ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.456.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 456/2021-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněných J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a S. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 12 To 109/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 61/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. K. a S. P. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 4 T 61/2019 , byli obvinění J. K. a S. P. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od 4. 7. 2019 do 6. 1. 2020 společně užívali pozemek par. č. St. XY, jehož součástí je stavba (rodinný dům) č.p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v obci XY, okres Kladno, přestože jsou si oba vědomi, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2018, byla obžalované S. P. uložena povinnost vyklidit uvedené pozemky do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí, a následně byl zamítnut návrh obžalované S. P. na odklad provedení exekuce usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2019, č. j. 63 EXE 799/2018-28, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Co 220/2019-57, které nabylo právní moci dne 4. 7. 2019, a bez souhlasu vlastníků K. K. a M. Š. v domě a na pozemcích nadále setrvali .
Za to byl oběma obviněným shodně uložen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. zákoníku byli poškození K. Š. K. a M. Š. odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 4 T 61/2019, podali obvinění J. K. a S. P. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 12 To 109/2020, a to tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 12 To 109/2020, podali obvinění J. K. a S. P. prostřednictvím společného advokáta samostatná dovolání de facto totožného znění (č. l. 263–266, 268–271), v rámci nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obvinění namítli, že z důvodu absence subjektivní stránky se nemohlo jednat o přečin podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a ani jakýkoli jiný trestný čin, přičemž měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Obvinění uvedli, že nikdy neměli v úmyslu užívat předmětné nemovitosti neoprávněně. Vycházeli z toho, že nájemní smlouva k nemovitostem je platná a že tedy nemovitosti užívají oprávněně, neboť výpověď nájemní smlouvy ze strany pronajímatelů byla neplatná. Podali žalobu na neplatnost výpovědi a v řízeních ohledně vyklizení nemovitostí uplatnili veškeré dostupné opravné prostředky, očekávali, že budou s jistotou úspěšní v těchto řízeních. Odvolali se i proti zamítnutí návrhu na odklad exekuce. Dovolatelé rovněž poukázali na názor Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 18 C 44/2017, v němž jmenovaný soud uvedl, že byť byl postup vlastníků nemovitostí formálně v souladu s nájemní smlouvou, jevil se jako účelový v očekávání, že žalovaná si zásilku s výpovědí nevyzvedne a nebude na výpověď reagovat žalobou napadající její neoprávněnost. Dovolatelé se s uvedeným názorem ztotožňují, byť tento byl negován soudem vyšší instance. Trvají na tom, že jednání poškozených při odeslání výpovědi z nájmu, avšak i následně, kdy výpověď zapřeli, se jeví jako jednání lstivé a podvodné. Zdůraznili, že se pokoušeli najít místo k přestěhování, ale neúspěšně. Mají rovněž za to, že se soudy nevypořádaly s otázkou platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou ohledně koupě předmětných nemovitostí s poškozenými uzavřeli. Smlouva o smlouvě budoucí dávala přitom obviněným právo koupit dům za stanovenou cenu, pokud neporuší nájemní smlouvu. Stojí si za tím, že nájemní smlouva z jejich strany porušována nebyla. Skutečnost, že podle soudů byla platně fikcí doručena výpověď, v důsledku čehož nemohli včas podat žalobu na neplatnost výpovědi, ještě neznamená, že došlo k porušování povinnosti nájemce z nájemní smlouvy. Z důvodu přesvědčení, že předmětné nemovitosti zakoupí, pak byli podle svých slov oba dovolatelé v dobré víře a absentuje tak podle nich subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. V tomto směru poukazují na ve spise založenou dokumentaci, z níž jasně plyne, že užívali nemovitosti v dobré víře. Dovolatelé se ohrazují proti tvrzení odvolacího soudu, že podávání opravných prostředků bylo z jejich strany obstrukčním jednáním. Mají za to, že jsou-li uplatňovány právní prostředky v rámci právem přípustných právních nástrojů, nemůže osoba, která se právem dovoleným způsobem brání, mít úmysl spáchat trestný čin. V daných souvislostech měly soudy hodnotit důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Dále obvinění vznáší námitku, že soudy měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť se jedná o případ mající jednoznačně soukromoprávní základ, pohybuje se v rovině soukromoprávních vztahů, a proto by měl být přednostně řešen prostředky trestního práva. Obvinění mají rovněž za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení důkazů.
S ohledem na výše uvedené obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s §265i tr. ř. shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 To 109/2020-250, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2020, č. j. 4 T 61/2019-171, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 30. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1056/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že právní situace týkající se užívacích práv je v projednávané věci jednoznačná. Poukázala na to, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 28 Co 61/2018, byl korigován názor nalézacího soudu o povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti, kdy odvolací soud konstatoval, že obviněná již od srpna 2017 užívá nemovitosti bez právního důvodu a žaloba na ni byla podána po právu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4082/2018). Výpověď nájmu jí byla zaslána na adresu, která byla dohodnuta v nájemní smlouvě jako adresa doručovací. Vyklizení nemovitosti bylo realizováno až dne 29. 1. 2020, po opakovaných pokusech, a to na základě exekučního příkazu k provedení exekuce vyklizením ze dne 20. 11. 2018. Žádosti obviněné o odložení exekuce byly vždy zamítnuty. Jestliže obviněná nepodala v zákonné lhůtě návrh na přezkoumání oprávněnosti výpovědi (§2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), pak právo nájmu v důsledku zmeškání této lhůty zaniklo. Doba páchání trestné činnosti byla vymezena okamžikem právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Co 220/2019-57, s právní mocí dne 4. 7. 2019, který řešil posouzení žádosti obviněné o odklad výkonu rozhodnutí, který byl nařízen již v roce 2018. V tento moment soudy jednoznačně vyslovily, že zde není důvod pro nečinnost obviněných, kteří měli povinnost se z nemovitosti odstěhovat. Jestliže za uvedené situace obvinění podávali další opravné prostředky a návrhy na odklad exekuce a odmítli opustit své přesvědčení o tom, že jednají v souladu s právem, pak uvedený postoj nemůže obstát, neboť závaznými právními soudními rozhodnutími byla práva mezi účastníky nájemní smlouvy nastavena jasně. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že obvinění byli již pro obdobné jednání stíháni. Nepřisvědčila ani námitkám, že obvinění jednali v dobré víře, že se situace obrátí v jejich prospěch.
Ve vztahu k námitce, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť se jedná o případ mající jednoznačně soukromoprávní základ, státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněných je třeba označit za zcela typický běžný případ stíhaného přečinu. Jednání obviněných bylo cílené, vedené záměrem udržet si navzdory pravomocnému rozsudku o vyklizení možnost setrvat v předmětných nemovitostech, a to i přesto, že již byli pro obdobné jednání stíhání. Souvislosti dané trestní věci signalizují, že v daném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nelze rovněž přistoupit ani na námitky obviněných o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění byla vystavěna především na základě řešení otázek právních, neboť těžiště dokazování bylo zaměřeno na skutečnost, zda obvinění užívali předmětné nemovitosti oprávněně nebo neoprávněně. Uvedená otázka byla v řízení odpovídajícím způsobem vyřešena.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. K. a S. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 12 To 109/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. K. a S. P. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněných. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obvinění však podle obsahu dovolání uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázali na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V rámci dovolacího řízení proto není možno přezkoumávat obviněnými namítané porušení zásady „in dubio pro reo“, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., neboť toto pravidlo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci svých námitek dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , který obvinění v projednávané věci namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Odvolací soud shledal rozsah dokazování provedený nalézacím soudem dostatečným. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se krajský soud ztotožnil. Skutková zjištění nalézacího soudu navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje rovněž za důležité uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
Obvinění vznesli námitku absence subjektivní stránky trestného činu, neboť nikdy neměli v úmyslu užívat nemovitosti neoprávněně. Mají však za to, že výpověď z nájmu byla neplatná a očekávali, že v řízeních o neplatnosti výpovědi a vyklizení nemovitosti budou s jistotou úspěšní. Uvedená námitka je pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.
Po subjektivní stránce se u přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl (§15 odst. 1 tr. zákoníku). Postačí však úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít o protiprávní obsazení nebo protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
V projednávané věci se jednalo o pozemek parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 191 m 2 , stavbu – budovu č. p. XY (objekt k bydlení – rodinný dům), která je součástí tohoto pozemku a dále pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 108 m 2 , vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, okres Kladno. Poškození uzavřeli s obviněnými, resp. obviněnou S. P. dne 1. 7. 2016 nájemní smlouvy na tyto nemovitosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, byl návrh poškozených coby žalobců na vyklizení těchto nemovitostí, užívaných obviněnými, zamítnut. Obvinění vychází v rámci své obhajoby právě z tohoto rozhodnutí, kdy na zamítnutí návrhu poškozených na vyklizení nemovitosti založili své přesvědčení o oprávněnosti nadále nemovitost užívat. A to přestože uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Kladně bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 28 Co 61/2018, kdy odvolací soud naznal, že žaloba poškozených je po právu a obviněná, resp. obvinění užívali předmětné nemovitosti od srpna 2017 bez právního důvodu a uložil jim povinnost do 2 měsíců předmětné nemovitosti vyklidit. Krajský soud v Praze poukázal na to, že sama obviněná u soudu uvedla, že s ní poškození jednali a na zaslání výpovědi nájmu ji upozornili, přičemž se rovněž vypořádal s námitkou obviněné, že jí nebyla výpověď nájmu řádně doručena, a ona tak promeškala lhůtu 2 měsíců k podání návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Soud uvedl, že výpověď nájmu byla doručena na adresu uvedenou v nájemní smlouvě jako adresu kontaktní, přičemž bylo na obviněné, aby případnou změnu doručovací adresy písemně oznámila druhé straně (poškozeným), jak bylo ujednáno v článku IX. nájemní smlouvy. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odeslání výpovědi nájmu na tuto adresu nebylo zjevným zneužitím práva, ze strany poškozených nedošlo k nepoctivému jednání, svévoli či šikaně, kdy tito uplatnili své právo jako pronajímatelé. V tomto směru je rovněž důležité upozornit, že obvinění, resp. obviněná podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 28 Co 61/2018, dovolání, které bylo usnesením ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4082/2018, odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že „ jestliže v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že výpověď z nájmu byla dovolatelce (účinně) doručena na adresu trvalého pobytu, sjednanou jako doručovací adresu v nájemní smlouvě, a dostala se do její dispoziční sféry (proto, že na základě oznámení pošty ze dne 25. 4. 2017 objektivně nabyla možnost vyzvednout si zásilku obsahující dotčenou výpověď na poště a seznámit se tak s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět) a zároveň dovolatelka neuvedla žádný relevantní důvod, který by bránil tomu, aby si doručovanou písemnost na sjednané adrese vyzvedla (z obsahu spisu naopak vyplynulo, že dovolatelka s předmětnou adresou jako adresou pro doručování počítá, neboť ji sama uvedla u insolvenčního soudu), je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe “. O platnosti výpovědi nájmu tak není pochyb, čehož si musela být vědoma i obviněná, resp. oba obvinění, přičemž stěžejní zde bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo dovolání ve věci sp. zn. 26 Cdo 4082/2018 podáno. Přestože měli obvinění v rukou pravomocné rozhodnutí nařizující jim vyklizení nemovitostí, toho nerespektovali, a nadále v nemovitostech setrvávali.
Skutečnost, že se obvinění i nadále pokoušeli zvrátit toto rozhodnutí, tak na posouzení otázky jejich viny nemá vliv. Odvolací soud v projednávané věci v rámci napadeného usnesení uvedl, že „ je evidentní, že se jedná o situaci, která je z hlediska zjištění, že nemovitost po právní moci opakovaně citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze užívali bez právního důvodu, zcela jednoznačná a pochybnosti nevzbuzující “. Uvedl rovněž, že je právem každého uplatňovat opravné prostředky či prostředky obdobného rázu k ochraně svých práv, „ avšak musí být dán nějaký zcela konkrétní důvod, a především reálný předpoklad, že ta která osoba by vůbec mohla být při uplatňování toho kterého opravného prostředku úspěšná a mohla se oprávněně domnívat, že úspěšná bude “. Jak nalézací, tak odvolací soud se zabývaly otázkou obviněnými opakovaně podané žaloby na neplatnost výpovědi nájmu, stejně jako otázkou týkající se smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatelů, že soudy se uvedenými skutečnostmi nezabývaly, přičemž lze odkázat zejména na odůvodnění napadeného usnesení v bodech 13. a 14. Uvedené skutečnosti na závěrech o vině obviněných ničeho nemění.
Rovněž námitku týkající se subsidiarity trestní represe lze podřadit pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť obvinění tuto námitku uplatňují ve vztahu k částečně jinému skutkovému ději (obvinění nemovitost užívali oprávněně, neboť výpověď nájmu byla neplatná). Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku , který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V projednávané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že obvinění byli již v minulosti stíháni pro přečin podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování přestupkovým spisem Městského úřadu Slaný sp. zn. 409,410/2018, a přestože okresní soud s ohledem na okolnosti projednávaného případu, krátkou dobu spáchání a s poukazem na obtížnost v krátké době přestěhovat celou rodinu, věc postoupil k možnému projednání přestupku, kdy posléze došlo k odložení věci z toho důvodu, že takové jednání nevykazuje znaky žádného v úvahu připadajících přestupků, uvedená skutečnost ukazuje, že uvedená problematika již byla řešena. V projednávané věci se jedná o užívání nemovitostí bez právního důvodu po dobu takřka 6 měsíců. Počátek vymezení skutku je dán dnem 4. 7. 2019, kdy byli obvinění vyrozuměni o tom, že nebylo vyhověno jejich návrhu na odklad exekuce, resp. tento byl usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2019, č. j. 63 EXE 799/2018-28, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Co 220/2019-57, zamítnut. Exekuční příkaz k provedení exekuce vyklizením byl přitom dán již dne 20. 8. 2018 a žádosti obviněné o odložení exekuce byly vždy zamítnuty. Vyklizení nemovitostí pak bylo po opakovaných pokusech realizováno v rámci exekučního řízení soudním exekutorem až dne 29. 1. 2020. Jak uvedl nalézací soud „ ochrana poškozených prostředky práva civilního rozhodně nepostačovala, pokud k vyklizení objektu nedošlo ani po právní moci rozhodnutí o povinnosti k vyklizení, ani po nařízení exekuce “ (bod 12. rozsudku nalézacího soudu).
Jak nalézací, tak odvolací soud se uvedenou námitkou, kteroužto obvinění vznáší opakovaně, náležitě zabývaly. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu zejména v bodech 14. a 15. a odůvodnění odvolacího soudu v bodě 22. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, rozhodně nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Jednání obviněných je typickým příkladem stíhaného přečinu, kdy pachatelé i přes pravomocné nařízení soudu o vyklizení nemovitosti nadále setrvávají a užívají nemovitost, kterou mají opustit, resp. vyklidit. V projednávané věci navíc obvinění již byli pro obdobné jednání stíhání, byť nedošlo k jejich odsouzení, neboť se jednalo oproti projednávané věci o krátký časový úsek.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za situace, kdy obvinění setrvali a užívali předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a to od 18. 4. 2018, tj. ode dne právní moci pravomocného exekučního titulu o vyklizení do 6. 1. 2020, naplnili svým jednáním skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných J. K. a S. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu