ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.700.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 700/2021-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. T. T. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 103/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 18 Co 151/2019-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 26 C 103/2017-165, zamítl žalobu co do částky 450 767 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 233 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 41 140 Kč (výrok III).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ohledně zamítavého výroku I o věci samé co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve vyhovujícím výroku II o věci samé jej změnil tak, že se žaloba zamítá rovněž v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 49 233 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 292/2007 a poté (po vyloučení části nároku týkajícího se ochrany osobnosti) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 88/2010.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka předestřená žalobkyní, zda je s ohledem na zákonem presumovaný vznik nemajetkové újmy „za průtahy v řízení“ ( sic! ) konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní a jím podrobně popsané okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou byl pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
V otázce, zda měl odvolací soud (soud prvního stupně) zahrnout do celkové délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení rovněž dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván Ministerstvem spravedlnosti podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. není. Podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis ), přičemž v poměrech projednávané věci žalobkyně v podané žalobě jednoznačně skutkově ukotvila svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a před Městským soudem v Praze. V žalobě výslovně odkázala (prostřednictvím odkazu na průběh řízení) na zahájení posuzovaného řízení před soudem dne 7. 6. 2007 a v rámci skutkového vymezení uplatněného nároku zdůraznila, že posuzované řízení „trvá již téměř 10 let“. Z uvedeného je zcela zřejmé, že dobu, po kterou probíhalo předběžné projednávání nároku, žalobkyně v podané žalobě nezohlednila a takto jí jednoznačně vymezený předmět řízení v jeho průběhu kvalifikovaně nezměnila. Soud tak nebyl oprávněn rozhodovat nad rámec jejího požadavku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4315/2019). Odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, proto není namístě, když žalobkyně ESLP učiněným závěrům nepřizpůsobila obsah vlastního žalobního nároku. V dovolání předestřené (pod)otázce okamžiku skončení řízení (str. 3 a znovu str. 5 dovolání) žalobkyně sice obsáhle cituje judikaturu, nijak konkrétně ji však nepropojuje s projednávanou věcí, kde odvolací soud zohlednil, že konečným rozhodnutím v rámci posuzovaného řízení bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Co 113/2018-221, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů v posuzovaném řízení, a uvedenou celkovou dobu rozhodování odvolací soud v nyní projednávané věci ze zřetele nespustil. Žalobkyně podání dalšího (mimořádného) opravného prostředku přitom ani netvrdí. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným ani pro řešení otázek souvisejících s extrémní délkou posuzovaného řízení (srov. odstavec 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a v návaznosti na to odpovídající formou zadostiučinění. Otázka, zda poskytnutí peněžitého zadostiučinění v paralelně probíhajícím odškodňovacím řízení je dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení, bez ohledu na to, zda je třeba ji vnímat jako extrémní, nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14). Z téhož důvodu se závěry odvolacího soudu v projednávané věci nevzpírají ani závěrům plynoucím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 (str. 6 a znovu str. 9 dovolání). Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí jiných odvolacích soudů, resp. jiných senátů odvolacího soudu (str. 10 dovolání), pak přehlíží, že odvolací soud v nyní projednávané věci přisvědčil jí zastávanému názoru, že kompenzační řízení bylo extrémně dlouhé.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V dané věci není ve smyslu §237 o. s. ř. naplněn ani dovolací důvod spojovaný žalobkyní s tvrzeným porušením §13 o. z. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Prostřednictvím kritérií §31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry obsaženými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se určí forma i výše zadostiučinění se zřetelem ke zjištěným jedinečným skutkovým okolnostem projednávané věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na okolnosti, pro něž nebylo namístě přiznat relutární satisfakci. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že tato forma zadostiučinění je zcela srovnatelná s tou, jež byla v jiném kompenzačním řízení poskytnuta poškozenému, který rovněž jako žalobce vystupoval v posuzovaném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1894/2020).
Nejvyšší soud setrvale judikuje, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Obecně platí, že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též například konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12). Pokud tedy odvolací soud shledal porušení práv žalobkyně za dostatečně odškodněné relutární satisfakcí ve výši 50 000 Kč v prvotním kompenzačním řízení, a naopak pro zanedbatelný význam vyloučené části kompenzačního řízení nepovažoval – opět s podrobnější argumentací – za nezbytné poskytnutí omluvy, nezprotivil se výše označené judikatuře a ani v této části nejde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, z čehož návazně plyne, že podané dovolání není podle §237 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu přípustné.
Žalobkyně taktéž namítá porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž, vedle námitek procesního rázu, jež budou vypořádány dále, uvádí též pro srovnání případ projednávaný ESLP pod č. 7051/06, věc Golha proti České republice, žádnou právní otázku však ve smyslu §237 o. s. ř. v té souvislosti neformuluje. Má-li být v tomto směru žalobkyní zpochybněna výše zadostiučinění, pak platí shora uvedené, že Nejvyšší soud není soudem nalézacím, nýbrž soudem revizním a formou, popř. výší zadostiučinění se zabývá jen ve zjevně excesivních případech. Nelze pak opomenout, že přiznávání rozdílných částek zadostiučinění různým poškozeným je výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, nestačí tak pro náležité vymezení přípustnosti dovolání toliko namítat, že v jiném případě bylo poškozenému přiznáno ESLP zadostiučinění vyšší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1779/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2735/19).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není s to založit ani výhrada žalobkyně vevztahu k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení. Žalobkyně nebyla v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75 let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo její zvláště nepříznivý zdravotní stav. Z dříve označeného rozsudku ESLP zedne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Připomíná-li pak žalobkyně, že posuzované řízení bylo řízením o ochranu osobnosti, s nímž se v případě žalobce pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).
Námitka žalobkyně, že soudy do (posuzovaného) řízení „vnesly zmatek svým rozhodováním o nároku jako nároku z titulu ochrany osobnosti“ a že „tímto zmatečným rozhodováním pak soudy zcela zjevně zapříčinily nepřiměřenou délku řízení“ rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že ji dovolatelka konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení, čímž fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tedy své dovolání opírá o nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Projednání této námitky, stejně jako námitek týkajících se „průtahů“ a „instančnosti řízení“ (srov. str. 17 dovolání), navíc brání vada ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. spočívající v absenci uvedení některého z důvodů přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí, jestliže věc posoudil zčásti odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je z hlediska §157 odst. 2 o. s. ř. logicky a srozumitelně odůvodněno a dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou vlastní podrobně odůvodněnou oponentní argumentaci.
Námitkou, podle níž v řízení před odvolacím soudem rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci, kteří se měli rovněž nepřípustně podílet na rozhodování v průtažném řízení, které bylo v nyní probíhajícím řízení posuzováno (zejména míří-li výhrady žalobkyně jmenovitě k osobě předsedkyně senátu M. K., srov. str. 2, str. 6 a znovu str. 17 dovolání), pak dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež ovšem sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. K namítané zmatečnostní vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout jedině v případě, jestliže je dovolání již jinak ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci.
Argumentace žalobkyně brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se váže k výroku, proti němuž zákon dovolání nepřipouští [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu