ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1219.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1219/2021- 2576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 3 To 89/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 41 T 2/2020, byl obviněný M. Š. (dále jen jako obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (správně zločinem). Toho se měl dopustit tím, že:
„ v období od 1. 1. 2011 do 31. 7. 2016 jako jediný jednatel a osoba zodpovědná za vedení účetní evidence společnosti S. M., IČ XY, se sídlem XY (dále jen S. M.), v úmyslu zkrátit daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, vědomě nedodával měsíční přehledy o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na zdravotní pojištění a v zákonem stanovených termínech na místně příslušném finančním úřadu ani jinde nepodával daňová přiznání k dani ze závislé činnosti, přestože v daném období společnost S. M. vyvíjela podnikatelskou činnost a měla přihlášeny zaměstnance, kterým byly vypláceny mzdy, čímž docílil toho, že nemohlo vůbec dojít k vyměření uvedených povinných plateb a daně, tedy zatajil zdanitelná plnění, a to konkrétně ve vztahu k :
1) Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu , Územní pracoviště pro Prahu 2, se sídlem Praha 2, Vinohradská 2488/49, za zdaňovací období roku 2011 ve výši 584.318 Kč, roku 2012 ve výši 679.135 Kč, roku 2013 ve výši 912.879 Kč, roku 2014 ve výši 724.837 Kč, roku 2015 ve výši 469.118 Kč a roku 2016 ve výši 83.430 Kč, celkem ve výši 3.453.717 Kč ,
2) Pražské správě sociálního zabezpečení , se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, v celkové výši součtem za zaměstnance i organizaci, za níže uvedená měsíční zdaňovací období
a) v roce 2011 za leden ve výši 112.636 Kč, únor ve výši 115.594 Kč, březen ve výši 123.684 Kč, duben ve výši 122.730 Kč, květen ve výši 115.727 Kč, červen ve výši 113.209 Kč, červenec ve výši 114.071 Kč, srpen ve výši 124.781 Kč, září ve výši 120.871 Kč, říjen ve výši 118.146 Kč, listopad ve výši 119.605 Kč, prosinec ve výši 120.910 Kč; celkem za rok 2011 ve výši 1.419.964 Kč,
b) v roce 2012 za leden ve výši 112.763 Kč, únor ve výši 120.336 Kč, březen ve výši 119.974 Kč, duben ve výši 116.764 Kč, květen ve výši 129.881 Kč, červen ve výši 129.767 Kč, červenec ve výši 133.263 Kč, srpen ve výši 142.472 Kč, září ve výši 149.092 Kč, říjen ve výši 171.919 Kč, listopad ve výši 188.965 Kč, prosinec ve výši 194.680 Kč, celkem za rok 2012 ve výši 1.719.876 Kč,
c) v roce 2013 za leden ve výši 191.621 Kč, únor ve výši 191.721 Kč, březen ve výši 198.248 Kč, duben ve výši 200.436 Kč, květen ve výši 191.978 Kč, červen ve výši 195.980 Kč, červenec ve výši 191.799 Kč, srpen ve výši 195.785 Kč, září ve výši 202.234 Kč, říjen ve výši 178.389 Kč, listopad ve výši 179.406 Kč, prosinec ve výši 181.537 Kč, celkem za rok 2013 ve výši 2.299.134 Kč,
d) v roce 2014 za leden ve výši 183.524 Kč, únor ve výši 149.715 Kč, březen ve výši 158.769 Kč, duben ve výši 165.570 Kč, květen ve výši 159.838 Kč, červen ve výši 162.976 Kč, červenec ve výši 162.942 Kč, srpen ve výši 159.240 Kč, září ve výši 152.075 Kč, říjen ve výši 152.143 Kč, listopad ve výši 156.602 Kč, prosinec ve výši 166.106 Kč, celkem za rok 2014 ve výši 1.929.500 Kč,
e) v roce 2015 za leden ve výši 160.653 Kč, únor ve výši 157.180 Kč, březen ve výši 159.772 Kč, duben ve výši 162.864 Kč, květen ve výši 153.508 Kč, červen ve výši 148.451 Kč, červenec ve výši 147.109 Kč, srpen ve výši 46.499 Kč, září ve výši 46.620 Kč, říjen ve výši 46.620 Kč, listopad ve výši 47.018 Kč, prosinec ve výši 47.804 Kč, celkem za rok 2015 ve výši 1.324.098 Kč,
f) v roce 2016 za leden ve výši 27.405 Kč, únor ve výši 16.380 Kč, březen ve výši 16.380 Kč, duben ve výši 16.326 Kč, květen ve výši 16.394 Kč, červen ve výši 16.421 Kč, červenec ve výši 16.330 Kč, celkem za rok 2016 ve výši 125.636 Kč,
celkem za období leden 2011 – červenec 2016 ve výši 8.818.208 Kč,
3) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , Regionální pobočka Praha, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6, v celkové výši součtem za zaměstnance i organizaci, za níže uvedená měsíční zdaňovací období
a) v roce 2012 za leden ve výši 45.458 Kč, únor ve výši 47.072 Kč, březen ve výši 46.940 Kč, duben ve výši 45.591 Kč, květen ve výši 47.535 Kč, červen ve výši 47.449 Kč, červenec ve výši 48.994 Kč, srpen ve výši 52.606 Kč, září ve výši 52.647 Kč, říjen ve výši 52.216 Kč, listopad ve výši 59.520 Kč, prosinec ve výši 61.998 Kč, celkem za rok 2012 ve výši 608.026 Kč,
b) v roce 2013 za leden ve výši 59.444 Kč, únor ve výši 59.910 Kč, březen ve výši 62.353 Kč, duben ve výši 63.563 Kč, květen ve výši 59.276 Kč, červen ve výši 61.955 Kč, červenec ve výši 59.847 Kč, srpen ve výši 61.631 Kč, září ve výši 63.078 Kč, říjen ve výši 57.898 Kč, listopad ve výši 58.406 Kč, prosinec ve výši 59.626 Kč, celkem za rok 2013 ve výši 727.487 Kč,
c) v roce 2014 za leden ve výši 60.365 Kč, únor ve výši 49.846 Kč, březen ve výši 53.869 Kč, duben ve výši 56.763 Kč, květen ve výši 54.248 Kč, červen ve výši 55.693 Kč, červenec ve výši 55.133 Kč, srpen ve výši 53.533 Kč, září ve výši 55.688 Kč, říjen ve výši 55.853 Kč, listopad ve výši 57.802 Kč, prosinec ve výši 61.702 Kč, celkem za rok 2014 ve výši 670.495 Kč,
d) v roce 2015 za leden ve výši 58.046 Kč, únor ve výši 56.591 Kč, březen ve výši 57.674 Kč, duben ve výši 59.000 Kč, květen ve výši 56.612 Kč, červen ve výši 54.257 Kč, červenec ve výši 53.588 Kč, srpen ve výši 15.525 Kč, září ve výši 15.525 Kč, říjen ve výši 15.525 Kč, listopad ve výši 15.697 Kč, prosinec ve výši 15.973 Kč, celkem za rok 2015 ve výši 474.013 Kč,
e) v roce 2016 za leden ve výši 11.745 Kč, únor ve výši 7.020 Kč, březen ve výši 7.020 Kč, duben ve výši 6.997 Kč, květen ve výši 7.026 Kč, červen ve výši 7.038 Kč, červenec ve výši 6.999 Kč, celkem za rok 2016 ve výši 53.845 Kč,
celkem za období leden 2012 – červenec 2016 ve výši 2.533.866 Kč,
4) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví , se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, v celkové výši součtem za zaměstnance i organizaci, za níže uvedená měsíční zdaňovací období
a) v roce 2012 za říjen ve výši 4.967 Kč, listopad ve výši 4.967 Kč, prosinec ve výši 4.967 Kč, celkem za rok 2012 ve výši 14.901 Kč,
b) v roce 2013 za leden až září vždy ve výši 5.082 Kč, celkem za rok 2012 ve výši 45.738 Kč,
celkem za období říjen 2012 – září 2013 ve výši 60.639 Kč,
5) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky , se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, v celkové výši součtem za zaměstnance i organizaci, za níže uvedená měsíční zdaňovací období
a) v roce 2011 za srpen ve výši 7.155 Kč, září ve výši 7.339 Kč, říjen ve výši 7.166 Kč, listopad ve výši 7.155 Kč, prosinec ve výši 7.246 Kč, celkem za rok 2011 ve výši 36.061 Kč,
b) v roce 2012 za leden ve výši 7.156 Kč, únor ve výši 4.500 Kč, březen ve výši 4.479 Kč, duben ve výši 4.455 Kč, květen ve výši 8.131 Kč, červen ve výši 8.169 Kč, červenec ve výši 8.124 Kč, srpen ve výši 8.454 Kč, září ve výši 11.252 Kč, říjen ve výši 17.685 Kč, listopad ve výši 17.685 Kč, prosinec ve výši 17.699 Kč, celkem za rok 2012 ve výši 117.789 Kč,
c) v roce 2013 za leden ve výši 18.130 Kč, únor ve výši 18.208 Kč, březen ve výši 18.239 Kč, duben ve výši 18.264 Kč, květen ve výši 18.953 Kč, červen ve výši 17.989 Kč, červenec ve výši 18.306 Kč, srpen ve výši 18.228 Kč, září ve výši 19.575 Kč, říjen ve výši 18.557 Kč, listopad ve výši 18.483 Kč, prosinec ve výši 18.180 Kč, celkem za rok 2013 ve výši 221.112 Kč,
d) v roce 2014 za leden ve výši 18.289 Kč, únor ve výši 14.320 Kč, březen ve výši 14.175 Kč, duben ve výši 14.198 Kč, květen ve výši 14.256 Kč, červen ve výši 14.155 Kč, červenec ve výši 14.703 Kč, srpen ve výši 14.715 Kč, září ve výši 9.488 Kč, říjen ve výši 9.352 Kč, listopad ve výši 9.315 Kč, prosinec ve výši 9.569 Kč, celkem za rok 2014 ve výši 156.535 Kč,
e) v roce 2015 za leden ve výši 9.187 Kč, únor ve výši 9.152 Kč, březen ve výši 9.180 Kč, duben ve výši 9.180 Kč, květen ve výši 9.180 Kč, červen ve výši 9.368 Kč, červenec ve výši 9.463 Kč, srpen ve výši 4.403 Kč, září ve výši 4.455 Kč, říjen ve výši 4.455 Kč, listopad ve výši 4.455 Kč, prosinec ve výši 4.516 Kč, celkem za rok 2015 ve výši 86.994 Kč,
celkem za období srpen 2011 – prosinec 2015 ve výši 618.491 Kč,
čímž zkrátil daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění o částku v celkové výši nejméně 15.484.921 Kč. “
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uloženo, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obžalovanému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla také obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 7.760.010 Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na občanskoprávní řízení poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 41 T 2/2020 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 3 To 89/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 41 T 2/2020 ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině, uložených trestech a náhradě škody ve vztahu k poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky z napadeného rozsudku, uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, majetkovou škodu ve výši 6.945.525 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou Pražskou správu sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 3 To 89/2020 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně bylo podle dovolatele rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 41 T 2/2020, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k).
6. Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že rozhodnutí obou soudů jsou podle jeho názoru nezákonná a jeho skutek soudy nesprávně právně posoudily. Dovolatel je rovněž přesvědčený, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, takže napadené výroky rozhodnutí obou soudů představují porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu porušení principů řádného a spravedlivého procesu.
7. Dovolatel své dovolání následně člení na čtyři základní argumentační části. V první části uvádí, že je přesvědčený o vadné právní kvalifikaci jeho jednání oběma soudy. Obviněný konkrétně namítá, že z argumentace obou soudů je zřejmé, že vycházejí z přesvědčení, že pokud někdo nedodá podklady dotčenému orgánu v předepsané formě, dopustí se bez dalšího spáchání trestného činu podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku. Takový výklad označuje obviněný jako nepřípustně extenzivní, kdy de facto postihuje pouze jednání spočívající v nedodržení předepsané formy při dodávání požadovaných informací. Takové jednání však podle obviněného nespadá pod skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Je přesvědčený, že jednání, kterého se dopustil, není trestné, neboť nejednal v úmyslu spáchat jakýkoliv trestný čin. Namítá, že dotčeným orgánům požadované informace předal, i když v jiné formě. Dále uvádí, že vycházel z písemného ujištění dotčených orgánů, že mu poplatky budou vyměřeny, a tedy se zcela odůvodněně domníval, že poplatky a daně bude hradit i bez dodání podkladů, a to ve vyšší částce, než by byl povinen, pokud by řádně a včas dodal příslušné podklady. Bez přiměřených důvodů tak nespoléhal na to, že orgány mají možnost doměřit daně a poplatky, ale vycházel ze zcela konkrétní informace od dotčených orgánů, že tyto poplatky a daně doměří.
8. Následně zdůrazňuje, že na urgence pracovníků příslušných institucí vždy reagoval, dotčené orgány informoval a požadované informace předal. Dále poukazuje na skutečnost, že byla porušena zásada presumpce neviny, když oba soudy dedukují závěry o jeho vině ze skutečnosti, že byl již v minulosti orgány činnými v trestním řízení prověřován pro neplacení předmětných povinných plateb za období let 2008-2011. Podle jeho názoru se jedná o nepřípustnou deformaci důkazů.
9. Na podporu svého tvrzení dále namítá, že soudy předmětné jednání vadně kvalifikovaly jako trestný čin, přičemž odkazuje na zákonnou úpravu či odbornou literaturu tykající se předmětného trestného činu. Na základně citovaných ustanovení a částí odborné literatury upozorňuje, že trestný čin zkrácení daně se snaží postihovat takové jednání pachatele, který se úmyslně snaží získat majetkový prospěch z toho, že zamlčí některé skutečnosti, anebo je zkreslí, případně úmyslně nepodá určité podání, a to s úmyslem, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zdůrazňuje, že v řízení předložil řadu důkazů o tom, že s předmětnými úřady jednal, nic nezatajoval a podklady (i když se zpožděním) předával. Upozorňuje na to, že samotné úřady jej ujistily, že v případě, že podklady nedodá, bude mu daň a odvody vyměřeny, avšak dvojnásobně vyšší. Proto nemohlo jeho jednání směřovat k tomu, aby mu nebyly povinné odvody vyměřeny vůbec či v nesprávném rozsahu. Poukazuje na skutečnost, že se snažil udržet chod předmětné společnosti a že dlužné částky splácí, takže zájem státu na řádném placení je vyšší než zájem na jeho potrestání.
10. Zdůrazňuje, že k prokázání těchto svých tvrzení navrhnul výslech jednotlivých pracovníků předmětných institucí, se kterými byl v kontaktu. Tito zaměstnanci mohli potvrdit nejen to, že s nimi komunikoval, ale také to, že jím byli řádně a včas informováni o tom, kolik zaměstnanců předmětná společnost má, a že se proti předešlým rokům, za které dotčené orgány podklady měly, nic nezměnilo. Tuto část dovolání pak dovolatel uzavírá tím, že „Pokud soudy obou stupňů zamítnou návrhy Odsouzeného na doplnění dokazování, které jsou sto prokázat tvrzení Odsouzeného a nepochybně tak mají vliv na hodnocení celé situace, pokud se týká prokázání absence úmyslu Odsouzeného, lze uzavřít, že jejich neprovedením byla zkrácena práva Odsouzeného na obhajobu a porušeno tedy základní právo Odsouzeného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.“
11. V další části dovolání pak obviněný rozporuje výši způsobené škody a současně upozorňuje na to, že tato vada má významný vliv na závažnost případné trestné činnosti a v tom ohledu i na právní kvalifikaci. Podle obviněného jsou závěry obou stupňů ohledně výše způsobené škody v přímém rozporu s provedeným dokazováním a dosahují takové intenzity, že lze v daném případě hovořit o deformaci důkazů. Konkrétně namítá, že ze znaleckého posudku, resp. jeho doplnění plyne, že znalec dospěl ke zcela jiným výpočtům, než je uvedeno soudem, a to, ačkoliv soud přímo na závěry znaleckého posudku odkazuje. Stejně tak je zřejmé, že si soud protiřečí, pokud uvádí, že škoda vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně byla jednoznačně prokázána, když v napadeném výroku rozsudku Městského soudu v Praze je uvedena škoda ve výši 2.533.866 Kč a poškozená pojišťovna se připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 3.610.308 Kč a ve znaleckém posudku je uvedeno povinné pojistné vůči VZP ve výši 3.174.597 Kč. Současně obviněný poukazuje na to, že celá škoda vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně byla již v době vyhlašování napadeného rozsudku Městského soudu v Praze uhrazena, totožně jako v případě finančního úřadu, OZP a ZPMV. V případě Finančního úřadu pro hl. m. Prahu opět poukazuje na to, že ve výroku soudu prvního stupně je konstatováno způsobení škody finančnímu úřadu ve výši 3.453.717 Kč, když tato částka podle obviněného také v žádném ohledu nekoresponduje se závěry, které vyplývají ze znaleckého posudku či jeho doplňku.
12. Obviněný tuto část dovolání uzavírá tím, že je toho názoru, že v případě, kdy jsou mezi důkazy a závěrem soudu takové rozpory a nesrovnalosti, že tyto nelze odstranit výkladem, je zjevné, že nelze dospět k jednoznačnému závěru o výši způsobené škody. Rozsudky obou instancí tak podle obviněného porušují jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
13. V poslední části dovolání obviněný rozporuje a napadá výrok o trestu v podobě uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Podle dovolatele uložení uvedeného trestu je zcela nepřiměřené a je v rozporu se zásadou ultima ratio a tím je zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Nadto je obviněný přesvědčen, že uložení takového trestu za jednání před 9-6 lety postrádá jakoukoliv logičnost a přiměřenost, jestliže od té doby funguje bez problému jako statutární orgán více společností a své povinnosti si plní. Podle obviněného soudy dostatečně nezhodnotily jeho postavení a rodinnou situaci. Je totiž jediným živitelem rodiny, jsou na něm závislé 4 nezletilé děti a manželka, která o děti pečuje. V takové situaci je pro něho trest zákazu činnosti zcela likvidační a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Podle obviněného rozhodly oba soudy v této otázce v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a nezaměřily se na odůvodnění přiměřenosti uloženého trestu v kontextu principů proporcionality a ultima ratio . K tomu obviněný dodává, že přesvědčivé odůvodnění závěru, že uložený trest je přiměřený a odpovídá všem okolnostem věci, je ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů. Současně u tohoto tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17.
14. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, a aby ho obžaloby zprostil, in eventum aby zrušil výrok o trestu v podobě zákazu činnosti z rozsudku soudu prvního stupně i na něj navazující výrok o tomto trestu z rozsudku odvolacího soudu, in eventum , aby, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru o potřebě posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, aby po zrušení obou těchto rozsudků ve věci sám rozhodl podle §265m tr. ř.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 10. 2021 nejprve uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Poté zdůraznil, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a v důsledku toho ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci procesních ustanovení a nikoli ustanoveních hmotněprávních (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 7 Tdo 703/2018). Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V této souvislosti odkazuje státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 8 Tdo 924/2020. Ve svém vyjádření dále akcentuje, že dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ani naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
16. Poté k výše uvedenému dodává, že výjimku ze shora uvedeného pravidla představuje případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v tom důsledku pak i konečném hmotněprávním posouzení, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Podle státního zástupce se však o takovou situaci v posuzované věci nejedná, neboť předmětné rozhodnutí nevykazuje stav žádného, natož pak extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
17. Následně státní zástupce poukazuje na to, že prostřednictvím valné většiny svých námitek obviněný pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení. Podle státního zástupce se s těmito námitkami odpovědně vypořádaly v předchozí fázi řízení soudy obou stupňů. Připouští, že s velkou dávkou tolerance by bylo možno pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky stran naplnění objektivní a subjektivní stránky daného trestného činu, respektive namítající nepřímo znak zániku trestnosti činu. V tomto světle tak státní zástupce vnímá námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné. Tento závěr pak podrobně odůvodňuje ve svém podání (viz bod č. 12 až 17 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství) s odkazem na příslušné důkazy a skutečnosti z nich vyplývající.
18. Ohledně námitky dovolatele, která tkví v údajně nesprávném vyčíslení škody, se státní zástupce vyjadřuje tak, že se jedná o námitku z povahy věci skutkovou, která ve smyslu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sama o sobě není zásadně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu dodává, že z dovolání nelze přitom ani dovodit, že by namítané nesprávné vyčíslení způsobené škody mělo nebo alespoň mohlo mít konkrétní vliv na správnost hmotněprávního posouzení. V této souvislosti upozorňuje na to, že dovolatel směšuje v této námitce několik pojmů „ a sice konkrétně pojem výše škody, dále pojem výše pojistného plnění a konečně pojem výše nároku na náhradu škody. Jelikož se jedná o naprosto odlišné právní kategorie, nelze z prostého faktu rozdílů v jejich číselném (kvantitativním) vyjádření bez dalšího dovozovat nesprávnost takového vyjádření (vyčíslení).“ Nadto uvedl, že pokud dovolatel namítá, že „v době vyhlašování napadeného rozsudku“ již byla celá škoda ve vztahu k některým z poškozených subjektů nahrazena, tak se v tomto směru jedná opět o opakování námitek, s nimiž se náležitě vypořádal již soud prvního stupně pod body 76 a 77 svého rozhodnutí.
19. K námitce opomenutých důkazů se státní zástupce vyjadřuje tak, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 či usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V této souvislosti odkazuje státní zástupce na řadu rozhodnutí Ústavního soudu např. nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další, které tuto problematiku řeší. Státní zástupce následně dodává, že v případě dovolatele se nejednalo o situaci opomenutých důkazů, konkrétně u obviněného se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, které uplatňoval dovolatel již ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal (viz bod č. 17 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze).
20. Dále státní zástupce rozporuje i dovolatelovu námitku, která se týká údajné nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti. Státní zástupce uvádí, že i s touto námitkou se vypořádal beze zbytku a přesvědčivým způsobem odvolací soud. Uvedená námitka je podle státního zástupce mimo zákonný rámec zvoleného dovolacího důvodu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015, doplňuje, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
21. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vyjadřuje tak, že pokud námitky jinak formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou v daném případě opodstatněnými, nelze ani dovodit opodstatněnost uplatněných námitek vůči dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě.
22. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], pokud bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, a současně podání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatňuje v první variantě samostatně, zatímco v druhé variantě musí být uplatněn ve spojení s dalším dovolacím důvodem.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
31. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou z velké části shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.
32. Bez ohledu na tento závěr je možno konstatovat, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá na tvrzené vadné právní kvalifikaci, a to z toho důvodu, že u jeho jednání absentoval úmysl zkrátit daň nebo jinou povinnou platbu, a tím pádem ohrozit zájem státu na vyměření daně či poplatku nebo podobné povinné platby. Současně také namítá, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, čímž jej uvedly do důkazní nouze a zkrátily jeho právo na obhajobu. Dále má za to, že došlo ke špatnému zjištění výše škody a byl mu uložen nepřiměřený trest. Nejvyšší soud shledal, že rozhodující část zvolených dovolacích námitek nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když s jistou dávkou tolerance lze mít za to, že obviněný uplatnil námitky právně relevantně stran naplnění subjektivní stránky, přestože převážná část jeho argumentace je založena na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
33. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám dovolatele lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem většinu jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, ale ani pod žádný jiný. Převážná část vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný takovou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný v podstatě nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
34. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž i řádně rozvedl neprovedení všech požadovaných důkazů (viz bod 69. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 56. – 76. rozsudku). Obdobně postupoval soud druhého stupně, který se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně s jistou výhradou týkající se výroku o náhradě škody, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz body 15. – 24. rozsudku soudu druhého stupně).
35. Ohledně námitky dovolatele, že soudy nevyhověly všem jeho důkazním návrhům, lze uvést, že právo obviněného navrhovat důkazy, stejně jako je může navrhovat obžaloba, je odrazem rovnosti zbraní. Přestože to obviněný explicitně neuvádí, tak v podstatě namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož porušení se obviněný v souvislosti s touto argumentací dovolává. Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy nižších stupňů zabývaly odůvodněním nadbytečnosti požadovaných důkazů a svůj postup řádně a náležitě objasní v rozhodnutí.
36. Ze shora naznačených závěrů vyplývá, že soudy nemusejí provést automatický každý důkaz, který účastníci řízení navrhnou (srov. např. Molek P. Právo na spravedlivý proces, Praha: Wolters Kluwer, část 6.4.1). Právu obviněného navrhnout důkazy, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale jak již bylo naznačeno, také (pokud jim nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Důvody, pro které lze odmítnout důkazní návrh, shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 takto „neakceptování důkazního návrhu (…) lze založit toliko třemi důvody: První je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Takto bylo v dané věci soudy nižších stupňů nepochybně postupováno.
37. V tomto směru je třeba odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, konkrétně bod č. 69 rozsudku, ve kterém podrobně soud popsal důvody, pro které předmětné důkazní návrhy zamítl. S označením takových důkazů jako nadbytečných, se ztotožnil i soud druhého stupně. Nadto výslovně upozornil, že soud prvního stupně řadu obviněným navržených důkazů provedl a následně vyhodnotil, takže neprováděl důkazy selektivním způsobem, tedy že by prováděl jen důkazy navržené obžalobou. Současně poukázal na skutečnost, že je výsostným právem nalézacího soudu posoudit, nakolik je provedení důkazu pro objasnění věci přínosné a nutné, pokud se pak následně se svým zamítavým stanoviskem řádně vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod č. 17 rozsudku odvolacího soudu). Lze tedy uzavřít, že námitku tzv. opomenutých důkazů uplatňoval obviněný již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s ní náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal. Nejedná se tak o opomenuté důkazy, v jejichž důsledků by došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny nebo by bylo konkrétně zkráceno právo dovolatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tak jedná o námitku zjevně neopodstatněnou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 nebo usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 214/2006). Nejvyšší soud pouze připomíná, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6, jelikož to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoliv práva hmotného. Navíc jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů neprovedení všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnily.
38. Ohledně dovolatelovi námitky týkající se výše škody, lze poukázat na to, že se jedná vzhledem k jejímu obsahu o námitku skutkovou, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Dovolatel konkrétně namítá, že závěry soudů obou stupňů jsou ohledně výše způsobené škody v přímém rozporu s provedeným dokazováním a dosahují takové intenzity, že lze v daném případě hovořit o Ústavním soudem zakázané deformaci důkazů. Tento tvrzený závěr odůvodňuje tím, že ze znaleckého posudku, resp. jeho doplnění, vyplývá, že znalec dospěl ke zcela jiným výpočtům, než je uvedeno soudem, přestože soud přímo na závěry znaleckého posudku odkazuje, přičemž následně rozvádí závěry znaleckého posudku a výrok soudu ohledně způsobené škody a požadavky poškozených institucí. Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně se k dané nesrovnalosti nevyjádřil a ani se vůbec nezabýval odůvodněním vzniku a výší této škody. Dovolatel tak rozsudky obou stupňů shledává jako nepřezkoumatelné, přičemž akcentuje, že výpočet způsobené škody má přímý vliv na závažnost trestného činu, a tedy i výši trestu.
39. Bez ohledu na shora naznačený závěr o nedůvodnosti této námitky je nezbytné konstatovat, že dovolatel směšuje pojmy výše zkrácené daně, poplatku a podobné povinné platby a náhradu škody. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že soudy při stanovení výše zkrácené daně, poplatku a podobné povinné platby vycházely ze znaleckého posudku ekonomika, vedení účetnictví a jeho doplňku, který vyčíslil výši zkrácené daně vůči Finančnímu úřadu a výši pojistného vůči Pražské správě sociálního zabezpečení a vůči zdravotním pojišťovnám na podkladě rekonstrukce účetnictví, které bylo provedeno v roce 2016 a násl., když byly zjištěny minimální počty zaměstnanců, jejich platy a příjmy a výdaje předmětné společnosti. Z doplňku znaleckého posudku je patrné, že výše zkráceného pojistného vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně byla vyčíslena na částku 3.174.597 Kč (č. l. 1826), přičemž soud vycházel z částky 2.533.866 Kč. Stejně tak u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu je soudem konstatována výše zkrácení daně částkou 3.453.717 Kč, přičemž znalecký posudek hovoří o škodě 3.532.962 Kč. Z pohledu těchto jistých rozdílů je nezbytné konstatovat, že znalecký posudek byl vyhotoven za období 2011-2017, přičemž soud prvního stupně při stanovení výše zkrácení těchto plateb vycházel logicky jen z doby, pro kterou byla podána obžaloba, což bylo období kratší, než posuzoval znalec. To ostatně vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Proto také předmětné částky, na které dovolatel poukazuje, spolu nekorespondují. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud se týká požadavků předmětných institucí na náhradu škody, tak poškozené instituce se připojují s nárokem na náhradu škody ve výši, kterou považují za důvodnou, ovšem o důvodnosti jejich nároku rozhoduje soud právě na podkladě provedeného dokazování. Obecně je třeba uvést, že je zcela běžné, že poškozené instituce v rámci připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nárokují i další částky související se základem jejich nároků jako např. penále a úroky z prodlení apod., které ovšem samy o sobě nemají vliv na samotnou výši zkrácené daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby vyjádřené ve skutkových zjištěních a mající vliv na právní kvalifikaci. Ve vztahu k námitce obviněného, že škoda ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně, Finančnímu úřadu, Oborové zdravotní pojišťovně, zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra byla již uhrazena, je možno stručné uvést, že tato skutečnost nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného, navíc k této skutečnosti soud prvního stupně výslovně přihlédl při ukládání trestu, když použil moderační ustanovení podle §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 80. rozsudku soudu prvního stupně).
40. Jak již bylo naznačeno, obviněný právně relevantně, byť s jistou dávkou tolerance uplatnil námitku stran jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin. Je tomu tak proto, že posouzení formy zavinění je součástí aplikace trestního zákoníku, a jeho případný nedostatek lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Obecně je třeba uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. V dané souvislosti je nutno ještě třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
42. V dané věci bylo tedy nezbytné posoudit, zda skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (soud druhého stupně skutková zjištění soudu prvního stupně ponechal beze změn), neboť jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v rámci řízení před soudy nižších stupňů, jsou dostatečná z hlediska vyjádření úmyslu obviněného předmětný trestný čin spáchat, tedy zda ve skutku byla dostatečným způsobem vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněného.
43. O zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje pro naplnění základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nýbrž postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku]. V daném kontextu je nezbytné zdůraznit, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že „ [z]krácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku, něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde.“ Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Lze připustit, že Nejvyšší soud také judikoval, že „znak zkrácení daně není naplněn samotným nepodáním daňového přiznání povinnou osobou v případě, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby známa a zjištění základu daně a její stanovení může být provedeno i jinými prostředky.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011). Jinak vyjádřeno, samotné nepodání daňového přiznání nepostačuje k závěru o naplnění dané skutkové podstaty, je třeba vždy posuzovat celé jednání pachatel, tedy co bylo jeho úmyslem, pokud nepodal daňové přiznání, což je nutno posuzovat i v kontextu dalších zjištěných a prokázaných skutečností. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze tedy dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu.“ (viz P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář II., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2421).
44. Shodně pak i komentářová literatura uvádí „Trestní odpovědnost je pak vyhrazena pro případy jednání – ať už ve formě aktivního konání nebo opomenutí něco učinit – sice vedených úmyslem vyhnout se odvedení daně – buď úplně, nebo částečně – ale současně způsobilých ovlivnit kroky příslušného daňového orgánu a průběh jím vedeného daňového řízení tak, aby jeho výsledkem bylo vyměření nižší daně, než odpovídá skutečnosti. Daňovému orgánu tedy musí být uvedeny nějaké nepravdivé nebo zkreslené údaje anebo mu musí být určité relevantní údaje zatajeny. Jen v takovém případě totiž může být dána příčinná souvislost mezi nesprávným nižším vyměřením a odvedením daně – tedy jejím zkrácením – a jednáním toho, kdo má úmysl ji zkrátit. Naopak vyloučeno je, aby byla dána, pokud příslušný daňový orgán již před splatností daně disponuje všemi relevantními informacemi a má k dispozici všechny relevantní doklady. Pak totiž z logiky věci ani případné zatajení nebo zkreslení nějaké informace daňovým subjektem nemůže vést – pokud sám daňový orgán nepochybí – ke zkrácení daně.“ (A. Draštík a kol., Trestní zákoník: Komentář, Praha: Wolters Kluwer, §240, bod 17).
45. Z výše uvedeného je zřejmé, že ke zkrácení daně či jiného poplatku může dojít i pouhým úmyslným neodevzdáním nebo úmyslným nevedením či úmyslným nepořízením příslušných výkazů či podkladů nebo jejich neodevzdáním příslušným orgánům, pokud je toto jednání pachatele vedeno úmyslem, aby byla poplatníkovi v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo aby k vyměření této povinné platby vůbec nedošlo, a to jak v případech, kdy příslušnému orgánu není vůbec daňová či poplatková povinnost známa nebo je sice známa, ale tento příslušný orgán nemůže relevantní daň či poplatek vypočítat jinými prostředky v době, kdy daňová povinnost vznikla a které má v té době oprávněné k dispozici.
46. Z konkrétní dovolací argumentace obviněného je patrno, že tento vyjadřuje názor, že u něho nebyl dán úmysl krátit daň a další povinné odvody, neboť potřebné doklady, byť se zpožděním podával, a navíc ho samotné úřady ujistily, že pokud podklady nedodá, tak mu budou daně a poplatky vyměřeny, a to dokonce ve dvojnásobné výši. Z pohledu této argumentace je třeba říci, že část má nepochybně skutkový charakter, pokud obviněný tvrdí, že potřebné doklady úřadům předložil. Jinak vyjádřeno, obviněný zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, že nepodával daňová přiznání z daní k závislé činnosti (správně daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti) ani přehledy o výši měsíčního pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Taková argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod ani žádný jiný, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný v předmětném období daňové přiznání a přehledy o výši měsíčního pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění příslušným institucím nepředkládal. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, který rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný v předmětném období skutečně nepodával daňové přiznání a ani přehledy o výši měsíčního pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění (blíže viz body 29. – 36., 61. – 63., rovněž bod 18. rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného je nezbytné uvést, že ani tvrzení dovolatele, že potřebné doklady předložil, byť s určitým časovým odstupem, nemá oporu v provedených důkazech. V tomto směru je nezbytné uvést, že na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný potřebné doklady prokazatelně předložil až poté, co byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení (viz např. body 31., 40, 41., 42. rozsudku soudu prvního stupně) a to i s jistým poměrně výrazným časovým odstupem od zahájení úkonů trestního řízení. Za takové situace nelze hovořit o tom, že by snad skutečně ze strany obviněného byly dobrovolně plněny jeho zákonné povinnosti, tyto začal plnit až poté, co byly zahájeny úkony trestního řízení a byl si vědom toho, že mu reálně hrozí trestní stíhání. Pokud obviněný ještě zmiňuje, že s příslušnými institucemi v daném období spolupracoval, tak je třeba uvést, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že jeho tvrzená spolupráce byla minimální a ryze formální, když obviněný naopak činil aktivní kroky k tomu, aby se stal pro uvedené úřady nekontaktní (viz např. zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení).
47. Lze tedy uzavřít, že není pochyb o tom, že obviněný příslušné měsíční přehledy a daňová přiznání vůbec v době, kdy tak byl podle zákona povinen, nevyhotovil a nepodal příslušným orgánům, čímž jím zatajil, že společnost S. M. má určitou daňovou nebo obdobnou povinnost. Z pohledu tvrzení obviněného o nedostatku subjektivní stránky je třeba akcentovat, že obviněný prokazatelně v daném období nevedl řádně účetnictví a ani jeho vedení z pozice osoby odpovědné za fungování společnosti až do doby zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné daně nezajistil, když daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a příslušné měsíční přehledy o pojistném nepodával, což vyplývá nakonec i ze samotné výpovědi obviněného, který připustil, že účetnictví vedl sám a že nebyl schopen dodávat všechny požadované podklady, tak jak mu ukládaly zákony. Relevantnost takové obhajoby z hlediska naplnění subjektivní stránky by mohla být zvažována za situace, kdy by se ze strany obviněného jednalo o jisté krátké časové období, a ze strany obviněného by byla patrna intenzivní snaha o nápravu zjištěných nedostatků tak, aby svým zákonným povinnostem dostál. Tak tomu ovšem prokazatelně v dané věci nebylo. Při posuzování subjektivní stránky totiž nelze pominout skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Především je třeba zdůraznit, že na základě realizovaného dokazování není pochyb o tom, že obviněný si byl a musel být plně vědom povinnosti hradit pojistné na sociální a zdravotní pojištění, jakož i daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, neboť byl v minulosti opakovaně prověřován pro neplacení předmětných zákonných odvodů v období od roku 2008 do roku 2011, když tehdy se jednalo o prověřování podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně pojistného na sociální pojištění a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Již z tohoto prověřování mu muselo být známo, že jako jediný jednatel předmětné společnosti má určité povinnosti jednak vůči finančnímu úřadu, jednak orgánům sociálního zabezpečení, konkrétně vůči Pražské správě sociálního zabezpečení a vůči zdravotním pojišťovnám. Namísto toho, aby obviněný sjednal nápravu poté, co probíhaly úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podle §241 tr. zákoníku (věc byla odložena z důvodu podle §242 odst. 2 tr. zákoníku), přestal obviněný v inkriminovaném období ve vztahu k příslušným orgánům plnit svoji oznamovací povinnost, tedy podávat daňová přiznání a podávat příslušné měsíční přehledy. Nadto je nezbytné zdůraznit, že obviněný byl opakovaně na své povinnosti upozorňován právě těmito institucemi, přičemž přes tato upozornění z jeho strany nedošlo k nápravě, když naopak přestal s těmito institucemi komunikovat (např. zpráva Pražské správy sociálního zabezpečení – viz č. l. 2225-2238), přičemž prokazatelně v tomto období zároveň nepodnikl žádné kroky k zajištění řádného vedení účetnictví, čímž docílil toho, že příslušné platby nemohly být v předmětném období vůbec vyměřeny. V daném případě se tedy rozhodně nejednalo o pouhé prodlení s plněním zákonných povinností, jak se snaží naznačovat obviněný, když tento se předmětného jednání dopouštěl po více než 5 let, od počátku roku 2011 do poloviny roku 2016. Pokud obžalovaný namítá, že stát měl informace o počtu zaměstnanců a rovněž o výši jejich příjmů, tak toto tvrzení je vyvráceno nejen sdělením příslušných organizací, e-mailovou komunikací, ale rovněž nalézacím soudem zjištěnou okolností, že zaměstnancům nebyly v předmětném období vydávány výplatní pásky, potvrzení o výši zdanitelných příjmů a tyto musely být společně se mzdovými listy vyhotoveny až po rekonstrukci účetnictví, které obviněný zadal až v polovině roku 2015.
48. Pokud obviněný nedostatek svého úmyslu ve vztahu k naplnění trestného činu podle §240 tr. zákoníku dovozuje z toho, že byl příslušnými institucemi poučen o tom, že mu daň a povinné odvody vyměří, když podklady nedodá, tak tato skutečnost rozhodně nemůže vést k závěru o nedostatku subjektivní stránky u jeho osoby. Především je třeba uvést, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto na ni reagovaly (viz 64. – 65. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že možnost příslušných institucí vyměřit daň nebo povinné odvody pomocí různých pomůcek nemůže mít vliv na trestní odpovědnost dovolatele, neboť se jednalo o zákonnou povinnost obviněného, jakožto jediného jednatele společnosti S. M. (viz např. §38j zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu účinného do 30. 11. 2016, §145 zákona č. 280/2009 Sb. účinného do 18. 9. 2016), přičemž tato možnost příslušných orgánů nijak nesupluje jeho zákonnou povinnost, když z provedených důkazů vyplývá, že obviněnému nikdy nebylo sděleno, že tyto povinnosti nemusí plnit, naopak byl opakovaně upozorňován na nutnost tyto zákonné povinnosti plnit. Současně není pochyb o tom, že obviněný si byl těchto zákonných povinností vědom a úmyslně je neplnil (viz bod 47. tohoto rozhodnutí). Navíc je třeba zdůraznit, že nelze pominout, že např. v případě daňového přiznání k dani fyzických osob z příjmu ze závislé činnosti příslušný finanční úřad ani nevěděl, že by mělo být podáno za společnost S. M. nějaké daňové přiznání za zdaňovací období od roku 2011 do 2014 (viz č. l. 2222), tedy nevěděl, že vznikla daňová povinnost a to právě z důvodu nečinnosti obviněného, takže tímto postupem evidentně docházelo ke krácení daně, když obviněný ani nepodával daňové přiznání z příjmu právnických osob či přiznání k dani z přidané hodnoty (viz např. č. l. 962). Obecně je třeba uvést, že samotnou možnost příslušných orgánů stanovit daň či vyměřit povinné odvody na základě různých pomůcek nelze interpretovat tak, že se obviněný nemůže dopustit trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Je totiž nezbytné uvést, že se jedná o možnost nikoliv povinnost příslušných orgánů (viz např. §145 odst. 1 věta druhá, zákona č. 280/2009 Sb. účinného do 18. 9. 2016), když primárně je kladen důraz na splnění této zákonné povinnosti ze strany povinného subjektu. Nadto je třeba zdůraznit, že samotné dodatečné vyměření daně či dalších povinných odvodů neznamená, že nedojde s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem ke zkrácení daně či pojistného či jiných zákonných odvodů právě z toho důvodu, že ze strany povinného subjektu nebylo úmyslně podáno daňové přiznání či měsíční přehledy o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na zdravotní pojištění ve stanovených termínech, když právě nesplnění těchto zákonných povinností může vést ke zkrácení daně a ostatních povinných odvodů (např. není znám počet zaměstnanců a jejich skutečný plat). Navíc je třeba uvést, že povinnost podat daňové přiznání či podat měsíční přehledy o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění je vázána k určitému časovému okamžiku, s čímž nepochybně souvisí i možnost reálné úhrady vyměřené daně a dalších zákonných odvodů, na rozdíl od možnosti vyměření daně pomocí různých pomůcek, stejně tak i dalších zákonných odvodů, které příslušné orgány vyměřují s určitou časovou prodlevou a zpravidla ve zcela jiné majetkové situaci toho, kde má daň a další povinné odvody uhradit, když nezřídka dochází k tomu, že takto vyměřená daň a další zákonné odvody jsou zcela nevymahatelné a dojde k jejich odepsání pro bezvýslednost (viz např. zpráva OZP na č. l. 973). Z pohledu naplnění subjektivní stránky nelze také pominout, že k nápravě ze strany obviněného nedošlo ani poté, co byl několika zaměstnanci výslovně upozorněn na skutečnost, že za ně není obviněným, respektive firmou obviněného hrazeno pojistné (viz např. Č., G., P.), přičemž ačkoli obviněný přislíbil zjednat v tomto směru nápravu, nadále požadované měsíční přehledy o pojistném a vyúčtování daně z příjmů nepředkládal a povinné odvody nehradil. Lze tedy uzavřít, že obviněný tím, že dlouhodobě neplnil svoje shora uvedené zákonné povinnosti, jednal přinejmenším v době, kdy neplnil tyto své zákonné povinnosti s vědomím, že může zkrátit ve velkém rozsahu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění a chtěl tohoto docílit. Jinak vyjádřeno, obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a toto porušení nebo ohrožení způsobit chtěl.
49. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za vhodné ještě uvést, že pokud by byl přijat výklad obviněného, tak zákonná možnost vyměření daně a dalších povinných odvodů příslušnými institucemi za pomoci různých pomůcek bez ohledu na to, zda povinný subjekt podal daňové přiznání či podal měsíční přehledy o výši pojistného, a vědomost povinného subjektu o této možnosti, by v podstatě vylučovala dovození úmyslu spáchat trestný čin podle §240 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba uvést, že obecně platí, že samotné nepodání daňového přiznání či nepodání měsíčních přehledů o výši pojistného skutečně neznamená naplnění skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku, když je třeba vždy zkoumat, zda tak činí povinný subjekt v úmyslu krátit daň či podobné platby či zda se z jeho strany jedná o nedbalostní jednání vyvolané např. nedostatkem znalostí příslušné právní úpravy či prosté opomenutí této zákonné povinnosti.
50. Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačené úvahy dále odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů, které se naplněním subjektivní stránky u dovolatele řádně zabývaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 76. rozsudku soudu prvního stupně, bod 19. rozsudku soudu druhého stupně). Podle Nejvyššího soudu jsou tak závěry obou soudů týkající se naplnění subjektivní stránky logické, postrádající prvky svévole, přičemž prokazují úmysl obviněného daný trestný čin spáchat.
51. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné reagovat na námitku dovolatele, který při zpochybňování naplnění subjektivní stránky také namítá, že soudy využily skutečnosti, že byl v minulosti orgány činnými v trestním řízení prověřován pro neplacení předmětných povinných plateb. Dovolatel zdůrazňuje, že byl orgány činnými v trestním řízení pouze prověřován, nebyl však obviněn ani odsouzen. Je tedy toho názoru, že soudy obou stupňů v tomto ohledu naprosto nepřípustně a v rozporu se zásadou presumpce neviny dedukují závěry o jeho vině zcela v rozporu s Ústavním soudem judikovaným zákazem deformace důkazů. V této souvislosti je třeba poznamenat, že soudy obou stupňů (jak je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí), braly v potaz pouze tu skutečnost, že v minulosti byl obviněný prověřován pro obdobnou trestnou činnost. Tudíž logicky dovodily, že v průběhu takového prověřování musel být dovolatel seznámen se skutečností, že takové odvody musí činit a že neplnění těchto povinností tedy např. záměrné nepodávání daňového přiznání v měsíčních přehledech za splnění dalších podmínek může být posouzeno jako trestný čin. Z rozhodnutí obou soudů není tedy patrné, že by na něj nahlížely, jako kdyby se trestné činnosti podle §241 tr. zákoníku dopustil.
52. Nelze se ani ztotožnit s námitkou dovolatele, že trestněprávní postih samotného nezaplacení daně je vyloučen, jelikož český právní řád obecně neumožnuje vyvozovat trestní odpovědnost ze samotného nesplnění závazku. Podle obviněného, trestní postih takových případů by byl v rozporu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 8 odst. 2 větě druhé Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát závazku. Lze připustit, že Listina obsahuje výše zmíněné základní právo v čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny. To je dále také zakotveno v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře ovšem vyjasnil, že zmíněné základní právo brání zbavení osobní svobody za dluh pouze v případě, že tento dluh vzniká na základě smluvní povinnosti (stížnost č. 33402/96, Göktan proti Francii, §51). I podle judikatury Ústavního soudu, uvedené základní právo nevylučuje možnost státu potrestat jednotlivce za nesplnění jeho daňových povinností, protože „nelze zákonem určenou povinnost zaměňovat s pojmem ‚smluvní závazek‘, o němž hovoří čl., 8 odst. 2 věta druhá . “ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000). Samotné nezaplacení řádně vyměřené daně tak není postižitelné trestním právem. To, čím se však beztrestné jednání liší od trestného činu podle §240 tr. zákoníku, je právě to, že pachatel vůči příslušným orgánům, kterým nejsou známé údaje rozhodné pro vyměření určité daně či jiného poplatku, zkresluje takové údaje významné pro jejich vyměření nebo takové údaje zatají. Tedy předstírá nižší rozsah takové povinnosti nebo její neexistenci, a v důsledku toho docílí vyměření nižší daně nebo toho, že k jejímu vyměření vůbec nedojde . O takovou naznačenou situaci se v dané věci jednalo.
53. Zde je také třeba zdůraznit, že na tuto námitku již soud prvního stupně řádně reagoval (viz bod 78. rozsudku soudu prvního stupně), když správně dovodil, že jednání obviněného nespadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny, neboť jeho jednání tkvělo v zatajení rozhodných skutečností pro příslušné orgány (viz výše bod č. 41 a násl.). Tím obviněný překročil pomyslnou hranici dělící jednání nepostižitelné trestním právem směrem do oblasti trestního práva, kde je takový skutek kvalifikován jako trestný čin. Nadto lze dále poukázat, že danou poplatkovou povinnost má dovolatel uloženou na základě zákona (nejedná se o smluvní závazek), tudíž se nemůže ani z tohoto pohledu jednat o jednání, které by spadalo pod ochranu čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny.
54. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatele týkající se nepřiměřenosti trestu. Předně je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jimž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
55. Vzhledem k výše uvedenému tak nelze výtku obviněného, směřující primárně proti uloženému trestu zákazu činnosti, podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Obecně je třeba uvést, že v případě uložení trestu zákazu činnosti se o nepřípustný trest jedná např. tehdy, když byl uložen za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s takovou činností (srov. rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr.), protože soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu. Soud rovněž nemůže pachateli trestného činu zakázat výkon jakéhokoliv povolání a určit mu povolání jediné, a stejně tak není oprávněn přikázat mu určité pracoviště (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Pro vyslovení zákazu určité činnosti je též nutné, aby činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával (viz rozhodnutí č. 41/1965 Sb. rozh. tr.). Tato souvislost nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, musí být přímá, bezprostřední (srov. rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Z dikce uvedeného vymezení trestu postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila. O takový případ se v dané věci jednalo.
56. V dané věci není totiž pochyb o tom, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako jednatel společnosti, tedy k trestné činnosti došlo ve zřejmé souvislosti s výkonem této funkce. Proto byly v dané věci splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech v trvání pěti let. Lze mít za to, že při ukládání tohoto trestu soudy správně přitom zohlednily závažnost a dlouhodobost porušování povinností statutárního orgánu, kdy obviněný po dobu několika let úmyslně nezajistil řádné vedení účetnictví a úmyslně neplnil zákonné oznamovací povinnosti vůči státu, a to i přes skutečnost, že byl opakovaně prověřován pro obdobnou trestnou činnost. Trest zákazu činnosti přitom může soud podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložit na jeden rok až deset let. Nelze tedy činit závěr o tom, že by v případě dovolatele šlo o trest nepřiměřený, jak ve svém dovolání namítá. Pokud obviněný namítá, že tento trest je likvidační, když pečuje o rodinu, tak je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že předmětem trestu zákazu činnosti je taková činnost, která představovala jediný legální zdroj příjmů pachatele sama o sobě nezakládá nepřípustnost tohoto druhu trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014), ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo konstatováno.
57. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. V té spojitosti nemohl být ani účinný dovolatelem navrhovaný důvod podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl v tomto případě vázán na skutečnost, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [v tomto případě konkrétně písmeno g)].
58. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu