ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.495.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 495/2021-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná T. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 To 105/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 34/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné T. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 2 T 34/2020, byla obviněná T. K. uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) spáchaném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. 2. 2020 v době od 19:00 hodin do 19:30 hodin na adrese XY, XY, v ubytovacím zařízení ve společně obývaném pokoji, v němž bydlela se svými dvěma dětmi a poškozeným L. B., nar. XY, po předchozí konzumaci alkoholu, v důsledku kterého byly v době spáchání činu schopnosti rozpoznávací u obžalované sníženy částečně, asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými a schopnosti ovládací pak sníženy částečně, měrou podstatnou vlivem prosté opilosti středního až těžšího stupně a prostého afektu při konfliktu, poté, kdy došlo z dosud nezjištěných důvodů k hádce T. K. s poškozeným, k fyzickému napadání a slovním invektivám ze strany poškozeného, T. K. v úmyslu způsobit smrt za užití kuchyňského nože o celkové délce nože 32 cm a délce čepele 20,5 cm opakovaně nejméně třikrát bodla poškozeného do oblasti hrudníku, čímž mu způsobila zranění spočívající ve třech bodnořezných ranách na přední ploše hrudníku, kdy první šikmo uložená rána délky 3 cm ve 3. mezižebří vlevo ve vnitřní až střední klíční čáře, druhá svislá rána délky 2,5 cm v úrovni 5. žebra vlevo při hrudní kosti a třetí svislá rána délky 3,7 cm v úrovni 6. žebra vpravo při hrudní kosti, přičemž nejméně jedna pronikla přes hrudní stěnu do levé pohrudniční dutiny a vedla ke vzniku levostranného pneumotoraxu, tedy ke zranění, které by při neposkytnutí pomoci bezprostředně ohrožovalo život poškozeného B. z důvodu postupného zhoršování ventilačních a oběhových funkcí jeho těla, uvedený následek však byl odvrácen urgentním lékařským a operativním ošetřením v Ústřední vojenské nemocnici v Praze .
Za to byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla obviněná podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 476 72 234, se sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava, částku ve výši 106.337 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 2 T 34/2020, podala obviněná T. K. odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 To 105/2020 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 To 105/2020, podala obviněná T. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 517–518), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
Obviněná namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu, který je jí kladen za vinu, tj. úmysl usmrtit poškozeného. Uvedla, že z výpovědi jejího nezletilého syna se podává, že soužití dovolatelky s poškozeným nebylo bezproblémové, oba užívali alkohol a již v minulosti došlo z její strany k napadení poškozeného nožem. Pokud by opravdu měla v úmyslu poškozeného usmrtit, v útoku na jeho osobu by pokračovala i poté, co upadl na zem a nacházel se v danou chvíli ve stavu bezbrannosti. Má za to, že soud přisuzoval jejímu vyjádření po činu, kdy synovi sdělila, že poškozeného bodla do srdce, příliš velkou váhu a založil na něm tvrzení o jejím úmyslu poškozeného usmrtit. I ve stavu opilosti, v němž se nacházela, a který si sama přivodila, si musela být vědoma toho, že kdyby poškozeného bodla do srdce, nebyl by jistě schopen jednat tak, jak jednal, tedy převléci si tričko, dohodnout se s ní, že nebudou volat lékařskou pomoc a následně bez viditelných obtíží odejít. V tomto směru obviněná rovněž uvedla, že je pravděpodobně oproti poškozenému osobou fyzicky zdatnější, přičemž nedošlo ke zranění, které by bylo způsobilé přímo ohrozit životně důležité orgány. Zdravotní stav poškozeného, tak jak se jevil dovolatelce, nikterak nevzbuzoval obavu o jeho život, přičemž ani poškozený si nebyl vědom vyšší závažnosti svých zranění, když se rozhodl nevolat rychlou záchrannou službu a namísto toho se vypravil do obchodu pro další alkohol. Obviněná má tedy za to, že na úmysl poškozeného usmrtit nelze z provedeného dokazování usuzovat. Její jednání by mohlo být posouzeno jako některý z trestných činů proti zdraví.
Dále obviněná namítla, že shledává nesrovnalosti co do počtu ran a další vady dokazování, kdy uvedla, že uvedené námitky budou vtěleny do doplnění dovolání.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 To 105/2020, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 2 T 34/2020, zrušil.
Obviněná doplnila následně své dovolání podáním ze dne 19. 4. 2021, které označila jako „doplnění dovolání odsouzené“. Obviněná v něm poukázala na skutková zjištění soudů, s nimiž se neztotožňuje, zejména stran počtu bodných ran a průběhu celého incidentu mezi ní a poškozeným, a dále proces dokazování a hodnocení důkazů soudem (zejména výpovědí poškozeného a syna obviněné). Stejně tak soudu předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy uvádí, že nůž držela před sebou v obavě z útoku poškozeného, který se na nůž nabodl, a trvá na tom, že mu zasadila toliko jednu ránu a zbývající rány si poškozený přivodil jiným způsobem. Rovněž vznáší námitky proti výši jí uloženého trestu, který shledává nepřiměřeně přísným. Závěrem svého doplnění pak zopakovala svůj návrh na postup Nejvyššího soudu v její věci, kdy má za to, že věc by měla být po zrušení vrácena krajskému soudu k novému projednání.
Ve vztahu k tomuto podání obviněné, které sama označila jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním učiněných obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty .
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná podání označené jako doplnění dovolání ze dne 19. 4. 2021 podala až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 8. 4. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněné dne 8. 2. 2021, jejímu obhájci pak již dne 29. 1. 2021), proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 362/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněná v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za jednoznačně prokázané je to, že poškozený utrpěl tři bodná poranění, z nichž jedno bylo život ohrožující. Je třeba poukázat především na závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterého je velice nepravděpodobné, že by si zranění způsobil poškozený sám, protože rány byly vedeny z různých úhlů a přes oděv. S ohledem na nástroj, který obviněná použila a část těla, na kterou útočila a současně vzhledem k intenzitě útoku je evidentní, že úmyslem obviněné bylo poškozeného usmrtit. Přitom jedna z ran musela podle závěru znalce proniknout stěnou hrudní do levé pohrudniční dutiny (vzhledem ke vzniku pneumotoraxu). Podle znalce také nelze vyloučit, že bez odborného lékařského ošetření se mohl pneumotorax ventilovým mechanismem zvětšovat. Následní stav by mohl být i život ohrožující. Bodnořezná poranění popsaná ve výrokové větě rozhodnutí soudu prvního stupně nacházející se na přední ploše hrudníku vznikla působením ostrého násilí střední intenzity u rány pronikající do dutiny hrudní spíše větší než střední. Byla způsobena ostrým hrotnatým nástrojem. V levé pohrudniční dutině mohly vzniknout vazivové srůsty levé plíce s pohrudnicí či mezihrudím, které mohly negativně ovlivnit i její ventilační parametry. Znalec poukázal na skutečnost, že je i laicky známo, že napadením ostrým předmětem na oblast hrudníku lze přivodit závažné a smrtelné zranění. Použitá právní kvalifikace je tak plně přiléhavá.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchní soud v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 To 105/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou T. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy konkrétně zmiňuje výpověď svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym) a nepřímo výpověď poškozeného L. B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran průběhu incidentu, stejně jako případných předchozích incidentů násilné povahy za užití nože mezi ní a poškozeným, dále jednání poškozeného poté, co byl bodnut, zjištění týkající se počtu bodných ran a povahy způsobených zranění), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná de facto uvádí, že se jednalo toliko o potyčku v rámci poněkud disfunkčního vztahu, která neměla závažnější následky).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a zejména pak vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhaal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná T. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, tj. její úmysl usmrtit poškozeného. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněná se uvedeného zločinu dopustila ve stadiu pokusu. Jednáním ve stadiu pokusu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání trestného činu však nedošlo.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným . Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z kterých musí logicky vyplynout (srov. R 19/1971-II.). Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možno dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl eventuální či nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popř. jeho pokusem (srov. R 19/1969) – (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1463–1464).
Nalézací soud shledal, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. byla srozuměna s tím, že takto vedeným útokem může poškozeného zcela reálně usmrtit.
V rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného, který chtěl svou výpovědí pomoci obviněné, že si bodná zranění způsobil sám. Nalézací soud provedeným dokazováním vyloučil tuto variantu skutkového děje, stejně jako variantu, že obviněná mu způsobila toliko jedno bodné zranění a zbývající dvě si poškozený způsobil sám, případně mu jej způsobili třetí osoby poté, co odešel z ubytovny. Nalézací soud dospěl k závěru, že tři bodná zranění poškozeného mu byla způsobena jednáním obviněné. Z provedeného dokazování, zejména lékařských zpráv a znaleckých posudků, se pak podává, že bodná zranění poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě.
Poškozený a obviněná se dostali do vzájemné hádky, což bylo v rámci jejich nestabilního soužití, pravidelným jevem. Situace byla ovlivněna i tím, že oba požili alkohol ve větší míře, opět pravidelný jev doprovázející jejich soužití. Obviněný se měl následně pokusit udeřit obviněnou, což se mu však v důsledku opilosti nepodařilo, kdy obviněná reagovala tím, že z držáku vzala kuchyňský nůž a tímto třikrát zaútočila proti tělu poškozeného. Dokazováním bylo vyloučeno, že by se poškozený na nůž napíchl. Naopak znalecké zkoumání potvrdilo, že bodnutí bylo způsobeno aktivním pohybem obviněné, které muselo vykazovat nutnou dávku intenzity. Nalézací soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že „ z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by se v době konfliktu mezi obžalovanou a poškozeným dne 13. 2. 2020 kolem 19. hodiny jednalo o situaci, která by mohla v obžalované důvodně vyvolat obavu o její zdraví či dokonce život. … napadení poškozeného obžalovanou nožem tak nebylo v daném případě jakoukoliv snahou o obranu, ale jednalo se o nezvládnutý afekt zlosti obžalované v době, kdy byla sama pod vlivem alkoholu “ (bod 32. rozsudku). Obviněná sama přiznala, že ještě předtím, než vzala z držáku nůž, udeřila poškozeného rukou. Soud nijak nezpochybnil, že se původně jednalo s největší pravděpodobností o vzájemný konflikt. Je zřejmé, že ani jedna ze stran nebyla do chvíle, než se obviněná vyzbrojila nožem, oproti druhé straně ve fyzické nevýhodě.
V bodě 33. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozebral veškeré rozhodující okolnosti pro závěr, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu. Obviněná poškozenému zasadila tři bodné rány, z nichž přinejmenším jedna byla způsobilá zasáhnout srdce, a jedno z bodných poranění proniklo do hrudní dutiny dost hluboko na to, že zapříčinilo pneumotorax. Obhajoba obviněné, že ani sám poškozený si nebyl vědom rozsahu svých zranění a namísto přivolání rychlé záchranné služby se vypravil do obchodu pro další alkohol, je zcela nepřípadná, neboť pouze poukazuje na míru lhostejnosti, se kterou obviněná coby útočník k celému incidentu přistupovala. Její vyjádření těsně po činu, kterému byl přítomen její nezletilý syn, že poškozeného bodla do srdce a „dobře mu tak“ tomu zcela odpovídá. Navíc je zcela zřejmé, že i když se obviněná nacházela ve stavu prosté opilosti středního až těžšího stupně, i v takovém stavu si musela být vědoma toho, že bodná zranění, zejména jsou-li vedena do oblasti hrudníku, kde se nachází životně důležité orgány jako srdce či plíce, stejně jako velké cévy, mohou způsobit smrt. Ostatně její prohlášení, kterému byl přítomen její syn, její povědomí o tom, že mířila do oblasti, kde se nachází srdce, potvrzuje její povědomost o možných následcích. Obviněná se o zdravotní stav poškozeného nijak nezajímala, a poté, co poškozený odešel z ubytovny, umyla zakrvácený nůž a šla spát. Nejednalo se tak o situaci, kdy by se obviněná musela aktivně bránit poškozenému coby útočníkovi a nejednalo se ani o situaci, kdy by reagovala v afektu a následně si uvědomila dopad svého jednání a snažila se poškozenému pomoci, resp. napravit následky svého jednání. Obviněná jednala naprosto lhostejně, a to i s přihlédnutím ke stavu prosté opilosti, v němž se nacházela, a kontextu jejího problematického soužití s poškozeným.
Nalézací soud uzavřel, že „ obžalovaná při svém útoku na poškozeného nožem (třech bodnořezných ranách, v jednom případě intenzity větší než střední do hrudníku poškozeného) s ohledem na charakter užitého nástroje i lokalizaci útoku na těle musela být srozuměna i s reálnou možností usmrcení poškozeného, když musela důvodně předpokládat zasažení některého z životně důležitých orgánů či velkých cév a v takovém případě již nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit “ (bod 35. rozsudku).
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran naplnění subjektivní stránky obviněné přisouzeného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ztotožnil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou napadené rozhodnutí není zatíženo jí vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné T. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu