ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.681.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 681/2021-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný G. S. M., nar. XY, státní příslušník Bulharské republiky, hlášen na adrese XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 115/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného G. S. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 2 T 115/2017, byl obviněný G. S. M. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 21. 11. 2016 okolo 03:30 hodin v Praze 4, ul. XY, na staveništi poblíž domu č.p. XY, po předchozí domluvě s odděleně stíhaným L. Č., nar. XY, v úmyslu usnadnit průběh plánované krádeže stavebních strojů obžalovaný M. zasunul do petlice zámku dveří stavební buňky, ve které se v té době nacházel pracovník ostrahy staveniště M. V., nar. XY, dva šroubováky takovým způsobem, že se zmíněný hlídač nemohl dostat ze stavební buňky ven a mezitím L. Č. přeštípl pákovými kleštěmi 3-metrový řetěz s oky o šířce 5 cm, zajištující stavební stroje ke stojanu u stavební buňky, a poté společně odcizili stavební vibrační pěch zn. BOMAG, evidenční číslo Z-1032, a stavební vibrační pěch zn. WACKER BS 70-2, evidenční číslo Z-1022, a to tak, že po překonání řetězu zmiňované stroje odnesli a naložili na přívěsný vozík, r.z. XY, majitele J. Č., který byl zapřažen za motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, r.z. XY, majitele L. Č., a následně z místa odjeli k rodinnému domu L. Č. na adrese XY, XY, kde vozík s odcizenými stroji umístili do dvora domu, čímž způsobil poškozené společnosti EUROVIA CS, a .s., IČ: 452 74 924, odcizením věcí škodu ve výši 120.000 Kč a poškozením řetězu škodu ve výši 507 Kč, a obžalovaný se tohoto jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 4 T 47/2013, který nabyl právní moci dne 22. 5. 2013, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který vykonal dne 30. 6. 2016.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 2 T 78/2017, a výrok o trestu týkající se trestné činnosti popsané v bodě 1) výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2019, č. j. 2 T 120/2018-396, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 53/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost EUROVIA CS, a.s., IČ: 452 74 924, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 2 T 115/2017, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, podal obviněný G. S. M. dovolání (č. l. 727–736), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, což se promítlo do nesprávného právního posouzení věci nalézacím soudem, kteréžto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Závěr o jeho vině je založen pouze na jediném přímém důkazu, a to na výpovědi spoluobviněného L. Č. stíhaného odděleně, jehož trestní stíhání bylo pro jeho nepříčetnost v době spáchání činu zastaveno. V této souvislosti cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12. Po obsáhlé charakteristice procesu dokazování obviněný citoval úryvky ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie MUDr. Kubeje vyhotoveného na osobu svědka L. Č. Zdůraznil, že podle tohoto posudku byl vztah tohoto svědka k realitě narušen díky poruše nálady a poruše myšlení, které bylo psychotického charakteru, kdy se u něj rozvíjel megalomanský pud. V době, kdy se měl obviněný dopustit vytýkaného jednání, byly u svědka Č. podle znalce rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé. Z výše uvedeného pak obviněný dovodil, že konkrétní věrohodnost tohoto svědka může být probíhajícím duševním onemocněním zásadně pozměněna, a to pro možné bludné přesvědčení, probíhající panickou, manickou či depresivní náladu. Dále obviněný brojil proti použití důkazu čtením listiny – úředního záznamu o podání vysvětlení svědka L. Č. ze dne 29. 11. 2016, který byl vyhotoven předtím, než bylo tomuto svědkovi nebo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, což podle něj zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces. K tomu poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Obviněný taktéž brojí proti závěrům soudů vyvozených z výpovědí svědků V., V. a V., kdy tyto výpovědi prokazují, že se skutek stal, ale nikoliv, že jej spáchal dovolatel. Rovněž ho neusvědčuje ani výpověď svědkyně F. (dříve H.).
Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby tento soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 479/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný se ve skutečnosti podaným dovoláním domáhá revize skutkových zjištění ve svůj prospěch. K případné námitce tzv. extrémního nesouladu státní zástupce uvedl, že takový rozpor v projednávané věci zjištěn nebyl. Důkazy provedené soudem prvního stupně byly po obsahové stránce vyhodnoceny dostačujícím způsobem a mají na sebe vzájemnou a logickou návaznost. Podané vysvětlení svědka L. Č. lze považovat za jediný přímý usvědčující důkaz, avšak nejedná se o důkaz osamocený. Výpověď tohoto svědka není ničím zpochybňována, ale je naopak podporována výpověďmi dalších svědků.
K námitce nepoužitelnosti úředního záznamu ze dne 29. 11. 2016 o podaném vysvětlení svědka L. Č. jakožto důkazního prostředku státní zástupce uvedl, že tento důkaz byl proveden naprosto korektně v souladu s §211 odst. 6 tr. ř., tedy za souhlasu státní zástupkyně i obviněného. Nejde o situaci, kdy by byl obviněný zbaven práva svědka vyslechnout, neboť takovou možnost měl, ale nikterak jí nevyužil.
Vadou netrpí ani znalecký posudek zpracovaný na osobu svědka L. Č., který objasnil nejen jeho duševní stav z hlediska možnosti vyvozování trestní odpovědnosti, ale posoudil i specifické okolnosti, které by mohly narušovat jeho paměť a schopnost reprodukovat vzpomínky, kdy žádné takové skutečnosti zjištěny nebyly.
Závěrem pak poukázal na to, že dovolání není možno koncipovat jako další opravný prostředek. Jestli je v dovolání obsažena námitka tzv. extrémního rozporu, nelze ji jen formálně deklarovat, ale je třeba ji konkrétní odůvodnit.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným G. S. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka L. Č., a svědků M. V., J. V., P. V., T. F., dříve H.) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající, kdy rozporuje, že se skutku dopustil.
Dovolatelem uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný G. S. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ z důvodu rozmanitosti výpovědí a důkazních prostředků je možné sestavit více variant děje činu “. Soudy však pro rozhodnutí o jeho vině zvolily variantu pro něj nejnepříznivější. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
K námitce obviněného týkající se tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že v podaném dovolání obviněný pouze obecně charakterizuje tento institut a uvádí, že měl být využit „uvedený důkazní prostředek“, přičemž ale žádný konkrétní důkazní prostředek, jež by navrhoval, a tento byl opomenut, dovolatel ve svém podání nezmínil. Námitka obviněného je svým obsahem příliš nekonkrétní na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kteroužto obviněný explicitně nevznesl, pouze vyslovil nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nižšími soudy. Takový rozpor obecně spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
K námitce obviněného týkající se přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka L. Č. ze dne 29. 11. 2016, Nejvyšší soud uvádí, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 1. 2018 (č. l. 238–239 spisu) vyplývá, že tento důkaz byl přečten za souhlasu státního zástupce i obviněného (za přítomnosti jeho obhájce), tedy za splnění podmínek daných ustanovením §211 odst. 6 tr. ř. Uvedený důkaz byl tedy proveden procesně korektním způsobem, kdy obviněný vyslovil při hlavním líčení s jeho provedením explicitní souhlas. Po přečtení úředního záznamu k tomuto obviněný ani jeho obhájce nevznesli žádné připomínky. Jeho námitka vůči tomuto důkazu a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je proto nejen námitkou neopodstatněnou, ale i mylnou.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že výpověď svědka L. Č. je klíčovým a stěžejním důkazem, ale rozhodně ne důkazem nevěrohodným či osamoceným. Ač znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petr Kubej v podaném znaleckém posudku a výslechu před nalézacím soudem připustil, že nemůže 100% vyloučit amnézii a že v době spáchání činu byl vztah svědka L. Č. k realitě v důsledku probíhajícího duševního onemocnění narušen a jeho ovládací a rozumové schopnosti zcela vymizelé, zároveň uvedl, že „ vzpomínky tohoto svědka nemusí být narušeny, neboť stavy obviněného nemusí být spojeny s amnézií, která u těchto poruch není rozhodně dominující “ (srov. bod 9. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). O tom, že výpověď svědka L. Č. není fantazijní konstrukcí ovlivněnou jeho duševní chorobou, svědčí skutečnost, že je podporována a objektivizována výpovědí dalších svědků [T. F. (dříve H.), P. V., J. V., L. Č. a M. V.] a listinnými důkazy (zejména protokolem o ohledání vozidla viděného na místě činu a nacházejícího se na pozemku manželů Č., protokolem o ohledání místa činu a protokolem o vydání odcizených věcí), které plně korespondují s jeho výpovědí a naopak vyvracejí verzi obviněného prezentovanou v rámci jeho obhajoby. Ze všech těchto důkazů pak nalézací soud vyvodil procesně korektním způsobem a v souladu se zásadami formální logiky skutková zjištění, která shrnul v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. Jeho závěry plně aproboval odvolací soud, když v bodě 4. odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že skutková zjištění jsou naprosto správná a úplná. K námitce obviněného stran věrohodnosti výpovědi svědka L. Č. odvolací soud v bodě 5. odůvodnění usnesení uvedl, že podle něj „ obsah podaného vysvětlení svědka Č. 100% amnézii vylučuje, neboť je v podstatných okolnostech ve shodě s podanými vysvětleními a výpověďmi svědků V., V., V. a F. “ . Závěrům nižších soudů nemá Nejvyšší soud čeho vytknout a s ohledem na výše uvedené shrnuje, že v projednávané věci není možné shledat rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož pak rozpor extrémní.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z více verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu