ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1241.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1241/2021- 815
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného T. F. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchnímu soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 6 To 37/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 53 T 2/2020, byl obviněný T. F. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 1. 12. 2019 v dopoledních hodinách v obci XY, v kuchyni rodinného domu č.p. XY jeho otce A. F., kam předtím vylákal svou sestru nezl. poškozenou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, pod záminkou řešení rodinné situace, s tím, že v domě na ni čeká jejich otec A. F., který s ní chce hovořit, ačkoli věděl, že v té době je jeho otec mimo bydliště, pro poškozenou přijel do jejího bydliště v obci XY, kdy již během cesty autem tuto osahával na stehně, což odmítala, dovezl ji do domu otce v obci XY, kde v kuchyni nezletilou začal opět osahávat, když jej žádala, ať tohoto jednání zanechá, ji položil na postel a začal jí i přes její odpor svlékat legíny, které si poškozená pokoušela opět navléknout, což se jí nepodařilo, u čehož plakala, kdy u tohoto jí vyhrožoval zabitím, pokud to někomu řekne, říkal ať sklapne a drží hubu, následně poškozené svlékl přes její odpor legíny a spodní prádlo, strkal jí prsty do pochvy a poté vnikl svým penisem do pochvy poškozené, která plakala a říkala, že ji to bolí, načež se z poškozené nadzvedl a prováděl si masturbaci až do svého vyvrcholení.
2. Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, okres XY, částku 150 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 53 T 2/2020, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 6 To 37/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 6 To 37/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Podle dovolatele učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená soudem druhého stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když konkrétní skutková zjištění jsou činěna toliko na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené nezletilé AAAAA, která je v zásadním rozporu se všemi ostatními provedenými důkazy, které však byly zcela soudy obou stupňů pominuty. Dovolatel má za to, že zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit závěr o naplnění předmětné skutkové podstaty a kvalifikovat jeho jednání jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku.
6. Dovolatel zdůrazňuje, že nepopírá, že poškozené volal a že poškozenou odvezl autem, když poškozená chtěla jet do autoservisu. Připadalo mu, že s ním poškozená chce spát. Uvádí, že již dříve se stalo, že poškozená před ním masturbovala. Byla to poškozená, která ho začala hladit a při převlékání mu sáhla pod trenky na penis. Následně se pohádali. Od kluků se dozvěděl, že kdesi vypili flašku rumu a střídali se na poškozené. Dovolatel zdůrazňuje, že poškozená mohla kdykoliv z bytu odejít, dveře byly otevřené. Poškozenou následně vysadil v XY, neboť to chtěla poškozená. Obviněný zastává názor, že poškozená si všechno vymyslela, aby ho zavřeli. Následně dovolatel opakuje svědeckou výpověď poškozené, která podle jeho názoru stojí osamoceně a není zde žádný přímý důkaz, který by její výpověď podporoval, ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, který by mohl vést k závěru o jeho vině. Současně poukazuje na opakovanou hospitalizaci poškozené v PL XY, focení nahých fotek, které šířila na sociálních sítích a pohlavní styky poškozené již jako nezletilé. Dovolatel zpochybňuje hodnověrnost poškozené na základě dalších svědeckých výpovědí (svědků A. F., J. V., V. M., J. S.). Předestírá rovněž výpověď znalkyně PhDr. Mrkvicové, která u hlavního líčení sice uvedla, že i jedinec, který je obecně nevěrohodný, může být specificky věrohodný, ale že svou výpovědí nesnižuje to, že poškozená obecně pravdu nemluví. Připomíná, že znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a sexuologie nebyla zjištěna u jeho osoby přítomnost pedofilní proceptivity a ze sexuologické anamnézy neplyne u něho souvislost mezi agresí a sexuologickou excitací. Shrnul dále závěry z lékařské zprávy poškozené ze dne 1. 12. 2019, závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky a odvětví genetiky, když nebyla zjištěna přítomnost potřísnění biologickým materiálem typu spermatu nebo poševního sekretu na svršcích poškozené. Pokud se týká zajištěného profilu DNA poškozené na vnitřní a vnější straně jeho penisu, poukazuje na skutečnost, že znalec nevyloučil, že při případném naslinění ruky poškozené mohlo dojít k přenosu DNA poškozené na jeho penis.
7. Dovolatel zdůrazňuje, že soudy jsou povinny detailně a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně tak i závěry o spolehlivosti důkazního pramene. Podle jeho názoru tak soudy nepostupovaly a porušily ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Současně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterých je možný zásah do skutkových zjištění i v dovolacím řízení, pokud je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14).
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 1 NZO 930/2021, nejprve shrnula průběh trestního řízení, zvolený dovolací důvod a uplatněnou argumentaci dovolatele. Následně uvádí, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby již od samého počátku trestního řízení. Státní zástupkyně se neztotožňuje s námitkou extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a z něj formulovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. Následně státní zástupkyně poukazuje na provedené důkazy a připomíná skutečnost, že soudy obou stupňů zdůraznily, že nález spermatu obviněného na povlečení a prostěradle jeho postele a přítomnost DNA poškozené ve smíšeném profilu zajištěném na vnější straně penisu obviněného a rubové straně jeho trenýrek logicky korespondují s popisem události poškozenou, kdy soudy poukázaly i na závěr znalce Mgr. Pavla Tomka, Ph.D., ohledně možnosti přenosu DNA. Pokud jde o námitku obviněného ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené, pak státní zástupkyně poukázala na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové, soudních znalkyň z oboru zdravotnictví a odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii dětí a dospělých, ze kterých vyplynulo, že výpověď poškozené je prožitkově ukotvená. Je zjevné, že popisované si vybavuje z epizodické paměti a nejedná se tedy o produkt fantazie či logický konstrukt. Podle znalkyň popis předmětné události poškozenou se jeví jako popis skutečně prožitého. Státní zástupkyně považuje jednání obviněného za správně vyhodnocené a přiléhavě právně kvalifikované.
11. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje totožné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
18. Bez ohledu na shora naznačený závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
19. Přes tento závěr je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu zakládá především na tvrzení, že v projednávaném případě existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz výslovný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
20. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může vést k porušení práva na spravedlivý proces a tudíž naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je ovšem nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu zvolených dovolacích námitek je na místě konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba akcentovat, že obviněný ani nezpochybňuje rozsah dokazování v předmětné věci. Tyto důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zároveň je potřebné zdůraznit, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, tím spíše, že rozhodující byla výpověď poškozené, která stála proti tvrzení obviněného. Soud prvního stupně si byl vědom jisté složité důkazní situace, neboť proti sobě stála výpověď obviněného a poškozené, nikdo jiný přímo incidentu přítomen nebyl, a za takové situace se řádně a velmi podrobně zabýval v rámci hodnocení výpovědi poškozené otázkou její věrohodnosti, když vzal v úvahu, že i podle rodinných příslušníků má poškozená jisté sklony ke lhaní, tedy tuto skutečnost nepominul. Následně závěr o její věrohodnosti založil nikoliv na pouhém obecném tvrzení, že poškozené věří, nýbrž na logickém provázání její verze události s ostatními provedenými důkazy (viz bod 21. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž i poukázal na rozpory ve výpovědi obviněného z pohledu i ostatních výpovědí svědků (např. svědka A. F.), když ovšem nepominul ani výpověď svědka J. S., jehož výpovědi se obviněný dovolává. Obecně je nutno zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Přestože, jak již bylo naznačeno, námitky obviněného nenaplňují zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. V projednávaném případě se soudy nižších stupňů musely vypořádat s tvrzeními obviněného a s tvrzením poškozené, když jiné osoby u jednání, kterého se měl dopustit obviněný vůči poškozené, nebyly přítomny, což je u trestného činu znásilnění, potažmo obecně u trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, zcela běžné, tedy že kromě pachatele a osoby poškozené (znásilňované) není v době útoku přítomen žádný svědek. Soudy se tak zpravidla musí vypořádávat s rozdílnými tvrzeními pachatele a poškozené(ho), jejichž výpovědi jsou většinou ve vzájemném rozporu. Obecně platí, že situace „tvrzení proti tvrzení“, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klade na soudy zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ ovšem nevylučuje uznat obviněného vinným, naznačená situace ovšem klade zvýšené nároky na soudy z hlediska odůvodnění jejich rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů.
23. Takto v dané věci soudy, a to především soud prvního stupně postupovaly, když na základě komplexního hodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že obhajoba dovolatele byla vyvrácena v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, která podle jejích závěrů nestála osamoceně, ale podporovaly ji další provedené důkazy (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie k osobě poškozené, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, výpověď svědků A. F., Š. T., D. T., J. V., který potvrdil zájem obviněného o poškozenou ze sexuálního hlediska). Zde je třeba akcentovat, že oba soudy posuzovaly věrohodnost výpovědi poškozené s jistou oprávněnou zdrženlivostí a to právě s ohledem na výpovědi jejích rodinných příslušníků, ale i závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, vypracovaného MUDr. Marií Foltýnovou a PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, neboť podle znalkyň poškozená nemá zábrany si upravovat popis skutečností k vylepšení svého obrazu, když ovšem podle znalkyň je její popis události popisem skutečně prožitého a prožitkově ukotvený. Oba soudy poukázaly rovněž na skutečnost, že tvrzení poškozené potvrzují i svědecké výpovědi její matky (svědkyně Š. T.) a přítele matky (D. T.), kterým se měla poškozená svěřit s tím, co se stalo bezprostředně po činu, a jejího kamaráda svědka D. W., kterému se s nepříjemným zážitkem rovněž svěřila. Nadto zdůraznily, že ani výpověď otce obviněného a zároveň poškozené, nepodporuje výpověď obviněného ohledně toho, proč poškozenou odvezl do autoservisu. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižší instance považuje za vhodné uvést, že z provedených důkazů ani nevyplývá důvod, pro který by měla poškozená zájem obviněného křivě obvinit, neboť k takovému jednání neměla žádný motiv, když jejich společný otec k oběma zaujímá určitý kritický postoj.
24. Skutečnost, že u dovolatele nebyla zjištěna přítomnost pedofilní proceptivity a že z jeho sexuologické anamnézy neplyne souvislost mezi agresí a sexuologickou excitací není pro projednávanou věc rozhodná a podstatná. Obviněný jednak pomíjí, že poškozená na svůj věk vypadá poměrně vyspěle a současně skutečnost, že znásilnění dítěte se nemusí dopustit pouze osoba s diagnostikovanou pedofilií, neboť pedofilie představuje deviace v objektu spočívající v orientaci sexuální preference vůči specifickému objektu (srov. WEISS, Petr. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 33). Navíc ze závěrů znalců je zřejmé, že pokud ke znásilnění došlo, tak poškozená představovala pro obviněného snadno dostupný náhradní objekt. Skutkové námitky spočívající v opakované hospitalizaci poškozené v PL XY, focení nahých fotek a šíření fotek na sociálních sítích a pohlavní styky poškozené již jako nezletilé nemají pro projednávanou věc žádný relevantní význam a učiněné námitky jsou nedůvodné, a toto jednání poškozené nakonec odpovídá tomu, že poškozená má jisté problémy s chováním, které ani nepopírá, stejně jako její rodiče a které vyplývají i z listinných důkazů založených ve spise.
25. Proto lze uzavřít, že soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně, se s věrohodností poškozené řádně vypořádal v rámci svého odůvodnění rozhodnutí a Nejvyšší soud se s postupem těchto soudů ztotožňuje. Z obsahu odůvodnění soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že soudy hodnocením výpovědi poškozené věnovaly náležitou pozornost a svůj závěr o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené učinily na základě komplexního a precizního hodnocení důkazní situace v projednávané věci. Na základě řádně a náležitě zjištěného skutkového stavu z výpovědi poškozené podpořené shora uvedenými důkazy, soud prvního stupně učinil správný závěr o naplnění předmětné skutkové podstaty jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku.
26. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno zdůraznit, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
27. Obecně je s námitkami obviněného v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
28. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř.
29. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
30. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu