ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.4047.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4047/2019-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Š. H., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 150 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 193/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2019, č. j. 57 Co 75/2019-325, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2019, č. j. 57 Co 75/2019-325, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 57 C 193/2013-293, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 9. 2013 proti žalované podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále též „OdpŠk“, domáhá odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém správním řízením o odstranění stavby (oplocení) vlastníka sousedního pozemku vedeném nejprve stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Svinov, poté stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Poruba, jež bylo zahájeno dne 23. 10. 2006 a ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno, přičemž žalobkyně se domáhala odškodnění jen za období od 23. 10. 2006 do 31. 1. 2014, tedy za 7 let 3 měsíce a 9 dnů.
2. Okresní soud v Ostravě (dále také „soud prvního stupně“) rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 57 C 193/2013-177, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 112,90 Kč a co do částky 55 887,10 Kč byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl k odvolání obou účastníků řízení potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také „odvolací soud“) ze dne 7. 9. 2015, č. j. 57 Co 246/2015-208. Na základě podaného dovolání byly oba shora uvedené rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 30 Cdo 1174/2016-230, a to v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 94 112,90 Kč a v navazujících nákladových výrocích, přičemž věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku vyšel ze zjištění obou soudů, že žalobkyně se v posuzované věci domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s délkou správního řízení, na které však nenavazoval soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů, přičemž vysvětlil, za jakých podmínek dopadá pod ochranu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod (dále jen „Úmluva“) správní řízení. Současně Nejvyšší soud uzavřel, že žalobkyně žalobou uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem (zásah do rodinného života a soukromí, nejistotou ohledně výsledku řízení, újmu na cti, jménu a pověsti, újmu na zdraví), aniž by však bylo zřejmé, jakou výši zadostiučinění žalobkyně pro každý z těchto nároků požaduje, a proto soudu prvního stupně uložil, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby spočívajících v její neurčitosti.
4. Následně Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 57 C 193/2013-293, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 94 112,90 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je účastníkem řízení o odstranění stavby vedeného nejprve stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Svinov, a poté stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Poruba, přičemž řízení bylo zahájeno dne 23. 10. 2006. V době vydání prvního rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě v této věci trvalo správní řízení 7 let, 3 měsíce a 9 dnů, přičemž ke dni jeho druhého rozhodnutí nebylo skončeno (trvalo 12 let). V průběhu řízení ve věci odstranění stavby oplocení mezi pozemky parc. č. XY a XY a pozemky parc. č. XY a XY na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, bylo postupně vydáno šest rozhodnutí orgánů v prvním stupni, když prvních pět bylo orgánem druhého stupně - Magistrátem města Ostravy zrušeno, šesté rozhodnutí orgánu prvního stupně bylo zrušeno orgánem druhého stupně v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2017, č. j. 22 A 31/2014-168, a věc byla vrácena orgánu prvního stupně k dalšímu řízeni, jenž řízení dne 16. 8. 2018 zastavil s poukazem na novelu stavebního zákona účinnou od 1. 1. 2018, což žalobkyně napadla odvoláním. V průběhu řízení se žalobkyně domáhala u Magistrátu města Ostravy, odbor stavebně správní, přijetí opatření proti nečinnosti, kterým bylo vyhověno, a dále převzetí věci nadřízeným správním orgánem, avšak tomuto návrhu vyhověno nebylo. Od roku 2006 do roku 2009 bylo u každého z orgánů prvního stupně, které ve věci rozhodovaly, zahájeno přes 10 řízení o odstranění stavby. V průběhu posuzovaného správního řízení bylo mimo místních šetření vyžádáno posouzení denního osvětlení, jehož vyhotovení trvalo kolem dvou týdnů a dále byl ustanoveným znaleckým ústavem vypracován znalecký posudek ze dne 28. 2. 2011 a jeho doplnění ze dne 24. 11. 2011, kdy vyhotovení posudků trvalo celkem asi 4 měsíce. Žalobkyně vyzvala žalovanou žádostí ze dne 10. 3. 2013 o přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 87 500 Kč za průtah správního orgánu, kdy v době uplatnění žádosti trvalo řízení o odstranění stavby oplocení 6 let a 4 měsíce a ke dni podání žádosti nebylo ukončeno, avšak této žádosti žalovaná nevyhověla, což sdělila žalobkyni podáním ze dne 28. 8. 2013.
6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, přičemž souhlasil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně, a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že na daný případě lze aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy, neboť žalobkyně rozhodnutí vydané orgánem druhého stupně ve správním řízení úspěšně napadla žalobou.
8. Odvolací soud vzal v tomto případě za relevantní, že žalobkyně u jednání soudu prvního stupně dne 24. 9. 2014 uvedla, že proti pravomocnému rozhodnutí podala žalobu ke správnímu soudu, a že v podání doručeném soudu prvního stupně dne 7. 10. 2014 uvedla, že proti rozhodnutí správního orgánu o odvolání ze dne 31. 1. 2014 podala dne 5. 3. 2014 správní žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, a že pak navrhla k důkazu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Ca 315/2009. Přitom podle odvolacího soudu bylo v poměrech projednávané věci podstatné následující. Žalobkyně ještě před koncentrací řízení uvedla tvrzení o navazujícím soudním řízení, přičemž bylo na soudu prvního stupně, aby žalobkyni podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o tom, že označené důkazy zatím neprokazují její tvrzení o navazujícím soudním přezkumu, tj. o žalobě podané dne 5. 3. 2014. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, řízení nesprávně koncentroval a žalobkyně měla možnost tento důkaz označit poté, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen Nejvyšším soudem. Žalobkyně na jednání soudu prvního stupně dne 19. 11. 2014 uvedla, že se stále domáhá náhrady nemajetkové újmy za nesprávný postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a jen pro dokreslení situace označila jednotlivé dílčí nesprávnosti týkající se nabytí právní moci nebo podáváni informací, které nebyly myšleny jako další důvody pro přiznání samostatných náhrad za nesprávný postup, když nečinnost orgánů byla řešena samostatnou žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Žalobkyně po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu k výzvě soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby a k jí v žalobě uváděném skutečnostem jako zásah do jejího rodinného života a soukromí, nejistota ohledně výsledku řízení, újma na cti, jménu a pověsti, újma na zdraví, sdělila, že se nejednalo se o uplatnění nároků se samostatným skutkovým základem, ale pouze o dokreslení situace, co jí „kauza výstavby sousedova plotu“ a následné správní řízení způsobily a způsobuje, což zopakovala i v dalším podání, jímž reagovala na vyjádření žalované. Odvolací soud tedy uzavřel, že vůlí žalobkyně nebylo uplatňovat jednotlivé nároky, ale že požaduje odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení, přičemž jednoznačně vymezila, z jakých skutkových důvodů požaduje zaplacení žalované částky, soud prvního stupně tudíž postupoval správně, jestliže žalobu projednal, když předmětem řízení zůstala částka 94 112,90 Kč.
9. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, který v souvislosti s aplikací článku 6 odst. 1 Úmluvy věc právně posoudil podle §13 odst. 1 a §31a OdpŠk, přičemž se zabýval všemi zákonnými hledisky, jakož i otázkou, zda se jedná o opravdový a vážný spor o právo nebo závazek, který má základ ve vnitrostátním právu a je soukromoprávní povahy, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1268/2017, a na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Shodně se soudem prvního stupně pak vyšel z dolní hranice obvyklé částky odškodnění nemajetkové újmy za délku řízení ve výši 15 000 Kč za každý rok délky řízení, když za první dva roky přiznal polovinu částky a za požadované období tak dospěl k výsledné částce 94 112,90 Kč.
10. Ohledně zastupování organizační složky státu odvolací soud vyšel z názoru, že v daném případě se nejedná o skutkovou samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy, neboť se jedná o řízení, které podléhá článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení. Na podporu svého názoru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze ne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 727/2014, s tím, že na daný případ dopadá §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk a že příslušným úřadem, v jehož odvětví došlo ke škodě a jež náleží do jeho působnosti, je Ministerstvo pro místní rozvoj.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také „dovolatelka“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval jeho závazný právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, že žalobkyně uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem (zásah do rodinného života a soukromí, nejistotu ohledně výsledku řízení, újmu na cti, jménu a pověsti, újmu na zdraví). Dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky určení příslušné organizační složky státu.
12. Na podporu své argumentace odkázala jak na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v projednávané věci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, tak na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017. Podle dovolatelky závazný právní názor Nejvyššího soudu spočívající v posouzení skutkové samostatnosti nároků neztratil relevanci proto, že na základě doplněných skutkových zjištění odvolací soud dospěl k právnímu závěru o aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Podle jejího názoru na skutkovou samostatnost nároků nemá vliv, zda je příčina právně kvalifikována jako průtahy v řízení nebo nepřiměřená délka řízení. V tomto ohledu namítla, že v důsledku nesprávného právního posouzení odvolacím soudem, které vzešlo z nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, tak bylo rozhodnuto o žalobě, která byla neurčitá i za doplněného skutkového stavu, kdy na správní řízení již dopadal článek 6 odst. 1 Úmluvy. Dále vyjádřila názor, že aplikovatelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy nebo článku 38 odst. 2 Listiny neznamená, že mohou být projednány žaloby neurčité co do specifikace jednotlivých skutkově samostatných nároků. Dle žalované se odvolací soud také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, k čemuž poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016.
13. Pokud se týká určení příslušné organizační složky státu, žalovaná namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4842/2017, přičemž zdůraznila, že v případě aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení a při sčítání jeho délky s délkou soudního řízení správního jde u nejistoty o jeden nárok a za stát nemohou vystupovat dvě a více organizačních složek státu a že v takovém případě podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vystupuje za stát Ministerstvo financí. Dále poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, jakož i ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015. V této souvislosti uvedla, že odvolací soud rozhodl za skutkového stavu, že řízení trvalo déle než 12 let, přičemž takto vymezená délka řízení v sobě zcela zjevně zahrnuje i délku soudního řízení správního. Podle dovolatelky odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 727/2014, nebyl případný.
14. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně k dovolání žalované zdůraznila, že v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v posuzovaném řízení se jedná o řízení ve věci stavebního práva - řízení o odstranění stavby a dodatečného povolení stavby a na správní řízení navazuje soudní přezkum, který skutečně proběhl, což tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně dne 31. 1. 2014 a následně i v podání ze dne 29. 5. 2018, kterým reagovala na výzvu soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2018. Uvedla dále, že zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, vycházel z jiného skutkového stavu, neboť v mezidobí soudní řízení na přezkum správního rozhodnutí proběhlo.
16. K tomu dodala, že v jejím případě se jedná o spor o právo, které je opravdové a vážné, a to o právo vlastnické právo, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015. Zdůraznila dále, že neuplatňuje nároky se samostatným skutkovým základem, ale že jí šlo jen o dokreslení situace, co jí posuzované řízení způsobilo a způsobuje. K určení příslušné organizační složky státu uvedla, že se jedná o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o odstranění stavby (od zahájení řízení o odstranění stavby dne 23. 10. 2006 do dne vydání v té době prvního pravomocného rozhodnutí o odvolání ze dne 31. 1. 2014), které trvalo 7 let, 3 měsíce a 9 dní, tedy za řízení, ve kterém jednaly úřady, které patří do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj, přičemž náhradu i za soudní řízení nepožaduje. Uvedla pak, že částka 94 112,90 Kč, která jí byla přiznána tomuto období odpovídá s ohledem na stanovenou základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně vytkl, že pochybil, když žalobkyni nevyzval postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby specifikovala, zda a případně jakého zadostiučinění se ve vztahu ke svým žalobou uplatněným nárokům domáhá, neboť z odůvodnění žaloby dovodil, že žalobkyně žalobou uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem (zásah do rodinného života a soukromí, nejistotu ohledně výsledku řízení, újmu na cti, jménu a pověsti, újmu na zdraví), aniž by však bylo zřejmé, jakou výši zadostiučinění žalobkyně pro každý z těchto nároků požaduje, což činilo žalobu neurčitou. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 5. 2018, č. j. 57 C 193/2013-235, poté žalobkyni vyzval, aby vymezila jednotlivé průtahy ve správním řízení a jejich délky, přesně specifikovala, jakou výši zadostiučinění požaduje ke každému žalobou uplatněnému nároku (zásah do rodinného života a soukromí, nejistota ohledně výsledku řízení, újma na cti, jménu a pověsti, újma na zdraví) ve vztahu k průtahům ve správním řízení, a navrhla důkazy k prokázání těchto skutečností. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že se nedomáhá jiného nároku než nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení, a že pokud uvedla, že kauza jí zasáhla do rodinného života, soukromí, vytvořila nejistotu ohledně výsledku řízení, způsobila jí újmu na cti, jménu, pověsti atd., jednalo se pouze o dokreslení situace, jak předmětný spor měl vliv na její život. Výslovně pak uvedla, že požaduje nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, že požaduje odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení, respektive setrvala na původně žalovaném období, tj. od 23. 10. 2006 do 31. 1. 2014. K tomu dodala, že soudní přezkum správního rozhodnutí proběhl, a to v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 31/2014.
22. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního po upřesnění žaloby a na základě toho doplněném dokazování vyšel ze zjištění (odlišného, než ze kterého vycházel dovolací soud při svém zrušujícím rozhodnutí v této věci), že na správní řízení navazoval soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, a to v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 31/2014 a uzavřel, že na danou věc lze aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp, zn. 30 Cdo 1098/2017, nebo shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), a to navíc za situace, když se v posuzovaném řízení jednalo o odstranění stavby (oplocení) vlastníka sousedního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, uveřejněný pod č. 77/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom ze skutkových zjištění je zřejmé, že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení by celková výše přiměřeného zadostiučinění měla v daném případě dosáhnout vyšší částky, než která byla žalobkyni přiznána soudy obou stupňů, avšak bylo třeba přihlédnout k vázanosti soudu žalobním návrhem, podle kterého se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy jen za určité období (od 23. 10. 2006 do 31. 1. 2014), a proto se celkově přiznaná částka může pohybovat jen do výše odpovídající žalobkyní žalovaného období (§153 odst. 2 o. s. ř.), neboť soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný pod číslem 44/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
23. Námitka žalované o nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu ze shora uvedených důvodů tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
24. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky procesního práva, která organizační složka jedná za stát ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném toliko před správním orgánem, přestože na něj navazovalo i řízení soudní.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
27. Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nich musí před soudem jednat fyzická osoba dle §21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).
28. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. DVOŘÁK, B. k §21. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).
29. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s §6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
30. V projednávané věci dospěly oba nižší soudy k závěru, že na posuzované správní řízení je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což znamená, že řízení o nároku žalobce vedené před správními orgány a soudy je třeba posuzovat jako jeden celek. Z toho současně vyplývá, že na určení organizační složky státu nemůže mít vliv okolnost, zda se žalobkyně domáhá zadostiučinění pouze za část řízení, příp. za kterou, či za řízení celé (srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3324/2019).
31. V poměrech projednávané věci se jedná o jeden nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Ve věci rozhodoval postupně stavební úřad Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Svinov, stavební úřad Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Poruba, Magistrát města Ostravy a Krajský soud v Ostravě. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním by pro fázi řízení vedenou před správními orgány bylo příslušné jednat za stát Ministerstvo pro místní rozvoj [srov. §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk a §14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky], pro fázi řízení vedenou před správním soudem Ministerstvo spravedlnosti [za analogického použití §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014]. Vzhledem k §6 odst. 3 OdpŠk, §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněným judikaturním závěrům je proto v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, Ministerstvo financí (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015).
32. Označí-li žalobce jako žalovanou organizační složku nebo organizační složky, které nebyly příslušné za stát jednat, nejde o vadu podání ani o nedostatek podmínky řízení; soud je povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní jednat, aniž by o tom vydával zvláštní usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004).
33. S ohledem na to, že jak soud prvního stupně, tak ani odvolací soud správnou organizační složku státu nezjistil a nezačal s ní jednat, je jím provedené posouzení otázky, který orgán má v uvedeném řízení jménem státu vystupovat, neúplné a tudíž nesprávné.
34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně a výrok II o nákladech řízení, a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení.
35. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení soud prvního stupně ve smyslu shora citované judikatury dovolacího soudu věc znovu projedná a rozhodne na straně žalované s příslušnou organizační složkou státu, kterou je v poměrech projednávané věci Ministerstvo financí.
37. Soudy obou stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu