ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.251.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 251/2021-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. D. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 152/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 12 Co 98/2020-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 42 C 152/2019-41, rozhodl tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 300 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč a (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti završené usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitkami týkajícími se nesprávného postupu odvolacího soudu, který věc projednal v nepřítomnosti žalobce, čímž došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý soudní proces, neboť mu byla odňata možnost projednat věc před soudem, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení zákon dovolání nepřipouští [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ].
Námitka žalobce, že postup Ústavního soudu před vydáním shora citovaného usnesení je třeba považovat za nesprávný úřední postup, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3823/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003), přihlédl-li k tomu, že pokud bylo ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se následně projevily v obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu zvažovány jedině podle §5 písm. a) OdpŠk.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10 nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu