ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1557.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1557/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 187 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 171/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 20 Co 291/2020-178, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 12 C 171/2018-136, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 187 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 23. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), a současně žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Na základě odvolání podaných oběma účastníky řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž výrok o náhradě nákladů řízení co do výše této náhrady změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil, aby žalované zaplatil také náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce, který nárokovanou částku 187 000 000 Kč s příslušenstvím dovozoval z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena jednak tím, že na základě usnesení Policie ČR ze dne 13. 10. 2014, č. j. ÚOOZ-2159/TČ-2012-290010, byl nezákonně trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, když v závěru tohoto trestního stíhání byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 56 T 7/2015, obžaloby zproštěn, a jednak tím, že v trestním řízení vedeném mj. i proti žalobcovu bratrovi J. Š., bylo dne 24. 9. 2013 rozhodnuto o zajištění nemovitého majetku obchodní společnosti M., v níž žalobce vlastnil obchodní podíl o velikosti 35 %. Požadovaná částka přitom odpovídala rozdílu mezi hodnotou zmíněného žalobcova obchodního podílu v době před zajištěním majetku jmenované společnosti (kdy tato hodnota byla ovlivněna připravovaným projektem výstavby bytového domu, který se tohoto nemovitého majetku týkal, a z něho očekávaným ziskem), a částkou, za kterou žalobce (po neúspěchu projektu způsobeném zajištěním předmětného majetku) tento obchodní podíl dne 3. 6. 2014 prodal.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správná a pro rozhodnutí věci jako postačující, a poté zcela přisvědčil i právním závěrům, které na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil a v souladu s nimiž zažalovaný nárok žalobci nevznikl. Za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobcovo trestní stíhání bylo zahájeno až více než rok poté, co bylo dne 24. 9. 2013 rozhodnuto o zajištění nemovitých věcí ve vlastnictví obchodní společnosti M., přičemž toto rozhodnutí nadto nebylo vydáno v trestním řízení vedeném proti žalobci, ale v rámci trestního řízení vedeného proti jiným osobám a pro jiné trestné činy (byť následné trestní stíhání žalobce pak probíhalo společně s touto věcí ve stejném trestním řízení), zde totiž není dán vztah příčinné souvislosti mezi žalobcovým nezákonným trestním stíháním a tvrzenou škodou, a to tím spíše, pokud žalobce v době zahájení svého trestního stíhání již ani nebyl společníkem zmíněné společnosti. Pakliže se postup orgánů činných v trestním řízení, jehož správnost žalobce rovněž zpochybňoval, následně odrazil ve vydaném rozhodnutí, lze přitom uvažovat pouze o případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tomu, aby žalobci vznikl tvrzený nárok odvozovaný od údajné nezákonnosti rozhodnutí o zajištění předmětného majetku dotčené společnosti, však současně brání i znění §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce nebyl účastníkem trestního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Kromě toho zrušení zpochybňovaného rozhodnutí, k němuž v dalším průběhu trestního řízení došlo (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016), nebylo odůvodněno jeho nezákonností, jak vyžaduje §8 zmíněného zákona, nýbrž aplikací §79d odst. 7 a 8 trestního řádu, v tehdy účinném znění, tj. že důvody zajištění již pominuly. Tvrzenou škodu, jejíž náhradu žalobce požaduje, pak odvolací soud označil za pouze hypotetickou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné, zčásti pak jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání žalobce předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a která konkrétně spočívá v tom, zda lze rozhodnutí o zajištění majetku obchodní společnosti M. ze dne 24. 9. 2013 považovat za nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přestože zaniklo až v důsledku meritorního rozhodnutí v řízení, které „je formálně odděleným od řízení, ve kterém bylo vydáno“. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že takové rozhodnutí nezákonné není, přitom žalobce nepovažuje za správný.
V souvislosti s uvedeným rozhodnutím o zajištění majetku obchodní společnosti M. pak žalobce dále namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, uzavřel-li, že předmětné rozhodnutí o zajištění majetku společnosti M. bylo pouze dočasným opatřením a jako takové nemohlo způsobit škodu. I v tomto případě totiž odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Při vymezení obou uvedených dovolacích důvodů však žalobce přehlédl, že odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetku obchodní společnosti M. ze dne 24. 9. 2013 svůj závěr o neexistenci podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. odůvodnil nejen závěry, jejichž správnost žalobce zpochybňuje, ale i tím, že žalobce v době vydání tohoto rozhodnutí nebyl účastníkem řízení, v němž bylo takto rozhodnuto. Jak totiž odvolací soud uvedl v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku, vzhledem ke znění §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. toto zjištění rovněž znamená, že žalobci tvrzený nárok odvozovaný od údajné nezákonnosti dotčeného rozhodnutí nesvědčí. Tento závěr odvolacího soudu však žalobce v podaném dovolání nezpochybnil. Přitom platí, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (další). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (další) důvod podroben dovolacímu přezkumu, protože nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tak obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Uvedené dvě otázky, které žalobce v podaném dovolání zformuloval, tedy za popsané situace nemohou přípustnost tohoto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. odůvodnit.
Nesprávně pak odvolací soud podle názoru dovolatele vyřešil i otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání a vznikem tvrzené škody, přičemž se současně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, a rozsudkem ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a taktéž od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08. Jeho závěr je totiž v rozporu „s pravidly trestního řízení, ve kterém ještě před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby ve stadiu prověřování jsou činěny zajišťovací úkony“.
Ani tato otázka však přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zabýval-li se tedy odvolací soud tím, zda tvrzená škoda vznikla právě v příčinné souvislosti s usnesením Policie ČR, jímž bylo dne 13. 10. 2014 žalobcovo trestní stíhání zahájeno, a nikoliv s postupem, který vydání tohoto rozhodnutí předcházel, postupoval tak zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Navazující závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti, který pak vychází z hodnocení provedených důkazů (z něhož tento soud učinil závěr, že k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení žalobcova trestního stíhání došlo až poté, co nemovité věci společnosti M. byly z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zajištěny a co žalobce svůj obchodní podíl v této společnosti prodal), již nepředstavuje závěr právní, nýbrž závěr skutkový (k tomu srov. žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Pokud žalobce závěrem svého dovolání uvedl, že odvolací soud pochybil i tím, že na věc pohlížel pouze prostřednictvím odpovědnosti státu za škodu upravenou v zákoně č. 82/1998 Sb., a to aniž zohlednil též jeho odpovědnost podle obecných předpisů, která je dle žalobcova názoru rovněž dána, když orgány činné v trestním řízení „úmyslně zneužily své pravomoci tak, aby byly osoby podezřelé z trestné činnosti a jejich příbuzní zastrašeni, zbaveni možnosti nakládat se svým majetkem“, přičemž Police ČR též „falšovala důkazy a opatřovala křivé znalecké posudky“, v této části podané dovolání nevyhovuje zákonným požadavkům na jeho náležitosti. V rozporu se zněním §241a odst. 2 o. s. ř. [podle kterého musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)], zde totiž žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je přitom dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
V dotčené části tedy podané dovolání trpí vadou, která podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž vede k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu