ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1685.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1685/2020-1028
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 851/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 213/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 35 Co 345, 346/2019-965, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, původně po žalované domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 40 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 99 796 323,12 Kč s příslušenstvím, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 32/95, ve kterém byl žalobce v postaveni úpadce, jež trvalo 20 let a 5 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 18 C 213/2004-460, žalobě co do nároku na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 178 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2012 do zaplacení vyhověl, žalobu co do zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částky 178 500 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 506/2013-533, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s příslušenstvím a o úrok z prodlení z částky 178 500 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2012 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku (co do částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 178 500 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012) potvrdil a ve zbytku (co do částky 99 796 323,12 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, shora uvedené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve zbytku dovolání odmítl. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že odůvodnění jeho rozsudku postrádalo právní posouzení kritéria složitosti řízení, ke kterému ani neměl dostatečná skutková zjištění, zcela absentovala úvaha ohledně hodnocení kritéria chování poškozeného, otázky postupu orgánů veřejné moci a postupu konkursního soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti v konkursním řízení, jakož i hodnocení poměru kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, podle toho v jakém se na celkové délce řízení podílela, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 18 C 213/2004-774, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2018, č. j. 18 C 213/2004-790, a ze dne 9. 11. 2018, č. j. 18 C 213/2004-870, ve spojení s usnesením ze dne 8. 8. 2019, č. j. 18 C 213/2004-952, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 310 664 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 139 275 858,12 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 310 664 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012 (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy částku 3 600 Kč (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody částku 2 400 Kč (výrok IV), dále žalobci uložil, aby České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplatil náklady řízení ve výši 5 124 Kč (výrok V).
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žaloby o částku 79 526 167,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy – pozn. dovolacího soudu) co do částky 193 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2012 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 117 014 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2012 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že (ohledně nároku na náhradu škody – pozn. dovolacího soudu) se zamítá žaloba co do částky 179 322 490,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 690 000 Kč od 7. 10. 2003 do zaplacení, z částky 66 500 000 Kč od 7. 10. 2003 do zaplacení, z částky 82 132 490,50 Kč od 19. 5. 2005 do zaplacení, z částky 18 000 000 Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení, dále žaloba (ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy – pozn. dovolacího soudu) co do částky 39 510 836 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 do zaplacení a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 310 664 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012 (výrok III), usnesení soudu prvního stupně (výrok V – pozn. dovolacího soudu) změnil tak, že žalobce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 256 Kč a že ve zbytku, tj. ve výši 4 868 Kč nese náklady stát (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok V).
V průběhu řízení tak byla žalobci na jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy pravomocně přiznána (před rozhodnutím Nejvyššího soudu) částka 210 000 Kč s příslušenstvím a předmětem řízení tedy nadále byla částka 39 790 000 Kč s příslušenstvím za odškodnění nemajetkové újmy a částka 178 822 990,50 Kč za náhradu škody. Posléze byla žalobci na odškodnění nemajetkové újmy přiznána ještě částka 193 650 Kč s příslušenstvím, jinak byla žaloba zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II co do zamítnuté částky 117 014 Kč s příslušenstvím a výroku III napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.),, dále jen „ o. s. ř. “, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Pokud se týká žalobcova nároku na odškodnění nemajetkové újmy, dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
Ze shora uvedeného důvodu žalobcovy námitky týkající se výše přiměřeného zadostiučinění nemohou podle §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, když z dovolání je sice patrný nesouhlas s posouzením jednotlivých kritérií, avšak dovolatel k těmto kritériím dílem neformuluje žádnou právní otázku ani předpoklady přípustnosti, dílem svůj nesouhlas staví na nepřípustné polemice se skutkovými závěry.
Ohledně nároku na náhradu škody, odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a důkazní břemeno o porušení konkrétní povinnosti konkursního soudu v tom kterém případě, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem konkrétní škody, za kterou by ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. odpovídal stát, a to společně se správcem konkursní podstaty, respektive že nelze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu.
Ve vztahu k závěru o neunesení břemena tvrzení a důkazního břemene žalobce nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání , když v dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel namítá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a posoudil tak nesprávně otázku splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žalobce, kdy své námitky zakládá na polemice se závěry obou soudů o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobcem. Nesouhlasí se závěrem, že ani po výzvě soudu k doplnění rozhodujících skutkových tvrzení a označení důkazů k prokázání skutkových tvrzení, břemeno tvrzení a důkazní břemeno v dané věci neunesl, a že z tohoto důvodu byla jeho žaloba nesprávně zamítnuta. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání tak v této části trpí vadami, které brání tomu, aby se uplatněnými námitkami mohl dovolací soud zabývat.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ,,naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 – jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.).
Na další dovolatelem vymezené otázce (spoluodpovědnost státu a správce konkursní podstaty) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byla jeho žaloba odmítnuta.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu