ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.273.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 273/2021- 453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 o dovolání obviněného P. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 254/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 17/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 29 T 17/2018, byl obviněný P. U. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
nejméně v době od 1. 1. 2016 do 25. 2. 2016 za využití služebního počítače poškozeného Z. V., nar. XY, zjistil přihlašovací údaje a získal přístup do schránky elektronické pošty poškozeného XY , v úmyslu způsobit poškozenému újmu v této schránce nastavil pravidlo na přeposílání příchozí elektronické komunikace bez vědomí poškozeného do schránky XY , kterou obviněný za tímto účelem založil, dále část elektronické komunikace poškozeného v jeho schránce vymazal a využil informace uložené v této schránce k nákupu internetových domén techmont-czech.cz, techmont-czech.eu a webhostingu Mini, které chtěl poškozený využít pro své obchodní aktivity.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Chomutově obviněnému podle §230 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. V., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 29 T 17/2018, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 254/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
nejméně v době od 9. 2. 2016 do 23. 2. 2016 za využití služebního počítače poškozeného Z. V., narozeného XY, v němž měl otevřený soukromý e-mail, nahlédl do schránky elektronické pošty poškozeného XY a v úmyslu způsobit poškozenému újmu v této schránce dne 13. 2. 2016 nastavil pravidlo přeposílání příchozí elektronické komunikace bez vědomí poškozeného do schránky XY , kterou obžalovaný za tímto účelem založil, dále v době od 9. 2. 2016 do 12. 2. 2016 smazal e-mail od M. P. s nabídkou na objednání internetových domén adresovaný poškozenému v jeho schránce elektronické pošty a využil informace uložené v této schránce k objednání a následné registraci internetové domény techmont-czech.eu, kterou poškozený chtěl využít pro své obchodní aktivity.
5. Za uvedené přečiny Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému podle §230 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře osmnácti měsíců.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. V., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 254/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a současně nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání.
8. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel především v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Namítá, že do počítače poškozeného se žádným nezákonným způsobem „nevloupal“, např. phishingem. Za takové situace nemůže být skutek časově vymezen tak, jak to učinily soudy nižších stupňů. Následně oběma soudům vytýká chybné vymezení doby spáchání skutku, přičemž stran časového vymezení jeho jednání soudem druhého stupně zdůrazňuje, že domény techmontczech.cz a techmont-czech.cz se snažil získat v době předcházející datu 9. 2. 2016. Závěr soudů o nákupu uvedených domén v návaznosti na informace, jež zjistil z e-mailové komunikace poškozeného, proto označuje za chybný. Domény totiž objednal a uhradil (přes poskytovatele domén forpsi.com) ještě v době, kdy se o tom v e-mailu poškozeného nehovořilo. Zpochybňuje také závěr soudů, že smazal e-mail od svědka P.
9. Zdůrazňuje, že dne 13. 2. 2016 vniknul do e-mailové schránky poškozeného, aby zabránil protiprávnímu jednání poškozeného (který podle něj vyváděl zakázky ze společnosti A.-K.), takže jednal v nutné obraně. Pokud policejní orgány na základě trestního oznámení podaného na poškozeného dospěly k závěru, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu ze strany poškozeného, tak tento závěr považuje za mylný. Poukazuje na to, že „v rámci nutné obrany, krajní nouze je třeba vycházet ze subjektivního vnímání osoby, jež se brání, odvrací bezprostředně hrozící, či trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem“ , což se však oba soudy ani nepokusily zjistit (důkazy v tomto směru jako nadbytečné zamítly).
10. Dovolatel rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s jeho odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 12. 1. 2016 ve věci 61496/08 – Bărbulescu proti Rumunsku, který říká, že v rámci kontroly je povoleno monitorovat poštu/komunikaci, která je využívána pro práci, což dne 13. 2. 2016 také udělal. V tomto směru zdůrazňuje, že emailová schránka se svou poštou a počítač samotný neobsahují tajemství ke společnosti A.-K., a kontrola poškozeného byla přiměřená, když zaměstnanec V. (poškozený) vyvíjel nezákonné aktivity.
11. S ohledem na výše uvedené má proto za to, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, když e-mail nepožívá ochrany podle tohoto ustanovení, a současně se nejednalo o dokumenty uchovávané v soukromí. Nenaplnění znaků obou trestných činů, pro které byl odsouzen, dovozuje rovněž z toho, že přečtené e-mailové zprávy dokumentují nezákonnou činnost poškozeného, přístup dovolatele k těmto e-mailům tak nebyl neoprávněný, když to byl právě poškozený, který ponechával otevřenou e-mailovou komunikaci. Obviněný zdůrazňuje, že jednal pouze ve snaze zabránit jednání, kterým poškozený škodil zaměstnavateli.
12. Obviněný následně soudům vytknul porušení zásad spravedlivého procesu vymezených mj. v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“, jakožto i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Současně zmínil zásadu presumpce neviny, a že je to stát, který nese důkazní břemeno (viz ÚS sp. zn. IV. ÚS 260/05). Odkazuje také na skutečnost, že extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 254/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 29 T 17/2018, jakožto i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 103/2021, nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Předně vyslovuje pochybnost ohledně včasnosti podaného dovolání, avšak následně vychází ze závěru, že podání bylo učiněno ve lhůtě.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v souvislosti, kdy dovolatel uvedl, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání (uplatňuje jej tedy v jeho první variantě), tak podle státního zástupce faktický stav této variantě neodpovídá. Odvolací soud totiž podané odvolání řádně přezkoumal, takže nelze hovořit o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku bez věcného projednání. Ke shodnému závěru dospěl i ve vztahu ke druhé variantě uvedeného dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně odvolání obviněného nejen věcně projednal, ale části jeho odvolacích námitek vyhověl a v jeho prospěch upravil skutková zjištění a rozhodl znovu.
16. Stran uplatněné dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel předně napadá proces dokazování a v návaznosti na to rozporuje skutková zjištění (umenšuje rozsah páchané trestné činnosti, vyslovuje výhrady k době páchání, odmítá závěr o jednání ke škodě poškozeného). Takto koncipované námitky však pod uvedený dovolací důvod podle jeho názoru podřadit nelze. V tomto směru doplňuje, že prvostupňový soud provedl všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, odmítnutí návrhů na doplnění dokazování řádně odůvodnil. Jisté nedostatky, kterých se soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů dopustil, pak napravil odvolací soud, když po provedeném dokazování modifikoval skutková zjištění a ve prospěch obviněného zmenšil rozsah páchané trestné činnosti (časový rozsah, závěr o užití dat z e-mailové schránky). Podle státního zástupce učiněným skutkovým závěrům, tak jak jsou uvedeny ve skutkové větě odvolacího soudu a v odstavci 21. jeho odůvodnění, nelze ničeho vytknout.
17. Stran dovolatelovy argumentace uvádí, že e-mailová komunikace byla uchovávána v soukromí e-mailové schránky poškozeného, přičemž obviněný do této schránky nahlédl bez vědomí poškozeného a provedl v ní nezákonné kroky (smazal e-mail a nastavil pravidla pro přeposílání pošty). Obviněný tak nepochybně porušil právo poškozeného chráněné čl. 13 Listiny, které zapovídá porušení listovních tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, stejně jako tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným obdobným zařízením. Právní kvalifikaci podle §183 odst. 1 tr. zákoníku proto považuje za přiléhavou.
18. Totožný závěr zastává i ohledně právní kvalifikace jednání obviněného podle §230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku. Prezentuje obecná východiska pro naplnění uvedeného přečinu, a následně poukazuje na to, že v posuzované věci dovolatel v důsledku nepozornosti poškozeného získal přístup do jeho e-mailové schránky, část dat získaných z elektronické pošty zneužil ke škodě poškozeného, ve schránce provedl zásah, aby mu byla část e-mailové pošty určená poškozenému přeposílána a mohl se s ní seznámit, a přinejmenším jeden e-mail (ten s nabídkou na objednání internetových domén od svědka P.) smazal. Zdůrazňuje, že získat přístup k počítačovému systému lze neoprávněně, ale i oprávněně, když nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu. Stran námitky dovolatele v bodě III. dovolání akcentuje skutečnost, že dovolateli je kladeno za vinu „pouze“ zneužití domény techmot-czech.eu, a nikoli již domén ostatních (viz odst. 17 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem).
19. S notnou dávkou tolerance považuje za právně relevantně uplatněnou námitku obviněného, že jednal v nutné obraně, ve snaze zabránit škodám, které poškozený údajně společnosti A.-K. působil, a jednal tak za okolnosti vylučující protiprávnost. Státní zástupce ji však shledává neopodstatněnou, když nebyla naplněna podmínka nutné obrany, neboť jednání dovolatele nesměřovalo proti přímo hrozícímu ani trvajícímu útoku. Obviněný totiž neoprávněně nahlížel do soukromé e-mailové schránky poškozeného, a to bez jakéhokoliv podezření o hrozícím či trvajícím útoku ze strany poškozeného. Bez samotného neoprávněného nahlédnutí by nemohl nabýt podezření o údajné protiprávní činnosti poškozeného. Současně obviněný ani nevysvětlil, jak konkrétně měl chránit společnost A.-K., úmyslným vymazáním e-mailové zprávy od svědka M. P. Takové jednání podle státního zástupce svědčí spíše o účelové a zlovolné snaze poškodit V., zkomplikovat fungování společnosti TECHMONT CZECH, s. r. o., nikoliv o snaze chránit společnost A.-K. Následně akcentuje, že z e-mailové komunikace muselo být obviněnému jasné, že poškozený zmiňovanou společnost nepoškozuje. Obhajobu označuje za účelovou, když v daném případě absentoval přímo hrozící či trvající útok, a současně, ačkoliv do e-mailové schránky nahlížel v únoru 2016, trestní oznámení na poškozeného bylo podáno až s časovou prodlevou cca tří měsíců. Evidentně tak za podmínek nutné obrany nejednal.
20. Neztotožnil se ani s námitkou dovolatele vztahující se ke zmiňovanému rozhodnutí ESLP, neboť věc projednávaná ESLP a trestní věc dovolatele jsou významně odlišné (jak uvedly oba soudy), a současně ESLP k dovolatelem prezentovanému závěru nedospěl. Obviněný v rámci obhajoby odkazoval na rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci 61496/08, Bărbulescu proti Rumunsku, kdy skutečně senát čtvrté sekce ESLP rozhodl ve smyslu, že práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy porušena nebyla. Věc však následně byla předložena velkému senátu ESLP, který naopak rozsudkem ze dne 5. 9. 2017 v předmětné věci rozhodl tak, že v případě stěžovatele článek 8 Úmluvy chránící právo ochranu soukromého života porušen byl. ESLP v odůvodnění nevyloučil monitoring telefonních hovorů či e-mailů ze zaměstnání, avšak podrobně a striktně vymezil podmínky, jež musí být splněny, aby byl takový zásah legitimní. V posuzované věci byl zásah dovolatele vůči poškozenému neoprávněný a práva poškozeného chráněná Listinou i Úmluvou tak obviněný porušil.
21. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Je nutno zdůraznit, že první z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců §253 tr. ř., resp. stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle §254 tr. ř. nebo §147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tedy musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba uvést, že dovolací soud musí souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V posuzované věci totiž nepřichází v úvahu žádná z variant zvoleného dovolacího důvodu, když odvolací soud podané odvolání řádně projednal v rámci veřejného zasedání konaného dne 23. 9. 2020, přičemž části odvolacích námitek obviněného vyhověl a znovu ve věci rozhodl sám rozsudkem, přičemž upravil skutková zjištění ve prospěch obviněného.
29. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný fakticky spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v tom, že se nejednalo o dokumenty uchovávané v soukromí, že jednal v rámci nutné obrany, v porušení práva na spravedlivý proces a v porušení zásady presumpce neviny.
30. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že byť obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze s výjimkou námitky týkající se naplnění všech znaků skutkové podstaty podle §183 odst. 1 tr. zákoníku (nejednalo se o dokumenty uchovávané v soukromí). Zbývající namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (rozsah páchané činnosti byl užší, doba páchání činnosti byla odlišná, jednání obviněného nesměřovalo ke škodě poškozeného, údajný poškozený svým jednáním poškozoval společnost A.-K.), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci částečně právně relevantně, když uplatňuje námitku nutné obrany (dovolatel fakticky uvádí, že se snažil zabránit protiprávnímu jednání poškozeného vůči společnosti A.-K. a nutnou obranu zmiňuje pouze okrajově), tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek dovolatel jednak vychází z odlišného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů a jednak pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
31. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
32. Obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně provedl výslech všech osob, jež mohly k věci vypovídat (obviněného, poškozeného V., svědků P. a R.), a poté je hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména e-mailové komunikace, úředního záznamu o podání vysvětlení I. K., lokalizace IP adresy, sdělení společností WEDOS Internet, a. s., Seznam.cz, Kabelové televize Kadaň a jiných listin. Následně všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů přesvědčivě rozvedl, když objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 9-11, bod 23. – 24. rozsudku soudu prvního stupně). Současně i odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů obhajobou (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). Nutno konstatovat, že soud prvního stupně závěr o vině obviněného v základu staví na všech provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Soud druhého stupně pak napravil jisté nedostatky rozhodnutí nalézacího soudu, kterých se daný soud dopustil při hodnocení provedených důkazů a formování skutkových zjištění, kdy odvolací soud doplnil sám dokazování a následně zrušil napadené rozhodnutí a modifikoval skutková zjištění, přičemž nutno zdůraznit, že korekci učinil ve prospěch obviněného (zmenšil rozsah spáchané činnosti – ve vztahu k časovému rozpětí a závěru o užití dat z e-mailové schránky XY). Odvolací soud své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedl v rámci podaného dovolání (viz body 10. – 24. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.
33. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné reagovat na určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného.
34. Jak již bylo naznačeno, zdánlivě právně relevantně uplatnil obviněný námitku, že jednal ve snaze zabránit poškozenému v jednání, jež poškozovalo společnost A.-K., jinak řečeno, že jednal v rámci nutné obrany podle §29 tr. zákoníku (pozn. nutnou obranu zmiňuje dovolatel na str. 5 svého podání). Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace, která je velmi stručná, považuje za vhodné nejprve předestřít určitá obecná východiska. Podstatou nutné obrany podle §29 tr. zákoníku je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Podmínkou nutné obrany je odvrácení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být tedy jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, podmínkou subsidiarita, jediné omezení spočívá v tom, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok a také se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 15 v sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984).
35. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace ve vztahu k namítanému jednání v nutné obraně je třeba zdůraznit, že by se skutečně mohlo navenek jevit, že obviněný uvádí právně relevantní argumentaci, nicméně jeho námitky jsou pouze skutkového charakteru, když se dovolatel snaží prosadit vlastní verzi události, kterou ovšem mají soudy nižších stupňů za vyvrácenou (viz str. 10-11 rozsudku soudu prvního stupně, bod 22. rozsudku soudu druhého stupně). Obviněný při formulování této námitky v podstatě vychází ze svojí verze události spočívající v tom, že V. jednal tak, aby poškodil společnost A.-K. a obviněný se mu v tomto pouze snažil zabránit. Takovými námitkami obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
36. Nad rámec shora uvedeného je vhodné konstatovat, že pokud obviněný nesouhlasí s argumentací soudů nižších stupňů ohledně jednání poškozeného vůči společnosti A.-K., kdy soudy na základě výsledků šetření Policie ze spisu PČR KŘP ÚK OO Chomutov, sp. zn. KRPU-135212/ČJ-20204-0381 vyhodnotily, že poškozený svým jednáním nijak nepoškozoval uvedenou společnost (Okresní státní zastupitelství v Lounech rozhodlo usnesením o odložení věci), tak ze strany obviněného se opětovně jedná jen o nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení důkazů. Přesto je třeba uvést, že tomuto hodnocení jednání poškozeného V. odpovídá i odůvodnění zmiňovaného usnesení Okresního státního zastupitelství o odložení věci, ze kterého je patrné, že v případě tvrzení vyvedení zakázky společnosti FK Technik, s. r. o., měla společnost A.-K. čistý zisk z postoupení ve výši minimálně 900.000 Kč (viz bod 21., str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně). Tvrzení dovolatele, že vyvádění zakázek jistě společnost A.-K. poškozovalo, tak evidentně neodpovídá skutečnosti.
37. Rovněž je třeba akcentovat, že podmínkou nutné obrany je jednání pachatele proti přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku, obviněný však v okamžiku, kdy neoprávněně začal nahlížet do soukromé e-mailové schránky poškozeného, neměl vůbec žádné podezření o hrozícím či trvajícím útoku ze strany poškozeného, což ani sám netvrdí. Pokud by sám obviněný o své vůli neoprávněně nenahlédnul do pošty poškozeného, nemohl by nabýt podezření o (údajné) protiprávní činnosti poškozeného (bylo prokázáno, že se poškozený nedopouštěl žádné trestné činnosti). Jinak řečeno, aby vůbec bylo možné uvažovat o nutné obraně ze strany dovolatele, musel by tento mít relevantní informace o protiprávní činnosti poškozeného před nahlédnutím do e-mailu poškozeného, a současně by obviněný svým jednáním musel v daný moment odvracet určitý přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného. V okamžiku, kdy dovolatel nahlížel do e-mailové schránky poškozeného, však o žádné údajné trestné činnosti poškozeného neměl povědomí a zároveň když nastavoval pravidlo pro přeposílání pošty na e-mailovou adresu XY však zjevně k žádnému takovému přímému útoku na zájem chráněný trestním zákonem nedocházelo. Na tomto místě se sluší zdůraznit, že sám obviněný ve své výpovědi při hlavním líčení řekl: „Přenastavení pošty jsem provedl z vlastního popudu. Za následek to mělo to, že jsem se dostal k informacím, kdy mi bylo jasné, z komunikace, že pan V. vyvádí zakázky…“ (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 320 verte), dovolatel tak evidentně v době, kdy nahlížel do pošty poškozeného a nastavoval v ní přeposílání e-mailů nevěděl o žádné údajné protiprávní činnosti poškozeného, neboť jak sám uvedl, tyto informace nabyl až následně. Navíc není pochyb o tom, že obviněný do soukromé pošty poškozeného nahlížel již od 4. 1. 2016, kdy z předložených e-mailů je nepochybné, že poškozený v té době jednal o založení společnosti s názvem TECHMONONT CZECH, s. r. o. (viz spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 33 Cm 59/2016), přičemž informace o tom, že poškozený jedná o založení společnosti, nemohly vést obviněného k odůvodněnému závěru, že poškozený páchá vůči společnosti A.-K. trestnou činnost. V dané souvislosti nelze rovněž opomenout i to, že trestní oznámení na poškozeného pro jeho údajnou trestnou činnost ke škodě společnosti A.-K. bylo podáno až dne 23. 5. 2016 (viz bod 21., str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), tedy s časovou prodlevou tří měsíců. Dovolatel tak zjevně v době, kdy začal páchat trestnou činnost neměl podezření, že by poškozený svým jednáním mohl společnost nějak poškodit, neboť v opačném případě by trestní oznámení na V. bylo učiněno bezprostředně poté, co obviněný poprvé nahlédl do e-mailové komunikace poškozeného a nejpozději dne 13. 2. 2016 (tento den byla založena e-mailová schránka XY a bylo nastaveno přeposílání pošty poškozeného), kdy prokazatelně nastavil pravidlo pro přeposílání příchozí elektronické komunikace poškozeného do jím zřízené e-mailové schránky.
38. Rovněž je vhodné poukázat na absenci vysvětlení ze strany dovolatele, jakým způsobem chtěl ochránit společnost A.-K., když vymazal e-mailové zprávy od svědka M. P. s nabídkou na objednání internetové domény a následném zaregistrování internetové domény techmont-czech.eu. Již takové jednání nesvědčí o ochraně zmiňované společnosti, ale jedná o snaze poškodit V., respektive snahu ztížit fungování nově založené společnosti TECHMONT CZECH, s. r. o. Je proto evidentní, že ani tuto část jednání dovolatele nelze vyhodnotit jako učiněnou v rámci nutné obrany.
39. Stran namítaného chybného časového vymezení skutku, odkazuje Nejvyšší soud na náležité odůvodnění soudu druhého stupně (viz bod 12. – 19., str. 5-7 rozsudku), jež časové ohraničení skutku oproti soudu prvního stupně upravil a tuto modifikaci vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Nutno dodat, že odvolací soud se v souvislosti s touto úpravou zabýval i otázkou, kdy obviněný činil kroky k objednání jednotlivých domén, což se projevilo ve skutkových zjištěních (zjištěné informace využil jen k registraci internetové domény techmont-czech.eu) a tím, zda a kdy došlo k vymazání nejméně jednoho e-mailu ze soukromé pošty poškozeného.
40. Pokud jde o odkaz dovolatele na rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci 61496/08 – Bărbulescu proti Rumunsku, tak tento lze považovat za nepřípadný. Je sice skutečností, že v tomto rozsudku ESLP dospěl k závěru, že práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy porušena nebyla, avšak věc tímto rozhodnutím u ESLP neskončila. Na žádost stěžovatele byla totiž věc předložena velkému senátu ESLP, který rozsudkem ze dne 5. 9. 2017 ve věci 61496/08, Bărbulescu proti Rumunsku, vyhodnotil, že v tomto konkrétním případě byl článek 8 Úmluvy chránící právo na ochranu soukromého života stěžovatele porušen. ESLP v odůvodnění konečného rozsudku poukázal na to, že telefonní hovory či e-mailovou komunikaci zaměstnance může zaměstnavatel sledovat, avšak zdůraznil nezbytné dodržení určitých podmínek pro takový postup, aby existovaly záruky proti zneužití monitorovací aktivity ze strany zaměstnavatelů. Mezi tyto podmínky patří: (a) zda byl zaměstnanec o možnosti monitorování a jeho samotném výkonu předem informován; (b) jaký byl rozsah monitorování a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance, kdy je zásadní rozdíl mezi sledováním toku komunikace a jejího obsahu; (c) zda měl zaměstnavatel legitimní důvody ospravedlňující monitorování probíhající komunikace a následné nahlédnutí do ní; (d) zda zaměstnavatel mohl uplatnit méně invazivní zásah do soukromí než přímé nahlédnutí do komunikace zaměstnance; (e) jaké byly výsledné dopady monitorování na zaměstnance; a (f) zda měl zaměstnanec k dispozici adekvátní záruky, zejména zda zaměstnavatel mohl sledovat obsah komunikace jen po výslovném předchozím upozornění zaměstnance. Z uvedeného je evidentní, že konečné rozhodnutí ESLP nelze ve vztahu k posuzované věci hodnotit jako přiléhavé, neboť poškozený nebyl předem informován o sledování své e-mailové komunikace, obviněný k takovému postupu ani neměl žádný legitimní důvod, a současně dovolatel rozhodně nebyl v pozici zaměstnavatele poškozeného. Lze tak dospět k jedinému závěru, a to, že zásah obviněného byl jednoznačně neoprávněný, přičemž dovolatel porušil práva obviněného chráněná Listinou (čl. 13) i Úmluvou.
41. Ve vztahu k právně relevantně uplatněné námitce obviněného, kdy podle jeho názoru posuzovaným jednáním nedošlo k naplnění znaků trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, neboť e-mail poškozeného nepožíval ochrany podle tohoto ustanovení, když se nejednalo o dokumenty uchovávané v soukromí, je třeba konstatovat, že s tímto postojem obviněného nelze souhlasit.
42. Trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně poruší tajemství listiny nebo jiné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, počítačových dat anebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí jiného tím, že je zveřejní, zpřístupní třetí osobě nebo je jiným způsobem použije. Objektem tohoto trestného činu je listovní tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a dokumentů uchovávaných v soukromí , zaručené článkem 13 Listiny, který zahrnuje ochranu listovního tajemství i tajemství jiných písemností a záznamů bez ohledu na to, zda jsou uchovávány v soukromí nebo jsou zasílány poštou nebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. K trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení nestačí pouze narušení soukromí poškozeného, provedené tím, že se další osoba neoprávněně seznámí s tajemstvím, tedy obsahem listiny nebo jiné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, počítačových dat anebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí, pokud po tomto seznámení toto tajemství nezveřejní, nezpřístupní ani nepoužije jiným způsobem, k ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, k jeho poškození v podnikání nebo jinému majetkovému poškození, k poškození v jeho zaměstnání, k narušení jeho rodinných vztahů, nebo naopak ke svému obohacení či získání jiné výhody apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1820–1823 s).
43. E-mailové zprávy jsou nepochybně daty uchovávanými v soukromí, ve smyslu ustanovení §183 odst. 1 tr. zákoníku, když e-mailová schránka je zabezpečena heslem, právě z toho důvodu, aby byla přístupná pouze omezenému počtu osob (pouze osobám, které zmiňované přístupové heslo znají). Skutečnost, že trestněprávní ochrany podle ustanovení §182 a §183 tr. zákoníku o trestných činech porušení tajemství dopravovaných zpráv a porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí požívají i e-mailové zprávy je patrná i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2012. Nutno zdůraznit, že právní ochrany požívá obsah dopravované zprávy, ne však samotná e-mailová adresa.
44. Byť se obviněný snaží naznačit, že e-mailová komunikace poškozeného byla veřejně přístupná, neboť se jednalo o předsmluvní dokumentaci, a současně poškozený nechal e-mailovou komunikaci otevřenou ve svém počítači ve své kanceláři, tak nelze dospět k závěru o veřejně přístupné e-mailové komunikaci poškozeného. I touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ve zmiňovaném stanovisku trestního kolegia, přičemž soud zdůraznil, že e-mailové zprávy a jejich obsah posílaný prostřednictvím internetu nejsou veřejně přístupné. Každá e-mailová schránka, do níž jsou doručovány zprávy, je chráněna jedinečným přístupovým heslem a samotné e-maily jsou uchovávány na serverech, ke kterým nemají neoprávněné osoby přístup. E-mailová komunikace tak probíhá mezi subjekty, které mají předmětnou e-mailovou adresu, jinak daný typ komunikace možný není. Tato adresa je chráněna heslem, které si každý uživatel volí podle svého uvážení. K obsahu korespondence si mohou legálně zjednat přístup pouze odesílatel a příjemce, popř. omezený okruh osob činných pro poskytovatele připojení. Soud dospěl k závěru, že pokud jsou e-mailové zprávy zasílány ze soukromých schránek, chráněných heslem či adresou, vždy konkrétnímu příjemci do opět chráněné soukromé schránky, chráněné opět heslem, bez jehož znalosti nelze obsah přeposílané korespondence zpřístupnit, nelze v takovém případě považovat za splněnou podmínku veřejné přístupnosti.
45. Z uvedeného je tak patrné, že obviněný svým jednáním porušil tajemství e-mailových zpráv poškozeného, přičemž přinejmenším v jednom případě použil informace, jež získal z uvedených emailů, aby poškodil zájmy poškozeného V. Právní kvalifikace jednání dovolatele podle §183 odst. 1 tr. zákoníku je proto zcela přiléhavá.
46. Stran námitky nenaplnění znaků trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku, když obviněný namítá, že se nejednalo o neoprávněný přístup, považuje dovolací soud za nutné uvést následující.
47. Přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému a data uložená v počítačovém systému neoprávněně vymaže, v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu. Objektivní stránku uvedeného trestného činu podle odst. 2 zmiňovaného ustanovení naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, přičemž zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d). Základní skutková podstata uvedená v odstavci 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo. Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je až zvláště přitěžující okolností podle odstavce 3, způsobení těchto účinků pak zvláště přitěžující okolností podle odstavce 4. Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd). Neoprávněným užitím dat se pak rozumí jakákoliv nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2307–2309 s). Jinak vyjádřeno, pro naplnění skutkové podstaty podle §230 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby přístup pachatel k počítačovému systému nebo nosiči informací získal neoprávněně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 781/2017). Navíc v dané věci se sice jednalo o počítač firmy, ovšem v případě e-mailové schránky XY se jednalo o soukromou e-mailovou adresu poškozeného, takže nebyla určena pro veřejnost, obviněný do e-mailové schránky vstoupil neoprávněně, čehož si byl obviněný vědom, a přesto si tuto soukromou korespondenci přečetl a následně nastavil pravidlo pro přeposílání soukromé korespondence poškozeného na e-mailovou adresu, kterou si za účelem seznámení s obsahem této soukromé korespondence záměrně a bez vědomí poškozeného zřídil. Skutečnost, že poškozený nechal svoji e-mailovou schránku otevřenou, obviněného nijak neopravňovala k tomu, aby do ní nahlížel a ze strany obviněného se tedy jednalo o přístup neoprávněný.
48. Lze tedy uzavřít, že přestože se obviněný dovolává svého oprávněného přístupu k e-mailové komunikaci poškozeného (snažil se zabránit protiprávnímu jednání poškozeného, a současně byl monitoring e-mailové komunikace s odkazem na výše uvedené rozhodnutí ESLP možný a poškozený nechal otevřenou e-mailovou komunikaci), z čehož dovozuje to, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tak komentářová literatura v tomto směru hovoří jednoznačně. Nezáleží na tom, zda obviněný přístup získal oprávněně nebo neoprávněně. Je tedy nerozhodné, zda dovolatel získal přístup k e-mailovým zprávám poškozeného v důsledku sledování e-mailové komunikace zaměstnance zaměstnavatelem (jak však bylo uvedeno výše, uvedená judikatura ESLP se na posuzovaný případ nevztahuje, obviněný není zaměstnavatelem poškozeného, a současně monitoring e-mailu poškozeného nebyl legitimní z řady důvodů, v podrobnostech viz výše), neboť tento trestný čin může spáchat i osoba, jež se k počítačovému systému a nosiči informací dostala oprávněně. V daném případě není vůbec rozhodná otázka, proč nebo z jakého důvodu osoba získala přístup k počítačovému systému, proto je irelevantní i argumentace obviněného, že chtěl poškozenému zabránit v jeho protiprávním jednání (jak však bylo uvedeno výše, poškozený se žádného protiprávního jednání vůči společnosti A.-K. nedopouštěl) a že poškozený nechal svoji e-mailovou komunikaci otevřenou. Pro tuto právní kvalifikaci je rozhodné následné jednání, tedy co pachatel s daty uloženými v počítačovém systému udělá. V aktuálně posuzované věci je proto stěžejní, že dovolatel po získání přístupu do e-mailové schránky poškozeného část dat získaných z této e-mailové schránky zneužil ke škodě poškozeného, ve schránce provedl neoprávněný zásah spočívající v přeposílání e-mailové pošty určené poškozenému na e-mail XY tak, aby se obviněný s obsahem této pošty mohl seznámit, a minimálně jeden e-mail (e-mail obsahující nabídku na objednání internetových domén doručený poškozenému od svědka M. P.) smazal. Jednání dovolatele proto bezpochyby naplňuje všechny znaky uvedeného trestného činu.
49. Ve vztahu k poznámce dovolatele, týkající se porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
50. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný uplatnil dovolací argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice částečně právně relevantním způsobem, kdy se ovšem jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
51. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podané dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu