ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2951.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2951/2021-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce L. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 130/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 124/2021-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 124/2021, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 27 C 130/2019-62, uložil žalované zaplatit žalobci částku 58 625 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu co do částky 141 375 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III rozsudku).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 25 625 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej ve zbývajícím rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované řízení trvalo celkem 6 let a 7 měsíců a bylo komplikované nejen po stránce skutkové, když v žalobě bylo definováno množství skutků, z nichž žalobce odvozoval různé dílčí nároky na náhradu škody vůči těm kterým z celkem 9 žalovaných, ale výrazně i po stránce procesní, neboť věc posuzující soud se kromě toho musel hned v úvodu vypořádat s uplatněnými námitkami stran místní nepříslušnosti, dále s návrhem na zastavení řízení pro překážku litispendence, s návrhem na odmítnutí žaloby a v neposlední řadě i s otázkou procesního nástupnictví na straně žalobce, kterou se zabýval rovněž Nejvyšší soud. Vedle toho se věcí samou zabýval i Ústavní soud, který žalobcem podanou ústavní stížnost odmítl. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení postupoval plynule, avšak poprvé ve věci meritorně rozhodl až po bezmála 2 letech a 6 měsících od podání žaloby. Na celkové délce řízení se zásadním způsobem podílela okolnost, že soud prvního stupně v souvislosti s podaným dovoláním stran zmíněné otázky procesního nástupnictví opomněl vybrat soudní poplatek, pročež mu věc musela být Nejvyšším soudem vrácena zpět bez věcného vyřízení, a dále skutečnost, že posléze vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání nesprávného účastníka, což zjistil až poté, kdy dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, tudíž uvedené rozhodnutí bylo pak třeba odklidit prostřednictvím podaného odvolání. Opětovně tak byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o předmětném dovolání až po roce a dvou měsících. Ve výsledku posuzované řízení skončilo zamítnutím žaloby pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 28. 6. 2019. Ze strany žalované se však žalobci dne 23. 4. 2020 dostalo pouhého konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích totiž žalovaná odmítla dobrovolně uspokojit.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout k již popsané procesní složitosti posuzovaného řízení, v rámci níž bylo třeba zohlednit též fakt, že daná věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a k tomu ještě i před Ústavním soudem, dále zvýšenému významu předmětu řízení pro poškozeného z důvodu, že v posuzovaném řízení šlo o zaplacení peněžité částky vymykající se běžným majetkovým poměrům ve společnosti, a konečně i do jisté míry sdílené povaze žalobci způsobené nemajetkové újmy, neboť v posuzovaném řízení žalobce vystupoval jako žalovaný ve vzájemné shodě spolu s tehdejším dalším žalovaným. Soud prvního stupně při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši. Výchozí částku odškodnění nemajetkové újmy stanovil ve výši 83 750 Kč. Tuto částku následně snížil z důvodu složitosti o 30 % s tím, že další její modifikaci již reálně nebylo třeba provádět, neboť případné navýšení pro význam předmětu řízení pro poškozeného shledal přímo úměrným v úvahu rovněž přicházejícímu snížení s ohledem na charakter odškodňované újmy coby újmy sdílené. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou 58 625 Kč. Vedle této jistiny soud prvního stupně přiznal žalobci i jím požadovaný zákonný úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. Odvolací soud doplnil dokazování o rozhodnutí v jiných již skončených řízeních o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, která byla zahájena totožnou žalobou jako posuzované řízení a která lze podle odvolacího soudu „hodnotit za v zásadě totožná s nyní posuzovanou věcí“. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a konstatování porušení práva se jevilo jako nedostatečná forma satisfakce. Odvolací soud při určení výše peněžitého zadostiučinění rovněž vycházel z výchozí částky 83 750 Kč, nicméně z důvodu složitosti věci ji ponížil pouze o 20 %, neboť stejnou modifikací prošly i částky přiznané v souvisejících řízeních a „stěží lze nalézt důvod, proč by v nyní posuzované věci mělo být postupováno jinak“. Odvolací soud dále konstatoval, že se žalobci již dostalo částečné úhrady nemajetkové újmy za dovolací řízení v rámci jiného jím vedeného souvisejícího řízení a z toho důvodu ponížil výchozí částku také o tuto náhradu. Žalobci tak bylo odvolacím soudem přiznáno peněžité zadostiučinění v celkové výši 33 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, o věci samé, avšak jen co do částky 100 000 Kč dovoláním, v němž uvedl, že 1) postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, což je podle judikatury Ústavního soudu přípustným důvodem dovolání, 2) odvolací soud se v rozporu s blíže označenou judikaturou Nejvyššího soudu nevypořádal s průtahy v posuzovaném řízení zaviněnými soudem, kombinovanými navíc se zmatečným postupem ve věci rozhodujícího soudce (zrušení prvostupňového rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, nevyměření soudního poplatku, prodlení dovolacího soudu s vrácením spisu, nesprávné vyměření soudního poplatku a navazující prodlení s vlastním rozhodnutím o dovolání nad rámec tehdy občanským soudní řádem stanovené lhůty), 3) nesprávně a opět v rozporu s judikaturou dovolacího soudu měla být podle dovolatele posouzena i celková délka posuzovaného řízení, když nebyla „kompenzována doba, po kterou bylo řízení přerušeno“, 4) oproti ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odvolací soud nesprávně přistoupil ke krácení kompenzace po dobou „přerušení posuzovaného řízení“ a pominul tím samostatnost obou sporů, což bylo umocněno dále tím, že obě řízení (posuzované i to, jež bylo důvodem přerušení, tedy řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020) je třeba podle jeho náhledu posuzovat izolovaně. K uvedené otázce dovolatel předkládá subotázky, dle něj dosud rovněž judikatorně neřešené, a to: 4.1) zda se do celkové délky (posuzovaného) řízení započítává doba přerušení řízení a 4.2) „zda kompenzace nepřiměřené délky řízení totožného poškozeného, avšak za jiné než předmětné řízení, které bylo přerušeno z důvodů rozhodování o otázce důležité i pro toto jiné řízení, vylučuje kompenzaci za tu část předmětného řízení, ve kterém byla řešena otázka důležitá i pro jiné řízení?“. Dále je k řešení Nejvyššímu soudu žalobcem předestřena otázka 5) přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který podle něho nevysvětlil poměr mezi hlediskem sdílené újmy a zákonným kritériem významu (posuzovaného) řízení pro poškozeného, přičemž tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud. 6) Odvolací soud se podle žalobce dále náležitě nevypořádal ani s kritériem významu řízení pro účastníka, když pominul značnou hodnotu sporu v posuzovaném řízení a tím se odchýlil od ustálené judikatury, kterážto výhrada platí i pro žalobcovu otázku 7) vytýkající odvolacímu soudu nesprávné zohlednění tzv. sdílené újmy, jež navíc měla být posouzena i v rozporu s blíže označenou judikaturou Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí není podle dovolatele ani v souladu s požadavkem proporcionality jednotlivých kritérií určujících formu a výši odškodnění nemajetkové újmy, jak se podávají kupř. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Dovolatel nakonec obsáhle brojil i proti způsobu výpočtu nákladů řízení a závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ohledně námitky 1), že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do (blíže nikterak neupřesněných) základních práv žalobce trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil, když žádnou konkrétní otázku (důvod dovolání) v té souvislosti náležitě nevymezil.
14. Dovolání nebylo podle §237 o. s. ř. shledáno přípustným u otázky pod bodem 3) neboť celkovou délku řízení posoudil odvolací soud zcela v souladu se závěry ustálené soudní praxe, a to od okamžiku doručení žaloby v rámci posuzovaného řízení poškozenému do doby právní moci druhého rozsudku soudu prvního stupně, jež v posuzovaném řízení již nebyl napaden odvoláním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Namítá-li potom žalobce, že odvolací soud nekompenzoval dobu, po kterou bylo (posuzované) řízení přerušeno, nejde o nesprávné právní posouzení otázky celkové délky řízení, nýbrž daná námitka se již obsahově upíná k dovolatelovým výhradám na adresu nesprávného posouzení účinků přerušení řízení [obsaženou v samostatné otázce 4)].
15. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí [otázka 5) dovolání] Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Vztaženo do poměrů projednávané věci je zřejmé, že žalobce byl s to i v rozsahu tvrzené nepřezkoumatelnosti kvalifikovaně proti rozsudku odvolacího soudu brojit, a proto daná otázka není způsobilá vést k závěru o přípustnosti dovolání, jak má na mysli §237 o. s. ř.
16. V projednávané věci žalobce dovoláním, soudě podle jeho obsahu, nepřímo napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
17. Dovolání je naopak přípustné pro posouzení otázky 2), 4), 6) a 7), tedy zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, zda bylo dostatečně zohledněno hledisko významu posuzovaného řízení pro poškozeného ve vazbě na navazující závěr odvolacího soudu o sdílené újmě a též pro otázku hodnocení postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a jeho vztahu ke kritériu složitosti řízení. Uvedené otázky totiž dovolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
21. K otázce pod bodem 2) týkající se složitosti řízení: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009)“. Zohlednění skutečnosti, na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, „vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci)“, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, jímž se ovšem odvolací soud explicitně v důvodech napadeného rozhodnutí nezabýval.
22. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně jím v tomu odpovídajícím rozsahu převzaté) však postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, proč došlo ke zrušení prvního rozsudku okresního soudu v rámci posuzovaného řízení, soudy obou stupňů důvod jeho zrušení v odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí nikterak neidentifikovaly, přestože uvedené zjištění bylo právně významné ve vztahu k tvrzení žalobce obsaženého v doplnění žaloby, že „v meritu věci bylo jeho první rozhodnutí zrušeno pro zmatečnost“ (viz č.l. 19 spisu). Z obsahu výše uvedeného zákonného ustanovení ale vyplývá, že by mohlo jít o případ chybného rozhodnutí soudu, jak nyní tvrdí dovolatel (zapříčiňujícího ve svém důsledku prodloužení celkové délky řízení, tedy průtah), jež je v kompenzačním řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk přičitatelné státu. V případě, kdy je ze skutkového zjištění kompenzačního soudu možné dovodit výše uvedený důvod prodloužení projednávání věci, je na soudu, aby věc v tomto směru podrobil bližšímu hodnocení. Jelikož odvolací soud ve vztahu k posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení takový postup v poměrech nyní projednávané věci nezvolil, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy i nesprávné. V dalším však již odvolací soud (soud prvního stupně) věc v rozsahu kritéria postupu orgánu veřejné moci posoudil zcela správně, neboť okolnosti akcentované dovolatelem (prodlevy při předkládání spisu, nesprávné vyměřování soudního poplatku, nepřiměřená délka dovolacího řízení) do svých úvah náležitě promítl, když i na základě těchto explicitně připomenutých skutečností dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení ústící nakonec v úvahu o existenci základu uplatněného nároku.
24. K otázce vytyčené v dovolání pod bodem 4) týkající se nesprávného posouzení souběžných řízení Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
25. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
26. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když měl být žalobce (podle ne zcela zřetelně artikulovaných zjištění odvolacího soudu; srov. odst. 16 napadeného rozsudku) odškodněn za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v době od 31. 10. 2016 do 31. 8. 2019 již v rámci předchozího kompenzačního řízení týkajícího se nepřiměřeně dlouhého řízení před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2012 (kompenzační řízení mělo zřejmě probíhat před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020), šlo zcela zřetelně o jiné řízení, než nyní posuzované. V intencích shora zmiňované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je proto namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
27. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto řízení (jejich částí) vznikla žalobci jediná nemajetková újma, není jeho právní posouzení správné.
28. Důvodné je dovolání žalobce ohledně navzájem propojených otázek 6) a 7) týkajících se významu řízení pro poškozeného ovlivňovaného sdílenou újmou. Kritériem významu řízení pro poškozeného se odvolací soud výslovně v důvodech napadeného rozsudku nezabýval a lze tak mít za to, že ji implicitně vyřešil shodně, jako soud prvního stupně, na jehož závěry v převážném rozsahu odkázal. Ten sice zmínil „do určité míry zvýšený význam“ daný částkou, o níž se v posuzovaném řízení vedl spor (šlo o částku 1 157 131 895 Kč s příslušenstvím), avšak za dané kritérium významu řízení základní částku nezvýšil neboť “žalobce byl jedním ze žalobců (správně žalovaných – poznámka Nejvyššího soudu), kteří v řízení vystupovali ve společné shodě a jejichž procesní aktivita byla v zásadních otázkách společná“.
29. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Soud prvního stupně sice přihlédl k extrémní výši žalované částky v rámci posuzovaného řízení, nicméně ji ve výsledku návazně zcela vytěsnil s tím, že je takto konkrétně zvyšovaný význam posuzovaného řízení na straně druhé snižován tzv. sdílenou újmou.
30. Ovšem i v posouzení otázky sdílení újmy žalobcem s dalším poškozeným vystupujícím vedle něj na jedné procesní straně v posuzovaném řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění bez podrobnějšího vysvětlení snížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, na nějž je opodstatněně poukazováno v dovolání, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li bez dalšího ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně nynějšího žalobce), není, alespoň prozatím, v souladu s výše uvedenou judikaturou závěr odvolacího soudu, jenž na základě uvedeného kritéria základní částku snižoval. Ani zde proto není právní posouzení ze strany odvolacího soudu úplné a tedy ani správné.
31. Za situace, kdy žalobce dovoláním účinně zpochybnil některá ze zákonných kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění, je za současné procesní situace zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud zabýval proporcionalitou promítnutí jednotlivých kritérií do výsledného stanovení odškodnění ze strany odvolacího soudu [otázka 8) uplatněná v dovolání].
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy co do právního posouzení kritérií složitosti řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení, významu řízení pro poškozeného a hodnocení tzv. souběžných řízení nesprávné (§31a odst. 3 OdpŠk), Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroků o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud po zhodnocení všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, jaké zadostiučinění odpovídá závažnosti újmy vzniklé žalobci v posuzovaném řízení. Neopomene se přitom zabývat ani námitkou žalované, směřující k tomu, že kritérium významu posuzovaného řízení se v čase měnilo.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu