ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.242.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 242/2021- 255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného R. Š. , nar. XY ve XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 19 T 15/2018, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného R. Š. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020 v celém rozsahu .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 19 T 15/2018, byl obviněný R. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
po dohodě s R. K. využili důvěry poškozených manželů R. a J. Š., které obžalovaný požádal, aby si pro něj na své jméno od R. K. vypůjčili částku 210 000 Kč, kterou se zavázal uhradit on sám k rukám R. K., kdy smlouva byla advokátem R. K. JUDr. Radkem Bechyně sepsána na částku 260 000 Kč a byla uzavřena dne 27. 6. 2016, přičemž poškození tuto částku od R. K. nikdy neobdrželi a následně byly ze strany R. K. činěny kroky k vymožení částky 1 385 000 Kč, zahrnující i částku 260 000 Kč ze smlouvy ze dne 27. 6. 2016, avšak tato částka byla v rámci insolvenčního řízení úspěšně popřena.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Novém Jičíně obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 19 T 15/2018, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně odvolání. Obviněný i státní zástupce odvolání směřovali do všech výroků napadeného rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
poté, co nejdříve v přesně nezjištěném období jara 2016 zprostředkoval poškozeným manželům R. Š. a J. Š. u R. K. zapůjčení finanční hotovosti na úhradu jejich závazků u peněžního ústavu a následné uzavření smlouvy o zápůjčce se zapůjčitelem R. K., na základě které zapůjčitel R. K. zapůjčil vydlužitelům manželům R. Š. a J. Š. částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou se vydlužitelé zavázali uhradit nejpozději do 31. 8. 2016, zneužil nepříznivé finanční situace poškozených a jejich důvěry, kterou v nich zprostředkováním této půjčky vzbudil, k tomu, aby je přiměl k uzavření smlouvy o půjčce a dne 27. 6. 2016 v bydlišti poškozených v XY, okres Nový Jičín a v úmyslu svůj závazek nesplnit, vyhotovil smlouvu o půjčce na částku 210 000 Kč, na základě které se zavázal za manžele R. Š. a J. Š. tuto uhradit přímo R. K., v důsledku čehož byl téhož dne ze strany R. K. vystaven dodatek ke smlouvě o zápůjčce na částku 260 000 Kč, včetně provize, přičemž uvedenou hotovost manželé Š. nikdy neobdrželi a způsobil tak poškozeným manželům R. Š. a J. Š. škodu ve výši 260 000 Kč.
4. Za uvedený přečin uložil Krajský soud v Ostravě obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
5. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítnul.
6. Na tomto místě je vhodné zmínit, že soud druhého stupně, stejně jako soud prvního stupně, rozhodoval v předmětné věci již potřetí. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 19 T 15/2018-117, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, právně kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spočívající v tom, že v přesně nezjištěném období jara 2016 zprostředkoval poškozeným manželům R. Š. a J. Š. zapůjčení finanční hotovosti, přičemž dne 1. 6. 2016 v XY došlo k podpisu smlouvy o zápůjčce se zapůjčitelem R. K., kdy se manželé R. a J. Š. zavázali uhradit do 31. 8. 2016 dluh ve výši 1 000 000 Kč, přičemž obviněný následně využil jejich důvěry a nepříznivé finanční situace a pod záminkou zprostředkování nové smlouvy o zápůjčce a s příslibem že dluh uhradí, dne 27. 6. 2016 v XY, okres Nový Jičín, vyhotovil smlouvu o půjčce na částku 210 000 Kč, kterou se zavázal za manžele R. a J. Š. uhradit přímo zapůjčiteli R. K., v důsledku čehož byl téhož dne ze strany R. K. vystaven dodatek ke smlouvě o zápůjčce na částku 260 000 Kč včetně provize, přičemž uvedenou hotovost manželé Š. nikdy neobdrželi, obviněný R. Š. svůj závazek nesplnil a způsobil tak poškozeným R. a J. Š. škodu ve výši 260 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 To 261/2018-129, byl tento rozsudek Okresního soudu z podnětu odvolání státního zástupce zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Následně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2019, č. j. 19 T 15/2018-176, podle §226 písm. b) tr. ř. opětovně zproštěn obžaloby pro skutek popsaný shora, právně kvalifikovaný jako přečin podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. I toto rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 4 To 193/2019 z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušeno v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Okresnímu soudu bylo vytknuto, že jeho závěry pro zproštění obviněného nemají oporu ve výsledcích dokazování, že nedostatečně vyhodnotil okolnosti jednání obviněného ve všech souvislostech, tedy nejen předcházející uzavření smlouvy dne 27. 6. 2016, ale zejména poté pominutí v těchto souvislostech nepřímých důkazů a vytkl i nedostatečné vyhodnocení výpovědí manželů Š., které odvolací soud již dříve označil jako věrohodné. Odvolací soud zdůraznil, že zejména jejich výpovědi v návaznosti na listinné důkazy dostatečně osvětlily angažovanost obviněného při sjednávání půjčky l.000.000 Kč s R. K., ale i následné půjčky ze dne 27. 6. 2016 pro závěr, že tyto důkazy vcelku spolehlivě dokazují, že poškození manželé Š. byli jednáním obviněného, které směřovalo k jeho obohacení, uvedeni v omyl.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení skutku, když má za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
9. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že v předmětném řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje na dosavadní průběh řízení, během kterého byl soudem prvního stupně opakovaně (2x) zproštěn obžaloby, přičemž k jeho následnému odsouzení soudem prvního stupně došlo v důsledku nátlaku soudu druhého stupně, když soud prvního stupně, aniž by po vrácení věci provedl nějaký důkaz, ho uznal vinným. Krajský soud tedy, aniž by provedl další dokazování, hodnotil důkazy odlišně a soudu prvního stupně určil, jak má důkazy hodnotit. Takový postup soudu druhého stupně je však podle dovolatele nepřijatelný a zcela vybočuje z kautel ústavně konformního trestního procesu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001).
10. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně v důsledku těchto autoritativních pokynů soudu druhého stupně při nezměněné důkazní situaci učinil pokaždé jiný závěr o jeho vině, když naposled měl dokonce za prokázanou dohodu mezi ním a svědkem K., aniž by k provedení této dohody byl proveden jakýkoliv důkaz. Obviněný akcentuje, že pokud by nebyli on a svědek K. na tom, že poškozené uvedenou v omyl domluveni, tak by jeho jednání neneslo znaky trestného činu podvodu. Soud druhého stupně ovšem šel ještě dál než soud prvního stupně, když následně existenci této dohody jednoznačně odmítnul a skutek v rozhodných skutečnostech vyjádřil tak, že měl požádat poškozené manžele Š., aby si od svědka K. nad rámec prvé smlouvy o zápůjčce ve výši 1.000.000 Kč půjčili dalších 210.000 Kč s tím, že pokud tyto peníze obdrží, pak od nich převezme dluh a ten on zaplatí přímo svědku K. Namítá, že tyto peníze od svědka K. ani od poškozených neobdržel, takže neměl tedy komu co vracet.
11. Obviněný poukazuje na svědecké výpovědi, kdy svědek K. tvrdí, že půjčku poškozeným poskytl, avšak podle poškozených k poskytnutí půjčky nedošlo. Následně došlo k vymáhání předmětné částky svědkem K. po poškozených, takže to byl svědek, kdo vymáhal neexistující dluh, nikoliv on (dovolatel). Obviněný proto zpochybňuje, jak to mohl být on, kdo způsobil poškozeným škodu, když on žádný finanční obnos neobdržel. Podle dovolatele je hodnocení důkazů soudem druhého stupně vytrháváno z kontextu, kdy netvoří logický rámec a závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Je toho názoru, že soud druhého stupně své závěry opírá o ničím nepodložené domněnky. Na to, že obdržel peníze od svědka K., ovšem nelze usuzovat z jeho pouhé nečinnosti. Pokud tedy svědek K. peníze poškozeným nepředal, tedy pokud lže o předání této částky, tak se zřejmě uvedeného trestného činu dopustil tento svědek. Není tedy jasné, kdo koho vlastně uvedl v omyl, kdo se obohatil.
12. Podle obviněného, jestliže má soud za to, že nejednal po dohodě se svědkem K., tak není zřejmé, jakým způsobem by se mohl na úkor poškozených obohatit. Obviněný namítá nenaplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle jeho názoru není zjevné, komu měl způsobit škodu a v jaké výši, koho měl uvést v omyl a čím, a současně jak sebe nebo jiného obohatil a o co. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 akcentuje nezbytnost prokázání viny, když tuto nelze pouze presumovat.
13. Dovolatel se následně zaobírá povahou smlouvy o půjčce, přičemž vyslovuje názor, že v důsledku nepředání peněz nedošlo k platnému a účinnému uzavření smlouvy. Své prohlášení (vlastnoručně vyhotovenou a podepsanou listinu se závazkem splatit dluh poškozených věřiteli K.) považuje za přistoupení k jejich dluhu nebo převzetí jejich závazku, když tato listina jasně prokazuje jeho úmysl dluh uhradit.
14. Nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně ohledně dokonání trestného činu podvodu, když na jedné straně soud popírá, že by mezi ním a svědkem K. existoval vztah spolupachatelství, ale současně mu jednání svědka K. připisuje. Zdůrazňuje, že nemohl ovlivnit, zda svědek K. bude po poškozených vymáhat peníze občanskoprávní cestou. Rovněž odmítá závěr o vzniku škody na majetku poškozených, když v insolvenčním řízení pohledávku K. úspěšně popřeli, jejich majetek se tak nezmenšil a na dluh neuhradili ani korunu.
15. Vyslovuje rovněž nesouhlas s uloženým trestem, kdy odvolací soud podle dovolatele přehlíží zákonná ustanovení ohledně ukládání trestů. Přestože soud druhého stupně konstatoval, že v předmětné věci nejsou žádné přitěžující ani polehčující okolnosti, a současně krajský soud přihlédl k delšímu časovému odstupu od spáchání skutku, tak navýšil prvostupňovým soudem uložený trest bez náležitého zdůvodnění tohoto zpřísnění.
16. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020, jakožto i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 19 T 15/2018, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
17. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 17. 9. 2020 (č. l. 240). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 861/2020, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a rekapituluje obsah jeho dovolání.
18. Státní zástupkyně na dovolací námitky obviněného nahlíží jako na námitky skutkové povahy a týkající se procesní stránky věci. Podle jejího názoru se dovolatel domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Nenamítá totiž nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědí poškozených Š., výpovědi svědka K.) a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zda manželé Š. obdrželi od svědka K. částku 260.000 Kč, okolnosti týkající se naplnění první smlouvy).
19. Pokud jde o naplnění předmětných smluvních ujednání, odkazuje státní zástupkyně na výpovědi poškozených Š. a listinné důkazy, podle kterých poškozeným nebyla v návaznosti na prvotní smlouvu o zápůjčce ze dne 1. 6. 2016 (na částku 1.000.000 Kč) vyplacena částku 260.000 Kč, tak jak vyplynulo z dodatku ke smlouvě ze dne 27. 6. 2016. Zdůrazňuje, že veškeré jiné finanční převody od svědka K. poškození doložili, a současně svědek K. nepředložil listinu potvrzující inkasování uvedené částky poškozenými. Svědek K. sice označil obviněného za zprostředkovatele, avšak nepostavil najisto, zda peníze byly poškozeným ze strany obviněného skutečně vyplaceny. Bez významu je rovněž iniciace zprostředkované zápůjčky z odvolatelovy strany při využití, respektive zneužití důvěry poškozených, kdy prvá zápůjčka měla pro poškozené existenční význam. Právě z tohoto důvodu se poškození rozhodli vyhovět obviněnému a jako protislužbu si vzali v jeho prospěch půjčku a spokojili se s jeho písemným závazkem, že jim vrátí zapůjčené peníze. Závěr o obdržení zájmové částky dovolatelem podporuje skutečnost, že v opačném případě by obviněný vydání této částky urgoval po zapůjčitelích (manželé Š.), a pokud by tito neplnili, jistě by stornoval svůj platební závazek vůči nim. Nutno dodat, že tento závěr nebyl podložen pouze domněnkou o pasivitě obviněného, nýbrž i z uvedeného souhrnu zjištění a důkazů.
20. Za situace, kdy finančními prostředky obviněný disponoval, nepochybně se obohatil a věděl, že poškození převzetí zapůjčené částky od svědka K. v rozporu s realitou také podepsali (svědek K. disponuje platným právním titulem k vymáhání takové pohledávky pouze po poškozených). Jestliže tímto majetkovým pasivem na straně poškozených došlo k dokonání podvodného jednání, pak není rozhodné, zda byl titul k úhradě dlužné částky v občanskoprávním či insolvenčním řízení uspokojen nebo uspokojitelný.
21. Stran dovolatelova tvrzení ohledně reálné povahy smlouvy o půjčce zdůrazňuje, že z předmětné smlouvy o půjčce by namísto obviněného odpovídali jen manželé Š. a na „jednostranné prohlášení závazku obviněného vůči poškozeným“ tak nelze nahlížet ve smyslu občanskoprávní úpravy o přistoupení k dluhu.
22. Pokud jde o nenaplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu s odkazem na to, že od svědka K. prostřednictvím manželů Š. žádnou půjčku obviněný neobdržel, pak státní zástupkyně zdůrazňuje, že dovolatel nevychází z těch skutkových zjištění, kterými byla obhajoba vyvrácena. Rovněž vyslovuje názor, že otázka, zda obviněný jednal po dohodě se svědkem K., není z hlediska obohacení rozhodná. Konstrukce závazkových vztahů v předmětné věci sice může vypovídat o součinnosti, nikoliv však o dohodě, která by pokrývala rozhodné skutkové okolnosti dovolatelova podvodného jednání vůči poškozeným.
23. Ve vztahu k okruhu námitek týkajících se uloženého trestu a skutečnosti, že soud druhého stupně navýšil uložený trest bez řádného zdůvodnění, obecně konstatuje možnost napadnout výrok o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv zvoleným dovolacím důvodem. Nadto však odkazuje na bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se soud zabývá rozhodnými hledisky pro stanovení druhu trestu a jeho výměry v souladu s §37 – §39 tr. zákoníku. Akcentuje, že soud druhého stupně nemohl přehlédnout výrazné sklony obviněného k páchání majetkové trestné činnosti.
24. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítnul, a současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán s výjimkou případu extrémního nesouladu. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Jak již bylo naznačeno, určitý průlom do uvedených obecných obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž jednotlivé dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04) a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016).
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatňuje námitky, jež lze rozdělit do dvou okruhů. Nejprve dovolatel rozvádí argumentaci týkající se porušení práva na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu. Ve druhé části svého podání namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy s důrazem na absenci naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V závěru svého podání se dovolatel zabývá otázkou reálné povahy smlouvy o půjčce, jakožto i tím, že odvolací soud mu navýšil trest bez náležitého zdůvodnění prodloužení délky trestu. Lze vyhodnotit, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se porušení práva na spravedlivý proces a argumentaci týkající se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a stran naplnění všech znaků dané skutkové podstaty, přičemž vznášené námitky jsou důvodné.
33. Dovolací soud považoval za vhodné se nejprve zabývat argumentací dovolatele vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces postupem soudu druhého stupně. Obecně je třeba konstatovat, že zákonné limity pro rozhodování odvolacího soudu upravuje §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., který výslovně stanoví, v jakých případech se může odvolací soud odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které nesmí žádným způsobem překročit. V podstatě jde o to, že odvolací soud nemůže ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy, přitom ale mění skutkový stav zjištěný soudem nalézacím jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy, které byly provedeny již v hlavním líčení. Pokud by chtěl tyto již dříve provedené důkazy hodnotit jinak a na základě toho změnit skutkový stav věci, potažmo na něj navazující její právní posouzení, musí provést ve veřejném zasedání rozhodující důkazy znovu. Tato povinnost je výrazem zásad přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň jsou tím posílena ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13).
34. V daných souvislostech je nutno zmínit dále ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle kterého z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
35. Rovněž rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se k mezím rozhodování odvolacího soudu po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, resp. k možnosti odvolacího soudu rozhodnout v takovém případě sám rozsudkem ve věci samé (§259 odst. 3 tr. ř.) na základě skutkových zjištění, která jsou odlišná od těch, jež učinil soud prvního stupně, staví jednoznačně. Na tomto místě lze připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96, z něhož se podává, že: „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ Uvedené teze potvrzuje jak starší (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83), tak i novější judikatura (viz především nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016).
36. Zároveň je třeba mít na paměti, že odvolací soud nemůže shledat vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Pak totiž soud druhého stupně nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001 publikované pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91 publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 53/92-I, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 141/2001).
37. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uvést, že v situaci, kdy odvolací soud na podkladě odvolání podaných obviněným a státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně dospěl k závěru o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se již s jejich samotným hodnocením (viz bod 5. – 6. rozsudku soudu druhého stupně), měl tento postupovat striktně v mezích §259 odst. 3 věty druhé tr. ř. To znamená, že měl buďto znovu provést ty rozhodující důkazy, které již soud prvního stupně provedl v rámci hlavního líčení, anebo měl provést důkazy nové, tedy takové, které v hlavním líčení před soudem prvního stupně provedeny nebyly. Neboť platí, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl (ať již jde o důkazy dříve provedené v hlavním líčení, anebo o důkazy, které doposud provedeny nebyly).
38. Z protokolu o veřejném zasedání před Krajským soudem v Ostravě (viz č. l. 223-225) je však zřejmé, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání žádný z důkazů, který již byl dříve proveden v hlavním líčení před soudem prvního stupně, ale ani žádný nový důkaz (kromě opisu z rejstříku trestů), a pouze přistoupil ke změně hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně stran údajné dohody mezi obviněným a svědkem R. K., a tedy k formulaci odlišných skutkových zjištění než v tomto směru učinil soud prvního stupně. Následně přeformuloval skutkovou větu výroku o vině, přičemž vypustil údajnou dohodu mezi obviněným a výše uvedeným svědkem, rozhodl o vině obviněného a odsoudil jej za jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně nerozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, ale na základě nového skutkového stavu, aniž by odvolací soud provedl při veřejném zasedání dokazování, jímž by původní skutková zjištění doplnil nebo změnil. Zde je nezbytné zdůraznit, že se nejednalo o nějakou upřesňující úpravu skutkových zjištění, ale nepochybně změnu podstatnou, která měla vliv na naplnění všech znaků dané skutkové podstaty (viz otázka dohody se svědkem K.). Krajský soud tak v rámci odvolacího přezkumu provedl poměrně razantní zásah do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vyjádřeného v jeho rozsudku a poté sám na podkladě vlastního popisu skutkových okolností obviněného uznal vinným z uvedeného trestného činu. K podstatným skutečnostem odůvodňujícím nové rozhodnutí o vině obviněného žádné důkazy neprováděl, resp. ani nezopakoval klíčové důkazy provedené soudem prvního stupně. Takový procesní postup je však v rozporu s ustanoveními §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.
39. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že takový postup odvolacího soudu nelze akceptovat. Znovu v obecné rovině opakuje, že pokud odvolací soud považoval rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotil jinak, takže došlo k podstatné změně skutkových zjištění, nemohl po zrušení odvoláním napadeného rozsudku sám ve věci rozhodnout, aniž podstatné důkazy provedl přímo ve veřejném zasedání. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 jasně deklaroval, že nerespektování tohoto imperativu pokládá za závažnou vadu řízení nesoucí znaky libovůle, která ve svém důsledku zpravidla znamená porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
40. V dané souvislosti rovněž nelze opomenout ani postup odvolacího soudu v předchozích fázích řízení. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud ve věci rozhodoval před pravomocným skončením věci opakovaně, když na základě podaného odvolání státního zástupce zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. V prvním zrušujícím usnesení (usnesení ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 4 To 261/2018) prvostupňovému soudu věc vrátil podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., když poukázal na určité skutečnosti s tím, že zároveň zdůraznil, že ve věci je nutno doplnit dokazování. Takový postup odpovídá zákonné úpravě, když odvolací soud naznačil, které skutečnosti musí soud prvního stupně nezbytně zvážit, ale zejména v jakém směru je nutno dokazování doplnit, včetně možnosti provést další výslovně neuvedené důkazy v úvahu přicházející, s tím, že poté se musí soud prvního stupně vypořádat s námitkami uplatněnými v odvolání státního zástupce. Jinak vyjádřeno, důvodem zrušení zprošťujícího rozsudku nebyl jiný způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, nýbrž v rozhodující míře potřeba doplnění dokazování. V případě druhého zrušujícího usnesení (usnesení ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 4 To 193/2019) ovšem odvolací soud rozhodl, aniž by sám provedl nějaký nový důkaz či zopakoval nějaký podstatný důkaz provedený před soudem prvního stupně (odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání) nebo uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování, tak že se věc vrací soudu prvního stupně s pokynem, jakým způsobem má soud hodnotit provedené důkazy. Soud prvního stupně poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem nařídil hlavní líčení, aniž by nějak doplnil dokazování či zopakoval nějaký již provedený důkaz, když toliko formálně zopakoval podle §219 odst. 3 tr. ř. průběh dosavadního řízení, rozhodl tak, že obviněného uznal vinným. Především je třeba mít za to, že naznačený postup odvolacího soudu nepochybně odporuje zásadě ústnosti a bezprostřednosti. V tomto směru lze odkázat na zcela přiléhavý nález Ústavního soudu, na který odkazuje ve svém podání obviněný – nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť soud druhého stupně skutečně nesmí udělovat soudu prvního stupně závazné pokyny , k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů a tímto způsobem předjímat výsledek řízení (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tvo 38/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968).
41. V dané souvislosti lze odkázat rovněž na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci TEMPEL proti České republice, č. 44151/12, ze dne 25. 6. 2020, zabývající se otázkou závazného právního pokynu soudu odvolacího soudu prvního stupně. V judikované věci byla předmětná věc soudy prvního a druhého stupně posuzována celkem pětkrát, kdy vrchní soud čtyřikrát za sebou zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu vraždy, přičemž opakovaným rušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci tomuto soudu došlo k tomu, že Krajský soud v Praze považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, jež vrchní soud akceptuje a řízení jím ukončí. Proto ESLP vyslovil závěr o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Štrasburský soud konstatoval, že „ odvolací soud může nařídit soudu prvního stupně, aby odstranil rozpory ve skutkových zjištěních nebo zopakoval či nově provedl některé další důkazy, přičemž jeho pokyny musejí být přiměřeně konkrétní. Jsou-li tyto požadavky splněny, nemůže pak odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pouze proto, aby prosadil vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry. Odvolací soud může jen upozornit soud prvního stupně na to, s jakými dalšími okolnostmi se má vypořádat, ale nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým skutkovým závěrům má dospět“. Rovněž vyhodnotil, že z důkazů provedených soudem prvního stupně byly vyvozovány odlišné závěry, aniž by vrchní soud svědka samostatně vyslechl. V judikované věci vrchní soud přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí podle §262 tr. ř. jinému soudu prvního stupně, přičemž jeho rozhodnutí obsahovalo formulace, jež by mohly být interpretovány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti svědka a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. Soud podotknul, že takové závěry těžko obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že odvolací soud nesmí posuzovat věrohodnost určitého svědka, pokud jej sám nevyslechne, což plyne také z §263 odst. 7 tr. ř., a zároveň by neměl zrušit zprošťující rozsudek, ledaže pochybnosti soudu prvního stupně ohledně viny obžalovaného postrádají důvodnost. Kromě toho nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného. Lze mít za to, že toto rozhodnutí je aplikovatelné i na danou věc z pohledu pokynu odvolacího soudu, jak hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by tyto byly provedeny před odvolacím soudem.
42. Obecně lze připustit, že aniž odvolací soud provede jakékoliv nové důkazy nebo aniž opakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může samozřejmě dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti. V takovém případě může odvolací soud vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může mu například vytknout nelogičnost jeho závěrů, opomenutí některých významných okolností apod., zásadně však není oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit. V posuzované věci však Krajský soud v Ostravě překročil svou pravomoc, když soudu prvního stupně vrátil věc obviněného k novému projednání a rozhodnutí podle §259 odst. 1 tr. ř. a udělil mu pokyn, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů a v podstatě mu sdělil, že má rozhodnout o vině obviněného (viz bod 5. – 11. usnesení ze dne 8. 11. 2018, bod 5. – 8. usnesení ze dne 12. 9. 2019). Tento postup akceptovat nelze, když v nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 Ústavní soud shledal tento postup odvolacího soudu jako rozporný se základním právem obviněného na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž z uvedeného rozhodnutí ESLP je patrný i nesoulad takovéhoto postupu soudu druhého stupně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na popsaná pochybení soudu druhého stupně Nejvyšší soud v projednávané trestní věci shledal, že dovolání obviněného R. Š. bylo v této části podáno důvodně.
43. Stran dalšího okruhu argumentace obviněného vztahující se k námitce extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým dějem a provedenými důkazy je nutné uvést následující. Předně je vhodné zdůraznit, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu (srov. např. nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; nález ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, bod 25. a násl., nález II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010), když zdůraznil, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy a že tato povinnost dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. Naznačený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který výslovně např. ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, uvedl, že „ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení.“. Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, ze dne 17. 2. 2010. Je tedy možno uzavřít, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu lze v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09) dovodit, že existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny.
44. V předmětné věci shledal Nejvyšší soud existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když zásadní skutková zjištění soudů nižších stupňů dosud nemají odpovídající výraz v provedených důkazech, respektive důkazy prokazující tyto zásadní skutková zjištění zcela absentují. Předně je nezbytné zdůraznit, že v dané věci musí Nejvyšší soud vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl formulován odvolacím soudem, když tento soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho skutková zjištění jsou tedy při posuzování důvodnosti dovolání pro Nejvyšší soud rozhodující. Bez ohledu na tento závěr je nutno se určitým způsobem zabývat i skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z pohledu skutkových zjištění druhostupňového soudu. Obecně je třeba uvést, že ze skutku, tak jak byl formulován soudem prvního stupně, a kterým byl obviněný tímto soudem uznán vinným, se podává, že stručně řečeno, měl zvolenou skutkovou podstatu (pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku) naplnit tím, že po dohodě se svědkem K., využil důvěřivosti manželů Š. a požádal je, aby si pro něj na sebe vzali půjčku od svědka K., o čemž byla sepsána smlouva na částku 260.000 Kč, a přestože poškození tyto peníze nikdy od K. neobdrželi, tento po nich následně tuto částku včetně dalších pohledávek vymáhal, avšak poškození pohledávku v insolvenčním řízení úspěšně popřeli. Odvolací soud následně skutkovou větu přeformuloval, tak, že obviněný nejprve zprostředkoval poškozeným půjčku od svědka K. na částku 1.000.000 Kč, a následně využil jejich důvěry, přiměl je k uzavření smlouvy o půjčce od svědka K. na jejich jméno, kdy se obviněný bez úmyslu svůj závazek splnit zavázal za poškozené půjčku uhradit přímo svědkovi K. a poškození hotovost nikdy neobdrželi.
45. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tedy měl obviněný po dohodě se svědkem K. využít důvěry poškozených k tomu, aby si tito na základě jeho žádosti od svědka K. půjčili částku 210.000 Kč, kdy následně poškození se svědkem uzavřeli smlouvu, kde byla uvedena částka 260.000 Kč, přičemž tuto částku nikdy od svědka K. neobdrželi a tento svědek následně činil kroky k jejímu vymožení. Předně je nutno akcentovat, že v tomto směru nebylo ve skutkových zjištěních nijak rozvedeno, z čeho soud dovozuje existenci této dohody, neboť jak obviněný, tak svědek K. popřeli, že by mezi nimi nějaká dohoda v tomto směru existovala. Byť si je Nejvyšší soud vědom toho, že za situace, kdy obviněný a svědek K. existenci této dohody popírají, tak měl uvedený soud situaci nepochybně jistým způsobem ztíženou, tak měl soud prvního stupně v popisu skutku, alespoň stručně rozvést, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o existenci této dohody, neboť tato byla pro naplnění znaku dané skutkové podstaty velmi podstatná (uvedení v omyl). Jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně dospěl k odlišnému závěru, a to i přesto, že sám neprováděl dokazování (k tomu viz výše). Odmítl tvrzení prvostupňového soudu o dohodě mezi obviněným a svědkem K., neboť měl za to, že nebylo prokázáno, že by byl obviněný od počátku dohodnut se svědkem K., že společně zneužijí důvěry poškozených, aby se na nich obohatili tak, že je obviněný přiměje k podpisu smlouvy a že finanční částka bude po poškozených následně vymáhána. V daných souvislostech je však nutno dospět k závěru, že tak jak byl skutkový stav koncipován odvolacím soudem, dosud nevyjadřuje, že by došlo k naplnění všech znaků daného trestného činu. Lze totiž mít za to, že nebyly objasněny všechny znaky dané skutkové podstaty, když pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu musí pachatel vědět o omylu poškozené osoby. Tedy musí jednat s vědomím, že jiný, zpravidla poškozený jedná v omylu (viz právní věta rozsudku soudu druhého stupně). Tato skutečnost nebyla v řízení před soudy nižších stupňů dosud náležitě objasněna, když jak již bylo i naznačeno, soud prvního stupně měl za to, že obviněný jednal na základě dohody se svědkem K. (viz skutková zjištění soudu prvního stupně) a soud druhého stupně toliko v popisu skutku uvedl, že obviněný jednal úmyslu svůj závazek nesplnit, když výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal po dohodě se svědkem K., nemá oporu v provedeném dokazování (viz bod 6. rozsudku soudu druhého stupně).
46. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba obecně uvést, že objektivní stránka trestného činu podvodu je tedy charakterizována podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, anebo zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož na cizím majetku vznikne škoda nikoli nepatrná a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou podvedený provede a následně mezi vzniklou škodu u poškozeného a obohacením pachatele (event. třetí osoby) pak musí být dána příčinná souvislost. V dané věci soudy nižších stupňů zvolily, jak již bylo naznačeno, variantu, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
47. Po subjektivní stránce je třeba prokázat úmyslné zavinění, které musí zahrnovat též všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tedy vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě a §209 odst. 3 tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zák.].
48. Jak již bylo uvedeno, z popisu skutku soudu druhého stupně se podává, že obviněný sám uvedl poškozené v omyl. V odůvodnění (nikoliv v popisu skutkové věty) rozsudku soudu druhého stupně se pak uzavírá, že obviněný měl obohatit sám sebe, avšak soud neuvádí, z čeho by toto mělo vyplývat (když odvolací soud zavrhl variantu dohody mezi obviněným a svědkem K.). Je tedy patrné, že skutkové závěry soudu druhého stupně, kterými je Nejvyšší soud vázán, jsou založeny na tom, že obviněný uvedl někoho v omyl, konkrétně poškozené, a že měl obohatit sebe. Tato konstrukce skutku však dosud neobstojí. Předně je totiž třeba uvést, že z pohledu naplnění znaku uvedení někoho v omyl (poškozených) dosud ze skutkových zjištění není zřejmé, z čeho konkrétně odvolací soud dovodil, že obviněný v momentě, kdy poškozené přesvědčoval o uzavření smlouvy o zápůjčce na částku 260.000 Kč se svědkem K., věděl, že tento svědek poškozeným peníze nevyplatí, ale že naopak finanční obnos obdrží od smluvního věřitele přímo obviněný (odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný peníze obdržel) a že částku 210.000 Kč za poškozené neuhradí svědkovi K., jak se zavázal ve smlouvě o půjčce, kterou uzavřel s poškozenými. Zde je také třeba zdůraznit, že z popisu skutku ani nevyplývá, že by částka 210.000 Kč byla vyplacena přímo obviněnému, takže není patrno, zda uvedená částka byla svědkem K. vůbec vyplacena. Navíc nebylo zcela jasně objasněno, zda škodu měla představovat částka 210.000 Kč či 260.000 Kč, kterou uplatnil svědek K. v rámci insolvenčního řízení, když jak svědkyně Š., tak obviněný hovoří o tom, že obviněný mluvil o půjčce 210.000 Kč, takže nebyla nijak objasněna podstata tohoto rozdílu, tedy proč poškození podepsali smlouvu o zápůjčce na částku 260.000 Kč a zda celou tuto částku lze přičítat k tíži obviněného jako způsobenou škodu. Toto dosud nebylo v řízení řádně objasněno. Zároveň bylo nutno objasnit, kdo se měl přesně obohatit, tedy zda obviněný či někdo jiný. Obecně je třeba uvést, že není vyloučeno, aby se obohatit svědek K., což je možné, neboť mimo pachatele mohou vystupovat u podvodu další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda – poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, §140 až 421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2059), ovšem taková skutečnost musí být ve skutku vyjádřena, když je také nezbytné se zabývat tím, z jakých důvodů by mělo jednání obviněného směřovat k obohacení jiné osoby než jeho samotného. Jinak řečeno, v dané věci je třeba především se zabývat tím, jestli dovolatel v době uzavření smlouvy o půjčce uváděl poškozené v omyl, tedy zda jednal s vědomím, že svědek K. finanční prostředky poškozeným v rozporu se smlouvou o zápůjčce, kterou uzavřel s poškozenými, nevyplatí, neboť jen tak mohl obviněný uvést poškozené v omyl. Naznačené otázky je nutno vyřešit na základě provedených důkazů, nikoliv toliko presumovat. Jinak řečeno, pokud by se dodatečně svědek K. poté, co došlo k ujednání mezi obviněným a poškozenými, rozhodl, že v rozporu se smlouvou o zápůjčce peníze nevyplatí poškozeným, nýbrž obviněnému, nemohl by obviněný v době uzavírání smlouvy o půjčce poškozené uvádět v omyl. Z uvedeného je patrné, že ať už se uvedeným jednáním měl obohatit obviněný či svědek K., bude nezbytné se opětovně zabývat provázaností jednání mezi obviněným a svědkem K., případnou dohodou mezi těmito osobami, neboť bez vzájemného srozumění by obviněný nemohl vědět, že finanční prostředky nebudou poškozeným ze strany svědka vyplaceny. Nadto je nutno dodat, že soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí ve vztahu k subjektivní a objektivní stránce omezil na pouhé strohé konstatování úmyslu obviněného se obohatit (viz bod 9. rozsudku), aniž by své úvahy nějak blíže rozvedl.
49. Stran argumentace obviněného týkajíce se listiny, kterou se podle dovolatele zavázal uhradit dluh ve výši 210.000 Kč za manžele Š. a že se jedná o přistoupení k dluhu či převzetí závazku v občanskoprávním smyslu, považuje Nejvyšší soud jen stručně za vhodné uvést, že se o takovýto typ závazku nejedná. Předně, skutková zjištění neodpovídají tomuto tvrzení dovolatele. Z obsahu listiny (viz č. l. 24) je patrné pouze to, že: „ Š. R. …zaplatí částku 210.000 Kč panu R. K. “. Z uvedeného je zjevné, že listina neobsahuje informaci týkající se přistoupení obviněného k závazku manželů Š., případně převzetí jejich závazku, který by manželé Š. měli vůči věřiteli R. K. Ostatně listina vyhotovená obviněným zmiňuje zaplacení finančních prostředků R. K., nikoliv K.
50. Vzhledem ke shora uvedenému má proto dovolací soud za to, že skutková zjištění, ze kterých vycházel soud druhého stupně, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a proto je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z formulace skutkového stavu uvedeného ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Ostravě je nepochybné, že nelze dosud hovořit o tom, že by bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu.
51. S ohledem na shora popsaná pochybení soudu druhého stupně Nejvyšší soud v projednávané trestní věci shledal, že dovolání obviněného bylo podáno důvodně, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se daná trestní věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněného znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu stran důvodnosti dovolacích námitek obviněného i z pohledu práva na spravedlivý proces.
52. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 32/2020. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
53. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
54. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat [bude muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného a státního zástupce, rozhodnout o nich po úplném a řádně provedeném přezkumu, přičemž bude muset respektovat zákonné limity pro vlastní meritorní rozhodování ve věci, jak byly rozvedeny shora; při svém rozhodování bude muset vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, případně bude muset provést dokazování, aby tento mohl být změněn; soud se bude muset opětovně zabývat především otázkou, zda mezi obviněným a svědkem K. existovala nějaká dohoda, kdo se měl uvedeným jednáním obohatit (objektivní stránkou), jakožto i tím, zda se ze strany obviněného jednalo o úmyslné jednání (subjektivní stránkou)] a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
55. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že se dovolacími námitkami obviněného souvisejícími s uloženým trestem prozatím nezabýval, neboť to za dané procesní situace, kdy nové rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nelze předjímat, pokládá za předčasné. Navíc uplatněné námitky nebyly podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1726/1016).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu