ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1822.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1822/2021-993
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Vojtíškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 62/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 62 Co 257/2020-922, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 20 C 62/2008-742, řízení co do částky 21 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 4 349 648 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 4 400 352 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 71,02 % v částce 6 300 Kč (výrok IV), uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady řízení v rozsahu 85,51 % s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok V), a současně žalovanou zavázal k povinnosti nahradit státu náklady řízení v rozsahu 14,49 % s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok VI).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III v rozsahu částky 4 283 000 Kč s příslušenstvím, V a VI potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že náklady řízení činí 3 408 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 283 000 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 4 283 000 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není v uvedeném rozsahu subjektivně přípustné.
Posuzované dovolání, pokud jde o dovolatelem položené otázky v dovolání označené v bodě VI dovolání písmeny (i) až (iii) ve spojení s bodem IV dovolání, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každou jednotlivou otázku konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně, od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Návrh žalobce, aby „právní otázka byla posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15/). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domníval žalobce (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016). Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v přezkoumávaném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již vlastním dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
Námitka dovolatele, že odvolací soud přesto, že měl k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, neprovedl výslech znalců, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2009, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud totiž neporovnával závěry dvou protichůdných znaleckých posudků, nýbrž v bodech 28 až 32 svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval ústavní znalecký posudek Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., pro řízení za zcela nepoužitelný, a z jakých důvodů vyšel při určení hodnoty obchodního podílu žalobce ze znaleckého posudku ing. Císařové.
Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitky proti způsobu provádění dokazování znaleckými posudky a hodnocení důkazů byly podstatou argumentace odvolání obou stran. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování znaleckými posudky Ing. Císařové a Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., podle §213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017).
Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (absence poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.), dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu