv na míru očekávaného uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka protiprávní jednání některé z osob uvedených v §98 insolvenčního zákona spočívající v porušení povinnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla, nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka, podat jménem dlužníka insolvenční návrh na jeho majetek. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018.
22. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí doby) již proto správné není. Nelze automaticky dovozovat, že okamžikem zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku začíná bez dalšího běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobám uvedeným v §98 insolvenčního zákona.
23. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení bude vypořádat se s otázkou běhu objektivní promlčecí doby (kterou v napadeném rozhodnutí pominul).
25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu