ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.50.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 50/2021-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnosti, a.s. , identifikační číslo osoby 49241699, se sídlem v Praze 6, Slunná 25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 3 000 000 Kč a o zproštění povinnosti k zaplacení částky 717 164 357,94 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 39/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, č. j. 55 Co 144/2020-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2020, č. j. 10 C 39/2019-286, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 000 000 Kč a o zproštění povinnosti k zaplacení částky 717 164 357,94 Kč (výrok I). Současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Částku 3 000 000 Kč žalobkyně požadovala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 445/2014. Současně s tím požadovala, aby byla zproštěna povinnosti k zaplacení částky 717 164 357,94 Kč ve prospěch státu, jež jí byla ve zmíněném řízení uložena (konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 C 445/2014-456, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524) a svou výší odpovídá úroku z prodlení z částky 2 080 447 226,12 Kč za dobu od 1. 9. 2014 do 12. 12. 2018. Jedná se totiž o její dluh vzniklý v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně získala na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 35 Co 34/2012-761, od státu uvedenou částku 2 080 447 226,12 Kč, kterou však poté, co toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 445/2014 uznána povinnou státu vrátit, a to právě spolu s úrokem z prodlení ve zmíněné výši, nepříznivě ovlivněné délkou tohoto řízení.
Odvolací soud, který vycházel ze skutkového závěru zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil, předně přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého délka posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 445/2014, jež ve vztahu k žalobkyni činila 4 roky a 5 měsíců, nebyla nepřiměřená, neboť odpovídala jeho zvýšené skutkové i velmi vysoké právní náročnosti, stejně jako tomu, že řízení, jehož význam pro žalobkyni byl zhodnocen jako běžný, plynule probíhalo celkem na třech stupních soudní soustavy a rovněž i u Ústavního soudu. Ve vztahu k nároku dovozovanému z tvrzené nemajetkové újmy zde tudíž chybí odpovědnostní titul. Odvolací soud rovněž souhlasil s právní argumentací, na níž soud prvního stupně založil svůj závěr o nedůvodnosti druhého zažalovaného požadavku. Kromě absence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém soudním řízení, v němž bylo o povinnosti žalobkyně úrok z prodlení zaplatit rozhodnuto, zde totiž chybí i vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 35 Co 34/2012-761, a vznikem předmětného dluhu, neboť ten si žalobkyně přivodila vlastním jednáním. Po zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, který jí částku 2 080 447 226,12 Kč přiznal v rozporu s hmotným právem, totiž tuto částku státu sama ihned nevrátila. Nadto odvolací soud dodal, že se žalobou nelze domáhat zproštění povinnosti, která byla žalobkyni uložena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v jiném řízení, které nelze v tomto řízení přezkoumat, a že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, možnost zproštění povinnosti hradit dluh neupravuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné, zčásti pak jako vadné.
Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení tří otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
První otázkou je, zda do celkové délky řízení lze zahrnout také dovolací řízení, resp. zda rychlý průběh řízení o opravných prostředcích eliminuje průtahy, které nastaly v řízení před soudem prvního stupně. V posuzovaném případě totiž zhodnocení celkové délky řízení, z něhož odvolací soud vycházel, nezohledňuje to, že odvolací řízení i řízení před dovolacím soudem bylo velmi rychlé a bez průtahů, což však neplatilo o řízení před soudem prvního stupně. Tímto postupem pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, nadto umocněnému chybným závěrem o tom, že posuzované řízení nebylo pro žalobkyni významné.
Další otázka se týká výkladu ustanovení §2952 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně pak toho, zda žalobce může požadovat, s odkazem na toto zákonné ustanovení, náhradu škody vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti, pokud je tato škoda představovaná vznikem jeho dluhu (povinnosti k zaplacení úroku z prodlení) vůči České republice – Ministerstvu financí, o němž bylo v minulosti soudem pravomocně rozhodnuto, nebo zda tomu brání nemožnost zmíněné soudní rozhodnutí přezkoumat v jiném řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu je pak žalobkyně přesvědčena, že aplikace §2952 o. z. je možná i v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb., a to v souladu s §26 tohoto předpisu.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi tvrzenými průtahy, k nimž došlo v řízení o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně u soudu prvního stupně, resp. mezi nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 35 Co 34/2012-761, na základě kterého toto obohacení u žalobkyně vzniklo, a škodou korespondující s povinností žalobkyně zaplatit z takto získané částky úroky z prodlení, není dán vztah příčinné souvislosti, dle žalobkyně rovněž neobstojí, neboť se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řešila jinou situaci (rozsudek ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011). Týkala se totiž případů, v nichž byl žalobce povinen zaplatit úroky z prodlení osobě odlišné od České republiky. Oproti tomu situaci, z níž nárok žalobkyně vychází, judikatura Nejvyššího soudu dosud neřeší, když jejím věřitelem je Česká republika, tj. stejný subjekt, který vznik povinnosti žalobkyně způsobil, popř. k němu přinejmenším přispěl. Pro případ, že by snad zmíněná judikatura měla být dle dovolacího soudu aplikovatelná i v této věci, se pak žalobkyně vyslovila pro to, aby Nejvyšší soud právní otázku příčinné souvislosti posoudil jinak.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou formulovaná otázka, zda je do celkové délky posuzovaného řízení namístě zahrnout také řízení o mimořádném opravném prostředku představovaném dovoláním, a to v rámci posouzení, zda se soud dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. tím, že řízení před ním vedené bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nepřiměřeně dlouhé, již byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně zodpovězena, a to kladně. Odkázat lze v této souvislosti především na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud, vycházeje z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, mj. uvedl: „… konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné …“. Totožný závěr pak plyne také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo z rozsudků téhož soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5017/2008, a ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3971/2013. Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Tentýž závěr je třeba učinit rovněž stran námitky dovolatelky, podle které tím, že se odvolací soud zaměřil na celkovou délku řízení, eliminoval průtahy, ke kterým došlo ve fázi řízení vedené u prvostupňového soudu, neboť navazující řízení o řádném a mimořádném opravném prostředku již proběhla rychle. V citovaném stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, se totiž Nejvyšší soud vyjádřil také ke vztahu mezi nepřiměřenou délkou řízení a případnými průtahy, ke kterým v průběhu tohoto řízení došlo, přičemž uvedl: „Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., hledí na řízení jako na celek, tj. celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.] se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) téhož zákona se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3589/15).
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení významu posuzovaného řízení, přičemž dodává, že oproti závěru, k němuž tento soud dospěl, se jednalo o věc pro ni mimořádně významnou, pak ve vztahu k této části svého dovolání již neuvádí, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je přitom dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V dotčené části tak podané dovolání trpí vadou, která rovněž vede k jeho odmítnutí.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, kterou žalobkyně vznesla v návaznosti na závěr odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, kterou žalobkyně spatřuje v existenci své povinnosti k zaplacení úroku z prodlení. Ohledně této otázky totiž rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Z této judikatury, reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13), a rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněným pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž plyne, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Uvedeným požadavkům, které se uplatní bez ohledu na to, zda je odpovědnost za škodu dovozována z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu (jak tomu bylo v dovolatelkou zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011), napadené rozhodnutí bezezbytku vyhovuje, dovodil-li odvolací soud (prostřednictvím závěru soudu prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil), že případná budoucí povinnost platit úroky z prodlení představovala pro žalobkyni předvídatelný následek toho, že se i po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 35 Co 34/2012-761, na jehož základě jí Česká republika vyplatila částka 2 080 447 226,12 Kč, sama o své vůli rozhodla nevyslyšet žádost státu o navrácení obdrženého plnění a tuto částku si ponechala, pročež je třeba rozhodující příčinu vzniku této újmy spatřovat nikoliv v existenci zrušeného soudního rozhodnutí, na jehož základě ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně došlo, ale právě až v tom, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému a včasnému splnění jejího závazku toto bezdůvodné obohacení vydat.
Mylné subjektivní přesvědčení žalobkyně o tom, že jí obdržená částka náležela na základě existujícího hmotněprávního vztahu, na tomto závěru nemůže nic změnit, což platí i o skutečnosti, že subjektem, na jehož úkor se žalobkyně bezdůvodně obohatila, byla Česká republika, jejíž orgán nezákonné rozhodnutí vydal. Ani jedna z těchto skutečností totiž na podstatu zpochybňovaného řešení otázky příčinné souvislosti nemíří a nikterak je neoslabuje, tím spíše, aby aplikovatelnost předmětné judikatury vylučovala, popř. odůvodňovala alternativně vznesený požadavek žalobkyně, aby se dovolací soud při řešení této otázky od své dosavadní judikatury nyní odchýlil. Bez ohledu na totožnost osoby věřitele žalobkyně totiž stále platí, že ponechala-li si žalobkyně dlužnou částkou po značnou dobu po lhůtě její splatnosti, nejenže tím následný vznik své povinnosti platit z ní úrok z prodlení, jemuž mohla předejít, vyvolala, ale nadto disponováním s touto částkou jí též mohl vzniknout majetkový prospěch (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009).
Není-li naplněn vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, kterou žalobkyně v řízení uplatňuje, je existence jejího nároku odvozovaného ze zákona č. 82/1998 Sb. bez dalšího vyloučena. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. proto nelze dovodit ani z právní otázky týkající se vlastní náhrady této škody a s ní souvisejícím využitím §2952 věta druhá o. z., kterou žalobkyně v podaném dovolání rovněž zformulovala. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Žádná z otázek předestřených žalobkyní tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu