ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3646.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3646/2020-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované města Česká Třebová, se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 78, o zaplacení 319 862 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 11/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 39/2020-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení náhrady škody v celkové výši 319 862 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského úřadu Česká Třebová, odboru životního prostředí (dále jen též „Úřad“). Škoda sestává z náhrady za vytěženou dřevní hmotu ve výši 291 097 Kč, vynaloženého znalečného ve výši 4 805 Kč a nákladů na právní služby ve výši 23 960 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 19 C 11/2019-51, zamítl žalobu o zaplacení 319 862 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II, III a IV).
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
V posuzované věci odvolací soud rozhodoval o náhradě škody skládající se z několika samostatných nároků. Nároky na náhradu znalečného (4 805 Kč) a vynaložených nákladů právního zastoupení (23 960 Kč) nepřevyšují jednotlivě částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy ani o vztahy pracovněprávní. Ve vztahu k těmto nárokům tedy dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby. Za prvé uvedl, že Úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 a §13 zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Za druhé dovodil, že škoda žalobkyni vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice společnosti JAWELREAL, spol. s. r. o., IČO 28634543, která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas ve smyslu §1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolatelka v dovolání napadá toliko závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí [otázkou, koho má správní orgán považovat za vlastníka lesa při oznámení odborného lesního hospodáře a při vyrozumění o záměru provést těžbu podle podle §37 odst. 3 a 5 a §33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon)], nenapadá však závěr odvolacího soudu, že škoda jí vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není tudíž dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu.
Založil-li ovšem odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pakliže obstojí důvod další. To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
Na řešení druhé otázky vymezené žalobkyní – za jakých podmínek lze dlužníka považovat za nemajetného a vedení dalších řízení proti němu za neúčelné – napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí uvedl, že společnost JAWELREAL, spol. s. r. o., nebylo možno označit za nemajetnou, avšak jen jako argument podpůrný („navíc“). Své rozhodnutí založil výhradně na výše citovaných závěrech, že Úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí a že škoda vznikla žalobkyni výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, potom může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nákladové výroky není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu