ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.901.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 901/2021-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce J. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 312/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 Co 170/2018-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 42 C 312/2017-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 234 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II).
K odvolání žalobce (podaném proti výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč) rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ohledně částky 100 000 Kč a ve výroku II (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně rozhodl, že po právní moci rozsudku bude žalobci vrácen soudní poplatek z odvolání (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 234 750 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé délky (kompenzačního) řízení vedeného před Okresním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 176/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Námitka žalobce, že pro posuzování délky kompenzačního řízení se nepoužijí tatáž kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního (nikoliv kompenzačního), a navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť takový závěr z žalobcem odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nevyplývá. Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem . Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Ve vztahu k námitce, že výše odškodnění by se za první dva roky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení neměla krátit o polovinu, neboť judikatura ESLP v těchto případech výslovně určuje lhůtu, během které nárok má být projednán, se odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud uvedl, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z žalobcem akcentované judikatury ESLP je zřejmé, že tam uvažovaná délka řízení, jež by mohla být považovaná za přiměřenou pro jeden stupeň a pro dva stupně soudní soustavy, není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Tvrdí-li žalobce, že ESLP takto stanovil objektivní přiměřenost délky kompenzačního řízení, přičemž z toho důvodu není na místě krátit základní částku zadostiučinění o polovinu za první dva roky trvání řízení, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze. Naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší nebo formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk a posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy, popř. výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což se v projednávaném případě nejeví.
Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž se při hodnocení složitosti řízení přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Považoval-li odvolací soud posuzované řízení za složitější právě z důvodu procesních komplikací ohledně místní příslušnosti soudu (pročež byla ostatně věc projednávána na více stupních soudní soustavy) a též z důvodu nutnosti zabývat se obsáhlejším spisovým materiálem, není jeho právní posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. část IV písm. a) Stanoviska či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018].
Otázka žalobce týkající se (vadného) postupu soudu v posuzovaném řízení a jeho promítnutí do částky přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud shledal postup soudu v posuzovaném řízení jako nikoliv plynulý, zatížený jednotlivými dílčími průtahy, na základě čehož přistoupil ke zvýšení základní částky o 10 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 424/2018.). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se přitom nepodává, že by rozhodnutí soudu prvního stupně učiněná v posuzovaném řízení byla zrušena pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Domáhá-li se pak žalobce prostřednictvím dovolání většího navýšení základní částky s ohledem na toto kritérium, nelze než odkázat na výše uvedené závěry, dle nichž platí, že není úkolem dovolacího částku revidovat procentuální modifikaci základní částky učiněnou soudy nižších stupňů z hlediska jednotlivých kritérií, když úvahy, kterými se řídily, nebyly jinak zcela zjevně nepřiměřené.
Ani při řešení otázky vlivu žalobce na délku řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud při svém hodnocení vzal v úvahu jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení spočívající v opakovaných doplněních žaloby o skutková tvrzení a v četných návrzích důkazů, které mohlo mít negativní vliv na jeho délku, na základě čehož přistoupil ke snížení základní částky o 10 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2914/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo Stanovisko).
Otázka principu proporcionality, kdy žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, dle nějž se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. též založit nemůže. Žalobce v tomto směru totiž toliko „kvantifikuje“ jednotlivá modifikační kritéria, v důsledku čehož jim oproti odvolacímu soudu přikládá rozdílnou váhu, a de facto tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiných skutkových zjištěních, než odvolací soud, který na základě skutkových zjištění považoval posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé stejnou měrou z důvodu složitosti věci, chování účastníka i postupu soudů v posuzovaném řízení, z kteréhož důvodu pak modifikační kritéria i stejnou měrou promítl do výše přiznaného zadostiučinění, čímž dostál požadavku na něj kladenému výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nejsou s to založit ani výhrady žalobce k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení odvolacím soudem. Žalobce nebyl v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75 let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo jeho zvláště nepříznivý zdravotní stav. Z žalobcem odkazovaného rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Tvrdí-li pak žalobce, že posuzované řízení bylo „svou podstatou řízením o nároku na ochranu osobnosti“, s nímž se pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).
Konečně ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI. Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu