ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2787.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2787/2019-122
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Hydroglobus, k. s. v likvidaci, IČO 00214191, se sídlem v Brně, Filkukova 1368/28, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 282 017 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48C 191/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 44 Co 759/2017-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 44 Co 759/2017-99, se v rozsahu výroku I a) co do částky 282 017 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 12. 11. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 ve výši 7,05 %, od 1. 7. 2013 do 31. 12.2017 ve výši 8,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 8,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 9 %, od 1. 1. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně a ve výroku II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhá odškodnění majetkové újmy ve výši 282 017 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout za uhrazenou silniční daň za její vozidla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení o změnu zápisu v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, a to po úmrtí jejího jediného komplementáře (J. K. dne 21. 7. 2000). Žalobkyně po 1. 10. 2000 přestala provozovat autodopravu, přičemž jedinou osobou, která mohla provést odhlášení vozidel či deponovat registrační značky, byl její statutární zástupce, jenž zemřel. K výmazu osoby komplementáře bylo rozhodnuto až dne 13. 4. 2007 a o ustanovení likvidátora žalobkyně pravomocně dne 28. 7. 2007.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 48 C 191/2011-82, zamítl žalobu o zaplacení částky 282 017 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 4 200 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo ve smyslu §13 OdpŠk k nesprávnému úřednímu postupu, neboť doba rozhodování o jmenování likvidátora byla nepřiměřená. Dále vyšel z názoru, že silniční daň je daní majetkovou, jež je postavena na úředním zápisu, přičemž základem pro její předpis je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, nikoliv faktický stav vlastnictví nebo užívání. Podle soudu prvního stupně tedy je podstatné, že žalobkyně byla v rozhodném období vlastnicí vozidel, na které se předpis daně vztahoval, nikoli to, zda žalobkyně vozidla užívala či nikoli. V tomto ohledu vzal za rozhodnou skutečnost, že v období do 31. 12. 2002 vozidlům žalobkyně byla přidělena státní poznávací značka a že vozidla byla určena k podnikání, přičemž žalobkyně byla podnikatelem ve smyslu §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obch. zák.“). S poukazem na znění §13 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, účinného od 1. 1. 2003, soud prvního stupně dále uzavřel, že ani vyřazení vozidel z registru do 31. 12. 2002 by nemělo vliv na předpis silniční daně s ohledem na zákonnou úpravu a že pravomocně vyměřenou a zaplacenou daň nelze považovat za škodu, neboť se jedná o zákonný důsledek vlastnictví vozidla spadající pod daňovou povinnost. Tvrzení žalobkyně, že by jmenovaný likvidátor vyřadil vozidla z registru a zabránil placení daně po účinnosti novely silničního zákona, posoudil jako neprokázanou domněnku, neboť stejně tak mohl pokračovat v podnikatelské činnosti žalobkyně. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by jí v důsledku jednání žalované vznikla škoda, ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
4. Vyměřené penále a úroky soud prvního stupně nehodnotil jako škodu, neboť se jedná o sankci při opožděné úhradě předepsané daně, což vyplývá ze zákona jako důsledek včas neuhrazené daňové povinnosti.
5. Pokud se týká námitky promlčení uplatněné žalovanou ve vztahu ke škodě způsobené rozhodnutími o započtení přeplatků v letech 2002 a 2003, soud dospěl k závěru, žetříletá promlčecí lhůta ode dne jmenování likvidátora dne 28. 7. 2007 uplynula dne 28. 7. 2010 a že vzhledem k tomu, že úrok z prodlení z žalované částky žalobkyně uplatnila u jednání až dne 12. 11. 2015, uplatnila tento nárok až po uplynutí promlčecí doby. Přitom s ohledem na okolnosti případu soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
6. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního ve výroku I stupně tak, že a) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 282 017 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 12. 11. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 ve výši 7,05 %, od 1. 7. 2013 do31. 12. 2017 ve výši 8,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 8,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 9 %, od 1. 1. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně a b) potvrdil rozsudek ohledně úroku z prodlení z částky 282 017 Kč za dobu od 8. 9. 2011 do 11. 11. 2012 (výrok I), a uložil žalované, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 94 476,80 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, dospěl k odlišnému právnímu závěru.
8. Odvolací soud vzal za rozhodné, že statutárním orgánem a jediným komplementářem žalobkyně byl J. K., jenž dne 21. 7. 2000 zemřel, což bylo ve smyslu §88 odst. 1 písm. c) obch. zák. právním důvodem zrušení společnosti, přičemž k osobě jediného komplementáře se vázalo splnění podmínek provozování živnosti ve smyslu ustanovení §93 odst. 2 obch. zák. Ke dni 21. 7. 2000 byl společníkem - komanditistou žalobkyně M. H., který dne 31. 8. 2000 podal u Krajského obchodního soudu v Brně návrh na zápis změn v obchodním rejstříku spočívající v zápisu likvidátora, výmazu komplementáře a zrušení společnosti s likvidací. Usnesením ze dne 24. 10. 2000, č. j. F 16527/2000-152, byl návrh zamítnut s odůvodněním, že osoba komanditisty není oprávněná k podání takového návrhu, proti kterému podal dne 9. 11. 2000 M. H. odvolání za žalobkyni, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2008, č. j. 8 Cmo 369/2008-70, jež nabylo právní moci dne 13. 11. 2008. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 10. 2000, č. j. F 19968/2000-153, zahájil řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem s odůvodněním, že v obchodním rejstříku zůstává zapsán komplementář J. K, který již nežije, a obchodní společnost nepodala návrh na zápis změn podle §200a odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2006 bylo zahájeno řízení ve věci výmazu komplementáře žalobkyně J. K. z obchodního rejstříku a dále zápisu zrušení společnosti a jejího vstupu do likvidace. O výmazu osoby komplementáře bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2007 a o ustanovení likvidátora žalobkyně bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto usnesením ze dne 22. 6. 2007, č. j. 9 Cm 47/2007 20, jež nabylo právní moci dne 28. 7. 2007.
9. Podle názoru odvolacího soudu shora popsaným průběhem posuzovaného řízení o ustanovení likvidátora, kdy došlo k úmrtí jediného společníka - komplementáře, přičemž bylo třeba přistoupit ke zrušení a likvidaci společnosti, a rozhodnutí bylo vydáno po sedmi letech, byla porušena povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 OdpŠk, neboť sedm roků nelze v takto naléhavé záležitosti posoudit za lhůtu přiměřenou. V tomto ohledu odvolací soud přihlédl ke zjištěným skutečnostem, že M. H. jako jediný společník po úmrtí komplementáře učinil řadu podání na adresu soudu, aby došlo k ustanovení likvidátora, že se opakovaně dotazovala i notářka JUDr. Marie Matoušková, pověřená projednáním pozůstalosti po J. K., přičemž ze strany soudu urgence i dotazy zůstaly bez odpovědi, bez včasného rozhodnutí, byť složitost konkrétního řízení bylo lze hodnotit jako běžnou. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobkyně uhradila silniční daň za období od roku 2000 do roku 2007 včetně v celkové výši 282 017 Kč. S odkazem na §4 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. 2 Afs 101/2005- 67, a ze dne15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 54/2012-40, odvolací vyšel ze závěru, že žalobkyně bez ustanovení likvidátora po úmrtí jediného komplementáře společnosti zůstala poplatníkem silniční daně, která je daní majetkovou a jako taková je postavena na úředním zápisu, přičemž jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, nikoliv faktický stav vlastnictví nebo užívání. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalobkyně fakticky ukončila činnost ke dni 30. 9. 2000, přičemž odhlásit vozidla z registru s uložením značek do depozita nebylo možné, neboť dopravní inspektorát žádost odmítl s tím, že M. H. není statutární zástupce. Odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že M. V. jako zástupce žalobkyně ve věcech ekonomických žádal příslušný finanční úřad, aby upustil od daňových předpisů silniční daně za vozidla žalobkyně, avšak finanční úřad vyhověl pouze žádosti o odklad a po ustanovení likvidátora žalobkyně opakovanou exekucí nedoplatky daně i příslušenství vymohl. Pouze na základě policejního protokolu při nahlášeném odcizení registračních značek silniční daň nevyměřoval s tím, že vozidlo bez registračních značek nemůže na silnici.
10. Odvolací soud pak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vznikem škody, neboť pokud by došlo ke včasnému ustanovení likvidátora společnosti, jistě by po faktickém ukončení činnosti žalobkyně ke dni 30. 9. 2000 likvidátor neprodlužoval stav, kdy vozidla nebyla odhlášena z registru a žalobkyně zůstávala poplatníkem silniční daně s povinností ji hradit. Závěr soudu prvního stupně, že „tvrzení žalobkyně, že by jmenovaný likvidátor vyřadil vozidla z registru a zabránil placení daně po účinnosti novely silničního zákona, je z tohoto pohledu neprokázanou domněnkou, neboť stejně tak mohl pokračovat v podnikatelské činnosti žalobkyně“, odvolací soud posoudil za naprosto nesprávný, neboť právě k osobě jediného komplementáře bylo vázáno splnění podmínek provozování živnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalovaná, a to v rozsahu výroku I a), jímž byl změněn zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 282 017 Kč s příslušenstvím.
12. Žalovaná (dále také „dovolatelka“) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a v tomto ohledu vymezila tři následující dovolací otázky. (1) Je možné považovat úhradu silniční daně za vlastní vozidla za škodu? (2) Je v případě tvrzené škody spočívající v úhradě daně za určité období jako důsledku nepřiměřené délky řízení třeba určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout? (3) Mělo dočasné vyřazení vozidla z registru silničních vozidel dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002 za následek zánik povinnosti platit silniční daň?
13. K otázce (1) dovolatelka vyjádřila názor, že placení silniční daně nelze považovat za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 Afs 69/2013-31, s tím, že se jedná o daň majetkovou, pro kterou je podstatný toliko formální zápis v registru, nikoli faktické užívání či neužívání vozidla, a proto nelze pravomocně vyměřenou a zaplacenou daň považovat za škodu. Tato daň je jen zákonným důsledkem skutečnosti, že žalobkyně měla v rozhodném období vozidla podrobená dani a příčinou daňové povinnosti tudíž nebylo opožděné jmenování likvidátora. Z tohoto důvodu podle žalované též nelze vystavět přímou příčinnou souvislost mezi nejmenováním likvidátora a úhradou daně.
14. U otázky (2) poukázala na judikaturu dovolacího soudu týkající se problematiky tzv. ztráty pohledávky, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013. K tomu uvedla, že má-li být hledána příčinná souvislost mezi průtahem v řízení o jmenování likvidátora a škodou v podobě platby daně za určité období, pak je třeba zabývat se v první řadě otázkou, k jakému datu byl soud povinen likvidátora jmenovat, neboť teprve po marném uplynutí této „přiměřené“ doby řízení dochází k nesprávnému úřednímu postupu. Dodala dále, že má-li škoda spočívat v úhradě daně za určité období, pak je třeba zabývat se tím, zda toto období spadá (třeba jen částečně) do doby, kdy již existovaly průtahy v řízení, či nikoli. V této souvislosti poukázala na to, že nesprávný úřední postup nemohl být v příčinné souvislosti s celým žalobkyní vymezeným obdobím, neboť v roce 2000 k žádným průtahům nedocházelo, obdobně pak částečně v roce 2007, kdy ke jmenování likvidátora došlo dne 22. 6. 2007. Vytkla pak odvolacímu soudu, že si tuto otázku vůbec nepoložil a dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, neurčil.
15. Otázku (3) odůvodnila tím, že odvolací soud fakticky formuloval právní závěr, že odhlášení vozidla z registru má za následek zánik povinnosti platit silniční daň, což ale podle jejího názoru není správné ve vztahu ke všem obdobím, za které žalobkyně platila silniční daň. K tomu namítla, že až do konce roku 2002 nebyla skutečnost, že vozidlo je dočasně vyřazeno z registru, důvodem pro neplacení silniční daně, přičemž pokynem Ministerstva financí 0-241 ze dne 21. 10. 2002 byla prominuta silniční daň z vozidel, která byla dočasně vyřazena z registru silničních vozidel s tím, že daň silniční se promíjí za každý celý kalendářní měsíc, ve kterém jsou vozidla dočasně vyřazena z registru silničních vozidel, a to poprvé až ve zdaňovacím období roku 2002. Teprve dne 1. 1. 2003 nabyla účinnosti novela silničního zákona č. 207/2002 Sb., na základě které Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 7 Afs 64/2008-52, dospěl k závěru o možnosti vyřazení vozidla z registru a že takové vozidlo pak nemůže být v souladu se zákonem provozováno na pozemních komunikacích v České republice. Žalovaná tedy dovodila, že i kdyby byl likvidátor jmenován ihned v roce 2000 a hned v den vydání předmětného pokynu o prominutí daně dočasně vyřadil vozidla z registru, nemělo by to žádný vliv na úhradu daně za roky 2000 a 2001 a na úhradu daně za prvních deset měsíců roku 2002.
16. Dovolatelka dále nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu týkajícím se příslušenství ze žalované částky. K tomu uvedla, že vznesla námitku promlčení proti úroku z prodlení ze žalované částky v zákonné výši od 8. 9. 2011 do zaplacení, o kterou žalobkyně rozšířila žalobu při jednání dne 12. 11. 2015 a že odvolací soud tuto námitku sice akceptoval, ovšem pouze ve vztahu k úroku z prodlení za období od 8. 9. 2011 do 11. 11. 2012. Tím ovšem vyřešil právní otázku v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, s tím, že pokud se právo na úrok z prodlení promlčuje „jako celek“ uplynutím promlčecí lhůty, která počíná běžet prvním dnem prodlení, pak je vyloučeno část takového nároku zamítnout jako promlčenou a část přiznat jako nepromlčenou, jak to učinil odvolací soud.
17. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytkla, že se nijak nevypořádal s její námitkou promlčení vznesenou v podání ze dne 6. 1. 2017 ve vztahu k tvrzené škodě, která měla být žalobkyni způsobena rozhodnutími o započtení přeplatků ve výši 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč a 2 653 Kč, k čemuž mělo dojít v letech 2002 a 2003. Mohla-li žalobkyně tento nárok uplatnit nejdříve dne 28. 7. 2007, kdy byl pravomocně jmenován jeho likvidátor, pak tříletá promlčecí lhůta uplynula dne 28. 7. 2010. Podle žalované z rozsudku není jasné ani to, zda se soud námitkou promlčení zabýval a vyhodnotil ji jako nedůvodnou, nebo ji zcela přehlédl. V tomto ohledu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, s tím, že neví, jak má v dovolání ohledně této věci argumentovat. Na podporu svého stanoviska dále odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4008/2017.
18. Závěrem žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku I a) a ve výroku II zrušen a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Žalobkyně k dovolání uvedla, že není ani přípustné, natož důvodné. Podle žalobkyně dovolací otázka (1) nemá pro řešení dané věci žádný význam, neboť v řízení netvrdila, že by škodou byla „úhrada silniční daně za vlastní vozidla“, nýbrž tvrdila, že jí škoda vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě průtahů v soudním řízení byla nucena silniční daně uhradit, zatímco v případě neexistence nesprávného úředního postupu by je hradit nemusela. K tomu dodala, že v důsledku nesprávného úředního postupu neměla možnost změnit stav zápisů v registru silničních vozidel, čehož nevyhnutelným důsledkem pak nutně bylo, že byla nucena daně uhradit. Ani dovolací otázka (2) podle názoru žalobkyně nezakládá přípustnost podaného dovolání, neboť odkaz žalované na judikaturu je nepřípadný, pokud se v dané věci nejedná o tzv. ztrátu pohledávky. K dovolací otázce (3) namítla, že na jejím odchylném vyřešení soudy není napadené rozhodnutí postaveno. V této souvislosti uvedla, že v řízení prokázala, že její zástupce byl při pokusu o vrácení státních poznávacích značek odmítnut právě proto, že nebyl shledán osobou oprávněnou za ni jednat, přičemž i na tomto závěru odvolací soud založil své rozhodnutí. K žalovanou vytýkanému rozhodnutí o příslušenství žalobkyně namítla, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího si žalovaná nesplnila jednu ze svých povinností, neboť v této části vůbec nevymezila otázku, která by měla zakládat přípustnost dovolání. Podle žalobkyně žalovaná pouze nepřípadně polemizovala s napadeným rozhodnutím. K tomu dodala, že námitka promlčení vznesená žalovanou na jednání soudu dne 12. 11. 2015 neobsahuje zákonem na ni kladené požadavky, a již proto k ní nelze přihlédnout. K nepřezkoumatelnosti rozsudku ve vztahu k uplatněné námitce promlčení žalobkyně uvedla, že ani v této části dovolání žalovaná neformulovala pro možnost přípustnosti dovolání žádnou otázku a jen polemizuje s odvolacím soudem. V tomto ohledu žalobkyně zdůraznila, že v žádném případě se nedomáhá odškodnění z titulu, že by jí byla škoda způsobena též rozhodnutími o započtení přeplatků ve výši 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč a 2 653 Kč, k čemuž mělo dojít v letech 2002 a 2003. Tudíž námitka ohledně nevypořádání se soudem s touto námitkou žalované není vadou a nemůže tak založit ani přípustnost dovolání. Nadto vyjádřila názor, že s ohledem na specifickou situaci, kdy škoda jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení, a obsah §32 OdpŠk nelze o promlčení, jak je namítáno, ani uvažovat.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Otázka (1), zda lze považovat úhradu silniční daně za vlastní vozidla za škodu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi, k čemuž v daném případě došlo (srov. např. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014). Nadto, otázka splnění daňové povinnosti jako škody již v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla řešena (ktomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4593/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 433/2017) a dovolací soud se při posouzení dané otázky od této judikatury neodchýlil.
25. Ani otázka (3), zda mělo dočasné vyřazení vozidla z registru silničních vozidel dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002 za následek zánik povinnosti platit silniční daň, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud totiž, aniž by to však výslovně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, své rozhodnutí zjevně založil na závěru, že pokud by došlo ke včasnému ustanovení likvidátora žalobkyně, likvidátor by činil úkony k trvalému vyřazení motorových vozidel z provozu, popřípadě k trvalému vyřazení vozidel z registru, nikoli tedy jen k jejich dočasnému vyřazení.
26. Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení doby, ve které mělo být vydáno rozhodnutí, a otázky promlčení úroků z prodlení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, dospěl k tomuto závěru: „Zatímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.“
30. Shora uvedené závěry lze použít i v poměrech projednávané věci, kdy se žalobkyně domáhá náhrady škody představované splněním daňové povinnosti za dobu trvání řízení, které podle ní mělo skončit dříve, kdyby byl likvidátor jmenován dříve a učinil by kroky, aby daňová povinnost již do budoucna nevznikla.
31. Odvolací soud v daném případě uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, pokud rozhodnutí o ustanovení likvidátora bylo vydáno až po sedmi letech, přičemž lhůtu sedmi let hodnotil jako nepřiměřenou, aniž by však stanovil, v jaké době mohlo reálně k vydání rozhodnutí dojít, a současně zohlednil jen taková období nečinnosti soudu, jež by neodpovídala běžnému průběhu soudního řízení v dané věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, tudíž nesprávné.
32. Pokud se týká žalobkyní požadovaného příslušenství ze žalované částky, odvolací soud, aniž by však své rozhodnutí řádně odůvodnil, zjevně s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení až od 12. 11. 2012 do zaplacení.
33. Uvedený závěr odvolacího soudu je však v rozporu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice. Otázkou počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V něm mimo jiné dovodil, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Ačkoli uvedené právní názory Nejvyšší soud zaujal v řízení týkajícím se obchodněprávního vztahu, později se k nim přihlásil též v poměrech občanského zákoníku – ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněná pod č. 96/2010 a 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 37/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016).
34. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak nesprávné.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud i dovolatelkou tvrzenou „nepřezkoumatelností“ rozsudku odvolacího soudu jakožto jinou vadou řízení (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
36. V případě, že rozhodnutí soudu nelze přezkoumat (buď pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů anebo z obou těchto příčin), nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody, pro něž s rozhodnutím nesouhlasí a vymezit tak rozsah přezkumu, a ani přezkoumávající soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, současně není určující názor přezkoumávajícího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u přezkumného soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu soudní rozhodnutí obstát. Na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem rozhodnuto. Judikatura soudů v tomto směru již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky přezkumného soudu na náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí důvody pro podání opravného prostředku. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu opravného prostředku - na újmu uplatnění práv toho, kdo se přezkumu domáhá (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016).
37. V projednávané věci není z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistitelné, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou ohledně započtení přeplatků ve výši 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč a 2 653 Kč, kdy škoda žalobkyni měla vzniknout v letech 2002 a 2003. Přitom bylo na odvolacím soudu, pokud tato námitka byla žalovanou v průběhu řízení vznesena, aby alespoň stručně vysvětlil, proč k této námitce nepřihlédl a proč ji neshledal důvodnou. Dovolací soud uzavřel, že nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byly na újmu práv dovolatelky a že v rozhodnutí odvolacího nebyl obsažen dostatek důvodů, tudíž trpí vadou.
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. v rozsahu výroku I a) a ve výroku II o nákladech řízení a věc podle §242 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
39. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. Na odvolacím soudu bude, aby s ohledem na shora citovanou judikaturu dovolacího soudu nejprve posoudil, v jaké době mohlo reálně dojít k vydání rozhodnutí ustanovení likvidátora žalobkyně, přičemž zohlední jen taková období nečinnosti soudu, jež by neodpovídala běžnému průběhu soudního řízení v dané věci. V případě, že dospěje k závěru o nesprávném úředním postupu, bude se znovu zabývat příčinnou souvislostí v tom smyslu, zda skutečně lze nesprávný úřední postup soudu spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí o ustanovení likvidátora žalobkyně bez průtahů považovat za příčinu snížení majetku žalobkyně a případně v jakém rozsahu. Poté případně opětovně posoudí námitku promlčení vznesenou žalovanou týkající se žalobkyní požadovaných úroků z prodlení ze žalované částky, jakož i započtení přeplatků. Následně své rozhodnutí náležitě odůvodní tak, aby odpovídalo §157 odst. 2 o. s. ř.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu