ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.441.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 441/2021-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2021 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí and Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 55 To 241/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 169/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 4 T 169/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v XY, ulici XY, dne 20. 4. 2019 mezi 6:00 hod. a 8.00 hod., v bytě v rodinném domě, po předchozí slovní rozepři, u vstupních dveří chytil rukou pod krkem za ohryzek D. B., nar. XY, takto ji tlačil před sebou po schodech nahoru až do obývacího pokoje, kde ji pustil, strčením ji povalil zády na gauč, chytal ji ruce, poté, co se D. B. podařilo postavit na nohy, strčil ji na zem, chytil ji pod krkem a dostrkal ji do koupelny, kde ji hodil zády do vany, následně ji dostrkal do obývacího pokoje, kde ji shodil na zem, na D. B., která ležela na zádech, si obkročmo sedl na její hrudník a prsa, ruce ji dal za hlavu a obě paže nad lokty ji zaklekl, poté, co se D. B. přestala bránit vstal, D. B. se překulila na levý bok, a obžalovaný ji následně nejméně 2x bosou nohou kopl do zad, do oblasti kostrče, pak ji chytil a odtáhl jí do ložnice, čímž D. B. způsobil podkožní krevní výrony v obličeji, zhmoždění obličeje a krvácivé poranění rtů, hematom – menší podkožní krevní výron na boční ploše hrudníku vlevo s krevním výronem i v hrudní stěně, sériovou zlomeninu 6. – 8. žebra vlevo a to dvouetážové zlomeniny, u 6. žebra navíc s lehkým posunem, úrazový menší pneumotorax vlevo, tj. průnik vzduchu do levé pohrudniční dutiny do 20 mm v oblasti hrotu – nahoře s malým výpotkem, kdy zranění si vyžádalo hospitalizaci od 20. 4. 2019 do 26. 4. 2019, a dobu pracovní neschopnosti 5–6 týdnů, zranění byla doprovázena lokální bolestivostí postižené krajiny po dobu cca 4–5 týdnů v postupně slábnoucí tendenci, omezeními ve vyšší fyzické zátěži hrudníku, potížemi při spánku, zvýšené dechové aktivitě jako kašel, kýchání ,
pod bodem 2) výroku o vině jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, ulici XY, v přesně nezjištěné době od 22:30 hod. dne 9. 10. 2019 do 6:00 hod. dne 10. 10. 2019, v bytě v rodinném domě přišel do pokoje k D. B., nar. XY, požadoval po ní informaci, proč a z jakého důvodu je on předvolán na Policii ČR k výslechu, v pokoji si sedl na židli a v sedě ji přesunul ke vstupním dveřím, čímž zatarasil cestu z pokoje, sebral klíč ze dveří, přistoupil k D. B., která ležela v noční košili v posteli a v ruce držela svůj mobilní telefon značky Lenovo, se slovy: „Ty chceš někam volat?“ se jí snažil mobilní telefon vytrhnout z ruky, což se mu nepodařilo, s D. B. se o telefon několik vteřin přetahoval, až se mu podařilo jí telefon z ruky vytrhnout a vložil si jej do kapsy, odešel do kuchyně, poté, co se D. B. oblékla, vzala si svazek svých klíčů, na odchodu z bytu ji zastavil v obývacím pokoji, snažil se jí z ruky sebrat klíče, což se mu nepodařilo, neboť D. B. klíče držela pevně v ruce, přetahoval se s ní o klíče, až se mu podařilo jí svazek klíčů z ruky vytrhnout a vložil si jej do kapsy, oběma rukama D. B. zatlačil zpátky do pokoje, kde ji natlačil zády na postel, vysvlékl ji bundu, se slovy, že nikam nepůjde, jí obkročmo ležící na zádech zasedl, obě ruce ji dal za hlavu a obě paže jí zaklekl, jednou rukou jí zakryl nos a druhou rukou ústa tak, že D. B. nemohla dýchat, po chvíli jí to uvolnil, a znovu zopakoval, až D. B. chrčela a lapala po dechu, při útěku z bytu ji v předsíni odtrhnul za pas ode dveří, odhodil ji doprostřed předsíně, stále listoval v jejím mobilním telefonu a požadoval od ní, aby mu řekla důvod jeho předvolání k výslechu na PČR s příslibem, že pak ji nechá být, utíkající D. B. za nohu přitáhl zpět do bytu, vyzul jí boty a snažil se jí vysvléknout do naha, poté, co mu D. B. řekla, že případ jejího napadení z dubna 2019 je znovu otevřen, svého jednání zanechal, čímž D. B. způsobil pohmoždění pravého ramene a pravého zápěstí, hematomy na vnitřní straně obou paží a na pravém zápěstí, s omezenou a bolestivou rotací v ramenním kloubu vpravo .
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, škodu ve výši 23.646 Kč spolu s úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 4 T 169/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem 1) podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci.
O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 55 To 241/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a z důvodu uvedeném v §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. P. pro skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozené a souhlas nebyl dán.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný J. P. odsouzen za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly v napadeném rozsudku ve výroku o vině pod bodem 2) nedotčeny, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 55 To 241/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 394–396), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod pod písm. l ), neboť bylo zamítnuto odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Obviněný namítl, že se jedná o případ „tvrzení proti tvrzení“, kdy soudy odmítly doplnit dokazování o výslech svědka, jeho sestry I. V., který by mohl rozhodujícím způsobem vypovědět o psychickém stavu poškozené a jejím vidění skutku. Poškozená nebyla ve svých výpovědích konzistentní a průběžně je měnila tak, aby vyzněly v neprospěch dovolatele. Její tvrzení byla účelová, aby byl dovolatel hodnocen jako zavrženíhodná osoba a jeho jednání bylo možné hodnotit jako loupež. V tomto směru rozporuje tvrzení poškozené o tom, jak probíhal fyzický kontakt mezi nimi, kdy jej na jedné straně vykreslila jako osobu natolik fyzicky ji převyšující, že neměla možnost jakékoli obrany, na straně druhé jako podprůměrně silného muže, který nemá dostatek síly odejmout ji několik věcí. Obviněný uvedl, že jeho sestra byla s poškozenou po konfliktu v kontaktu a slyšela její verzi ještě před tím, než byla poškozená konfrontována orgány činnými v trestním řízení. Postup nalézacího soudu byl v přímém rozporu se zásadou presumpce neviny a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Svědectví poškozené je jediným přímým důkazem a nelze jej nekriticky přijmout, pokud zde existují a jsou navrženy důkazy týkající se jeho hodnověrnosti. V daném případě je dovolatel přesvědčený, že je nezbytně nutné vyslechnout I. V. za účelem posouzení hodnověrnosti výpovědi poškozené, byť se tato svědkyně měla vyjádřit k části trestního řízení, která byla napadeným rozhodnutím zastavena. Nesouhlasí rovněž s tím, že výpověď poškozené nestojí osamocena, ale je podporována prohlídkou těla, lékařskými zprávami a podaným vysvětlením svědka R. Má za to, že lékařské zprávy poškozené nepodávají jakékoli zprávy o průběhu údajné loupeže a svědek R. vypovídal o skutku, jehož trestní řízení bylo zastaveno, nikoli o skutku, pro který byl dovolatel odsouzen. Argumentace odvolacího soudu byla tedy nepřiléhavá. Ve výše uvedeném postupu soudů obou stupňů spatřuje odsouzený podstatnou vadu, kdy výrok o vině není výsledkem provedeného dokazování v rozsahu odpovídajícímu zásadám trestního řádu, ale spíše spekulace a důvěrou vloženou soudy do výpovědi jedné z osob, kdy každá z nich tvrdí jiné skutečnosti.
Obviněný rovněž vznesl žádost o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, resp. žádost o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy má za to, že neexistuje žádný důvod, který by odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku bránil.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 55 To 241/2020, zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 314/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že se jedná o námitky uplatňované obviněným v rámci obhajoby již od samého počátku řízení, včetně řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Veškeré námitky, které obviněný vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Způsobem hodnocení údajů obsažených ve výpovědi poškozené D. B. se podrobně zabývaly oba soudy, přičemž je třeba poukázat na to, že její věrohodná výpověď, kdy vždy popsala shodně jednání obviněného, nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími důkazy, a to lékařskými zprávami, fotodokumentací stavu poškozené, protokolem o ohledání těla poškozené a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i výpovědí znalce.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 55 To 241/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině, v celém trestu a výroku o náhradě škody, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině pod bodem 2) zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, kteroužto podle obsahu dovolání obviněný uplatňuje, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu přichází druhá varianta tohoto dovolacího důvodu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů , kdy poukazuje jak na svou výpověď, tak zejména na výpověď poškozené D. B., kterou označuje za nekonzistentní a účelovou (a rovněž okrajově na výpověď svědka D. R. a lékařské zprávy na osobu poškozené), a z nich se podávající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran údajného fyzického konfliktu mezi ním a poškozenou), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy zde nadále panují důvodné pochybnosti stran skutkového děje).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V rámci dovolacího řízení proto není možno přezkoumávat ani obviněným de facto namítané porušení zásady „in dubio pro reo“, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., neboť toto pravidlo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněným uplatněná argumentace se z velké části týká procesu dokazování a zejména pak samotného hodnocení důkazů. Je na místě připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak obviněný v rámci podaného dovolání naznačuje.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem jeho sestry I. V. k otázce hodnověrnosti poškozené, který navrhoval, případně provedením vyšetřovacího pokusu. Obviněný tedy vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem jeho sestry I. V. nalézací soud neopomněl a řádně o něm rozhodl. Je možno odkázat na bod 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde soud jasně odůvodnil, na základě jakých úvah shledal tento důkazní návrh nadbytečným. Sestra obviněného nebyla incidentům osobně přítomna a toliko by mohla zprostředkovaně uvést informace, které se dozvěděla od poškozené či obviněného, s nimiž oběma mluvila. Tito však byli ke všem skutečnostem před soudem osobně vyslechnuti. Ve svém písemném prohlášení I. V. uvedla, že poškozená incident rozhodně nepopsala jako jednostranný, což však ani poškozená v rámci své výpovědi netvrdila. Jak uvedl nalézací soud „ není tak zřejmé, jaké nové skutečnosti k projednávaným skutkům by výpověď této svědkyně měla přinést “. Odvolací soud se k tomuto důkaznímu návrhu rovněž vyjádřil, a to v bodech 34. a 35. napadeného rozsudku, kdy se s postupem a odůvodněním nalézacího soudu ztotožnil s tím, že věrohodnost poškozené není zapotřebí prověřovat dalším důkazem, který má navíc formu pouze zprostředkovaného svědectví, kdy jmenovaná s poškozenou na rozdíl od dalších vyslechnutých svědků hovořila až s odstupem několika dnů poté, co již poškozená byla zaléčena.
Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , který však obviněný výslovně neuplatňuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo k potyčce mezi poškozenou a dovolatelem, tak taktéž důkazů listinné povahy, zejména pak lékařských zpráv, fotodokumentace a protokolu o prohlídce těla poškozené k otázce mechanismu útoku a způsobeným následkům jednání obviněného vůči poškozené. Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď poškozené, kdy však „ výpověď poškozené nestojí osamoceně, mechanismus vzniku zranění koresponduje lékařské zprávě či protokolu o prohlídce těla, a ačkoli zdravotní újma způsobená poškozené D. B. ve druhém případě nedosahuje intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, svědčí nicméně o tom, že násilí vůči poškozené bylo užito, lokace a charakter těchto zranění odpovídají mechanizmu jejich vzniku, jak jej popsala poškozená, tudíž násilí bylo reálné “ (bod 38. napadeného rozsudku). Soud přitom na výpověď poškozené nahlížel objektivně, kdy výpověď poškozené nehodnotil jako zcela jednostrannou, jak obviněný tvrdí v rámci dovolání, neboť sama poškozená vypověděla, že po příchodu obviněného do bytu mu dala facku, tedy nepopírala, že by vůči obviněnému užila násilí.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to i s vědomím toho, že do jisté míry je zde dána situace „tvrzení proti tvrzení“, přičemž řádně a logicky odůvodnily, proč uvěřily verzi poškozené (zejména body 33. až 38. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání dal podnět, aby byl podán podnět k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, případně na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 5. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata