ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1901.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1901/2020-408
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně O. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) M. H., bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, 2) M. S., identifikační číslo osoby XY, notářky, se sídlem XY, o zaplacení 7 516 711 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 142/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 28 Co 339/2019-372, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 28 Co 339/2019-372, se v rozsahu nároku na zaplacení částky 1 012 711 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení po jejím otci. Řízení bylo vedeno Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. D 566/2003 a trvalo 13 let a 3 měsíce. Žalobkyně po tuto dobu nemohla nakládat se svým majetkem. S celým majetkem nakládala a brala z něho výnosy poslední zůstavitelova manželka J. H. a poté T. H.. Předmětem dědictví měl být především soubor nemovitých věcí obecně známý jako „XY“ v XY, neboť tyto nemovité věci otci žalobkyně náležely a přál si, aby po jeho smrti se staly rovným dílem vlastníky jeho děti, tj. žalobkyně a její bratr. Žalobkyni její otec s touto svou vůlí seznámil, před ní sepsal vlastnoručně závěť, která tuto vůli obsahovala, a předal ji žalobkyni do úschovy. Po zahájení dědického řízení a nahlédnutí do katastru nemovitostí žalobkyně zjistila, že jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí je evidována poslední otcova manželka J. H.. Ze sbírky listin se pak dozvěděla, že zůstavitel se svou manželkou uzavřel dne 6. 6. 2001 notářským zápisem sepsaným JUDr. Jitkou Krejčíkovou, notářkou v Lysé nad Labem, smlouvu o rozšíření stanoveného rozsahu společného jmění manželů, na jejímž základě se nemovitosti tvořící XY staly společným jměním manželů M. a J. H.. Následně dne 20. 3. 2003 (asi měsíc před svou smrtí) u téže notářky opět notářským zápisem uzavřel zůstavitel smlouvu o zúžení společného jmění manželů tak, že veškeré nemovité věci tvořící XY se staly výlučným vlastnictvím J. H.. Notářka obě listiny sepsala, přestože v té době existovalo usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 9. 1999, č. j. 10 C 841/1995-582, o předběžném opatření, které přikazovalo zůstaviteli M. H. zdržet se právních úkonů směřujících k převodu a zatížení předmětných nemovitostí. Předběžné opatření bylo soudem doručeno Katastrálnímu úřadu XY a zapsáno na list vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY. V době uzavírání předmětných smluv již existence předběžného opatření na příslušném listu vlastnictví zapsána nebyla, J. H. však o existenci předběžného opatření věděla, jak vyšlo v průběhu dědického řízení a souvisejícího sporu najevo. Dovolatelka všechny tyto skutečnosti namítala v dědickém řízení, soudní komisařka se jimi však vůbec nezabývala. Dovolatelce tak nezbylo než se svého práva domáhat u soudu, a to žalobou u Okresního soudu v Nymburce vedenou pod sp. zn. 8 C 302/2004, když o jejím nároku bylo pravomocně rozhodnuto až rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 24 Co 556/2007-840, tak, že bylo určeno, že zůstavitel byl ke dni své smrti výlučným vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitých věcí a ideální ½ náležela do společného jmění jeho a jeho manželky. Smlouvy o rozšíření a zúžení společného jmění manželů sepsané JUDr. Krejčíkovou byly uznány za zčásti neplatné a zčásti neúčinné. Dovolání po uzavření dědické dohody bylo vzato zpět a výše uvedený rozsudek pak nabyl právní moci dne 7. 7. 2015. Skutečným podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí se tak žalobkyně stala až usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2016, č. j. D 566/2003-1882, ND 180/2009. Více než 13 let tedy trvalo, než se mohla ujmout svého majetku, hospodařit s ním a brát z něj užitky. Žalobkyně se hodlala domáhat vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody proti J. H. následně T. H. a proti KESO Praha spol. s r. o. (správce dědictví), v čemž jí však bránil nedostatek aktivní legitimace. Dědička po J. H., T. H., proti uplatněnému nároku vznesla v průběhu dědického řízení námitku promlčení, kterou žalobkyně vzala na vědomí a nárok u soudu neuplatnila. Nárok na náhradu škody vůči žalované žalobkyně vypočetla z posudku znalce Jiřího Matase a uplatnila 50 % ušlého nájemného za roky 2003 až 2010 ve výši 6 504 000 Kč a 50 % nákladů vynaložených na odstranění škod způsobených neužíváním nemovitostí ve výši 1 012 711 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2018, č. j. 22 C 142/2017-306, zamítl žalobu o zaplacení částky 7 516 711 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici H. na náhradě nákladů řízení částku 187 211 Kč (výrok III) a rozhodl, že mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí M. S. nemá žádná z účastnic ani vedlejší účastnice právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně se svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody po svých tvrzených dlužnících nikdy nedomáhala, když se spokojila pouze s jimi vyslovenou námitkou promlčení a z tohoto důvodu nikdy u soudu nárok neuplatnila.
4. Podáním ze dne 20. 12. 2016 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované, která stanoviskem ze dne 28. 7. 2017, č. j. MSP-3684/2016-ODSK-ODSK/4, shledala žádost nedůvodnou vzhledem k promlčení uplatněného nároku.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §1, §5, §6, §13 odst. 1, §14 odst. 1, §15 odst. 2, §26 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a uzavřel, že škoda ve vztahu ke státu žalobkyni dosud nevznikla, neboť žalobkyně má stále dlužníky, kteří by jí měli být povinni nahradit škodu, případně též vydat bezdůvodné obohacení. K námitce žalobkyně, že v případném řízení by tito dlužníci vznesli námitku promlčení, soud uvedl, že nelze dovodit, že tento hypotetický závěr by byl následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu. Pokud by dlužníci žalobkyně nyní skutečně mohli vznést námitku promlčení, měla tomu žalobkyně předejít podáním žaloby proti osobám, které majetek užívaly v době, kdy žalobkyni dosud nebylo potvrzeno dědické právo. Skutečnost, že žalobkyně svým mylným právním výkladem způsobila, že by tento nárok mohl být promlčen, nemůže jít k tíži státu, neboť škoda, i kdyby takto vznikla, nenastala následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky dědického řízení. Pokud žalobkyně neučinila v průběhu dědického řízení nic k tomu, aby se domohla svých pohledávek, které by v průběhu dědického řízení mohly být promlčeny, pak je dle soudu prvního stupně zřejmé, že je přerušena příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a takto vypočítanou škodou. Vzhledem k tomu, že nedostatek příčinné souvislosti je zjevný již ze žalobních tvrzení, pak bylo nadbytečné vést dokazování k odpovědnostnímu titulu i výši škody či bezdůvodného obohacení. Námitku promlčení vznesenou žalovanou a vedlejší účastnicí 1) posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou již proto, že škoda žalobkyni, ve vztahu ke státu, dosud nevznikla, neboť stát je posledním dlužníkem. Nevznikla-li tedy škoda ve vztahu ke státu, nemohla běžet ani promlčecí doba.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici M. H. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 93 605,60 Kč (výrok III) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí M. S. nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
7. Odvolací soud se v případě nároku na zaplacení částky 6 504 000 Kč s příslušenstvím ztotožnil se soudem prvního stupně o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vyčíslenou škodou, když skutečnost, že žalobkyně nebyla vlastníkem hotelu, není v příčinné souvislosti s délkou dědického řízení. Za bezprostřední příčinu této situace považoval odvolací soud skutečnost, že mezi dědici nebyla dohoda. Žalobkyně vedla u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004 řízení, v souvislosti s jehož délkou byla za nemajetkovou újmu již odškodněna. Pokud by takto vznikla škoda, nenastala by následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky dědického řízení, ale tím, že žalobkyně nejednala vůči svým dlužníkům. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, tak dospěl odvolací soud k závěru, že skutečnost, že žalobkyně nebyla vlastníkem hotelu, není v příčinné souvislosti s délkou dědického řízení.
8. Ohledně nároku na zaplacení částky 1 012 711 Kč s příslušenstvím představované náklady, které musela žalobkyně vynaložit v roce 2010 až 2013 (jde o polovinu nákladů, které vynaložila spolu se svým bratrem) na odstranění nejzávažnějších škod na nemovitosti, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje, až když nemůže poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči povinnému dlužníku, a s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, uzavřel, že žaloba je v tomto smyslu předčasná. Tvrzení žalobkyně, že žaloba podána nebyla, protože žalovaní by uplatnili námitku promlčení, což by vedlo k neúspěšnosti žaloby, považoval odvolací soud za právně nevýznamné, neboť tímto způsobem nelze předvídat chování účastníka v řízení. Soud přihlíží k námitce promlčení, až když je uplatněna a má také možnost zvažovat její uplatnění v kontextu s dobrými mravy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, v rozsahu výroků I, II a III, včasným dovoláním.
10. Žalobou uplatněný nárok byl zamítnut v podstatě z důvodu nedostatku příčinné souvislosti, když za bezprostřední příčinu škody označil odvolací soud nikoliv délku dědického řízení, ale skutečnost, že mezi dědici nebyla dohoda. S tímto právním posouzením dovolatelka nesouhlasí, neboť je přesvědčena, že kdyby nebylo zdlouhavého dědického řízení a především s tím souvisejícího řízení Okresního soudu v Nymburce vedeného pod sp. zn. 8 C 302/2004, svědčilo by jí vlastnické právo k nemovitým věcem a mohla tento majetek užívat a brát z něj požitky. Toto její právo bylo zcela zmařeno po dobu 13 let, kdy stát dlouhou dobou řízení umožnil majetek žalobkyně užívat třetí osobě a zároveň ani neodstranil překážku nedostatku aktivní a pasivní legitimace k vedení sporu o vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Právní názor odvolacího soudu považuje dovolatelka za rozporný se skutečnostmi, provedenými důkazy, zákonem a judikaturou.
11. K účelnému uplatnění svých nároků, muselo být dle dovolatelky alespoň zjevné a najisto postaveno, že majetek, z něhož tyto nároky plynou, se skutečně stane jejím vlastnictvím po projednání dědictví. To však nemohla až do pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení vědět a ani předpokládat. Dovolatelka má za to, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby své nároky uplatňovala neúčelně, bez možnosti prokázat aktivní legitimaci a předpokládat alespoň jakýsi úspěch ve sporu. Dokud nebyl jednoznačně určen rozsah majetku zůstavitele ke dni jeho smrti, nemohla mít ani představu o tom, jakých nároků a v jaké výši se může vůbec domáhat. Podávat žalobu bez možnosti prokázat aktivní legitimaci, bez možnosti určit výši nároku, považuje dovolatelka za nesmyslné, stejně jako tvrdit, že když o nároku nebylo pravomocně rozhodnuto vůči jiným osobám než státu, neexistuje pohledávka proti státu, protože ta dosud nevznikla, neboť stát je posledním dlužníkem. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, je jedním ze stěžejních principů právního státu budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Taková důvěra je možná pouze tehdy, pokud stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné. Dovolatelka měla nepochybně důvěru ve stát, resp. soud, že podá-li žalobu na určení, že její otec jakožto zůstavitel byl vlastníkem nemovitých věcí ke dni své smrti, stát v přiměřené době o takové žalobě rozhodne, což se nestalo.
12. Dovolatelka byla po celou dobu přesvědčena, že tento protiprávní stav věci, kdy se na její úkor a z jejího majetku obohacují jiné osoby, bude moci napravit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody proti J. H., následně T. H. a proti KESO Praha spol. s r. o. V uplatnění nároku jí však až do právní moci usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2016, č. j. D 566/2003-1882, bránil nedostatek aktivní legitimace, což by vedlo k zamítnutí žaloby. Nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení přesto opakovaně přihlásila do dědického řízení po J. H. vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 182/2010. V době kdy mohla svou pohledávku přihlásit (měla aktivní legitimaci), však již uplynuly lhůty vzhledem k promlčení. Dědička po J. H. T. H. proti uplatněnému nároku vznesla v průběhu dědického řízení námitku promlčení. Dovolatelka vzala tuto námitku na vědomí a nárok u soudu neuplatňovala, protože nemohla uspět. Předpoklad, že za uvedených okolností při podání žaloby nebude vznesena námitka promlčení nebo že nebude úspěšná, považuje dovolatelka za opravdu lichý.
13. Na základě uvedeného nepovažuje dovolatelka za správný ani závěr odvolacího soudu, že bezprostřední příčinou situace je skutečnost, že mezi dědici nebyla dohoda. Mezi dovolatelkou a jejím bratrem nikdy žádný spor nebyl, oba respektovali otcovu vůli a majetek otce chtěli nabýt rovným dílem. Aby však mohli uzavřít dohodu ohledně otcova majetku, musela se žalobkyně soudit o předmět dědictví. Spor tedy nebyl mezi dědici navzájem, ale mezi dědici a manželkou zůstavitele. Zásadní rozsah dědického práva a majetek, z jehož nemožnosti užívání žalobkyni vznikla škoda, byl stanoven až posledním rozsudkem Krajského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2015. Protože část majetku náležela do společného jmění manželů, bylo nutné v rámci dědického řízení vypořádat i společné jmění manželů H.. Teprve po uzavření dohody v tomto případě byl jasný rozsah majetku náležejícího do dědictví a teprve poté mohli dědici uzavřít dohodu. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3916/2011, z něhož vyplývá, že se vlastnictví sice nabývá smrtí zůstavitele, avšak právní úprava dědického práva je založena na principu ingerence státu, protože předpokládá, že dědictví po zůstaviteli musí být soudem projednáno.
14. Příčinu toho, že nemohla nakládat se svým majetkem, spatřuje dovolatelka právě v délce dědického řízení, do níž je nutné bezpochyby zakomponovat i délku řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Dovolatelka je tak přesvědčena, že v jejím případě existuje příčinná souvislost mezi vznikem škody, jejíž náhrady se domáhá a nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce dědického řízení. Nepřiměřenou délku dědického řízení dovolatelka dovozuje rovněž ze skutečnosti, že jí bylo přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004. Dovolatelka se ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 225/2011, domnívá, že nebýt dlouhého dědického řízení, ke škodě spočívající v úniku příjmů z nemovitostí, ani ke škodě spočívající v devastaci nemovitostí by nedošlo. Délka dědického řízení není sice jedinou příčinou, ale jde o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku a dle názoru dovolatelky jde o příčinu podstatnou. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4129/2010. Z dosud uvedeného je dle dovolatelky zřejmé, že žádný z nižších soudů neposuzoval jako předběžnou otázku úspěšnost žaloby proti dlužníkům dovolatelky, což je však v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, a rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, povinen činit bez ohledu na to, zda žalobkyně samostatný soudní spor podstoupila. Soudy naopak vyloučily odpovědnost státu pouhým odkazem na odpovědnost jiného subjektu, který ani není účastníkem tohoto řízení. Nezabývaly se ani otázkou, zda stát není jedním ze škůdců a zda neodpovídá žalobkyni v rámci uplatněného nároku vůči státu solidárně s jinými škůdci.
15. Dovolatelka má za to, že v daném případě stát odpovídá za škodu přinejmenším solidárně, jelikož se na vzniku škody prostřednictvím svých orgánů významně podílel, když došlo k dosud neobjasněné změně v evidenci v katastru nemovitostí tím, že z něj zmizel zápis o existenci předběžného opatření spočívajícího v zákazu nakládat s ideální ½ předmětných nemovitostí, dále v tom, že notářka sepsala veřejné listiny o rozšíření a zúžení společného jmění manželů, které byly po 11 letech souzení uznány za neplatné a neúčinné a v neposlední řadě v tom, že notářka projednávající dědictví neučinila hned od počátku opatření ohledně správy majetku, jehož spornost vlastnictví jí byla známa, nezajistila majetek tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání a devastaci od roku 2003 do roku 2010, nejdéle však od roku 2005, kdy byl vynesen první rozsudek Okresního soudu v Nymburce, v němž již byla zmínka o existenci předběžného opatření a notářce pak tato skutečnost byla známa.
16. Dovolání směřuje rovněž do navazujícího výroku III o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka si je vědoma, že dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, nicméně je přesvědčena, že soud mohl a měl postupovat podle §150 o. s. ř. vůči vedlejší účastnici H.. Žalobkyně se nedomáhala náhrady škody na vedlejší účastnici, ale na státu. Vedlejší účastnice nemohla mít na výsledku sporu žádný právní zájem a nemohla žalovanou účelně podporovat, když z jejího tvrzení vyplývá, že do řízení vstoupila s ohledem na svou případnou regresní odpovědnost, čímž sama připustila, že nemá na výsledku sporu právní, ale materiální zájem. Po dobu, kdy byla H. pověřena vedením dědického řízení, nebylo řízení před Okresním soudem v Nymburce ukončeno, H. ani nemohla jakýmkoli způsobem ovlivnit jeho průběh. Rozhodnutí H. se ve smyslu §175k odst. 3 o. s. ř. ani netýkalo XY, když rozhodla pouze o nesporném majetku. I ten však určila zcela chybně a v neprospěch dědiců a její rozhodnutí bylo Krajským soudem v Praze zrušeno jako vadné. Další rozhodnutí o zbývajících částech dědictví nikdy nevydala, nebyla schopna si zajistit správné podklady pro dědické řízení. Okresní soud v Nymburce pak H. věc odejmul z důvodu průtahů v řízení. Z uvedených důvodů je žalobkyně přesvědčena, že zde bylo namístě aplikovat §150 o. s. ř.
17. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
19. K podanému dovolání se vyjádřila vedlejší účastnice H., která uvedla, že podané dovolání nesplňuje podmínky stanovené v §237 o. s. ř., jelikož obě rozhodnutí nižších soudů jsou v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
21. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
25. Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
26. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem představovaným nepřiměřenou délkou dědického řízení a vznikem škody spočívající v bezdůvodném obohacení (nevlastníka z výnosů aktiv dědictví) vzniklém za dobu sporu o aktiva dědictví podle §175k odst. 3 o. s. ř., neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Dovolatelka sice správně uvádí, že dědictví po zůstaviteli musí být projednáno soudem, rozhodnutí soudu v dědickém řízení však nepředstavuje samostatný nabývací titul a vlastnické právo dědiců nekonstituuje, pouze je deklaruje a nemůže samo o sobě řádně založit odlišné vlastnické vztahy, než jaké vyplývají z hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2011). V této souvislosti je třeba zmínit též závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem, dle nichž výroky usnesení soudu vydaných v dědickém řízení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004). Výroky týkající se rozsahu děděného majetku tedy soudy v dalších řízeních v naznačeném směru nezavazují, a není zde překážky, aby se dovolatelka domáhala ochrany svých práv dědičky po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003). Pokud dovolatelka namítla, že v řízení o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení nebyla do skončení dědického řízení dána její aktivní věcná legitimace, je třeba poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, podle něhož soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Ostatně, i kdyby soud řízení nepřerušil a otázku vlastnického práva k nemovitosti si posoudil sám, není podle dovolacího soudu žádný důvod se domnívat, proč by ji měl vyřešit jinak, než jak ji vyřešil soud v řízení o určovací žalobě. Nad to je zde ještě institut žaloby na obnovu řízení (§228 o. s. ř.). V každém případě probíhající (neskončené) dědické řízení nemůže bránit dědici domáhat se ochrany vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení, peněžité nároky z titulu bezdůvodného obohacení z toho nevyjímaje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008).
28. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky nezbytnosti uplatnění pohledávky v soudním řízení vůči dlužníkovi, přesto, že z okolností případu je zřejmé, že žaloba by nemohla uspět z důvodu promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
31. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
32. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Tento závěr plyne z právní konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci i z občanskoprávního pojetí škody. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (i zde totiž platí ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Tento závěr dovodila judikatura, pokud jde o nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, a ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011) či z bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.
33. Pro závěr o faktické nevymožitelnosti nároku od přímého dlužníka, tedy k prokázání vzniku škody, není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nezbytné, aby existoval zamítavý rozsudek soudu, u nějž byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Promlčením navíc zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv samo právo věřitele, takže ani zamítnutí žaloby pro promlčení není nezvratným důkazem o tom, že právo věřitele nemůže být dlužníkem ani v budoucnu dobrovolně uspokojeno. Splní-li dlužník dluh, který tomuto promlčenému právu odpovídá, nejde o bezdůvodné obohacení, jehož vydání by mohl dlužník později požadovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
34. Pokud tedy odvolací soud posoudil žalobu ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé náklady vynaloženými v roce 2010 až 2013 na odstranění nejzávažnějších škod na nemovitosti jako předčasnou vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedomáhala uvedeného nároku po svých dlužnících a tvrzení žalobkyně týkající se námitky promlčení nepovažoval za právně relevantní, dopustil se, v kontextu výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu, nesprávného právního posouzení věci.
35. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku na zaplacení částky 1 012 711 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů vynaložených na odstranění škod způsobených neužíváním nemovitostí nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rozsahu nároku na náhradu škody spočívající v bezdůvodném obohacení ve výši 6 504 000 Kč s příslušenstvím dovolací soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 012 711 Kč s příslušenstvím. Při opětovném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu, jakož i označené prejudikatury (vč. té ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti uvedené v bodu 27).
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu