ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1649.2020.3
sp. zn. 32 Cdo 1649/2020-699
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Sima Shishe Hamedan Co , se sídlem v Buali Industrial City 2 avn. str. 22, Hamedan, Íránská islámská republika, registrační číslo 3498, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované REGENT GLASS s. r. o. , se sídlem v Třeboni, Trocnovské náměstí 124, identifikační číslo osoby 62509608, zastoupené JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, o zaplacení částky 49 875 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 382/2015, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2020, č. j. 22 Co 1744/2019-596, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2020, č. j. 22 Co 1744/2019-612, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 27. 9. 2019, č. j. 15 C 382/2015-556, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2019, č. j. 15 C 382/2015-571, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 875 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 11. 2011 do zaplacení, tj. od 22. 11. 2011 do 16. 11. 2018 ve výši 7,75 % ročně a od 17. 11. 2018 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 973 851 Kč (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím (ve znění tam citovaného doplňujícího usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 875 EUR s tím, že tuto povinnost může splnit i zaplacením k rukám zástupce žalobkyně, a v další části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 49 875 EUR ve výši 7,75 % ročně od 2. 12. 2011 do 15. 2. 2012, ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2015 do 21. 5. 2017 a ve výši 8,75 % ročně od 15. 6. 2019 do zaplacení, s tím, že tuto povinnost může žalovaná splnit i zaplacením k rukám zástupce žalobkyně, a žalobu o úrok z prodlení za zbývající období zamítl (první výrok). Odvolací soud současně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 869 480,60 Kč a další částku 67 581 Kč (druhý výrok) a rozhodl též o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 85 752,70 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku „v části, ve které se mění rozsudek soudu prvého stupně“. Přes formulační nejasnost takového vyjádření rozsahu dovolání způsobenou tím, že odvolací soud jako o změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval též o určité části žalobou uplatněného nároku na úroky z prodlení z částky 49 875 EUR, v níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně fakticky nezměněn, je z další dovolací argumentace žalobkyně a z jejího dovolacího návrhu zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu napadá pouze v tom rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do úroků z prodlení skutečně změněn tak, že její nárok na zákonné úroky z prodlení byl zamítnut za určitá období (od 22. 11. 2011 do 1. 12. 2011, od 16. 2. 2012 do 29. 9. 2015 a od 22. 5. 2017 do 14. 6. 2019).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku s výjimkou té jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do úroku z prodlení „za zbývající období“.
Žalobkyně navrhla dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K dovolání žalobkyně:
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, tato rozhodnutí jsou – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na http://www.nsoud.cz ).
Proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otázka „náležitostí odvolání odstoupení od smlouvy a následného souhlasu druhé strany, kterými je výslovný, jednoznačný a nepodmíněný projev vůle v písemné formě s podpisy obou stran na téže listině“, kterou žalobkyně považuje „v této podobě a s obdobnými okolnostmi jako v tomto případě“ za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalobkyně při její formulaci vychází ze skutkového závěru, že v čl. 7 smlouvy (č. 22/9/2009 uzavřené dne 30. 9. 2009 ve znění dodatku ze dne 19. 5. 2010) byla dohodnuta pro veškeré dodatky a přílohy smlouvy písemná forma s podpisy obou stran učiněnými na téže listině a že se ustanovení tohoto článku smlouvy vztahovalo též na odvolání účinků odstoupení od smlouvy a souhlas druhé strany s ním. Odvolací soud však dovodil, že ze smlouvy nevyplývalo, že by měly být její přílohy či dodatky učiněny na jedné listině, jak tvrdila žalobkyně, a současně uzavřel, že ujednání čl. 7 se týkalo pouze příloh a dodatků smlouvy a nikoliv odstoupení od smlouvy, odvolání jeho účinků či souhlasu s tímto odvoláním jako jednostranných úkonů. Vycházel tak při posouzení žalobkyní předložené otázky z jiného skutkového závěru o tom, jaká vůle byla ve vztahu k požadavku na formu předmětných právních úkonů účastníky projevena, než jaký na podporu svých argumentů v dovolání zformulovala žalobkyně. Správnost postupu, jímž odvolací soud dospěl k takovému výkladu čl. 7 smlouvy (správnost užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel), přitom žalobkyně v dovolání nezpochybnila.
Žalobkyně v úvodu dovolání vymezila přípustnost dovolání tak, že „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení hmotné otázky, která v rozhodování dovolacího soudu …dosud nebyla vyřešena“. I přes následné četné výtky směřující vůči posouzení věci odvolacím soudem však v dovolání kromě výše citované otázky (jež přípustnost dovolání založit nemůže) žádnou jinou konkrétní otázku, kterou by považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nevymezila. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, či ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Odkazuje-li dále žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005, s tím, že z jeho odůvodnění plyne, že „odvolání odstoupení musí být výslovné a nesmí být podmíněné, jelikož jinak jde z logiky věci o návrh na uzavření nové smlouvy. Dále nesmí být pochyb o tom, co chtěla strana svým jednáním projevit a jaké účinky chtěla svým jednáním založit“, pak ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, i kdyby snad z tohoto odkazu bylo možno usuzovat, že žalobkyně jím uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud od závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu odchýlil. Závěr o „výslovnosti a nepodmíněnosti odvolání odstoupení“ totiž žalobkyní citované rozhodnutí neobsahuje. V tam projednávané věci byla řešena pouze otázka, zda odvolání účinků odstoupení od smlouvy ve smyslu §349 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, působí zpětně ke dni účinnosti odstoupení od smlouvy ( ex tunc ), nebo až od dne účinnosti tohoto úkonu ( ex nunc ).
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud na základě výkladu obsahu korespondence účastníků učiněné po odstoupení od smlouvy žalovanou a po prvním odstoupení od smlouvy žalobkyní neměl pochyby o tom, že z této korespondence vyplývalo odvolání účinků odstoupení od smlouvy učiněného žalovanou se souhlasem žalobkyně a též odvolání účinků následného odstoupení žalobkyně od smlouvy se souhlasem žalované, tj. že po odstoupení od smlouvy (po obou výše zmíněných odstoupeních od smlouvy) se strany opětovně dohodly na realizaci původní smlouvy. Žalobkyně v dovolání správnost takového výsledku výkladu obsahu právních úkonů zpochybňuje, když namítá, že vůlí stran nebylo odvolat účinky odstoupení od smlouvy (resp. souhlasit s takovým odvoláním účinků provedeným druhou smluvní stranou) a tedy obnovit původní smlouvu, neboť veškerá komunikace podle ní směřovala pouze k hledání potenciálně smírného řešení věci a k uzavření dodatku či nové kupní smlouvy. Nečiní tak ovšem prostřednictvím kritiky správnosti postupu, jímž k výkladu právních úkonů účastníků odvolací soud dospěl, tj. zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel (v tomto směru žádný z předpokladů přípustnosti dovolání nevymezila), nýbrž pouhou polemikou se správností výsledku tohoto výkladu, který je skutkovým závěrem o obsahu vůle projevené stranami smlouvy. Fakticky tak zpochybňuje správnost skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud vycházel a povolává dovolací soud k tomu, aby sám provedl odlišný výklad právních úkonů a zjistil na základě hodnocení důkazů skutkový stav jinak. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže být založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například výše zmíněné R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
K dovolání žalované:
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (parafrázování) textu ustanovení §237 o. s. ř., nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již výše citované R 4/2014).
Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, jestliže k přípustnosti dovolání uvedla, že „se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce skutečností a důkazů, k nimž může soud přihlédnout podle §118b odst. 1 o. s. ř. poté, co byl některý z účastníků vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pokud by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak i to žalovaný uplatňuje jako důvod přípustnosti svého dovolání podle §237 o. s. ř.“. Žalovaná nevymezila žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se mělo napadené rozhodnutí odchylovat. Navíc současně uplatnila dvě ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání, která se vzájemně vylučují (vedle sebe současně nemohou obstát), aniž by jasně a srozumitelně uvedla, které z nich v dané věci považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena též v závěru, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované proto není přípustné pro řešení otázky, zda „uložením povinnosti plnit žalobci do Íránu s možností takto plnit do platebního místa v ČR (‚k rukám zástupce žalobce‘) soud rozhodl v rozporu s mezinárodními sankcemi uplatňovanými Českou republikou“, kterou žalovaná považuje za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona.
Podle §2 zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, mezinárodními sankcemi se pro účely tohoto zákona rozumí příkaz, zákaz nebo omezení stanovené za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, pokud vyplývá a) z rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen "Rada bezpečnosti"), přijatých podle článku 41 Charty Organizace spojených národů, b) ze společných postojů, společných akcí nebo jiných opatření přijatých na základě ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice, nebo c) z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, kterými se provádí společný postoj nebo společná akce přijatá podle ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice.
Podle §5 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o provádění mezinárodních sankcí v oblasti peněžních převodů, používání jiných platebních prostředků, nákupu a prodeje cenných papírů a investičních nástrojů mohou sankce spočívat v omezení nebo zákazu a) poskytování jakéhokoli plnění českou osobou ve prospěch subjektu, na který se vztahují mezinárodní sankce, nebo osoby, na kterou se vztahují mezinárodní sankce, jakož i uzavírání obchodů s nimi včetně obchodů s cizí měnou, c) jakéhokoli poskytování peněžních prostředků, investičních nástrojů nebo jiných cenných papírů, nebo finančních anebo ekonomických zdrojů subjektu, na který se vztahují mezinárodní sankce, nebo osobě, na kterou se vztahují mezinárodní sankce, d) převodu peněžních prostředků, investičních nástrojů nebo jiných cenných papírů z účtu nebo na účet ovládaný subjektem, na který se vztahují mezinárodní sankce, nebo osobou, na kterou se vztahují mezinárodní sankce, včetně výplaty bankovních šeků, pokud to lze při vynaložení přiměřených prostředků zjistit.
Skutečnost, že žalobkyně není osobou, na kterou se vztahují aktuálně účinné mezinárodní sankce, jasně vyplývá z nařízení Rady (EU) č. 359/2011 ze dne 12. dubna 2011 o omezujících opatřeních namířených proti některým osobám, subjektům a orgánům s ohledem na situaci v Íránu, ve znění pozdějších předpisů, včetně jeho přílohy I a též z nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010, ve znění pozdějších předpisů, včetně jeho příloh VIII a IX, neboť v žádné z těchto příloh obsahujících seznam osob, na které sankce dopadají, žalobkyně není uvedena. Původní články 30 a 30a nařízení Rady (EU) č. 267/2012, které obecně omezovaly převod finančních prostředků a finanční služby íránským osobám a subjektům, byly zrušeny nařízením Rady (EU) 2015/1861 ze dne 18. října 2015, kterým se mění nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (seznam aktuálně platných sankčních omezení vůči Íránu je dostupný na https://www.sanctionsmap.eu ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně i dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná.
Jelikož právní mocí tohoto usnesení pominou účinky odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku založené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 32 Cdo 1649/2020-683, dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalobkyně na zrušení tohoto usnesení, který se stal rozhodnutím o dovolání obou účastnic bezpředmětným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání obou účastnic bylo odmítnuto. Žalované v souvislosti s dovoláním žalobkyně podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Naopak žalobkyni v souvislosti s dovoláním žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s vyjádřením k dovolání (další vyjádření a návrh žalobkyně na zrušení usnesení o odkladu vykonatelnosti dovolací soud vzhledem k výše uvedenému za účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nepovažuje), které je povinna žalovaná žalobkyni nahradit. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 13 820 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za DPH ve výši 21 %, tj. v částce 2 965 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Tarifní hodnota byla určena z předmětu řízení o dovolání žalované, k němuž se žalobkyně vyjadřovala, tj. částkou 49 875 EUR přepočtenou kurzem České národní banky 27,595 Kč/1 EUR platným ke dni podání vyjádření žalobkyně k dovolání žalované (11. 5. 2020). Náhradu v celkové výši 17 085 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 3. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu