ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.335.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 335/2021- 620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 6 To 79/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 10 T 4/2020, byl obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný D. K. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – zahnutého nože typu „karambit“ celkové délky 22 cm, s délkou čepele 11 cm, s pouzdrem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
- poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, částku ve výši 74.920 Kč,
- poškozenému L. R., nar. XY, bytem v XY, náhradu bolestného ve výši 139.406,40 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 15.462 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. R. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 10 T 4/2020, podal státní zástupce a obviněný D. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 6 To 79/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný D. K. byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 7. 10. 2019 v době kolem 19.15 hodin v Brně, v katastrálním území XY, na chatě evidenční číslo XY, na pozemku parcelní číslo XY, po předchozí neshodě ohledně vrácení krabičky cigaret, napadl L. R., nar. XY, obžalovaný udeřil tupým koncem - očka zahnutého nože karambit, délky 220 mm se zakřivenou čepelí délky 110 mm, poškozeného do týlní krajiny hlavy a do nosu, načež poškozený chatu opustil a odešel přibližně 50 metrů směrem k ulici XY na křižovatku místních cest, tam poškozený odložil věci na zem a vysvlékl se do půli těla, obžalovaný poškozeného po krátké chvíli následoval, došel rychlým krokem ke stojícímu poškozenému, chytili se s poškozeným za oděv a přetahovali se, načež obžalovaný sedmkrát udeřil poškozeného předmětným nožem do levé poloviny těla, srozuměn s tím, že opakovaný útok takovým předmětem, střední intenzitou, do hrudníku a břicha, může způsobit vážnou poruchu zdraví, tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému řeznou ránu v oblasti pravé tváře velikosti 2 cm a hloubky 5 mm, laločnatou řeznou ránu na nose velikosti 5 cm s obnaženou chrupavkou septa, řeznou ránu na bradě velikosti 2 cm a hloubky 5 mm, 3 řezné rány v oblasti levé poloviny hrudníku, horní délky 6,5 cm, pronikající kůží, podkožím, fascií a svalem, pod ní ránu délky 21 cm podél kosti žebra s identickým postižením, a ránu délky 23 cm s průnikem do dutiny břišní a zasažením dolního laloku levé plíce do hloubky 2 cm s krvácením a únikem vzduchu do hrudní dutiny, a dále řeznou ránu velikosti 10 cm tvaru písmene „Y“ na levém lokti, které omezovaly poškozeného bolestivostí, nutností podrobit se operačnímu zákroku, setrvat 5 dnů v hospitalizaci a v domácí léčbě dodržovat klidový režim.“
Za uvedené jednání byl obviněný D. K. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – zahnutého nože typu „karambit“ celkové délky 22 cm, s délkou čepele 11 cm, s pouzdrem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
- poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, částku ve výši 74.920 Kč,
- poškozenému L. R., nar. XY, bytem v XY, náhradu bolestného ve výši 139.406,40 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 15.462 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. R. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 6 To 79/2020, podal následně obviněný D. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku ani s výší uloženého trestu. Dle obviněného správná trestněprávní kvalifikace odpovídá ustanovení §146a tr. zákoníku. Výše trestu obviněnému uložená je poté v intencích nesprávné kvalifikace skutku rovněž zatížena vadou. Svědectvím poškozeného L. R. u hlavního líčení, konaného dne 1. 7. 2020, bylo prokázáno, že poškozený byl iniciátorem konfliktu před chatou, tj. v místě spáchání za vinu kladeného skutku. Poškozený obviněného dle výsledků dokazování před chatou napadl ve chvíli, kdy se obviněný skláněl pro černou tašku značky Puma, které byl vlastníkem a kterou mu poškozený odcizil. Obviněný byl napaden ve chvíli, kdy byl vůči poškozenému zcela pasivní a nekonfliktní. To vše za stavu, kdy byl poškozený pod vlivem drog, jak sám u hlavního líčení doznal. Z dokazování rovněž vyplynulo, že v předmětné tašce měl poškozený drogu uloženou v injekčních stříkačkách. To vše zřejmě umocnilo agresivní atak vůči pasivnímu obviněnému, kterému ve chvíli, kdy se pro tašku sehnul, přetáhl přes hlavu oděv tak, že obviněný ničeho neviděl, a začal jej násilím tlouct. Obviněný přitom poškozeného nikterak nedržel, byl v danou chvíli ve stavu hlubokého strachu o vlastní život, pročež pod tíhou situace použil nůž, který měl v danou chvíli u sebe. Obviněný neměl v úmyslu poškozenému vzít život, nebo mu způsobit ublížení na zdraví. S ohledem na výše prezentované jednal v pohnutce mysli svírán obavou o vlastní život. To vše pod náporem ataku poškozeného, který mu odcizil věci z jeho osobního vlastnictví, obviněného bezdůvodně napadl a byl přitom pod vlivem omamné látky. Z uvedených důvodů nesouhlasí s hmotněprávní kvalifikací za vinu kladeného skutku a má za to, že skutek měl být posouzen jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
Nelze se podle něj nadto ztotožnit s hodnocením, že poškozeného sedmkrát udeřil do levé poloviny těla. Je přitom nutno vést akcent k ráně, která penetrovala plíci poškozeného, jelikož pouze na základě této rány je možné usuzovat na trestněprávní kvalifikaci těžkého ublížení na zdraví, kterou odvolací soud shledal. Dokazováním v soudním řízení bylo prokázáno, že těžká újma na zdraví nenastala. Ve věci nedošlo ke vzniku vážné poruchy zdraví, buď v podobě zmrzačení, ztráty nebo podstatného oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitých orgánů nebo zohyzdění nebo delší dobu trvající poruchy zdraví. Proto nebylo možné posuzované jednání kvalifikovat jako dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví. Pro všechny uvedené příčiny má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou nesprávné právní kvalifikace skutku a je přesvědčen, že posuzovaný skutek měl být správně kvalifikován jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a tr. zákoníku. S ohledem na všechny prezentované okolnosti zároveň nesouhlasí ani s výší uloženého trestu a je přesvědčen o jeho nepřiměřené výši. V návaznosti na výše uvedené tedy obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 6 To 79/2020 zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. K tomu opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, že jednal pod „náporem ataku poškozeného“, který byl iniciátorem konfliktu. Odlišné skutkové zjištění soudů (že atak poškozeného zdaleka nebyl tak výrazný) považuje dovolatel za nesprávné a namítá extrémní rozpor mezi ním a provedeným dokazováním. Nesouhlasí s tím, že by se jednalo o trestný čin dokonaný a uložený trest považuje za nepřiměřený. S námitkou mírnějšího právního posouzení skutku podle §146a tr. zákoníku se zabýval již nalézací soud. Dovolatel ve svém odvolání od této námitky upustil. Pokud ji nyní opakuje ve svém dovolání, nezbývá než plně odkázat na citovanou argumentaci nalézacího soudu. Dovolatel ovšem shora uvedenou námitku opřel o jiná skutková zjištění, než jaká učinily soudy. Již nalézací soud v odstavcích 26-29 odůvodnění svého rozsudku podrobně a za užití logických argumentů popsal, z jakých důkazů a jakými úvahami učinil skutkový závěr, že iniciátorem a agresorem byl dovolatel a nikoliv poškozený. Odvolací soud v odstavci 21 odůvodnění svého rozsudku tyto úvahy jen dílčím způsobem korigoval, když dovolatele označil za agresora, nikoliv však za iniciátora. S přiléhavým dovětkem, že z hlediska právní kvalifikace jednání dovolatele „je nepodstatné to, kdo byl prvotním iniciátorem konfliktu“. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním samy o sobě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním – viz odst. 23 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018. Takovou námitku sice dovolatel vyslovil, avšak v podrobnostech k ní jen předložil alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K tomu státní zástupce poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Obdobně ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3137/2016 Ústavní soud uvedl, že k extrémnímu rozporu dojde, „…postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování“. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017 považoval „…za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem“. Shodně viz např. také odst. 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. 7 Tdo 219/2020. Pokud tedy dovolatel dovozuje svůj nesouhlas s právním posouzením skutku pouze z alternativních skutkových zjištění, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Státní zástupce dále konstatuje, že s jistou rezervou by dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly odpovídat námitky dovolatele, že se nejednalo o zločin dokonaný. Dovolatel tím brojí proti právnímu názoru, který odvolací soud rozvedl v odstavcích 30-34 odůvodnění svého rozsudku. Proti této podrobné argumentaci podepřené judikaturou Nejvyššího soudu se vyslovuje dovolatel v několika stručných větách. Argumentaci odvolacího soudu ovšem považuje státní zástupce za zcela přesvědčivou a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
Dovolatel nakonec, opět s mimořádnou stručností, nesouhlasí ani s výší uloženého trestu a je přesvědčen o jeho nepřiměřené výši. K tomu je nutno předně připomenout rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07: „S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Zde lze uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne již z poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – viz zejména rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 a 8 Tdo 1694/2016. Takovou námitku však dovolatel neuvedl. V této části proto dovolání nemůže odpovídat uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, aniž by byl dán důvod k posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. K.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, bez bližší specifikace odstavce. K tomu opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, a sice že jednal v pohnutce mysli svírán obavou o vlastní život, pod náporem ataku poškozeného, který byl iniciátorem celého konfliktu.
Nejvyšší soud uvádí, že mírnějšího právního posouzení skutku podle §146a tr. zákoníku se domáhal již obhájce obviněného ve své závěrečné řeči u hlavního líčení dne 27. 8. 2020. Nalézací soud se s touto námitkou vypořádal v odstavci 40 odůvodnění svého rozsudku konkrétní a přesvědčivou argumentací a uzavřel, že neshledal žádné omluvitelné pohnutky obviněného. Obviněný si počínal sebevědomě, nebyl u něj vidět strach, úlek ani zmatek, v žádném okamžiku se nezdálo, že by se obával o svůj život, nebo zmatkoval. V projednávaném případě není možné ani poukázat na žádné předchozí zavrženíhodné chování poškozeného. Ten si pouze přivlastnil tašku značky Puma, nicméně tento počin nebyl takového rozsahu, aby mohl být považován za zavrženíhodné jednání, které by ospravedlnilo následný fyzický útok obviněného. Námitku obviněného, že skutek měl být posouzen jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku lze proto považovat za zjevně neopodstatněnou.
K další námitce obviněného, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, protože dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že těžká újma na zdraví poškozenému nevznikla, Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci Vrchního soudu v Olomouci v bodě 30-34 odůvodnění jeho rozsudku, s níž se plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že za těžkou újmu na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku považuje vážná porucha zdraví, nebo jiné vážné onemocnění, za současného splnění některého z kritérií uvedených v ustanovení §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Konkrétně za poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. V posuzovaném případě byla poškozenému způsobena mimo jiné zranění v oblasti levé poloviny hrudníku, spočívající ve způsobení řezné rány délky 23 cm s průnikem do dutiny hrudní a zasažením dolního laloku levé plíce do hloubky 2 cm. V souvislosti s tímto zraněním znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve svém posudku výslovně uvedl, že se jednalo o zranění bezprostředně ohrožující život poškozeného. V předmětné věci je tedy třeba zranění poškozeného hodnotit komplexně, kdy za poškození důležitého orgánu je zde třeba považovat nejen samotné poranění plíce, ale s tím bezprostředně související otevření dutiny hrudní v důsledku bodnořezného kanálku, v důsledku čehož docházelo ke krvácení a úniku vzduchu do levé polohrudniční dutiny, takže hrozil kolaps levé plíce a vdechování krve do dýchacích cest. Z výše uvedeného je zřejmé, že poškozený utrpěl zranění, které zcela nepochybně ohrožovalo jeho život. Jednalo se tedy o závažnou poruchu zdraví způsobenou právě porušením důležitého orgánu.
K tomu lze s odkazem na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodat, že pokud odvolací soud vypustil z popisu skutku (oproti tomu jak byl uveden ve výroku rozsudku nalézacího soudu) text počínající slovy „ke způsobení těžké újmy nedošlo díky shodě náhodných okolností, poskytnutí specializované odborné lékařské pomoci a obraně poškozeného“, jednalo se o vypuštění úvahy právní a nikoliv o změnu skutkových zjištění, neboť samotný popis jednotlivých zranění se tímto vypuštěním nezměnil a z ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmé, že pojem „těžká újma“ je pojmem trestního práva hmotného a nikoliv neprávním termínem sloužícím k popisu konkrétních skutkových okolností. Výše uvedeným námitkám obviněného proto nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi poškozeného L. R., svědeckých výpovědí svědků T. K., T. K., P. a M. V. a dalších listinných důkazů, zejména ze znaleckého posudku ze soudního lékařství, týkajícího se zdravotního stavu poškozeného. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nesouhlasí s výší uloženého trestu a je přesvědčen o jeho nepřiměřenosti.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku obviněného proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soud, kde tento v odstavcích 36-44 logicky a přesvědčivě odůvodnil druh i výši uložených trestů. Ve shodě s názorem krajského soudu hodnotil chování obviněného jako naprosto neadekvátní dané situaci. Obviněný se sice dostal do sporu s poškozeným, na jehož vyvolání se poškozený sám aktivně spolupodílel, nicméně následně dal obviněný průchod agresi a zraňujícímu útoku, který byl, co se způsobu jím zvoleného útoku týče, naprosto nepřiměřený z hlediska dosavadního průběhu konfliktu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu