ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1362.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1362/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně TESAKO CZ s.r.o., v likvidaci , identifikační číslo osoby 259 79 752, se sídlem v Novém Městě nad Metují, Komenského 394, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 251/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 13 Co 128/2020-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 10 C 251/2018-90, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 152 030 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ohledně částky 115 500 Kč) a v závislém nákladovém výroku potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 152 030 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného v prvním stupni u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 5/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu částky 82 500 Kč včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pokud jde o námitku, že právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá metodice odškodňování, jež vypracovalo Ministerstvo spravedlnosti, pak Nejvyšší soud uvádí, že vyložil v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009, a znovu v usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 579/12, že „manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení“, není vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dále též „ESLP“). Vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým způsobem by měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v těchto případech aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z navazující judikatury ESLP. Nelze proto uvažovat o jeho obecné závaznosti, a v uvedeném rozsahu proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
V dané věci se oproti mínění dovolatelky neuplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy, neboť ta je spojena (až) se závěrem, že došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené době, kterýžto závěr v projednávané věci odvolací soud neučinil. Není-li účinně zpochybněna úvaha, podle níž není dán tzv. odpovědnostní titul, je nadbytečné zabývat se výší základní částky odškodnění, popř. její korekcí s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Napadené rozhodnutí se již proto nemůže vzpírat závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, tím méně těm, jež jsou obsahem stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž nebyla stanovena žádná konkrétní doba, po jejímž uplynutí by již řízení mělo být považováno bez dalšího za nepřiměřeně dlouhé. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobkyní akcentované skutečnosti, že v posuzovaném řízení docházelo k neodůvodněným průtahům a zejména soud prvního stupně měl být „liknavý“ a že posuzované řízení o nárocích ze smlouvy o dílo spojené mimo jiné i s námitkou započtení uplatněné tehdejším žalovaným bylo skutkově jednoduché (zejm. bod 8, 9, 10 a 14 dovolání), ze skutkových zjištění soudů neplynou (opačný závěr činí odvolací soud zejména v odstavcích 24 až 26 napadeného rozsudku). Naopak kupř. žalobkyní předkládaný závěr o nečinnosti v průběhu odvolacího řízení je s takto učiněnými skutkovými zjištěními v příkrém rozporu (srov. odstavec 4 rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry sdílel i odvolací soud). Dovolatelka tak ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitce, že délka posuzovaného řízení přesáhla průměrnou délku občanskoprávního řízení v České republice, kterou dovolatelka podpořila odkazem na výčet řízení trvající kratší dobu, kdy se poškozenému zadostiučinění dostalo, lze uvést, že Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem IV. dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk, jak vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je proto nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 66). Nejvyšší soud setrvale judikuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), což odvolací soud v nyní projednávané věci učinil. Napadené rozhodnutí se nerozchází ani s dovolatelkou akcentovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, neboť soudy obou stupňů správně ohraničily celkovou délku řízení a nezabývaly se – jak nesprávně uvedeno v dovolání – zadostiučiněním jen za jednotlivé průtahy, což je patrné již jen z toho, že žádné průtahy v posuzovaném řízení v rámci vlastního závěru o skutkovém stavu věci nezjistily. Odvolací soud se tak při řešení otázky délky posuzovaného řízení a jejího hodnocení z hlediska přiměřenosti délky posuzovaného sporu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani tato žalobkyní vymezená otázka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže.
Ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému posouzení kritéria složitosti řízení, se rozsudek odvolacího soudu nevzpírá závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, neboť odvolací soud na složitost věci usuzoval v relaci k množství listinných důkazů, k tomu, že věc byla opakovaně posuzována na dvou instancích soudní soustavy, a též k tomu, že bylo třeba opakovaně rozhodovat o dílčích procesních otázkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Nadto v posuzovaném řízení šlo o spor ze smlouvy o dílo, pro nějž není typová složitost nikterak neobvyklá, zvláště byla-li – mimo jiné – uplatněna námitka započtení založená na tvrzení o domnělých vadách díla. Odvolací soud rovněž přihlédl k úkonům účastníků (jejich zástupců) a svědků, které se podílely na délce řízení a které nebylo možno přičítat na vrub rozhodujícího orgánu veřejné moci. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník (popř. osoba na řízení zúčastněná) může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy (či jiné orgány veřejné moci) ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.
Vedle toho je podle Stanoviska třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). V projednávané věci odvolací soud kladl akcent výlučně na procesní složitost spojenou s potřebou věc opakovaně projednat na dvou instancích. S napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se proto zásadně míjí výtky dovolatelky zdůrazňující, že nebyl zpracován znalecký posudek a nebylo slyšeno větší množství svědků (srov. zejm. bod 15 dovolání).
Z hlediska procesní složitosti odvolací soud správně přihlédl i k té okolnosti, že ve věci byla uplatněna námitka započtení spojená s tvrzením o vadách díla, což k procesní složitosti věci nepochybně přispělo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), stejně jako další námitky vážící se k potřebě posouzení odstoupení od smlouvy a smluvních pokut, které měly být podle dovolatelky „vyřešeny hned v prvním řízení“. Kritérium složitosti věci nelze posuzovat jen podle rozsáhlosti procesního spisu (žalobkyně navíc izolovaně posuzuje rozsah vlastního spisu a přehlíží zcela rozsah jeho příloh). V další části dovolání (v bodě 15) žalobkyně zřetelně zaměňuje kritérium složitosti věci s kritériem významu řízení pro poškozeného. Okolnost, že řízení mělo pro poškozeného standardní význam, nijak neindikuje, zda řízení bylo složité či nikoliv. Lze tedy shrnout, že k dané otázce nelze shledat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani při hodnocení kritéria jednání poškozeného (bod 16 dovolání) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který svoji úvahu založil na absenci podílu žalobkyně na prodlužování řízení. Přitom žalobkyně netvrdila, že by za účelem urychlení posuzovaného řízení podala stížnost k předsedovi soudu či podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a z toho důvodu její jednání při úvahách o přiměřenosti celkové délky řízení odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nezohlednil [neboť na délku řízení nepůsobila žalobkyně ani negativně, ani pozitivně; srov. část IV písm. b) Stanoviska či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4756/2015]. Ani tato námitka žalobkyně tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací námitka žalobkyně ohledně přičitatelnosti rozporného rozhodování soudů prvního a druhého stupně v rámci posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud náležitě přihlédl k tomu, že ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo pro jiný právní názor, a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance a z toho plynoucí potřeba doplnění dokazování, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Tato okolnost z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, a proto ani k této námitce nelze dovodit, že by byla s to založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému kritériu významu řízení pro žalobkyni nelze shledat dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným. Žalobkyně totiž v dovolání převážně opakuje svou odvolací argumentaci, jíž se vymezila proti právním závěrům soudu prvního stupně. Odvolací soud naopak v napadeném rozsudku v převážném rozsahu úvahám soudu prvního stupně nepřisvědčil, když odlišně dovodil (odst. 27 a násl. rozsudku odvolacího soudu), že význam řízení byl pro žalobkyni typově standardní a i pokud by měl být individuálně zvýšen s ohledem na to, co žalobkyně v odvolání zdůrazňovala (že byla malý podnikatel, že posuzované řízení se vedlo o částku 826 944 Kč s příslušenstvím, hrozila jí náhrada nákladů řízení, výsledek sporu mohl ovlivnit výši likvidačního zůstatků určeného k výplatně společníkům), pak s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním, ke značné složitosti věci a k tomu, že nebyly v průběhu posuzovaného řízení zjištěny žádné průtahy přičitatelné orgánům veřejné moci, odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo možno kvalifikovat jako ještě přiměřené. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak neodchyluje od závěrů žalobkyní označených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, neboť vzdor opačnému tvrzení obsaženému v dovolání odvolací soud ve svých úvahách kalkuloval s jistinou i příslušenstvím pohledávky, o níž se vedl v posuzovaném řízení spor. Připomíná-li žalobkyně z posledně uvedeného rozhodnutí závěr, podle něhož je na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný), pak zmiňované se vztahuje až k situaci, kdy došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Závěr odvolacího soudu o tom, že délka posuzovaného řízení byla s ohledem na všechny zjištěné okolnosti ještě přiměřená, se však žalobkyni v hranicích otázek vymezených dovoláním (jimiž byl dovolací soud striktně vázán – srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) nepodařilo účinně zpochybnit, a již proto není možno se zabývat formou ani výší odškodnění.
Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud odkazuje na usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, v němž konstatoval, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit. Tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994 proti Nizozemí ve věci Van de Hurk , stížnost č. 16034/90). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Rozsudek odvolacího soudu je pak souladný s kritérii vymezenými k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, jak je citoval v napadeném rozsudku odvolací soud. Ostatně žalobkyně v podaném dovolání, v němž se navíc podrobně a kvalifikovaně vymezila vůči podstatným a zcela srozumitelně vyloženým důvodům napadeného rozhodnutí, ani nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně zůstal odvolací soud v nyní projednávané věci dlužen stran vyvrácení její odvolací argumentace. Nejvyšší soud zde připomíná znění §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož není oprávněn Nejvyšší soud přihlížet vyjma dovolání k jiným podáním učiněným v průběhu řízení. Nejen proto nejde o případ, na nějž by dopadaly závěry v dovolání označeného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu