ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.243.2021.3
4 Tdo 243/2021-I- 754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 44 To 375/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 144/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného T. K. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 44 To 375/2020 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 T 144/2019.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 T 144/2019, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 20. 9. 2017 kolem 17:02 hodin v XY, v ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY, řídil vlastní motocykl tovární značky Kymco X-Town, RZ: XY, přičemž před křižovatkou ulic XY a XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY a zastávky autobusu MHD „XY“, předjížděl rychlostí minimálně 32 km/hod. ve stejném jízdním pruhu zleva kolonu pomalu popojíždějících vozidel v úmyslu v křižovatce ulic XY a XY odbočit vlevo, a přitom nepřizpůsobil rychlost své jízdy skutečnosti, že přes popojíždějící vozidla po jeho pravé straně nemá dostatečný výhled na situaci po pravé straně vozovky, kde se nachází autobusová zastávka a lze zde tedy předpokládat pohybující se chodce, v důsledku čehož přehlédl poškozeného L. C., nar. XY, který v tu chvíli přecházel vozovku v ulici XY z pohledu jízdy obžalovaného zprava doleva mimo vyznačený přechod pro chodce poté, co z důvodu umožnění mu přejití vozovky v jízdním pruhu obviněného zastavilo vozidlo Ford Galaxy jedoucí před obviněným, přičemž poškozený do obžalovaného zprava narazil, přičemž v důsledku pádu poškozený utrpěl zlomeninu dolního a horního raménka stydké kosti vlevo, zlomeninu horní a zadní hrany kyčelní jamky vlevo, krevní výron pod pouzdrem sleziny, víceúlomkovou zlomeninu dolní části loketní kosti vlevo, rozsáhlou kožní oděrku levého předloktí, částečné vykloubení klíční kosti a nadpažkem lopatky, zlomeninu 4. – 8. a 10. žebra vlevo s posunem úlomků se zavzdušněním a zakrvácením do dutiny hrudní vlevo, tříštivou frakturu lopatky vlevo s posunem úlomků a nevýrazný hygrom v čelním laloku vlevo, tedy zranění s obvyklou dobou léčení v trvání 12 - 16 týdnů, včetně rehabilitace.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. K. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. celkem 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, částku 202 875 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 41197518, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. C., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 T 144/2019, podali obviněný T. K., státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, poškozený L. C. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 44 To 375/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ nezaplacení peněžitého trestu a dále ve výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a ve výroku, jímž se poškozený L. C. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byla obviněnému T. K. při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o uložení peněžitého trestu v celkové výši 30 000 Kč podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému L. C., nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 142.773 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. C. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 44 To 375/2020, podal následně obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně posoudily jak otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, tak i otázku jeho zavinění, když nezohlednily spoluzavinění poškozeného. V této souvislosti se podrobně zabýval argumentací soudů i jejich závěry. Dále obviněný uvedl, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, pokud si ze dvou možností zastavení svědka P. vybraly možnost pro dovolatele méně příznivou – že jmenovaný svědek zastavil, aby poškozenému umožnil přejít vozovku. Dále poukázal na nízkou rychlost své jízdy jen 32 km/h, na nečekanost vstupu poškozeného do jeho jízdní dráhy a rovněž dovodil povinnost chodce užít nadchodu, byť se od něj poškozený nacházel nepatrně za rozhodnou hranicí 50 m. Požadavek soudů na to, aby jel ještě pomaleji, považuje obviněný za nepřiměřený. Připomíná, že podle skutkových zjištění srazil poškozený obviněného a nikoliv obviněný poškozeného. Z procesních důvodů pak obviněný napadl výrok o náhradě škody.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 T 144/2019, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že za klíčové považuje, že odvolací soud svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2020 výrok o vině potvrdil, včetně zjištění, že poškozený vrazil do dovolatele a nikoliv dovolatel do poškozeného. V odstavci 12 odůvodnění svého rozsudku odůvodnil odvolací soud tento svůj závěr užitím zásady in dubio pro reo. Jestliže poškozený vrazil do dovolatele a nikoliv dovolatel do poškozeného, podle zásady gradace příčinné souvislosti a umělé izolace jevů tím mizí příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a zraněním poškozeného. Výlučnou příčinou střetu chodce a motocyklu bylo jednání poškozeného. Není-li dán příčinný vztah mezi jednáním dovolatele a uvedeným následkem, je bezpředmětné zabývat se dovolatelovým zaviněním. Přesto se z opatrnosti i k jeho zavinění vyjádřil.
Předně poukázal na podobnost mezi povinnostmi chodce při chůzi po vozovce mimo přechod pro chodce a obsahem povinnosti „dát přednost v jízdě“, tak jak tuto podobnost připustil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1275/2018. Uvedený soud zde mimo jiné uvedl, že při porovnávání povinnosti chodce při pohybu na silnici a nepřiměřenou rychlostí řidiče „lze do jisté míry analogicky použít judikaturu týkající se dání přednosti v jízdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015)“. Velký senát se v naposled citovaném usnesení ztotožnil zejména i s právním názorem, že mezi různými povinnostmi různých účastníků silničního provozu je povinnost dát přednost v jízdě povinností primární – viz odstavec 42 a násl. odůvodnění citovaného usnesení. Dále uvedl, že rychlost dovolatele 32 km/h pak v daném případě nelze považovat za nepřiměřenou. Požadavek na řidiče, aby zabránil zranění chodce, který mu při této rychlosti vběhne mezi popojíždějícími vozidly do boku jeho vozidla, považuje shodně s dovolatelem za nepřiměřený. To je nejlépe patrno z míry opatrnosti požadované judikaturou po řidičích, jimž chodec na přechodu pro chodce náhle vstoupí do vozovky z místa temného nebo zakrytého překážkou – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1319/2014 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 674/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 3 Tdo 894/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 8 Tdo 60/2020 a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. ÚS III. 1801/20. V takových případech je shledáváno 50% spoluzavinění chodce.
V dovolatelově věci rozšířil odvolací soud takovou opatrnost i na místa ležící mimo přechod pro chodce. Spočívá-li jediné porušení povinnosti dovolatele v tom, že míjel ostatní vozidla rychlostí 32 km/h a podle závěru soudu měl jet rychlostí umožňující okamžitou reakci na chodce předcházejícího vozovku mezi stojícími vozidly (znalcem určenou na přibližně 10 km/h), jedná se o pravidlo, které nelze obecně dodržovat, neboť na všech ulicích všech měst parkují řady vozidel. Celé vozovky všech měst by se tak z hlediska trestní odpovědnosti přesunuly do režimu přechodů pro chodce – řidič by byl trestně odpovědný za zranění každého chodce, který by narazil do boku jeho vozidla, pokud by nejel nejvýše rychlostí 10 km/h. Pravidlo, které nelze obecně vyžadovat, by nemělo být vyžadováno po nikom. I proto shodně s dovolatelem považuje uvedený požadavek soudu na takový způsob jízdy za nepřiměřený.
Z výše citované judikatury dovodil, že v dovolatelově věci se z podnětu odvolacího soudu oba soudy posléze odchýlily od ustálené judikatury, podle níž jednání popsané ve skutkové větě konečného odsuzujícího rozsudku nemohlo být trestné pro absenci zavinění, a navíc i příčinné souvislosti, jak správně uvádí dovolatel ve svém dovolání. Jestliže byl tento skutek jako trestný čin posouzen, je takové rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Tím je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to podle písm. l) citovaného ustanovení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Zde je vhodné uvést, že Městský soud v Praze v dané věci rozhodoval podruhé, když obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 30 T 144/2019 nejprve podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, a po odvolání státní zástupkyně byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 44 To 31/2020 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a přezkumu námitek konstatuje následující. Obviněným uplatněná argumentace směřuje, stejně jako to činil po celou dobu trestního řízení, tedy před soudy prvého i druhého stupně, do otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, v tomto případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, tak i do otázky příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Je třeba připomenout, že již samotný název trestného činu předpokládá k naplnění znaků skutkové podstaty způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě, a to při nedbalostním jednání pachatele. V tomto případě oba dotčené soudy nedbalostní zavinění konstruovaly shodně podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako nedbalost nevědomou spočívající ve stavu, kdy pachatel neví, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu (zdraví jiné osoby), ač o tom vzhledem k okolnostem případu a ke svým poměrům vědět měl a mohl.
Ačkoliv obviněný nepopírá nehodový děj, k němuž došlo, poukazuje na nemožnost předvídat a reagovat na chování poškozeného, který se po vstoupení do vozovky již nezastavil, nerozhlédl a poté, co přešel před Fordem Galaxy, se opětovně nepřesvědčil, zda může v přecházení pokračovat. Obviněný v této souvislosti uvedl, že svou jízdou neporušil žádné z ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a střetu s poškozeným nemohl v žádném případě zabránit, pokud by nejel (jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku) rychlostí cca 10 km/hod.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněnému je možné klást za vinu pouze nepřizpůsobení rychlosti jízdy dané dopravní situaci, když s ohledem na názor odvolacího soudu je nutno i rychlost 30 km/hod. v daném konkrétním případě považovat za nepřiměřenou. Toto porušení zákonné povinnosti pak bylo jednou z příčin vzniku poranění, která poškozený při střetu utrpěl. Co se týká případného spoluzavinění poškozeného, zde soud prvního stupně neshledal, že by poškozený porušil svou povinnost podle §54 odst. 1 zákona o silničním provozu. Pokud se však poškozený rozhodl nevyužít nadchod, měl se podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu mj. přesvědčit, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe nebo ostatní účastníky provozu. Poškozený mohl srážce zabránit, pokud by se před pokračováním v přecházení ujistil, zda je přejití bezpečné a nejít rychlou chůzí dál až do okamžiku, kdy de facto vrazil do pravého předního boku skútru obviněného.
Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesouhlasí s odvolacími námitkami obviněného, že vinu na dopravní nehodě, jejímž byl účastníkem, nese výlučně chodec – poškozený L. C. Dále se v odůvodnění odvolává na své rozhodnutí ze dne 9. 3. 2020, sp. zn 44 To 31/2020, ve kterém uvedl, že obviněný neměl žádný mimořádný důvod, aby na vozovce, která je dle dopravního značení vozovkou s jedním jízdním pruhem, si svévolně vytvořil samostatný odbočovací pruh. Rovněž uvedl, že v případě, kdy měl obviněný dostatečný výhled na kolonu vozidel jedoucích před vozidlem tovární značky Ford Galaxy řízeným svědkem M. P. a viděl, že tato vozidla nestojí, ale popojíždí, měl a mohl předpokládat, že svědek M. P. své vozidlo zastavil proto, aby umožnil vozovku přejít chodci, měl tedy rychlost svého motocyklu přizpůsobit tomu, aby v případě, že se před ním objeví nenadálá překážka, byl schopen svůj motocykl zastavit na úrovni předních kol předjížděného vozidla, tedy i rychlost 30 km/hod. je nutné v daném konkrétním případě považovat za nepřiměřenou. Lze uvést, že tento závěr odvolacího soudu je nelogický a v rozporu s ustálenou judikaturou.
Trestní odpovědnost obviněného v projednávané věci nemůže být založena na tom, že jednání obviněného mělo být jednou z příčin škodlivého následku (dopravní nehody), přičemž se mělo jednat o příčinu podstatnou. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, v jehož právní větě se uvádí, že „jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 TrZ), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 TrZ spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal“ .
Závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí však nelze uplatnit v nyní projednávané věci. Skutečnost, že poškozený vrazil do dovolatele a nikoli dovolatel do poškozeného, má podle zásady gradace příčinné souvislosti a umělé izolace jevů za následek to, že mizí příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a zraněním poškozeného. Výlučnou příčinou střetu chodce a motocyklu bylo jednání poškozeného. Jednání obviněného (přičemž se nejednalo o jednání protiprávní) tak nebylo jedním z článků řetězu příčin, které dopravní nehodu způsobily, a proto se nestalo příčinou následku. Toto jednání tedy nebylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou ve smyslu nauky o gradaci příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem tak byla přerušena. K jejímu přerušení došlo tehdy, když nově přistoupivší okolnost působila jako rozhodující příčina (tzn. jednání poškozeného), která způsobila vznik škodlivého následku bez ohledu na původní příčinu.
Obviněný předjížděl rychlostí minimálně 32 km/hod. ve stejném jízdním pruhu zleva kolonu vozidel. Je-li poukazováno, že tato faktická rychlost nebyla přiměřená okolnostem, které mohl obviněný předpokládat (§18 odst. 1 ZPP), Nejvyšší soud ve shodě s dřívější rozhodovací praxí (srov. sp. zn. 7 Tdo 358/2009 ze dne 20. 5. 2009) uvádí, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování ke střetu vozidla a chodce došlo za situace, kdy poškozený přecházel vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce poté, co mu přejití vozovky v jízdním pruhu obviněného umožnilo vozidlo Ford Galaxy jedoucí před obviněným, přičemž poškozený do obviněného zprava narazil.
Jak již ze samotného názvu vyplývá, u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se vyžaduje nedbalostní zavinění. Nedbalost je obecně vymezována tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek, přičemž k závěru o nedbalostním zavinění je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního, žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost tudíž není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.
V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. V případě, když objektivní kritérium není upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/1).
U trestných činů v dopravě hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu (objektivní hledisko) zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že jeho ostatní účastníci budou dodržovat pravidla tohoto provozu, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).
V posuzovaném případě soudy dovodily povinnost obviněného předvídat situaci, když mu zpoza vozidla vyjde chodec. Situace byla specifická v tom, že obviněný v rámci provozu pohyboval svým motocyklem rychlostí, která nevybočovala ze zákonných mantinelů, přičemž měl výhled na svůj i protisměrný pruh, s jediným limitem, a to omezeným výhledem za (v danou chvíli stojícím) Fordem Galaxy, za který neviděl. Podle soudů se tak měl pohybovat takovou rychlostí, aby v případě, že mu za předjížděným vozidlem vyjde chodec, mohl motocykl bezpečně zastavit bez následků na zdraví tohoto chodce. Vyvstává otázka, zda lze rychlost, kterou jel dovolatel (32 km/h), považovat za nepřiměřenou. Podle názoru Nejvyššího soudu nikoli. Požadavek na řidiče, aby zabránil zranění chodce, který mu při této rychlosti vběhne mezi popojíždějícími vozidly do boku jeho vozidla, považuje (shodně s dovolatelem a státním zástupcem) v dané situaci za nepřiměřený.
Mimo to dle popisu skutkového děje v rozhodnutí soudu prvního stupně nenastala okolnost, že by obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost řízení a nesledoval situaci v provozu, čímž by byla omezena jeho schopnost reagovat na vstupujícího chodce, navíc chodec do obviněného zprava narazil. Je tak třeba vycházet z jeho pochybení, které soudy nižších stupňů spatřují v dostatečném nesnížení rychlosti vzhledem k době a místu nehody. Nutno však poukázat na skutečnost, že znalec označil za rychlost, která by umožnila obviněnému předejít nehodě a zastavit vozidlo před střetem s poškozeným, max. 10 km/h.
Otázkou však je, proč by pro obviněného neměl platit princip omezené důvěry v dopravě, tedy proč by nemohl předpokládat, že chodec splní svoji povinnost podle §54 zákona o silničním provozu a přesvědčí se, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe nebo ostatní účastníky provozu. Jednání obviněného, které lze hodnotit jako předjíždění popojíždějící kolony vozidel, přičemž chtěl dojet do křižovatky a následně odbočit vlevo nelze považovat za porušení dopravních předpisů. Naproti tomu pokud poškozený nevyužil nadchod a rozhodl se přecházet na místě, kde již není vyznačen přechod pro chodce, byl povinen se řídit ustanovením §54 odst. 2 zákona o silničním provozu a přesvědčit se, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Ze strany poškozeného však tato povinnost dodržena nebyla, neboť poškozený při přecházení vozovky neviděl do prostoru za stojícím vozidlem Ford Galaxy, jehož řidič mu přechod vozovky umožnil, přesto poté, co přešel vozovku před tímto stojícím vozidlem, pokračoval rychlou chůzí dále rovně, aniž by se pohledem vlevo přesvědčil, neobjíždí-li stojící vozidlo jiné vozidlo nebo motocykl. Za současného stavu dokazování tak nebylo možno dovodit, že by obviněný porušením dopravních předpisů ztratil možnost využití principu omezené důvěry v dopravě. V případě, že se poškozený jako účastník silničního provozu dopustil takového jednání v rozporu s předpisy a jimi uloženými povinnosti, které svým rozsahem podstatně převyšuje míru povinné opatrnosti škůdce, který jinak svým jednáním nevybočil ze zákonných mezí a naopak se důvodně mohl spoléhat na řádné zachování pravidel ze strany poškozeného, nelze činit obviněného trestně odpovědným, byť by na straně poškozeného nastal škodlivý následek předvídaný zákonem.
Pokud odvolací soud vztáhnul míru opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit, i na místa ležící mimo přechod pro chodce, nelze tento závěr akceptovat. Má-li spočívat jediné porušení povinnosti dovolatele v tom, že míjel ostatní vozidla rychlostí 32 km/h a podle závěru soudu měl jet rychlostí umožňující okamžitou reakci na chodce předcházejícího vozovku mezi stojícími vozidly (znalcem určenou na přibližně 10 km/h), jedná se o pravidlo, které nelze obecně dodržovat, neboť na téměř všech ulicích všech měst parkují řady vozidel.
Z těchto hledisek (jak již uvedeno) je proto namístě považovat dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. Nejvyšší soud tak má za to, že s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění se právní závěry, přijaté soudy na základě jimi ve výroku příslušného rozhodnutí popsaného skutku, nejeví jako přiléhavé a přesvědčivé. Proto také právní posouzení předmětného skutku soudem prvního a druhého stupně za daného stavu věci nelze označit za správné, a proto jeho rozhodnutí trpí vadami, které lze podřadit pod dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na věci přitom nic nemění to, že dovolatel poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, když v této souvislosti lze (pro stručnost) odkázat na závěry plynoucí z citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že za daného stavu věci tak učiněná skutková zjištění potřebná pro úvahy o hmotně právním posouzení předmětného skutku takto neumožnila soudům dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svém rozhodnutí přijaly. Je nutno dodat, že jejich povinností bylo v rámci svého rozhodování vzít v potaz (úplnou) existující judikaturu, která se danou problematikou zabývá a v jejím světle pak také přistoupit k právním závěrům v projednávané věci učiněným.
Pro shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem, který vyslovil jak odvolací soud, tak soud prvního stupně a zrušil proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 44 To 375/2020, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 T 144/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Bude třeba, aby se soud znovu zaobíral otázkou míry a povahy porušení povinností účastníků silničního provozu (tedy zejména zda se jednalo ze strany kteréhokoliv z dotčených subjektů o obecné porušení nezbytné opatrnosti nebo naopak specifického zákonného pravidla, jaká byla ospravedlnitelná očekávání daného účastníka ve vztahu k druhým osobám, tedy chodce vůči řidiči a naopak). Teprve po takovém objasnění je možné dovodit, zda se obviněný dopustil jednání v intencích trestněprávních předpisů či zda má být žalobního návrhu zproštěn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu