ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.14.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 14/2021-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně VAPES CE s.r.o. , se sídlem Horní Suchá, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby 25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti žalovanému R. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Nádražní 308/3, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 401 581 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 219 C 83/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2020, č. j. 57 Co 298/2019-440, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2020, č. j. 57 Co 298/2019-447, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 219 C 83/2012-391, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 401 581 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky 400 000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391 861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200 000 Kč za den 23. 6. 2011, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV.).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 57 Co 298/2019-440, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2020, č. j. 57 Co 298/2019-447, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 401 581 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky 400 000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011 a z částky 391 861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200 000 Kč za den 23. 6. 2011, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předmětem řízení je nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 10. 2. 2010 pro případ prodlení s vrácením půjčky ve výši 1 % denně z dlužné částky. Žalobce se domáhá pouze 0,5 % denně z dlužných částek (z částky 400 000 Kč za dobu od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391 861 Kč za dobu od 30. 4. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200 000 za den 23. 6. 2011).
Odvolací soud vyšel po skutkové stránce z toho, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o půjčce - dne 20. 4. 2009 na částku 500 000 Kč a dne 10. 2. 2010 na částku 400 000 Kč. První půjčka byla poskytnuta bezúročně a byl sjednán smluvní úrok pro případ prodlení ve výši 10 % ročně. Druhá půjčka byla úročena (úrok činil 0,08 % denně) a pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 1 % denně z dlužné částky. Obě půjčky byly zajištěny směnkami.
Odvolací soud z uvedených zjištění dovodil následující závěry:
Odmítl argumentaci žalobkyně, že je třeba na závazkový vztah mezi účastníky nahlížet optikou obchodního práva, resp. obchodního zákoníku, neboť žalovaný obratem půjčku vložil, resp. půjčil své společnosti, v níž byl společníkem a jednatelem. Podstatné pro posouzení věci je pouze to, že se jednalo o půjčku mezi právnickou osobou a fyzickou osobou, a i když žalovaný použil finanční prostředky pro podnikání společnosti, v níž byl společníkem a jednatelem, tato skutečnost nemůže odůvodnit závěr, že výše smluvní pokuty je „právě z těchto důvodů omluvitelná“. Okolnost, že žalovaného s jednatelem žalobkyně v době sjednání půjček pojily přátelské vztahy, považoval odvolací soud z pohledu posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty za nepodstatné. Stran posouzení uhrazovací funkce smluvní pokuty (z pohledu eventuelních škod) odvolací soud uzavřel, že žalobkyně k tomu (přes výzvu soudu) neuvedla žádná relevantní tvrzení. Přihlédl k tomu, že smluvní pokuta měla sloužit k zajištění částky 400 000 Kč, v době uzavření druhé smlouvy žalovaný část dluhu z první půjčky uhradil, obě půjčky byly dostatečně zajištěny směnkou, jež umožňuje věřiteli „rychle a jednoduše“ vymoci jeho nárok. V době uzavření druhé smlouvy byl žalovaný solventní a movitý, tudíž i přes jeho případné pozdější úkony, jimiž se zbavil majetku a dluh přitom neuhradil, měla žalobkyně dostatek právních nástrojů k vymožení svých nároků. Odvolací soud proto dovodil, že zjištěné skutečnosti neodůvodňují smluvní pokutu ve výši 1 % denně z částky 400 000 Kč, neboť obě půjčky byly dostatečně zajištěny směnkami, což se nakonec ukázalo být významným v projednávané věci, kdy došlo k úspěšnému vymožení žalovaným neuhrazené části nároků, takže se jednalo (z pohledu uhrazovací funkce) o zajištění dostatečné. Odvolací soud proto uzavřel, že zde nejsou okolnosti odůvodňující mimořádnou výši smluvní pokuty. Rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, proto změnil a žalobu zamítl.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešených, a současně odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5460/2016, v tom, že podstatné pro úvahu o souladu či rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy jsou okolnosti právního úkonu, zejména jeho účel a pohnutky. V naznačeném směru mu vytýká, že nezohlednil zejména skutečnost, že půjčka byla poskytnuta pro podnikání společnosti ALTERAGRA s.r.o., jejímž byl žalovaný společníkem a jednatelem. K dovolacímu přezkumu předkládá otázky: „ 1) zda v poměrech projednávané věci, je ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně z dlužné částky ujednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy, popřípadě zda v poměrech projednávané věci lze upřít žalovanému nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z dlužné částky právní ochranu, 2) zda v poměrech projednávané věci lze zajištění obou půjček směnkami považovat za dostatečné zajištění, pro které nelze obhájit výši sjednané smluvní pokuty, a 3) zda skutečnost, že půjčka resp. obě půjčky byly sice sjednány žalovaným jako fyzickou osobou, avšak účelem půjček bylo podnikání právnické osoby – zde společnosti ALTERAGRA s. r. o., jejímž byl žalovaný společníkem a jednatelem, na jejíž účet (právnické osoby) žalovaný obratem půjčené částky převedl (a tento účel půjčky pro podnikání společnosti ALTERAGRA s. r. o. žalovaný prezentoval žalobkyni již při jejím sjednání), má vliv na posouzení souladu výše smluvní pokuty s dobrými mravy, případně zda tato skutečnost odůvodňuje sjednání dané výše smluvní pokuty 1% denně z dlužné částky, při absenci jiného zajištění kromě zajišťovací směnky a při existenci dluhu z dřívější půjčky (která smluvní pokutou zajištěna nebyla), jako ujednání platného a souladného s dobrými mravy.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které byly souhrnně upraveny v §544 až 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013 (dále jen jako „obč. zák.“). Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Za právně relevantní je považována i okolnost celkového zajištění pohledávky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak ne jediným.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5% denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Uvedené - jak rovněž dovodila judikatura - neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolnosti odůvodňující mimořádnou výši pokuty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010).
Dovolatelkou formulovaná otázka, zda v poměrech projednávané věci je ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky neplatné pro rozpor s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud po přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou a dostál závěrům uvedeným v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, neboť v souvislosti s posouzením ujednání o smluvní pokutě hodnotil všechny relevantní okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta v daném případě sjednána. Platí, že posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010).
Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka, že odvolací soud při svém právním posouzení nezohlednil „účel a pohnutky“ - zejména to, že půjčka byla poskytnuta pro podnikání společnosti, jíž byl žalovaný jednatelem a společníkem, z čehož dovolatelka dovozuje, že „ ač se jedná o občanskoprávní vztah je nutno na posouzení výše smluvní pokuty nazírat nikoliv optikou spotřebitelského vztahu, nýbrž optikou vztahu obchodního “. Odvolací soud se skutečností, že žalovaný půjčky použil pro podnikání své obchodní společnosti, zabýval (srov. odstavec 14 napadeného rozhodnutí), svůj závěr, že v projednávané věci neexistují okolnosti odůvodňující mimořádnou výši smluvní pokuty, řádně zdůvodnil a dovolací soud jeho úvahy podložené skutkovými zjištěními, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, neshledal zjevně nepřiměřenými.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předestřená otázka, zda lze upřít žalovanému nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné částky právní ochranu. V rozhodovací praxi se ustálil právní závěr, podle něhož na rozdíl od obchodněprávních vztahů, kde je zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 obč zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).
Otázka, kterou dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, zda v poměrech projednávané věci lze zajištění obou půjček směnkami považovat za dostatečné zajištění, pro které nelze obhájit výši sjednané smluvní pokuty, je otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právní, neboť nesměřuje primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, že zajištění obou půjček směnkami vedlo v projednávané věci k úspěšnému a rychlému vymožení žalovaným neuhrazené části nároků, z čehož odvolací soud dovodil, že se jednalo o zajištění dostatečné. Otázky skutkového charakteru nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu