ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.217.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 217/2021-689
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný S. A. A. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, státní příslušník Izraele, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 To 494/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného S. A. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 2 T 42/2017 , byl obviněný S. A. A. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil společně se spoluobviněným M. A. A., nar. XY, jednáním spočívajícím v tom, že dne 29. 3. 2017 kolem 03.00 hodin v Praze 1, XY, v prvním patře klubu K. l., společně s dalším, doposud nezjištěným pachatelem, fyzicky napadli D. M., který se jim snažil zabránit v začínající potyčce, přímo na parketu, a to tak, že D. M. nejméně jednou udeřili pěstí do obličeje, srazili ho na zem, a když ležel na zemi, opakovaně ho napadli údery pěstí do obličeje a opakovanými kopy do obličeje a ramen, kdy D. M. si rukama chránil hlavu, a svého jednání zanechali až po zásahu přítomných hostů a ochranky klubu, která je vyvedla ven, přičemž D. M. utrpěl zranění, a to povrchní poranění v oblasti obličeje, mírný otok v oblasti nosu a nad levou očnicí charakteru pohmoždění měkkých tkání, bez porušení hlubších struktur, včetně obličejového skeletu, které si vyžádalo lékařské ošetření.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Současně byl obviněnému v souladu s §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 (dvou) let.
Uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. A. A., nar. XY, trvale bytem XY, XY, státního příslušníka Izraele.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 2 T 42/2017, podal obhájce obviněného odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podal rovněž spoluobviněný M. A. A., a dále státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, která jej směřovala do výroků o vině i trestu v neprospěch obou obviněných.
O odvolání obviněného, spoluobviněného a státní zástupkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 To 494/2019 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině a trestu u obviněného M. A. A., a podle §259 odst. 1 tr. ř. rozsudek v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Odvolání státní zástupkyně a obviněného S. A. A. zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. A. A., v té době stíhaný jako uprchlý, prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 538–539), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolání poukázal na obsah svého odvolání a opakoval tak svou obhajobu, kterou uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Namítl nevěrohodnost svědků a porušení zásady in dubio pro reo. Domnívá se, že soudy rozhodly na bázi pouhých úvah a nikoliv na základě ověřených řádných důkazních prostředků, přičemž ze všech možných variant skutkového děje zvolily tu pro něj nejnepříznivější.
Rovněž namítl, že byla porušena zásada beneficium coahensis. Pokud v případě spoluobviněného M. A. A. odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k řádnému prověření v minulosti získaných výpovědí osob, které odmítly svou přítomnost při hlavním líčení, měl tak rovněž učinit i v dovolatelově případě.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se viny a trestu obviněného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 To 494/2019, a podle §265k odst. 2 tr. ř zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 630/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Takový odkaz je však v řízení o dovolání nepřípustný, k čemuž státní zástupce poukázal na právní větu rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Se vznesenými námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavci 21. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 14. a 15. odůvodnění napadeného usnesení. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni plně odkázal. Předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, kteroužto však obviněný součástí svého dovolání neučinil. K námitce porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku procesní, přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolání obviněného včetně spisového materiálu bylo Nejvyššímu soud doručeno dne 26. 2. 2021.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 To 494/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. A. A. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný konstatoval, že nebyla řádně prověřena věrohodnost svědků) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající. Svou námitku ale nikterak blíže nespecifikoval, kdy pouze uvedl, že v projednávaném případě absentují přímé důkazy, kdy není možné jeho jednání zodpovědně hmotněprávně posoudit, přičemž toliko odkázal na podané odvolání s tím, že v něm uvedl množství zásadních nesrovnalostí.
Ve vztahu k odkazu obviněného na argumentaci v jeho řádném opravném prostředku Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Dovolatelem uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. A. A. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ z důvodu rozmanitosti výpovědí a důkazních prostředků je možné sestavit více variant děje činu “, přičemž soudy zvolily „ pro jeho osobu nejnepříznivější varianty “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Obviněný námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy explicitně nevznesl, pouze vyslovil obecný nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nižšími soudy. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nadto se se všemi námitkami obviněného řádně vypořádal odvolací soud v bodech 14. a 15. svého rozhodnutí, kdy shrnul základní důkazní východiska z kterých jak nalézací tak odvolací soud vycházely a závěry z nich logickým způsobem vyplývající, přičemž na toto odůvodnění lze beze zbytku odkázat.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z více verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného, že soudy neuplatnily trestněprávní zásadu beneficium cohaensionis ač pro to byly splněny podmínky, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku ryze procesní, nepodřaditelnou pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Nadto se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud připomíná, že podstatou této zásady, projevující se v ustanovení §261 tr. ř., je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která nepodala odvolání, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která podala odvolání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3105–3106).
V projednávané věci byl rozsudek nalézacího soudu částečně zrušen ve vztahu ke spoluobviněnému s ohledem na procesní nepoužitelnost svědeckých výpovědí z přípravného řízení (poškozeného D. M. a svědků F. P., F. M. a A. A.) ve vztahu k jeho osobě. Odvolání obviněného a státní zástupkyně bylo pro nedůvodnost zamítnuto. V případě dovolatele odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědi poškozeného a výše uvedených svědků z přípravného řízení jsou ve vztahu k jeho osobě procesně použitelnými důkazy. Obviněnému bylo totiž usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno dne 29. 3. 2017, kdy si jej osobně převzal, tedy ještě před provedením předmětných výslechů. Z protokolů o výpovědích poškozeného a výše uvedených svědků pak vyplývá, že obhájce obviněného byl přítomen těmto výslechům, kdy aktivně vykonával právo na obhajobu, mimo jiného kladením mnohých dotazů (č. l. 130–137 a 156–173 spisu). Za situace, kdy nebylo možné poškozeného a výše jmenované svědky vyslechnout u hlavního líčení, neboť tito se odmítli dostavit, přičemž se jedná o státní příslušníky Itálie tam trvale žijící, na které nemůže soud působit jakýmkoliv donucením, a současně za situace, kdy obhájce obviněného za obviněného nedal souhlas s přečtením výpovědí těchto svědků podle §211 odst. 1 tr. ř., nalézací soud přikročil k čtení těchto výpovědí podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Výpovědi poškozeného i výše uvedených svědků tak byly ve vztahu k obviněnému S. A. A. provedeny procesně korektním způsobem umožňujícím jejich použití jakožto důkazního prostředku v hlavním líčení.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu