ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.312.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 312/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 5 To 362/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 18/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 10 T 18/2020 , byl obviněný P. M. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 3. 11. 2019 v době kolem 12.00 hodin v XY, okres Karviná, na ulici XY na pozemní komunikaci, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky AUDI S4, registrační značky XY, barvy modré metalízy, přičemž záměrně neuposlechl výzvy uniformovaného strážníka Městské policie XY ve služebním vozidle v barvách Městské policie XY, a to dávané zvláštním výstražným světlem modré barvy, doplněné světelným signálem „STOP“, kdy jakožto řidič zareagoval tak, že s vozidlem zvýšenou rychlostí začal couvat ve směru směrem k ulici XY, přičemž hlídka strážníků městské policie jej se služebním vozem pronásledovala, kdy následně na konci asfaltové části vozovky s vozidlem sjel na travnatou plochu v blízkosti pěchotního srubu XY, a ke dveřím vozidla na místě řidiče v tuto chvíli souběžně přibíhal uniformovaný strážník Městské policie XY R. O., číslo XY, který vůči řidiči užil hlasité výzvy „jménem zákona městská policie stůj“, a zároveň při tomto užil donucovací prostředek, a to hrozbu namířenou střelnou zbraní, přičemž řidič vozidla měl v danou chvíli stáhnuté okno dveří řidiče, a v momentě, kdy se strážník přiblížil do těsné blízkosti dveří řidiče, tomuto řekl „no tak střílej“ a následně se s vozidlem opět rozjel směrem vpřed, přičemž levou částí vozidla Audi najel do pravé nohy strážníka, o kterou se s vozidlem otřel, kdy strážník přejetí chodidla pravé nohy vozidlem zabránil tím, že se prudce vyhnul stranou, kdy ke zranění strážníka Městské policie XY R. O. ani ke škodě na majetku nedošlo .
Za to byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl pode §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnáct) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 10 T 18/2020, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 5 To 362/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 5 To 362/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 153–160), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve v části II. dovolání zopakoval svou argumentaci uplatněnou v rámci odvolacího řízení, kdy část textu je zcela totožná s odvoláním obviněného. Dovolatel zde zejména zpochybňuje důvod a způsob zastavování svého vozidla přítomnými strážníky, popírá svůj úmysl do strážníka najet a uložený trest, zejména trest zákazu činnosti, považuje za nepřiměřeně přísný. V části III.A pak namítl, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty jemu za vinu kladeného zločinu, a to konkrétně znaku „užití násilí“, tedy zodpovězení otázky, zda se v dané věci jednalo o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného. Uvádí, že celý incident se odehrál v rozmezí sekund a nemohl si být tedy vědom toho, že svědek O. bude natolik blízko jeho vozidla, že by jej mohl vozidlem ohrozit. Z výpovědí svědků i dovolatele je zjevné, že u něho absentuje úmysl působit proti tělu poškozeného. S ohledem na terén v místě incidentu, jak se podává i z výpovědí svědků O. a W., se auto „zhouplo“, čímž se přiblížilo ke svědkovi O. Současně má za to, že se jeho úmysl nedá doložit ani kamerovými záznamy, neboť postup zasahujícího policisty byl pro něho zcela překvapivý a svědek O. navíc uvedl, že dovolatel začal s vozidlem couvat, nejel tedy policistům vstříc. V části III.B dovolatel namítl, že nebyl naplněn znak „výkon pravomoci úřední osoby“, kdy má za to, že strážníci jednali mimo jim zákonem svěřenou pravomoc, neboť jednak nesprávně užili světelné znamení STOP, jednak jej zastavovali bez toho, aby zde bylo podezření ze spáchání přestupku. Přitom tzv. namátkové silniční kontroly jsou zákonem strážníkům městské policie zapovězeny (ve smyslu zásady veřejného práva „co není zákonem dovoleno, je zakázáno“). Jelikož dovolatel žádný přestupek nespáchal, správně vyhodnotil situaci, že rozsvícený modrý maják nemůže směřovat vůči němu ve smyslu, že má vozidlo zastavit, resp. neměl povinnost vozidlo zastavit. Obviněný má rovněž za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití služební zbraně. Postup zasahujících policistů neměl žádnou oporu v zákoně, přičemž subjektivní představa strážníků, že měl zastavit, plynoucí z jejich neznalosti zákona, nemůže být považována za omluvu pro neoprávněné použití hrozby zbraní. Obviněný postup zasahujících policistů označil za šikanózní. V části IV. dovolání pak obviněný namítá nevěrohodnost svědeckých výpovědí, kdy poukazuje zejména na výpovědi svědků O. a W., které označuje za rozporné a obsahující zjevné nepravdy. Zejména se neztotožňuje s verzí uvedenou svědky stran událostí, které předcházely výzvě k zastavení jeho vozidla a z nich se podávajícího motivu zasahujících policistů k zásahu proti jeho osobě. Následný popis událostí od okamžiku, kdy svědek O. vystoupil z vozidla, je pak v rozporu s tím, co uváděl svědek W. Obviněný rovněž uvádí, že svědek O. neužil zákonné výzvy, ale při hrozbě zbraní zakřičel „zmrde, vystup nebo tě zastřelím“. Soudy rovněž přehlédly, že svědci Ž. a U. uvedli, že vědí, že Městská policie v XY používá vozidlo značky Dacia Duster, a toto nijak nezohlednily v hodnocení tvrzení dovolatele, že nerozpoznal, že se jedná o vozidlo městské policie. V případě, že by si byl vědom toho, že se jedná o vozidlo městské policie, zcela jistě by necouval až na konec slepé ulice, ale vyjel by některou z kolmých ulic a odjel by pryč. Na svou obhajobu uvedl, že se obával, že se jedná o přepadení, kdy měl u sebe hotovost ve výši 750.000 Kč. Tato subjektivní okolnost nebyla soudy jakkoli zohledněna. Dovolatel má rovněž za to, že jeho jednání z hlediska společenské škodlivosti dosahuje jen minimální úrovně, tedy, že soudy měly zohlednit zásadu ultima ratio (část V.)
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 5 To 362/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 10 T 18/2020, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a dovolatele zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 93/2021.
Poté, co sumarizoval námitky obviněného, uvedl, že námitky obsažené v části III.A a IV. neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Co se týče otázky viny, pak z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno toliko namítat extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, kteroužto námitku však obviněný nevznáší. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, která je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Co se týče otázky přiměřenosti trestu, státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
Co se týče námitek obsažených v části III.B, ty podle státního zástupce namítanému dovolacímu důvodu odpovídají, byť s jistou rezervou. Stran námitky, že strážníci jednali mimo svou zákonem svěřenou pravomoc, uvedl, že sám dovolatel ve své výpovědi dne 23. 6. 2020 doznal spáchání celkem dvou přestupků (řízení vozidla se zrakovou vadou, aniž by užil k řízení vozidel nařízené brýle a překročení rychlosti o 9 km/h), přičemž druhý z nich je podle §79 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu důvodem pro zastavení vozidla plně legitimním. Postačí přitom pouhé „podezření“ z přestupku, přičemž toto podezření se ani nemusí potvrdit. V této části svého dovolání tedy obviněný uplatnil námitky proti právnímu posouzení skutku, které jsou zjevně neopodstatněné, neboť jím tvrzené podmínky pro zastavení vozidla zákon o silničním provozu neobsahuje. A není je možno dovodit ani výkladem.
Ve vztahu k námitce obsažené v části V. týkající se principu ultima ratio státní zástupce uvedl, že dovolatel měl nepochybně na mysli i zásahu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. se přitom podává, že princip „ultima ratio“ se uplatní, jestliže spáchaný čin „… s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu“, přičemž „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžné najetí pachatele přestupku automobilem na zasahující policejní hlídku ve snaze pachatele této hlídce ujet.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 5 Tdo 362/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi, jak dovolatele, tak zejména pak svědka R. O., a dále svědecké výpovědi J. W., R. Ž. a M. U., kamerové záznamy a úřední záznam o události sepsaný strážníky O. a W.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kde svědek O. stál, jaká byla terénní situace na místě incidentu, resp. jaký konkrétní řidičský manévr dovolatel učinil, zda se nacházel technicky v dostatečné vzdálenosti od svědka O., zda bylo technicky možné, aby strážníci identifikovali jeho vůz z místa, které uvedli, jakou slovní formulaci svědek O. vůči dovolateli užil, když jej vyzíval k vystoupení z vozidla), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a překládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že nerozpoznal, že by se jednalo o vozidlo městské policie, rovněž se obával, že se jedná o přepadení, neboť měl u sebe obnos ve výši 750.000 Kč, přičemž je současně přesvědčen, že neměl povinnost vozidlo zastavit a na travnaté ploše jeho vozidlo v důsledku nerovného terénu sjelo tak, že se dostalo do těsné blízkosti svědka O.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V rámci dovolacího řízení proto není možno přezkoumávat ani obviněným de facto namítané porušení zásady „in dubio pro reo“, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., neboť toto pravidlo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněným uplatněná argumentace se z velké části týká právě procesu dokazování a zejména pak samotného hodnocení důkazů. Je na místě připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak obviněný v rámci podaného dovolání činí.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitky, jimiž brojí proti závěru soudů stran naplnění znaků „užití násilí“ a „výkon pravomoci úřední osoby“ skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, potažmo absenci subjektivní stránky.
Uvedeného zločinu se dopustí ten, kdo užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby a spáchá-li takový čin se zbraní .
Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Takovou osobou je i strážník městské policie.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala („pro výkon pravomoci“). K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Soud musí v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. R 22/1966).
Pravomoc spočívá v oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc , přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu. Vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. Výkonem pravomoci je proto třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (srov. R 48/1972, R 19/1981). Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127-3128).
Zpochybňuje-li obviněný u předmětného trestného činu naplnění subjektivní stránky, tak lze připomenout, že byl uznán vinným nejen jeho základní skutkovou podstatou podle §325 odst. 1 tr. zákoníku vyžadující zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale rovněž i skutkovou podstatou kvalifikovanou podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu k zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. a) – tj. spáchání tohoto činu se zbraní, je s ohledem na její povahu třeba úmyslu podle §15 tr. zákoníku (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §325 Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3129).
Soudy shledaly v jednání obviněného úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy nalézací soud uvedl, že obviněný „jednal úmyslně“, čemuž odpovídají i soudy učiněná skutková zjištění, podrobně rozvedena zejména v bodu 9. odůvodnění rozsudku.
Provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněného, která byla nalézacím soudem vyhodnocena jako zcela účelová. Bylo prokázáno, že obviněný si musel být vědom toho, že se jedná o vozidlo městské policie, které je výrazně a nezaměnitelně označeno, stejně jako služební uniformy zasahujících strážníků, kdy při rozsvícení výstražného modrého světla na policejním vozidle je rozsvícen i světelný signál STOP. Obviněný namísto toho, aby uposlechl výzvy strážníků k zastavení vozidla, začal před nimi zvýšenou rychlostí couvat a ujíždět. Strážníci jej pronásledovali ve služebním vozidle, přičemž obviněný nadále nereagoval na světlený maják s nápisem STOP. Obviněný „ následně nereagoval ani na zákonnou výzvu k zastavení užitou strážníkem R. O., který rovněž při tomto užil donucovací prostředek, a to hrozbu namířenou střelnou zbraní, přičemž v úmyslu opětovně se vyhnout výkonu pravomoci úřední osoby, tedy strážníka městské policie, tak se s vozidlem rozjel směrem vpřed “.
Ze všech okolností a zákroku hlídky městské policie, zejména pak svědka O., který jej za užití donucovacího prostředku vyzval k zastavení vozu, si obviněný musel být vědom toho, že strážníci vůči němu vykonávají pravomoc v mezích zákona a že chtějí jeho ujíždějící vozidlo zastavit a zkontrolovat. Rozhodně neměl důvod se domnívat, jak uvádí v rámci dovolání, že ho nezastavuje hlídka městské policie, či se jedná o přepadení. Je třeba zdůraznit, že jeho jednání bylo zcela nestandardní a jeho reakce na výzvu strážníků zcela neodpovídající, kdy namísto zastavení vozidla, se s vozidlem rozhodl couvat zvýšenou rychlostí pryč a následně se rozjel vpřed za situaci, kdy fyzicky ohrozil svědka O. Obviněný tedy chtěl výkonu činnosti vůči němu zakročujícího strážníka městské policie zabránit tak, že na něho najel osobním vozidlem. Je evidentní, že chtěl tímto jednáním přimět příslušníky městské policie, aby upustili od zákroku vůči jím řízenému vozidlu. Jednání obviněného nelze zcela jistě vyhodnotit jako jednání nedbalostní.
Jak uvedeno výše, násilí musí být použito v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon její pravomoci nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak svou pravomoc vykonávala nebo vykonává. Nejvyšší soud podotýká, že motorové vozidlo je předmětem, kterým je možno učinit útok vůči lidskému tělu důraznějším, takže ho lze považovat za zbraň ve faktickém i právním smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 951/2011). Vozidlo obviněného zde tedy bylo zbraní, o niž mimo jiné jde také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§118 tr. zákoníku). Úmyslné ohrožení příslušníka Policie ČR při výkonu služby najížděním na něho motorovým vozidlem pak splňuje zákonné znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. přiměřeně R 36/1976).
Stran námitky, zda zasahující strážníci městské policie vykonávali pravomoc úřední osoby, resp. požívali související ochrany, lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se k uvedené námitce vyjádřil již v rámci odvolacího řízení. V bodě 13. napadeného usnesení uvedl, že „ důvodem jejich (pozn. srážníků městské police) zadržení vozidla obžalovaného byla předchozí nepřiměřená rychlost vozidla Audi S4 modré metalízy, která značně přesahovala rychlost 50 km/h, a proto v rámci své služební povinnosti se snažili vozidlo zkontrolovat, přičemž již v minulosti zaregistrovali toto vozidlo projíždět městem vysokou rychlostí. Bylo tak plně v jejich kompetenci obžalovaného zadržet a zkontrolovat “. Nejednalo se tedy o žádnou namátkovou kontrolu, neboť zde byl ze strany hlídky městské policie dán zcela legitimní důvod k zastavení vozidla obviněného, a to pro podezření ze spáchání přestupku týkajícího se bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 písm. c) alinea 2 zákona č. 361/2000 Sb. Technický postup, jakým došlo k výzvě k zastavení řidiče, přitom není pro posouzení věci nijak stěžejní, neboť z celé situace (rozsvícení výstražného majáku a nápisu STOP, výzvy strážníků) bylo zcela zřejmé, že strážníci vyzývají dovolatele k zastavení vozidla. Uvedený postup, tedy rozsvícení výstražných světel a nápisu STOP je v praxi užíván zcela běžně například v situacích, kdy policejní hlídky v rámci zachování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu upozorňují na nenadálé překážky na pozemních komunikacích, jako je např. uzavírka dopravní komunikace v důsledku dopravních nehod či jiných nenadálých situací. Nelze proto přisvědčit obviněnému v tom, že strážníci městské policie jednali mimo svou zákonem svěřenou pravomoc, neboť neměli zákonný důvod obviněného zastavit.
Zcela nesprávná je pak úvaha obviněného, že neměl povinnost zastavit, neboť nedošlo ke spáchání žádného přestupku. Výzva k zastavení vozidla byla zcela jasná a obviněný měl povinnost této uposlechnout. Z dikce ustanovení §79 odst. 1 písm. c) alinea 2 zákona č. 361/2000 Sb. nelze dovodit úvahu dovolatele, že legitimním důvodem pro zastavení vozidla strážníka městské (obecní) policie je pouze prokazatelný přestupek. Naopak z dikce ustanovení se jasně podává, že postačí pouhé podezření z přestupku, což odpovídá i zcela logické úvaze o účelu policejního zásahu v rámci silničního provozu. Prokazatelnost přestupku nelze presumovat. Jak uvádí státní zástupce, může se jednat např. o situaci, kdy vozidlo řídí osoba mladší 15 let, která však není za přestupek vůbec odpovědná. Jinou situací pak může být zastavení osoby požívající výsad a imunit spojených s úřadem diplomatické mise.
Státní zástupce rovněž správně poukázal na skutečnost, že sám obviněný se ve své výpovědi u hlavního líčení dne 23. 6. 2020 doznal jednak k porušení povinnosti podle §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. (řídil vozidlo se zrakovou vadou, aniž by užil k řízení vozidel nařízené brýle), jednak k překročení povolené rychlosti jízdy „o těch 9 km“ , což měl být rozdíl mezi dovolatelem před tím uvedenou rychlostí 60 km/h a rychlostí povolenou do 50 km/h. Podle názoru Nejvyššího soudu je však stěžejní ta skutečnost, že strážníci městské policie reagovali na vozidlo, jehož řidič se měl dopustit překročení nejvyšší povolené rychlosti, tedy měli legitimní důvod toto zájmové vozidlo zastavit, a to pro podezření ze spáchání přestupku. I pokud by se spáchání přestupku následně neprokázalo, byl by postup strážníků zcela souladný s příslušnými ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb.
Obviněný rovněž vznesl námitku, v rámci níž uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití služební zbraně.
S touto námitkou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého usnesení v bodě 14., když uvedl, že „je nezbytné poukázat na snahy obžalovaného policistům ujet“, a to za současného ohrožení přibíhajícího strážníka. Rovněž je třeba mít na paměti, že proti tělu zasahujícího strážníka bylo postaveno motorové vozidlo, kteréžto, jak již uvedeno výše, může být za určitých okolností vnímáno jako zbraň. Tou zcela jistě bude vozidlo řízené agresivním a nestandardně se chovajícím řidičem, který neuposlechl prvotní výzvu k zastavení.
Nad rámec je možno uvést, že strážník obecní policie je při výkonu své funkce veřejným činitelem a je jeho povinností znát rozsah svých pravomocí (a potažmo i pravomocí svých stejně funkčně zařazených kolegů). Tyto pravomoci vykonává v konkrétních podmínkách reálných situací, přičemž je jeho povinností dbát, aby výkon těchto pravomocí nepřekročil zákonem stanovené limity. V praxi je tak nutno každou situaci, kdy k užití služební zbraně dojde, posuzovat individuálně. Podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je strážník oprávněn použít služební zbraň jednak za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze [§20 odst. 1 písm. a) zákona], jednak aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet [§20 odst. 1 písm. b) zákona].
Zákon o obecní policii sice pojem „nebezpečný pachatel“ nijak blíže nevymezuje, nicméně Nejvyšší soud zaujal již dříve stanovisko, že za určitých okolností není vyloučeno označit za „nebezpečného pachatele“ například podnapilého či opilého řidiče (či řidiče, jehož schopnosti bezpečně a spolehlivě ovládat motorové vozidlo jsou podstatně sníženy nebo přímo vyloučeny i jinou látkou způsobilou ovlivnit lidskou psychiku, než je alkohol), který si počíná při řízení motorového vozidla nebezpečně, riskantně a hazardně (např. se pohybuje v hustě zabydlené části obce velmi vysokou rychlostí) a bezprostředně ohrožuje životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu nebo dalších osob (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 798/2006). Podle názoru Nejvyššího soudu lze takové závěry vztáhnout i na projednávaný případ, byť obviněný nebyl pod vlivem alkoholu. Počínal si však agresivně, kdy se snažil strážníkům ujet, přičemž proti tělu strážníka bylo postaveno motorové vozidlo, jak rozvedeno výše.
Obviněný rovněž vznesl námitku nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Jednání obviněného se svou intenzitou nijak nevymyká jednáním podřaditelným pod skutkovou podstatu §325 tr. zákoníku. Jedná se o bohužel poměrně častý jev, kdy se řidiči ve snaze vyhnout se silniční kontrole pokouší ujet zasahující policejní hlídce tím, že na ni svým vozem najíždějí, aby ji přiměli k uvolnění cesty. Takové jednání je nutno zcela jistě vnímat jako společensky nebezpečné, neboť, jak rozvedeno výše, vozidlo je za určitých okolností nutno vnímat jako zbraň, jedná se o stroj, jehož srážka s lidským tělem může mít závažné a nezvratitelné následky. Navíc je takové chování neslučitelné i se společenskými pravidly, kdy každý řidič má svá práva a povinnosti spojené s jeho oprávněním řídit motorové vozidlo. Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem jeho jednání, při němž nereagoval na výzvu k zastavení vozidla, pokusil se ujet a následně svým vozidlem najel na strážníka, který jej opětovně vyzýval k zastavení vozidla, nedosahovalo ani spodní hranice trestní odpovědnosti za trestné činy podobného charakteru.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávané věci, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata