ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.959.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 959/2020-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Děti Země - Plzeň, p. s., se sídlem Plzeň, Jižní Předměstí, Thámova 1275/21, identifikační číslo osoby 64355527, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 398/18, proti žalované Česká drůbež s. r. o. , se sídlem Velký Malahov 39, identifikační číslo osoby 25212044, zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem Domažlice, Vodní 90, o splnění závazku ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 26/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2019, č. j. 64 Co 521/2018-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 5 C 26/2015-50, uložil žalované povinnost snížit kapacitu farmy nosnic ve Velkém Malahově (v areálu na pozemcích číslo 524/3, 534/4 a 524/5 v katastrálním území Velký Malahov) tak, aby nepřekračovala 210 000 kusů nosnic, do jednoho roku od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem (třetím v pořadí poté, co jeho první rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016, a druhý rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2377/2018) ze dne 17. 12. 2019, č. j. 64 Co 521/2015-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako občanské sdružení a žalovaná jako obchodní společnost, zaměřená na chov hospodářských a jiných zvířat za účelem získávání a výroby živočišných produktů, uzavřely 16. 1. 2003 smlouvu o omezení rozsahu kapacity farem pro chov drůbeže žalované v okrese Domažlice, o minimalizaci a kompenzaci jejich vlivů na životní prostředí a o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva“). Ve smlouvě uzavřené na dobu neurčitou se strany mimo jiné dohodly, že celková kapacita farmy žalované pro chov nosnic v obci Velký Malahov nepřekročí 210 000 kusů nosnic. Smlouva obsahuje závazek žalované do 14 dnů od podpisu smlouvy iniciovat podnět ke změně již vydaného pravomocného územního rozhodnutí pro farmu ve Velkém Malahově spočívající ve vypuštění haly č. 2 a 3 z projektu, závazek žalobce vzít zpět odvolání proti stavebnímu povolení pro halu č. 1 a nevystupovat v probíhajících ani v budoucích správních řízeních proti záměrům žalované, pokud nebudou v rozporu se smlouvou. Odvolací soud rovněž zjistil, že stavební úřad rozhodnutím ze dne 18. 4. 2011 povolil žalované stavbu haly č. 2, rozhodnutím ze dne 6. 2. 2013 povolil žalované zkušební provoz v této hale a stanovil podmínky pro plynulý přechod do užívání, dne 31. 10. 2013 vydal kolaudační souhlas s užíváním této stavby. Ačkoli byla uvedená rozhodnutí doručována žalobci, ten jako účastník řízení žádné námitky neuplatnil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli (inominátní) smlouvu v souladu s §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), v níž se žalobce zavázal nebránit stavbě haly č. 1 a žalovaná se zavázala (primárně) nepřekročit chov nosnic nad 210 000 kusů a upustit od realizace výstavby hal č. 2 a č. 3. Žalovaná primární závazek porušila v únoru 2014, kdy zvýšila počet nosnic nad smluvený limit zahájením zkušebního provozu haly č. 2.
Odvolací soud s odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 8. 2019, č. j. 33 Cdo 2377/2018-214, dle kterého zjištěné okolnosti v posuzované věci neumožňují přijmout odvolacím soudem zastávaný závěr o žalobcově šikanózním výkonu práva, uzavřel, že „ tento názor dovolacího soudu v podstatě nedává prostor odvolacímu soudu k jinému závěru, než že je třeba žalobě vyhovět“. Podle odvolacího soudu na uvedeném „nic nemůže změnit ani vyjádření žalované založené na logických argumentech majících oporu v provedených důkazech a její odkaz na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 998/99, 21 Cdo 895/2001, 22 Cdo 1567/2004 a 22 Cdo 1265/2007), z nichž se podává, že jediným cílem žalobce je snaha ji poškodit. O tom svědčí nejen to, že žalobce nepřebíral zásilky týkající se stavebního zařízení k výstavbě druhé haly a žádné námitky ve stavebním řízení nevznesl, ale i samotný obsah smlouvy. Smluvní pokuta upravená v článku VI. odst. 1 smlouvy se původně vztahovala i na článek II. bod 2 obsahující závazek žalované nepřekročit kapacitu 210 000 kusů nosnic farmy. Ten následně smluvní strany vypustily, čímž vyjádřily vůli splnění této povinnosti pokutou nesankcionovat a žalobcem překročení tolerovat. Tento závěr vyplynul z náročného vyjednávání o podobě smlouvy, které probíhalo za účasti zástupců smluvních stran a dotčených obcí a za pozornosti místního tisku. Prvotní aktivity žalobce totiž směřovaly k dosažení změny technologie uskladňování slepičího trusu, která v obci Zhoř vyvolala nadměrné množství much. Proto se při jednáních hovořilo o tom, že pokud bude nastavena bezproblémová technologie uskladňování a likvidace trusu, lze v budoucnu uvažovat s rozšířením projektu o další halu. Absolutní zákaz nestavět tak platil pouze pro halu třetí. Ve stejném duchu byla koncipována smlouva o zřízení věcného břemene z 21. 1. 2005, která žalobci zaručovala, že na pozemcích zatížených věcným břemenem v jeho prospěch nebude žalovaná bez jeho souhlasu stavět. Věcným břemenem proto byly zatíženy pouze části pozemku parc. č. 524/3, 524/4, 524/5 a 524/10 a věcné břemeno se naopak netýkalo pozemku, na kterém měla stát hala č. 2. Z toho je zřejmé, že předmětná smlouva stavbu haly vyloučila. Ke klecovému způsobu chovu nosnic žalovaná podotkla, že je v souladu se zákonem na ochranu zvířat a žalobce – subjekt zaměřený na ochranu práv zvířat – jej ve smlouvě výslovně schválil. Žalovaná dále poukázala na to, že během vlekoucího se soudního řízení se vytrácí ze zřetele účel smlouvy, který stavbou haly č. 2 nebyl ohrožen. Hala je navíc v souladu se zájmy obyvatel Velkého Malahova, neboť jim zajišťuje pracovní příležitosti bez nutnosti dojíždět do vzdálených a na pracovní příležitosti bohatších destinací regionu. Žalobce, který až po čtyřech letech od zahájení stavebního řízení a poté, co žalovaná do haly vynaložila investice ve výši cca 180 milionů korun, urputně brání jejímu využití, požaduje-li likvidaci cca 200 000 nosnic, jiný motiv než šikanu a snahu ji poškodit mít nemůže. “ Odvolací soud se tak „podřídil“ právnímu názoru dovolacího soudu akcentujícímu obecné pravidlo civilního práva, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost, k níž se ve smlouvě z roku 2003 zavázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce v písemném vyjádření navrhl dovolání jako neopodstatněné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje „ otázku určení, že lpění na dodržení smlouvy z roku 2003 ze strany žalobce představuje ve smyslu dosavadní judikatury dovolacího soudu jednání, které svou podstatou odpovídá šikaně definované Nejvyšším soudem, neboť jediným cílem postupu žalobce je poškodit a znevýhodnit dovolatele “. Prosazuje, že v jednání žalobce, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit ji, lze spatřovat šikanu a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu prezentovanou rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004 a sp. zn. 22 Cdo 1265/2007. Šikanózní záměr na straně žalobce dovozuje jak z toho, že nepřebíral zásilky týkající se stavebního řízení ohledně nové haly pro chov nosnic a nevznesl žádné námitky ve stavebním řízení (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002 a sp. zn. 22 Cdo 364/2007), tak z obsahu uzavřené smlouvy a z okolností spojených s jejím uzavřením. Podle dovolatelky je nutné projednávanou věc posoudit rovněž z pohledu principu proporcionality a poměřovat ji hledisky dovozenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/1999 a sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, stejně tak v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Provedené důkazy podle přesvědčení dovolatelky potvrdily, že jediným cílem žalobce bylo poškodit ji či znevýhodnit. Vymezuje se proti argumentaci uvedené v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu v této projednávané věci (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 33 Cdo 2377/2018-214), která podle jejího přesvědčení přináší zcela absurdní závěr popírající dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu o existenci šikany, jelikož by platilo, že samotná skutečnost uzavření smlouvy mezi účastníky vylučuje, aby se jedna smluvní strana vůči druhé dopustila šikany. Odvolací soud tak pochybil, neposoudil-li jednání žalobce jako šikanózní výkon práva dle §3 odst. 1 obč. zák., a ačkoliv respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, odchýlil se tím od jeho ustálené rozhodovací praxe.
V posuzovaném případě je k řešení opět nastolena otázka, zda žalobcův požadavek na splnění povinnosti ze smlouvy nepřekročit smluvenou maximální kapacitu chovu nosnic je či není šikanózním výkonem práva.
Podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není-li stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Jelikož smlouva mezi účastníky obsahující závazek uplatněný v tomto řízení byla uzavřena před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení otázky souladnosti uplatněného práva s obecnými právními korektivy podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích. Za takovou lze považovat tzv. šikanózní výkon práva.
Dovolací soud ustáleně judikuje, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Dovolací soud ve svých rozhodnutích vychází důsledně z názoru, že chování směřující k zákonem (či smlouvou) předpokládanému výsledku zásadně není zneužitím výkonu práva i v případě, je-li jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně účastníka právního vztahu, a že šikanou (neboli zneužitím výkonu práva) je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit jiného. Jednání, které je šikanózní, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007, a usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014).
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by dovolací soud v rámci svého předchozího rozhodnutí učinil právní závěr, že uzavření smlouvy mezi účastníky samo o sobě vylučuje, aby se jedna smluvní strana vůči druhé dopustila šikany. Jde o nesprávnou interpretaci zásady, že okolnost, jež zakládá právo, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva.
Dovolatelka požadavek na odepření výkonu práva žalobce odůvodňuje přesvědčením o tom, že zájmem žalobce není ochrana životního prostředí či welfare (životní pohoda zvířat), ale toliko poškození žalované. Domáhá se posouzení, zda žalobce (slovy žalované) „lpěním na dodržení smlouvou sjednaného maximálního počtu nosnic na farmě byl veden přímým úmyslem žalovanou poškodit“.
S názorem dovolatelky (a potažmo – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – i odvolacího soudu), že postup žalobce vůči žalované představuje „zcela zjevné zneužití práva“, nelze souhlasit.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že žalobce svým jednáním nesledoval ve smlouvě sjednané maximální množství počtu nosnic na farmě (tedy dosažení účelu a smyslu sledovaného uzavřenou smlouvou), ale že by motivem jeho jednání bylo poškození žalované.
Spatřuje-li dovolatelka šikanózní postup žalobce v tom, že trvá na dodržení jejího smluvního závazku ohledně maximálního počtu nosnic za situace, kdy nebrojil proti výstavbě haly č. 2, která umožňuje navýšit celkovou kapacitu počtu nosnic na farmě, přehlíží především zjištění odvolacího soudu, že uzavřená smlouva výstavbu nové haly č. 2 nevylučovala, neboť ve smlouvě sjednaný absolutní zákaz nestavět platil pouze pro halu č. 3, a že žalobce se ve smlouvě zavázal nevystupovat v probíhajících ani v budoucích správních řízeních proti záměrům žalované, nebudou-li v rozporu se smlouvou. Navíc žalobce vcelku logicky připomněl, že z jeho pohledu nebylo podstatné, zda žalovaná bude sjednaný maximální počet kusů nosnic řešit jejich umístěním v jediné hale či ve dvou halách. Vedle toho - byť lze připustit, že z hlediska žalované byly náklady na výstavbu dotyčné haly vynaloženy neúčelně, pokud s ohledem na svůj závazek nemohla její kapacitu plně využít - žalovaná zcela opomíjí, že halu č. 2 vybudovala v době, kdy věděla, že je zavázána dodržet maximální počet nosnic na farmě, což samo o sobě nesvědčí pro závěr o zneužití práva ze strany žalobce. Z takto uvedeného se spíše podává, že zmíněná újma je právě následkem jednání samotné žalované. Okolnost, že žalobce nebrojil proti výstavbě haly č. 2 nebo že podle mínění žalované měl provádět důsledněji kontrolní činnost, tudíž neumožňuje spatřovat v jeho postupu (resp. nečinnosti) zjevné zneužití výkonu práva. Z výsledků dokazování (ze zjištěných okolností) nevyplývá, že by žalobce, který v dané věci vystupuje nikoliv na ochranu svých osobních zájmů, ale jako spolek dlouhodobě veřejně působící na poli ochrany životního prostředí a ochrany zvířat, byl již při podání žaloby veden úmyslem způsobit žalované újmu. Závěr o jeho šikanózním záměru konečně nelze dovodit ani z toho, že závazek, k němuž se žalovaná zavázala, jde nad rámec toho, co požadovala zákonná úprava.
Oproti přesvědčení dovolatelky se závěr o šikanózním postupu žalobce nepodává ani z předestřeného rozsudku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, v němž se Nejvyšší soud zabýval účelností odstranění neoprávněně zřízené stavby, přičemž šlo o zcela odlišnou skutkovou situaci. Podobně odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, je pro jeho skutkovou odlišnost nepřiléhavý, neboť v něm byl řešen spor plynoucí ze spoluvlastnických poměrů, zatímco v nyní posuzované věci se žalobce domáhá plnění ze závazkového vztahu sjednaného účastníky.
Přisvědčit nelze ani námitce žalované, že došlo k porušení principu proporcionality při poměřování zájmů stran v případě konfliktu výkonu práva. Žalovaná na sebe smlouvou převzala časově neomezený závazek nepřekročit stanovený limit chovu nosnic, kterému odpovídá právo žalobce vyžadovat splnění tohoto závazku žalovanou (včetně práva vynutit si splnění závazku žalobou u soudu). Žalobce se podanou žalobou domáhá naplnění jedné z tradičních zásad občanskoprávních vztahů, že smlouvy je třeba dodržovat, a to proti žalované, která smlouvu porušila, a splnění svého závazku se brání tvrzením o žalobcově šikanózním jednání, jež se ze zjištěných okolností nepodává. V dané věci tak nejde o poměřování zájmů stran v případě konfliktu výkonu práva, jelikož žalované ze smlouvy (závazku) žádné subjektivní právo (na překročení stanoveného limitu chovu nosnic) nevyplývá (tohoto práva se dobrovolně vzdala); její odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4741/2015 a sp. zn. 22 Cdo 740/1999 a nález Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 528/99 vztahující se k poměřování zájmů stran v případě konfliktu výkonu práva jsou proto zjevně nepřiléhavé.
Poukazem na okolnosti týkající se uzavírání smlouvy, jež se podle ní promítly v konečném znění uzavřené smlouvy, dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, z níž by se podávala možná přípustnost dovolání. Omezuje se pouze na konstatování, že „ pro správné rozhodnutí ve věci je nutné správně vyložit zmíněnou smlouvu “. Z podstaty této námitky a její vazby na vylíčení obsahu dovolání tak vyplývá toliko nesouhlas se závěrem, že výkon práva žalobce není šikanózní.
Dovolací soud uzavírá, že provedeným dokazováním zjištěné okolnosti neodůvodňují závěr, že jediným cílem (záměrem) žalobce je poškodit či znevýhodnit žalovanou. Samo subjektivní „přesvědčení“ dovolatelky nepostačuje a v průběhu řízení zjištěné skutečnosti neumožňují přijmout přesvědčivý závěr, že by jednání dosáhlo takové intenzity, která by mohla zavdat prolomení principu právní jistoty založeného účastníky uzavřenou smlouvou.
Právní posouzení dovolatelkou nastolené otázky je v souladu s ustálenou judikaturou, tudíž dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu