ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.395.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 395/2021-1584
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. A. , nar. XY, občanka Slovenské republiky, v České republice bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 348/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 58 T 13/2020, byla obviněná A. A. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila skutkem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněné uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla dále obviněné uložena povinnost nahradit poškozené příspěvkové organizaci Centrum sociálních služeb XY škodu ve výši 815.575 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 58 T 13/2020, podala obviněná odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 348/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že
v době od prosince 2016 do února 2019 v XY, XY, v prostorách příspěvkové organizace Centrum sociálních služeb XY, IČ XY, v níž byla zaměstnána jako vedoucí pečovatelka, v rámci své pracovní činnosti, jejíž náplní bylo mimo jiné pravidelné měsíční vyúčtování nákladů na služby poskytované jednotlivým klientům této organizace, přebírání peněžní hotovosti od klientů a její předávání za účelem vložení na bankovní účet organizace, si přisvojila část této hotovosti představující úhrady za nájemné, pečovatelské služby a užívání pevné telefonní linky, které částečně vybrala osobně od ubytovaných klientů a zčásti prostřednictvím jiných zaměstnanců od klientů, jimž jsou poskytovány takzvané terénní služby, tím způsobem, že takto získanou hotovost v níže uvedených případech neodvedla na účet organizace a pokladní doklady o přijetí hotovosti nepředala do účetnictví , a to konkrétně v rozsudku uvedených ubytovaných klientů, čímž způsobila škodu poškozené organizaci Centrum sociálních služeb XY, IČ XY, v celkové výši 850.103 Kč .
5. Za tento přečin odvolací soud obviněnou odsoudil podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky v trvání 3,5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněné uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost nahradit poškozené příspěvkové organizaci Centrum sociálních služeb XY škodu ve výši 815.575 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 348/2020, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Obviněná má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že si přisvojila finanční prostředky chybějící poškozené organizaci, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Částka, která je soudem tvrzená jako zpronevěřená, je ve skutečnosti částkou, kterou poškozená průběžně upravovala a přizpůsobovala tomu, jak upravovala své účetnictví. Částka je tak výsledkem stavu nově zpracovaného účetnictví, nikoliv částkou, kterou obviněná převzala do své dispozice a kterou neodvedla na účet poškozené. Konečná suma přičtená k vině obviněné je tak sumou, která vyšla jako celková pohledávka poškozené, nikoliv jako suma, kterou obviněná prokazatelně přijala. Absentuje také důkaz o tom, kolik peněz obviněná v konkrétním časovém období přijala a kolik vložila na bankovní účet. Soud provedl důkazy některými z podkladů účetnictví, a za důkaz vzal výslednou výši všech pohledávek poškozené (za klienty), aniž by byly provedeny důkazy o tom, že všechny tyto pohledávky prošly rukama obviněné. Neprovedl naopak důkazy z podkladů účetnictví ve vztahu k obviněné a vytýkanému skutku. K prokázání viny obviněné tak chybí spojnice mezi výběrem finanční hotovosti a jejím neuložením na účet poškozené.
8. V další části dovolání obviněná podrobně rozvádí, které všechny okolnosti týkající se výběru peněz od klientů poškozené organizace nebyly v řízení prokázány, a poukazuje na údajné rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry soudů. V zásadě popírá závěr o tom, že do svých rukou převzala konkrétní částky vyjmenované ve výroku odsuzujícího rozsudku.
9. Obviněná je rovněž přesvědčena, že v popisu skutku není vůbec vyjádřená forma zavinění obviněné přisvojit si cizí věc, v daném případě peněžní prostředky poškozené. Její úmysl nelze dovodit ani ze skutkového stavu, jak jej soud uvedl ve výroku rozsudku. Soud podle ní subjektivní stránku vůbec nezkoumal a rezignoval na zjištění úmyslu a jeho prokázání. Chybí zcela jakákoliv, natož právní úvaha, která by odůvodňovala úmysl obviněné tvrzenou finanční částku si ponechat, zcizit a nepředat dál svému zaměstnavateli.
10. Obviněná nesouhlasí ani s tím, že soudy stanovily výši škody na základě tvrzení poškozené, aniž by bylo prokázáno, že obviněná škodu v takové výši způsobila. K tíži obviněné byly přičteny veškeré pohledávky poškozené za konkrétní období.
11. V trestním řízení bylo konečně podle obviněné porušeno její právo na spravedlivý proces. Soudy totiž nevyhověly návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem účetnictví poškozené, nepřipustily svědecké výpovědi příbuzných obviněné, kteří měli přijet inkriminovaného večera do sídla poškozené, aby se zavázali spolu s obviněnou uhradit dluh.
12. Z těchto důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního a druhého stupně a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání.
13. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství , který sdělil, že k podanému dovolání se nebude vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněná svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Namítá přitom jednak to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že skutečně od klientů poškozené organizace přijala a následně zpronevěřila v rozsudku uvedené částky (v této souvislosti tedy rozporuje i soudy zjištěnou výši škody), jednak že v rozsudku absentuje vypořádání otázky jejího zavinění k přisouzenému trestnému činu, a konečně poukazuje na vady důkazního řízení spočívající v neprovedení důkazu účetnictvím poškozené organizace a výslechy některých svědků.
23. S ohledem na takto stručně zrekapitulovanou dovolací argumentaci obviněné a z ní vyplývající meze dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud již na tomto místě za nutné upozornit, že ve vztahu k výroku o vině dovolání obviněné po obsahové stránce neodpovídá jak uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Námitky obviněné se totiž netýkají ani právního posouzení skutku, ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž jsou čistě skutkové a částečně i procesní povahy.
24. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 17. až 19. tohoto usnesení) jsou přitom otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněná snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
25. Z právě uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
26. Ačkoliv obviněná námitku extrémního rozporu ve svém dovolání formálně uplatnila, žádné takové pochybení, tedy, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu neshledal.
27. V této souvislosti lze rovněž konstatovat, že obviněná v podaném odvolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakovala v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
28. Soudy obou stupňů totiž ve svých rozhodnutích náležitě a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že to byla právě obviněná, kdo peněžní částky v uváděné výši od klientů poškozené organizace (byť částečně zprostředkovaně) přijal. V tomto směru lze odkázat na bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém jsou rozhodné důkazy k této otázce rekapitulovány a námitky obviněné vypořádány. Odvolací soud v uvedené části svého rozhodnutí srozumitelně popsal mechanismus realizace plateb od klientů, v rámci kterého byly obviněné, pro kterou to bylo běžnou náplní její práce, předávány od klientů vybrané částky souhrnně v obálce spolu s dokumentem obsahujícím jejich podpisy a přesné částky. Obviněná následně před svědkem F. a svědkyněmi S. a Č. částky přepočítávala. Sama následně potvrdila, že klienti žádné částky nedluží a že mají vše zaplaceno. Za takového stavu pak nelze postup soudů, které za škodu považovaly souhrn vybraných částek, které obviněná neodvedla poškozené organizaci, resp. jejich zaplacení ze strany klientů před touto organizací v podstatě zamlčela, ničeho vytknout. Právě v důsledku zamlčení těchto plateb poškozená organizace tyto částky evidovala jako pohledávky za klienty. V každém případě není pravdou, že by výše škody byla stanovena jako souhrn pohledávek poškozené organizace za klienty, nýbrž soudy vycházely především z podepsaných příjmových dokladů, které zaplacení v nich uvedených částek jednotlivými klienty právě do rukou obviněné (byť částečně prostřednictvím svědka F.) dokladovaly.
29. Z hlediska posouzení jednání obviněné jako trestného činu zpronevěry přitom není rozhodné, jakým konkrétním způsobem obviněná s převzatými částkami naložila, neboť je zjevné, že s nimi naložila v rozporu s účelem, pro který byly vybrány, neboť je nezanesla, ač k tomu byla povinna, do účetnictví poškozené organizace.
30. Námitce, že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, tak přisvědčit nelze. Napadená rozhodnutí totiž nevykazují žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť skutková zjištění ohledně zaplacení v rozsudku uvedených částek do rukou obviněné a o tom, že obviněná tyto částky do účetnictví poškozené organizace nezanesla a tím si je přisvojila, mají naopak v provedeném dokazování spolehlivý podklad.
31. Soudy obou stupňů se rovněž řádně vypořádaly (nalézací soud v bodě 16. a odvolací soud v bodě 11. odůvodnění) s návrhem obviněné na provedení důkazu znaleckým posudkem přezkoumávajícím účetnictví poškozené organizace a výslechem příbuzných obviněné. O opomenutý důkaz, jehož existence by znamenala porušení práva obviněné na spravedlivý proces, se tak nejedná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Soudy správně konstatovaly, že s ohledem na zjištěný skutkový stav by přezkoumání účetnictví poškozené organizace znalcem bylo nadbytečné. Nad rámec tohoto odůvodnění Nejvyšší soud dodává, že přezkoumání účetnictví poškozené znalcem by bylo i bezpředmětné, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná v rozsudku uvedené částky od klientů převzala a že je následně před poškozenou organizací zatajila a do účetnictví vůbec nezanesla. Obhajobu obviněné je tedy v nejen tomto směru nutno považovat za ryze účelovou. To stejné platí i pro navrhovaný výslech příbuzných obviněné, který by rovněž ve vztahu k jednání, které je obviněné kladeno za vinu, nemohl přinést nic nového.
32. Pokud obviněná konečně namítá, že z rozsudků nevyplývá forma jejího zavinění, je nutno připomenout, že soud prvního stupně v bodě 23. odůvodnění svého rozsudku uvádí, že obviněná jednala v úmyslu přímém, neboť věděla, že prostředky jí nenáleží, a tyto si přisvojit chtěla. S touto úvahou se Nejvyšší soud ztotožňuje. Uvedenou formu zavinění lze zcela nepochybně dovodit i ze skutkových vět obou rozsudků, byť je v této souvislost oběma soudům nutno vytknout, že ve skutkových větách uvádějí, že „si obviněná přisvojila část této hotovosti“, přičemž pojem „přisvojila“ je pojmem právním (jedná se o znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry), který se nemá vyskytovat ve skutkové větě, ale toliko v tzv. právní větě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 821/2017, bod 23., nebo Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních . 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 214 a násl.). Ani tato výtka však nemůže ničeho změnit na závěru, že jak ze skutkové věty, tak i z odůvodnění napadených rozhodnutí zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu jednoznačně vyplývá.
33. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nejenže byly dovolací námitky obviněné uplatněny zcela mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, ale postupem soudů nebylo ani zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
34. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
35. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář