ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1000.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1000/2021- 290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného L. L. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 80/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 74/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 74/2020, byl obviněný L. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 25. 2. 2020 ve večerních hodinách po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, kdy dechovými zkouškami provedenými v 00.20 a 00.26 hodin dne 26. 2. 2020 bylo zjištěno 0,81 a 0,87 g/kg alkoholu a následným odběrem krve v 01.05 hodin bylo zjištěno 0,89 g/kg alkoholu, řídil osobní vozidlo značky BMW 330D, RZ XY z XY směrem na XY, přičemž kolem 23.50 hodin na silnici číslo I/35 v obci XY, okres Ústí nad Orlicí, vlivem požitého alkoholu a vysoké rychlosti nezvládl řízení, vjel do protisměru, kde se v rychlosti nejméně 90 km/h střetl s protijedoucím osobním vozidlem značky Nissan Pathfinder, RZ XY, jehož řidič M. H., bytem XY utrpěl rupturu vnitřní porce stehenního svalu vpravo a kontuzi levého kolene s nutností používat po dobu 6 týdnů při pohybu ortézu a berle s vyloučením došlapu na pravou končetinu, s následně pokračujícím léčením v trvání 6-8 týdnů s následky přetrvávajícími do současné doby, dále došlo ke zranění poškozeného P. Ch., který utrpěl kontuzi hrudníku vpravo projevující se omezením hybnosti, bolestivostí a psychickými problémy po dobu 2,5 měsíce, dále k lehkému poranění poškozeného O. H., čímž jednal v rozporu s ustanoveními §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1, §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 5 (pěti) měsíců nepodmíněně. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 (pěti) roků.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 74/2020, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 80/2021, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 25. 2. 2020 ve večerních hodinách po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, kdy jeho krev obsahovala nejméně 1,04 g/kg alkoholu, řídil osobní vozidlo značky BMW 330D, RZ XY z XY směrem na XY, přičemž kolem 23.50 hodin na silnici číslo I/35 v obci XY, okres Ústí nad Orlicí, vlivem požitého alkoholu a vysoké rychlosti nezvládl řízení, vjel do protisměru, kde se v rychlosti nejméně 90 km/h střetl s protijedoucím osobním vozidlem značky Nissan Pathfinder, RZ XY, jehož řidič M. H., bytem XY utrpěl rupturu vnitřní porce stehenního svalu vpravo a kontuzi levého kolene s nutností používat po dobu 6 týdnů při pohybu ortézu a berle s vyloučením došlapu na pravou končetinu, s následně pokračujícím léčením v trvání 6 až 8 týdnů s následky přetrvávajícími do současné doby, dále došlo ke zranění poškozeného P. Ch., který utrpěl kontuzi hrudníku vpravo projevující se omezením hybnosti, bolestivostí a psychickými problémy po dobu 2,5 měsíce, dále k lehkému poranění poškozeného O. H.,
čímž obžalovaný jednal v rozporu s ustanoveními §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1, §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
5. Za uvedené přečiny uložil soud druhého stupně obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 5 (pěti) měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Na tomto místě se sluší poznamenat, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho prvním usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 13 To 338/2020-200 byl zrušen z podnětu podaného odvolání obviněného rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 T 74/2020-184 a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k opětovnému projednání.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 80/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že soudy nižších stupňů rozhodnutí založily na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
9. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých v době dopravní nehody jeho krev obsahovala nejméně 1,04 g/kg alkoholu. Takovýto závěr považuje za rozporný s provedeným dokazováním, když bezprostředně po dopravní nehodě (23:50 hod.) se podrobil dechovým zkouškám s výsledkem 0,81 g/kg (00:20 hod.) a 0,87 g/kg (00:26 hod.). Je toho názoru, že nalézací soud nevycházel z hodnot objektivně ověřitelných (množství alkoholu pod hranicí 1 promile) a nezkoumal, zda se nacházel či nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně na dokazování v tomto směru rezignoval, když vycházel při stanovení množství alkoholu v krvi ze svých odhadů a domněnek a upravil důkazní situaci tak, aby předmětné dokazování vůbec nemusel provádět. Tímto postupem podle dovolatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
10. Obviněný opětovně připomíná, že se podrobil dechovým zkouškám, včetně kontrolního odběru krve, když se podrobil i lékařskému vyšetření, ze kterého se podává, že není nejistý při chůzi na čáře a ani směrování prstem není nejisté. Podle jeho názoru z těchto důkazů vyplývá, že se nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. V daných souvislostech akcentuje, že stav vylučující způsobilost je nutno v každém případě zjišťovat a dokazovat. Zdůrazňuje, že pokud je hladina alkoholu v krvi nižší než 1,00 g/kg musí se vždy prokázat takové snížení schopnosti řídit motorové vozidlo, aby bylo možno bez důvodných pochybnosti uzavřít, že se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 874/2007, případně sp. zn. 7 Tdo 405/2008).
11. Namítá, že znalec MUDr. Petr Lacina neměl potřebné vstupní veličiny (věk, váha, výška, objem krve, pohlaví, metabolismus, množství a druh vypitého alkoholu, rychlost požívání alkoholu, nemoc, teplota, tolerance k alkoholu, aktuální psychický a fyzický stav, obsah žaludku), aby mohl ve věci podat relevantní znalecký posudek. Znalec pracoval pouze s hypotézami a jeho výstupy jsou tudíž zatíženy určitou mírou důvodných pochybností, když jeho závěry nelze považovat za objektivně dané, přezkoumatelné a spravedlivé. Přestože to znalci nepřísluší, tento hodnotil jeho výpověď z této „preparoval“ pro něj příslušné údaje, což dovolatel považuje za nepřípustné. Připouští, že skutečně uvedl, že požívání alkoholu ukončil cca 2-3 hodiny před nehodou, ale rovněž uvedl, že to mohlo být mnohem později. Odkazuje na zákaz sebeobviňování a (zásada nemo tenetur se ipsum accusare) a zdůrazňuje, že údaj o tom, kolik vypil alkoholu a kdy je sporný.
12. Vyslovuje tedy závěr, že nebylo objektivně prokázáno, že by v době nehody měl hladinu alkoholu v krvi vyšší než 1 promile, nebo že by se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Pokud nebyly opatřeny důkazy, které by svědčily o stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu trestného činu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, nelze při zjištění, že v době nehody měl v krvi méně než 1 promile alkoholu dospět k závěru o jeho trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1017/2012). Obviněný následně odkazuje na znalecký posudek Ing. Krejsy, který jako příčinu dopravní nehody označil rychlost jeho jízdy. K nehodě podle jeho názoru došlo vlivem tzv. aquaplaningu, a proto má za to, že i kdyby před jízdou žádný alkohol nepožil, kombinace stavu vozovky, počasí a rychlosti by vedla ke stejnému následku. Vyslovuje přesvědčení, že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil.
13. V závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 80/2021, jakožto rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 T 74/2020, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř., případně, aby sám rozhodl podle §265m tr. ř. Obviněný současně vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 7. 2021 (č. l. 278). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 698/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění, a následně se vyjadřuje k námitkám dovolatele.
15. Státní zástupce předně poukazuje na to, že dovolatel opakuje svou dosavadní obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně, bod. 10.-14. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž odvolací soud náležitě řádně odůvodnil, proč upravil skutkovou větu rozsudku – uvedl zde údaj o množství 1,04 g/kg alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody.
16. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného vyslovuje závěr, podle kterého námitky uplatněné dovolatelem nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neboť jimi vyslovuje toliko nesouhlas s obsahem a výkladem znaleckého posudku k množství alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody. Tedy se skutkovými zjištěními. Zmiňuje, že obviněný nenamítá ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, který by mohl v jistém případě naplnit zvolený dovolací důvod.
17. V souvislosti se shrnutím námitek obviněného, podle kterého jsou výstupy znalce zatíženy určitou mírou důvodných pochybností, pak v tomto tvrzení spatřuje spíše námitku porušení zásady in dubio pro reo. Následně připomíná, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a proto Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby dodržení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení.
18. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 3. – 12. rozsudku soudu prvního stupně, bod 9. – 15. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
25. Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem jím namítané vady, jak již naznačil státní zástupce, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (nebylo prokázáno, že v době dopravní nehody měl hladinu alkoholu v krvi vyšší než 1 promile; nebylo prokázáno, že by se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel; příčinou nehody nebyl alkohol, ale stav vozovky, počasí a rychlost jízdy), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když zmiňuje stav vylučující způsobilost řídit motorová vozidla, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
26. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpověď obviněného, protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, záznamy o zkoušce na alkohol, znalecký posudek Ing. Ivana Krejsy, soudního znalce v oboru doprava, ekonomika, strojírenství a výslech znalce Ing. Ivana Krejsy, znalecký posudek MUDr. Petra Laciny a výslech znalce MUDr. Petra Laciny), když se zabýval zejména otázkou hladiny etylalkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody, a jeho způsobilostí k řízení motorových vozidel, stejně jako příčinou dopravní nehody (viz body 3. – 12., rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání, jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz body 9. – 15. rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč považoval za možné i při respektování zákazu reformace in peius upravit skutkovou větu rozsudku stran údaje o množství 1,04 g/kg alkoholu v krvi obviněného (toto nakonec ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá).
27. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
28. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Podstata argumentace dovolatele stojí na otázce určení výše hladiny alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody. Nutno zopakovat, že se jedná o námitku směřující do oblasti skutkových zjištění, jakožto do způsobu hodnocení důkazů, když obviněný rozebírá obsah znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny a vyjadřuje nesouhlas se závěry znalce. Byť takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, považuje dovolací soud za vhodné se k otázce výše alkoholu v krvi obviněného ve stručnosti vyjádřit.
29. Předně, obviněný sám ve své výpovědi u hlavního líčení připustil, že před jízdou konzumoval alkohol, přičemž konkrétní množství vypitého alkoholu korigoval v průběhu své výpovědi (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 130). Soud prvního stupně vycházel při určení hladiny etylalkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Laciny, kterého k jeho závěrům v rámci hlavního líčení podrobně vyslechnul, přičemž znalec ve svém posudku, stejně jako následně ve své výpovědi náležitým způsobem vysvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru o výši alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody nejméně 1,04 g/kg, přičemž dovolací soud v podrobnostech odkazuje na uvedený znalecký posudek, případně na výpověď znalce v hlavním líčení, nebo odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 3. - 4. rozsudku). Pokud obviněný namítá, že znalec pochybil, jestliže při stanovení výše hladiny alkoholu v krvi vzal v úvahu i jeho výpověď, tak v tomto postupu nelze spatřovat nějaké pochybení znalce, když znalec při formulování závěrů znaleckého posudku vychází ze svých odborných znalostí, přičemž ovšem musí vzít v úvahu i skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a k těmto přihlédnout při formulování svých znaleckých závěrů. Zde je třeba akcentovat, že výpověď obviněného představuje důkazní prostředek, stejně jako např. protokoly o odběru krve, protokoly o provedené dechové zkoušce, a proto v postupu znalce, který při formulování svých závěru vzal v úvahu výpověď obviněného ohledně množství a doby požívání alkoholu, nelze spatřovat nějaké pochybení.
30. V daných souvislostech dovolací soud uzavírá, že vyslovenými pochybnostmi ohledně závěrů znaleckého posudku obviněný fakticky naznačuje, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jak již naznačil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného. Stran zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubino pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
31. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubino pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
32. Stran námitky, že nebylo prokázáno, že se dovolatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, jenž je ovšem primárně založena na zpochybňování skutkových zjištění, je třeba uvést následující. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. Obecně ovšem platí, že k naplnění znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Jak již bylo naznačeno, stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968 a R 23/2011). V případě alkoholu se soudní praxe ustálila na závěru, že stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel nastává tehdy, pokud má pachatel v krvi 1,00 % alkoholu (1 promile). Tento závěr ovšem neznamená, že se pachatel nemůže nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost i při menším množství alkoholu v krvi, než je 1 promile. Ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá §274 tr. zákoníku. Tento závěr nelze dovodit jen ze samotné skutečnosti, že jízda byla vykonána za zvýšených nároků na schopnosti řidiče. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. R 36/1984, s. 198 až 197; srov. dále R 12/1985, s. 141 a R 26/2008) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2790-2791).
33. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba konstatovat, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla určena znaleckým posudkem ve výši nejméně 1,04 g/kg. Tato hladina převyšuje judikaturní i odborně stanovenou hranici (viz znalecký posudek na č. l. 208) 1 promile alkoholu v krvi, po jejímž dosažení není žádný řidič schopen vozidlo bezpečně ovládat. Pokud je řidiči automobilu naměřena hladina alkoholu v krvi nejméně jedno promile, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 874/2007). Jak již bylo naznačeno, závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (srov. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141). Zde je třeba akcentovat, že znalec se vyjádřil, že hranice 1 promile je stanovena pro obvyklé podmínky viditelnosti. Při jízdě za ztížených podmínek (za což lze jistě považovat i jízdu v noci za mírného deště) je hranicí schopnosti k bezpečnému řízení motorového vozidla hladina 0,8 g/kg, což je závěr ze soudně lékařské konference v Konstantinových lázních z r. 1986. Takže i z pohledu tohoto závěru by se obviněný, pokud by bylo vycházelo jen z dechové zkoušky a krevní zkoušky, nacházel v době nehody ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že v posuzovaném případě nelze mít pochyb o tom, že se obviněný v době dopravní nehody jednoznačně nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Pokud dovolatel konstatuje, že příčinou autonehody nebyl alkohol, ale stav vozovky, počasí a rychlost jízdy, tak v tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný se snaží zbavit trestní odpovědnosti tím, že za příčinu dopravní nehody považuje efekt zvaný aquaplaning. Dovolatel však zcela opomíjí skutečnost, že aquaplaning vzniká podle znalce Ing. Ivana Krejsy, znalce v oboru doprava, při jízdě vozidla vyšší vrstvou vody od 6 mm a od rychlosti jízdy vozidla vyšší než 70 km/h (viz znalecký posudek tohoto znalce na č. l. 151), přičemž povědomí o tomto jevu má každý držitel řidičského oprávnění, když o tomto efektu jsou školeni již zájemci o řidičské oprávnění v rámci autoškoly. Obviněný současně ignoruje další skutečnost, tedy fakt, že k dopravní nehodě došlo v obci, což znamená, že obviněný byl podle §18 odst. 4 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích povinen jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h, což neučinil. Obviněný řídil automobil v daném úseku před střetem vozidel rychlostí vyšší, než byla rychlost v daném místě stanovená dokonce o 43 až 53 km/h, jel tedy rychlostí téměř dvojnásobně vyšší, než byla povolená rychlost v daném místě. Ve vztahu k obviněným naznačenému vadnému stavu vozovky a špatnému počasí je nezbývá dovolacímu soudu než opět připomenout dovolateli povinnosti vyplývající pro řidiče ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně §18 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého „musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat“. Pokud tedy dovolatel nepřizpůsobil styl jízdy, především pak rychlost stavu vozovky a počasí, zavinění je pouze na jeho straně. Obviněný rovněž porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť „ řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem“ . Z uvedeného je patrné, že obviněný zcela ignoroval povinnosti, které pro něj jakožto řidiče motorového vozidla vyplývají z uvedeného zákonného předpisu. Obviněný vůbec nezvládl řízení vozidla, přičemž k dopravní nehodě došlo na přímém a přehledném úseku silnice. Jak správně uvedl Okresní soud v Ústí nad Orlicí, toto lze dávat do souvislosti s ovlivněním obviněného alkoholem, který snižuje u jeho poživatelů zábrany. Vzhledem k výši hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody (k tomu viz výše) a vzhledem k absolutní neschopnosti obviněného respektovat zákonnou úpravu, když obviněný svou jízdu nezvládl, nelze pochybovat o tom, že dovolatel byl v době řízení nezpůsobilý k řízení motorových vozidel a že příčinou dopravní nehody bylo výlučně jen jeho jednání.
35. Na tomto místě dovolací soud dodává, že pokud snad obviněný naznačuje, že i bez požití alkoholu by v obci jel kolem dělícího ostrůvku rychlostí 93 – 103 km/h za shodného stavu vozovky i počasí (když tvrdí, že k dopravní nehodě by došlo, i kdyby před jízdou žádný alkohol nepožil, protože kombinace stavu vozovky, počasí a rychlosti by vedla ke stejnému následku), pak je toto tvrzení obviněného alarmující, neboť takovouto rychlost v obci skutečně nelze považovat za bezpečnou.
36. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
37. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu