ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.424.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 424/2021-759
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 8 To 367/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 65/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 19 T 65/2020, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
za zdaňovací období let 2011 až 2015 jako fyzická osoba s přiděleným DIČ: XY, v úmyslu krátit daň, záměrně nepodával daňová přiznání k dani z příjmu a poté co byl k jejich podání v roce 2015 vyzván správcem daně, nepřiznal k dani z příjmu fyzických osob úroky z úvěrů a půjček, které poskytoval fyzickým a právnickým osobám na základě smluv o úvěru a půjčkách, které uzavřel s:
F. S., narozeným XY, se kterým uzavřel smlouvy číslo 1/2011 ze dne 25. 1. 2011 se zapůjčením částky 500 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 19 000 Kč na účet č. XY, dále smlouvu o úvěru číslo 1a/2011 ze dne 27. 7. 2011 se zapůjčením částky 500 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 19 000 Kč na účet č. XY,
R. V., narozeným XY, se kterým na úvěrované straně společně s M. a K. V., uzavřel smlouvu o úvěru číslo 12/2010 ze dne 29. 11. 2010 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 12 500 Kč měsíčně, splatných na účet XY, dále smlouvu o úvěru číslo 12/2011 ze dne 29. 11. 2011 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 13 166 Kč měsíčně na účet XY, smlouvu o půjčce ze dne 25. 4. 2014 na částku 1 200 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 60 000 Kč na účet XY,
M. P., narozeným XY, společně s dalšími dvěma osobami, uzavřel smlouvu 3/1MP/2011 ze dne 24. 11. 2011 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 45 000 Kč na účet XY,
Š. S., narozeným XY na úvěrované straně společně s manželkou M., uzavřel smlouvu ze dne 11. 9. 2013 na částku 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 40 000 Kč na účet XY,
se společností Housing Invest, s. r. o., IČ: 24662518, se sídlem Růžová č. p. 950, 110 00 Praha (dále jen „spol. Housing Invest“), uzavřel smlouvu o úvěru číslo 11020 ze dne 16. 11. 2010 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 11 667 Kč na účet XY, smlouvu o úvěru číslo 11096 ze dne 19. 3. 2014 se zapůjčením částky 800 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 15 200 Kč na účet XY,
kdy k dani z příjmu fyzických osob nepřiznal přijatý výnos z těchto úroků, konkrétně:
za zdaňovací období roku 2011 přijaté úroky od F. S., v sedmnácti platbách v celkové výši 186 656 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY a XY, které byly připsány na účet V. M. číslo XY, dále přijaté úroky od R. V. ve dvanácti splátkách ve výši 155 000 Kč, uhrazené bezhotovostně z V. účtu č. XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od společnosti Housing Invest ve čtrnácti platbách ve výši 216 004 Kč, hrazených z účtu společnosti Housing Invest č. XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, kam si je obviněný M. D. ve všech případech nechal zasílat, kdy za zdaňovací období roku 2011 M. D. vůbec nepodal daňové přiznání, a tedy nepřiznal obdržené úroky v celkové výši 557 660 Kč, čemuž odpovídá zkrácená daň ve výši 83 640 Kč,
za zdaňovací období roku 2012 přijaté úroky od F. S., v sedmi platbách ve výši 59 363 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY a XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. v deseti platbách ve výši 465 000 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY, XY a XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. ve dvanácti splátkách v celkové výši 157 992 Kč, uhrazené bezhotovostně z V. účtů č. XY a XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od M. P. ve dvanácti platbách v celkové výši 495 000 Kč, uhrazené bezhotovostně z účtů společností LUX-STAV, s. r. o., č. XY a NEJSTAVA, s. r. o., č. XY, na účet V. M. č. XY, kam si je obviněný M. D. nechal zasílat, kdy za zdaňovací období roku 2012 podal M. D. daňové přiznání, ve kterém byl uveden pouze dílčí základ daně z kapitálového majetku ve výši 205 996 Kč, kdy tato částka odpovídala příjmům od společnosti Housing Invest, a zamlčel další úroky v celkové výši 1 177 355 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši 171 165 Kč,
za zdaňovací období roku 2013 přijaté úroky od F. S., uhrazené v sedmi platbách ve výši 44 000 Kč bezhotovostně z účtu S. č. XY, na účet č. XY majitele M. D., přijaté úroky od spol. Housing Invest, hrazené ve dvaadvaceti platbách ve výši 245 328 Kč z účtu společnosti Housing Invest č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. uhrazené ve třech platbách ve výši 120 000 Kč bezhotovostně z účtu Š. S. č. XY na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené ve dvanácti splátkách ve výši 157 992 Kč bezhotovostně z účtu R. V. č. XY, na účet V. M. č. XY, kdy za zdaňovací období roku 2013 M. D. podal daňové přiznání s uvedením nulového dílčího základu daně, nepřiznal úroky v celkové výši 567 320 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši 51 480 Kč,
za zdaňovací období roku 2014 přijaté úroky od spol. Housing Invest, s. r. o., hrazené v třiceti pěti platbách ve výši 443 992 Kč z účtu společnosti č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. uhrazené ve dvanácti platbách ve výši 480 000 Kč bezhotovostně z účtu Š. S. č. XY na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené v devíti platbách ve výši 118 494 Kč, bezhotovostně z účtu R. V. č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené z účtu č. XY v sedmi platbách a z účtu M. V. č. XY ve třech platbách v celkové výši 399 498 Kč, bezhotovostně na účet M. D. č. XY, vedený u Expobank CZ, a. s., kdy za zdaňovací období roku 2014 M. D. podal daňové přiznání s uvedením nulového dílčího základu daně, a nepřiznal úroky v celkové výši 1 441 984 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši ve výši 161 685 Kč,
za zdaňovací období roku 2015 přijaté úroky od R. V. uhrazené z účtu č. XY a účtu č. XY ve dvaceti sedmi platbách a z účtu M. V. č. XY v jedné platbě v celkové výši 405 328 Kč bezhotovostně na účet M. D. č. XY, vedený u Expobank CZ a.s., kdy v daňovém přiznání z příjmu fyzických osob za rok 2015 M. D. uvedl příjmy v celkové výši 443 862 Kč (odpovídající příjmu od spol. Housing Invest), byť reálně přijaté úroky činily částku 844 190 Kč, kdy částku 400 328 Kč (rozdíl mezi přijatými a přiznanými úroky) v daňovém přiznání nepřiznal, čemuž odpovídá zkrácená daň ve výši 60 045 Kč,
a tímto pokračujícím jednáním M. D. krátil ve větším rozsahu daň, kdy výše krácené daně z příjmu fyzických osob ze záměrně nepřiznaných příjmů z kapitálového majetku podle §8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů za zdaňovací období let 2011-2015 činí částku 528 015 Kč.
2. Za uvedený zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, uložil okresní soud obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále soud za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy podle §68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činí 1 000 Kč, celkem tedy 300 000 Kč. Pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 19 T 65/2020, podali obviněný i státní zástupce odvolání. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Obviněný odvoláním napadl všechny výroky prvostupňového rozhodnutí. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 8 To 367/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu (správně přečinu) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
za zdaňovací období let 2011 až 2015 jako fyzická osoba s přiděleným DIČ: XY, v úmyslu krátit daň, záměrně nepodával daňová přiznání k dani z příjmu a poté co byl k jejich podání v roce 2015 vyzván správcem daně, nepřiznal k dani z příjmu fyzických osob úroky z úvěrů a půjček, které poskytoval fyzickým a právnickým osobám na základě smluv o úvěru a půjčkách, které uzavřel s:
F. S., narozeným XY, se kterým uzavřel smlouvy číslo 1/2011 ze dne 25. 1. 2011 se zapůjčením částky 500 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 19 000 Kč na účet č. XY, dále smlouvu o úvěru číslo 1a/2011 ze dne 27. 7. 2011 se zapůjčením částky 500 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 19 000 Kč na účet č. XY,
R. V., narozeným XY, se kterým na úvěrované straně společně s M. a K. V., uzavřel smlouvu o úvěru číslo 12/2010 ze dne 29. 11. 2010 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 12 500 Kč měsíčně, splatných na účet XY, dále smlouvu o úvěru číslo 12/2011 ze dne 29. 11. 2011 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 13 166 Kč měsíčně na účet XY, smlouvu o půjčce ze dne 25. 4. 2014 na částku 1 200 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 60 000 Kč na účet XY,
M. P., narozeným XY, společně s dalšími dvěma osobami, uzavřel smlouvu 3/1MP/2011 ze dne 24. 11. 2011 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 45 000 Kč na účet XY,
Š. S., narozeným XY na úvěrované straně společně s manželkou M., uzavřel smlouvu ze dne 11. 9. 2013 na částku 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 40 000 Kč na účet XY,
se společností Housing Invest, s. r. o., IČ: 24662518, se sídlem Růžová č. p. 950, 110 00 Praha (dále jen „spol. Housing Invest“), uzavřel smlouvu o úvěru číslo 11020 ze dne 16. 11. 2010 se zapůjčením částky 1 000 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 11 667 Kč na účet XY, smlouvu o úvěru číslo 11096 ze dne 19. 3. 2014 se zapůjčením částky 800 000 Kč, se stanoveným měsíčním splácením úroků ve výši 15 200 Kč na účet XY,
kdy k dani z příjmu fyzických osob nepřiznal přijatý výnos z těchto úroků, konkrétně:
za zdaňovací období roku 2011 přijaté úroky od F. S., v sedmnácti platbách v celkové výši 186 656 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY a XY, které byly připsány na účet V. M. číslo XY, dále přijaté úroky od R. V. ve dvanácti splátkách ve výši 155 000 Kč, uhrazené bezhotovostně z V. účtu č. XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od společnosti Housing Invest ve čtrnácti platbách ve výši 216 004 Kč, hrazených z účtu společnosti Housing Invest č. XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, kam si je obviněný M. D. ve všech případech nechal zasílat, kdy za zdaňovací období roku 2011 M. D. vůbec nepodal daňové přiznání, a tedy nepřiznal obdržené úroky v celkové výši 557 660 Kč, čemuž odpovídá zkrácená daň ve výši 83 640 Kč,
za zdaňovací období roku 2012 přijaté úroky od F. S., v sedmi platbách ve výši 59 363 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY a XY, které byly připsány na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. v deseti platbách ve výši 465 000 Kč, uhrazené bezhotovostně ze S. účtů č. XY, XY a XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. ve dvanácti splátkách v celkové výši 157 992 Kč, uhrazené bezhotovostně z V. účtů č. XY a XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od M. P. ve dvanácti platbách v celkové výši 495 000 Kč, uhrazené bezhotovostně z účtů společností LUX-STAV, s. r. o., č. XY a NEJSTAVA, s. r. o., č. XY, na účet V. M. č. XY, kam si je obviněný M. D. nechal zasílat, kdy za zdaňovací období roku 2012 podal M. D. daňové přiznání, ve kterém byl uveden pouze dílčí základ daně z kapitálového majetku ve výši 205 996 Kč, kdy tato částka odpovídala příjmům od společnosti Housing Invest, a zamlčel další úroky v celkové výši 1 177 355 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši 171 165 Kč,
za zdaňovací období roku 2013 přijaté úroky od F. S., uhrazené v sedmi platbách ve výši 44 000 Kč bezhotovostně z účtu S. č. XY, na účet č. XY majitele M. D., přijaté úroky od spol. Housing Invest, hrazené ve dvaadvaceti platbách ve výši 245 328 Kč z účtu společnosti Housing Invest č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. uhrazené ve třech platbách ve výši 120 000 Kč bezhotovostně z účtu Š. S. č. XY na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené ve dvanácti splátkách ve výši 157 992 Kč bezhotovostně z účtu R. V. č. XY, na účet V. M. č. XY, kdy za zdaňovací období roku 2013 M. D. podal daňové přiznání s uvedením nulového dílčího základu daně, nepřiznal úroky v celkové výši 567 320 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši 51 480 Kč,
za zdaňovací období roku 2014 přijaté úroky od spol. Housing Invest, s. r. o., hrazené v třiceti pěti platbách ve výši 443 992 Kč z účtu společnosti č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od Š. S. uhrazené ve dvanácti platbách ve výši 480 000 Kč bezhotovostně z účtu Š. S. č. XY na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené v devíti platbách ve výši 118 494 Kč, bezhotovostně z účtu R. V. č. XY, na účet V. M. č. XY, přijaté úroky od R. V. uhrazené z účtu č. XY v sedmi platbách a z účtu M. V. č. XY ve třech platbách v celkové výši 399 498 Kč, bezhotovostně na účet M. D. č. XY, vedený u Expobank CZ, a. s., kdy za zdaňovací období roku 2014 M. D. podal daňové přiznání s uvedením nulového dílčího základu daně, a nepřiznal úroky v celkové výši 1 441 984 Kč, kterým odpovídá zkrácená daň ve výši ve výši 161 685 Kč,
za zdaňovací období roku 2015 přijaté úroky od R. V. uhrazené z účtu č. XY a účtu č. XY ve dvaceti sedmi platbách a z účtu M. V. č. XY v jedné platbě v celkové výši 405 328 Kč bezhotovostně na účet M. D. č. XY, vedený u Expobank CZ, a. s., kdy v daňovém přiznání z příjmu fyzických osob za rok 2015 M. D. uvedl příjmy v celkové výši 443 862 Kč (odpovídající příjmu od spol. Housing Invest), byť reálně přijaté úroky činily částku 844 190 Kč, kdy částku 400 328 Kč (rozdíl mezi přijatými a přiznanými úroky) v daňovém přiznání nepřiznal, čemuž odpovídá zkrácená daň ve výši 60 045 Kč,
a tímto pokračujícím jednáním M. D. krátil ve větším rozsahu daň, kdy výše krácené daně z příjmu fyzických osob ze záměrně nepřiznaných příjmů z kapitálového majetku podle §8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů za zdaňovací období let 2011-2015 činí částku 528 015 Kč.
4. Za uvedený přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře sto padesáti denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činí 2 000 Kč, celkem tedy 300 000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 8 To 367/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Dovolatel namítá nesprávné vyhodnocení otázky započtení plateb, když z hlediska hmotného práva mu totiž nic nebránilo v tom, aby přijaté platby od jednotlivých dlužníků započetl na jistinu. Úrok i jistina byly splatné ve stejném okamžiku, proto mohl učinit volbu a platbu započíst na jistinu. Dlužníci přistoupili k započtení svých plateb na jistinu podpisem dodatku, což bylo projevem autonomie vůle stran. V bankovních příkazech nebyly identifikovány předmětné platby jako splátky jistiny, úroků z půjčky, smluvních či zákonných úroků z prodlení, některé platby byly označeny pouze jako splátka úvěru. Skutečnost, že se neoznačené platby shodovaly s dohodnutou měsíční splátkou úvěru, nemůže automaticky znamenat, že se jednalo o úroky z úvěrů či půjček. Není vyloučeno, že si nemusel pamatovat přesné výše dohodnutých splátek úroků, a proto si je započetl oproti jistině.
7. Následně uplatňuje námitku nesprávného vyhodnocení otázky podstatného omylu, jež shledává v tom, že jej měl svědek F. S. při uzavírání smlouvy o úvěru uvést v omyl. S odkazem na vedené insolvenční řízení proti tomuto svědkovi, a současně s ohledem na zahájení trestního stíhání pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které bylo zastaveno jen s ohledem na úmrtí svědka, obviněný poukazuje na nedůvěryhodnosti svědka F. S. Má tudíž za to, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o úvěru je neplatné a neplatné je tudíž i ujednání smluvních stran týkající se placení jistiny a úroku. Vrácení plnění z neplatného právního úkonu pak považuje za plnění na jistinu, nikoliv úrok.
8. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů rovněž nevypořádaly s jeho námitkou, zda poskytnutá půjčka není daňově uznatelným nákladem, jelikož se jedná o náklad nutně vynaložený k dosažení příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona ř. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Uznává své povědomí o §8 odst. 5 tohoto zákona, avšak toto ustanovení považuje za diskriminační. Tento postup totiž nepřiměřeně zvýhodňuje jednu skupinu osob (tj. zapůjčitelé) na úkor jiných a je tudíž nepřeměřeným zásahem do č. 1, 4 odst. 3, 4, č. 11 odst. 1, 5 Listiny).
9. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů ohledně formy zavinění. Rozhodnutí soudů neobsahují žádné konkrétní skutečnosti na základě, kterých by šlo formu zavinění dovodit, a současně neobsahují úvahu nad tím, zda se měl dopustit daného jednání v úmyslu přímém či nepřímém. Zmiňuje, že po doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2011-2015 veškeré daně uhradil, z čehož vyvozuje závěr o maximálně nedbalostní formě zavinění. Současně dodává, že v oblasti daňových norem je laikem, a proto mohl předpokládat, že se při stanovení daňového základu daně z příjmů fyzických osob vychází z obecného pravidla spočívající ve zdanění rozdílu mezi příjmy a výdaji.
10. Obviněný se dovolává dále nesprávného posouzení otázky naplnění podmínek účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku. Prezentuje názor, že škodlivému následku zamezil či jej napravil, když doplatil veškeré daně z příjmů fyzických osob ihned poté, co nabyla právní moci rozhodnutí o platebních výměrech na tyto daně, a nejednal tak v domnění, že mu hrozí trestní stíhání a úhradu provedl zcela dobrovolně. V tomto směru cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98.
11. Dále uvádí, že pokud soudy neshledaly podmínky pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti, měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť byl citelně postihnut už v rámci řízení před finančním úřadem. Poukazuje na skutečnost, že kromě doměřených daní uhradil i značné penále, takže uhradil nedoplatek na daních ve výši 144 780 Kč, úroky z prodlení ve výši 157 470 Kč a pokuty ve výši 8 662 Kč. Za situace, kdy mu nebyly uhrazeny jistiny z půjček, byl pro něho postih ze strany finančního úřadu již velmi citelný a představuje zásadní zásah do jeho majetkové sféry.
12. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. §39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu a výše trestu, přičemž zdůrazňuje, že z pohledu trestního práva je osobou bezúhonnou, které poskytnuté půjčky či úvěry nevygenerovaly žádný majetkový prospěch, neboť dlužníci obviněnému neuhradili v plné míře ani jistinu. Uložený peněžitý trest je tak pro něj likvidační, s ohledem na to, že v současnosti je příjmem obviněného pouze invalidní důchod. V daných souvislostech se uložený trest jeví jako nadbytečný a naprosto neúčelný. Podle dovolatele uložený peněžitý trest představuje nepřiměřený zásah do jeho ústavně chráněného práva obviněného na ochranu majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 8 To 367/2020, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 8. 3. 2021 (č. l. 742). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 187/2021 nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný pouze opakuje svou argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uplatněnými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů, jejichž závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně lze bez výhrad odkázat. Zdůrazňuje, že dovolatel je usvědčován dostatečným množstvím na sebe navzájem navazujících usvědčujících důkazů – listinnými důkazy, výpověďmi svědků M. V., R. V., F. S., které soud po pečlivém hodnocení shledal věrohodnými a které jsou podporovány dalšími důkazy. Stran rozhodnutí soudů obou stupňů neshledává žádné pochybení, s jejich závěry se plně ztotožňuje a odkazuje na dostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí.
15. Podle státní zástupkyně dovolatel směřuje své námitky proti hodnocení důkazů a snaží se dát provedeným důkazům odlišný obsah. Uplatněné námitky tak vychází z vlastní verze skutkového děje. Námitka nesprávného vyhodnocení otázky započtení plateb uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jelikož se jejím prostřednictvím obviněný domáhá přezkumu skutkových zjištění. Shodně se vyjádřila k námitce posouzení otázky podstatného omylu, neboť obviněný pouze popírá spáchání předmětného skutku s odkazem na neplatnost právního jednání. Dodává, že v posuzované věci nebyl obviněný uveden svědkem v omyl, když měl reálnou představu o všech rozhodných skutečnostech, od nichž se odvíjela možnost a výše zkrácení daně z příjmu fyzických osob. V daných souvislostech státní zástupkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 5 Afs 22/2011, ve kterém tento soud judikoval, že není vyloučeno, že tatáž skutečnost může být pohledem jednoho odvětví práva podstatnou a pohledem odvětví druhého nerozhodnou, a obě odvětví tak mohou věc posuzovat odlišně. Pokud tedy byla smlouva v určitém zdaňovacím období dodržována, a strany si poskytly vzájemná plnění, která mezi sebou žádným způsobem nezpochybňují, pak není pro daňové řízení v daném období absolutní neplatnost smlouvy z občanskoprávního hlediska podstatná.
16. Stran argumentace týkající se půjčky jako daňově uznatelného nákladu, zdůrazňuje, že obviněný v době, kdy půjčky poskytoval (v letech 2011-2015) nedisponoval živnostenským oprávněním, neboť živnostenské oprávnění získal až 3. 7. 2015. V době poskytování půjček tak nejednal v rámci podnikatelské činnosti, takže v tomto směru se proto státní zástupkyně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně (bod 111. rozsudku). Pokud dovolatel považuje ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb., za diskriminační, tak se jedná pouze o subjektivní pocit obviněného, a tudíž se touto námitkou dále nezabývala.
17. Ve vztahu k námitce nesprávného vyhodnocení formy zavinění poukazuje na to, že i tato námitka dovolatele směřuje proti skutkovým zjištěním. Stran explicitního nevyjádření formy úmyslného jednání pachatele odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016, podle kterého se nejedná o důvod pro kasaci, je-li konkrétní forma zavinění odvoditelná z učiněných skutkových zjištění. V posuzované věci je pak z odůvodnění soudů patrné, že dovolatel se posuzovaného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což lze dovodit i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 108. rozsudku).
18. Jako důvodnou neshledává ani námitku nepoužití institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku. Připouští, že v určitých případech může být dobrovolnost pachatele shledána i v dodatečném zaplacení daně, ale v předmětné věci nešlo o to, že by ke zkrácení daně došlo v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, sporného charakteru zdanitelných plnění apod. Obviněný záměrně zamlčel kapitálové příjmy podle §8 zákona č. 586/1992., správci daně a pouze vyčkával, zda uvedené skutečnosti správce daně odhalí. Zaplacení daňového nedoplatku v takovém případě vylučuje dobrovolnost jednání pachatele, tudíž vylučuje aplikaci ustanovení týkající se účinné lítosti. Nehledě na to, že k úhradě došlo až za dvanáct dní, a to po zamítnutí odvolání obviněného, v dalším odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 113. rozsudku). Dodává, že obviněný sice uhradil doměřenou daň, nikoliv však všechnu zkrácenou daň (daňová kontrola byla za období 2012-2015, ale zkrácení daně je obviněnému kladeno za vinu v letech 2011-2015), proto se státní zástupkyně domnívá, že k odstranění škodlivého následku nedošlo.
19. Nedůvodnou posoudila státní zástupkyně i námitku aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy požadavku na využití zásady subsidiarity trestní represe. Vyhodnotila, že jednání obviněného se nijak nevymyká běžně se vyskytujícím případům přečinu zkrácení daně. Způsob jednání a další okolnosti (obviněný jednal delší dobu, celková výše daňového úniku je 528 015 Kč, tj. přesahuje hranici většího rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku) vypovídají o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti. Stran argumentace týkající se zaplacení penále před finančním úřadem, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1193/2020.
20. Nesouhlasí ani s chybným posouzením ustanovení §39 tr. zákoníku, kdy obviněný fakticky namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Předestírá, že taková námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému. Dovolateli byl totiž uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce trestní sazby stanovené zákonem. Uložený druh trestu pak soud druhého stupně řádně zdůvodnil, přičemž vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu §39 tr. zákoníku.
21. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se posouzení podmínek tzv. účinné lítosti a subsidiarity trestní represe. Zdánlivě právně relevantně uplatnil dovolatel námitku týkající se posouzení formy zavinění, neboť fakticky se obviněný touto cestou domáhá změny skutkových zjištění a až následně usiluje o změnu právního posouzení skutku, resp. formy zavinění.
28. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že primárně obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Téměř veškerá argumentace obviněného totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění (přijaté platby byly splátkou jistiny, svědek S. uvedl obviněného v omyl, poskytnutá půjčka je daňově uznatelným nákladem). Obviněný své námitky tedy směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění soudů nižších stupňů, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
29. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 98. – 114. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně a náležitě zabýval obhajobou obviněného, když přesvědčivě objasnil, jaké důkazy dovolatele usvědčují. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Na tomto místě je vhodné uvést, že v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 5. – 6., rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, byť lze připustit, že stručněji. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
30. Nad rámec tohoto závěru je možno stručně ve vztahu k námitkám, které sice nenaplňují zvolený dovolací důvod, za vhodné uvést následující. Obviněný opakovaně namítá započtení plateb na jistinu. V tomto směru je třeba uvést, že soud prvního stupně přesvědčivě objasnil, na základě, jakých důkazů obhajobě obviněného nepřisvědčil (viz úvahy ohledně rozporuplné výpovědi obviněného, výpovědi svědků, listinné důkazy), přičemž jeho závěry jsou zcela logické. V tomto směru Nejvyšší soud ještě dodává, že skutečně nelze pominout, že obviněný se snažil působit na svědky v rámci řízení před finančním úřadem (M. V., R. V., F. S.), aby uvedli, že spláceli jistinu, nikoliv úroky, přičemž věrohodnost jejich výpovědi odpovídají výše plateb, které zcela odpovídající dohodnutým úrokům. Skutečnost, že tyty platby nebyly označeny v bankovních příkazech jako platba úroků je nerozhodná, když z výpovědi svědků není pochyb o tom, že se jednalo o platby úroků, čemuž nakonec odpovídá pravidelnost těchto plateb a jejich výše odpovídající sjednaným úrokům. Současně nelze také pominout, i jistou nelogičnost tvrzeného jednání obviněného, který podle vlastního půjčuje opakovaně některým ze svědků vysoké finanční částky podle vlastního tvrzení nezúročené, ačkoliv tito mu nejsou schopni vrátit ve stanovených lhůtách předchozí půjčky (např. svědek V.). Pokud obviněný namítá, že mu nic nebránilo v tom, aby si splátky započítal jako splátky jistiny, tak je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že po celou dobu, kdy měla být páchaná předmětná trestná činnost, samotný obviněný tyto splátky považoval za splátky úroků z poskytnutých úvěrů, stejně jako svědci, se kterými byly smlouvy o úvěru uzavřeny, a že teprve poté, co byl skutek spáchán, tedy došlo k dokonání trestné činnosti, a o celou záležitost se začal zajímat finanční úřad, začal tvrdit, že se jednalo o splátky jistiny nikoliv o splátky úroků a následně veden snahou zakrýt porušení zákona o dani z příjmu a svoji spáchanou trestnou činnost, došlo k vytvoření dohod se svědky, na které se obviněný odvolává. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z pohledu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je rozhodující ekonomický důvod existence závazku, tj. jeho kauza, tedy z toho, jaký byl právní důvod zasílání splátek v době, kdy byly zasílány na předmětný účet, nikoliv následná jednání obviněného, kterým se po spáchání trestné činnosti pokusil prostředky civilního práva změnit důvody poskytnutí těchto splátek, a proto byla se svědky uzavřena dohoda o změně úvěrové smlouvy (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 1 Afs 58/2011). Proto nelze námitkám obviněného přisvědčit.
31. Stran namítaného uvedení obviněného v omyl ze strany svědka S. je třeba zdůraznit, že se ze strany soudů nejednalo o nesprávné vyhodnocení podstatného omylu (citace obviněného). Není pochyb o tom, že dovolatel měl představu o všech rozhodných skutečnostech týkajících se finanční situace svědka. Jednak vícero svědků vypovědělo, že obviněný ani nijak nezjišťoval jejich možnosti splácet poskytnutý úvěr (viz výpovědi svědků M. V., R. V., F. S.), a současně je třeba akcentovat, že podle výpovědi svědka S., byl tento v době sjednání smluv v dobré finanční situaci, přičemž problémy nastaly až v průběhu splácení druhého úvěru, o čemž nakonec svědčí skutečnost, že první úvěr byl uhrazen včetně úroku, jak připustil i sám obviněný. Navíc je třeba zdůraznit, že samotné zahájení trestního stíhání svědka S. pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nelze interpretovat tak, že se trestné činnosti dopustil (trestní stíhání bylo podle tvrzení obviněného zastaveno z důvodu úmrtí svědka), takže se jedná jen o tvrzení obviněného, které nebylo nijak relevantně doloženo. Nadto je třeba zdůraznit, že otázka absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, je otázkou, kterou jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (viz; např. nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09). Jak ovšem vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010–180, ani absolutně neplatný soukromoprávní úkon ještě a priori neznamená, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Jinak vyjádřeno, ačkoliv netvoří sféra daňového práva a práva občanského či obchodního zcela oddělené právní sféry, není vyloučeno, že tatáž skutečnost může být pohledem jednoho odvětví práva podstatnou a pohledem odvětví druhého nerozhodnou, a obě odvětví tak mohou věc posuzovat odlišně, či dokonce nezávisle na sobě. Pokud tedy smlouva o úvěru byla reálně v určitém zdaňovacím období dodržována, tak případná absolutní neplatnost smluv, na základě, kterých bylo plněno, z hlediska občanskoprávního hlediska, není pro daňové řízení podstatná (viz přim. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 5 Afs 22/2011). O takovou situaci se v dané věci jednalo.
32. Nejvyšší soud považuje za vhodné se rovněž vyjádřit stručně k otázce posouzení věrohodnosti svědka F. S. Obecně v souvislosti s otázkou zpochybňování věrohodnosti tohoto svědka považuje Nejvyšší soud za vhodné především konstatovat, že se jedná o procesní námitku, která jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento prezentovaný závěr je třeba ovšem uvést, že v projednávané věci obviněného soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru o věrohodnosti tohoto svědka (viz bod 107. rozsudku), neboť jeho výpověď koresponduje s dalšími provedenými důkazy, především s uzavřenými smlouvami, zajištěnými SMS zprávami i s výpisy z účtů. Jinak vyjádřeno, výpověď tohoto svědka nestojí osamoceně, ale je dotvářena řetězcem důkazů, které ji potvrzují. Nakonec o stejném způsobu jednání dovolatele vypovídají i ostatní svědci, což nepochybně podporuje závěr o věrohodnosti svědka S. Z tohoto důvodu lze mít tedy za to, že věrohodnost svědka byla bezpochyby doložena.
33. Stran otázky posouzení půjčky jako daňově uznatelného nákladu, je třeba nejprve zdůraznit, že obviněný v okamžiku sjednání smluv (v letech 2011-2015) nevlastnil živnostenské oprávnění, když své živnostenské oprávnění na „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“ získal až ke dni 3. 7. 2015. Jelikož v době uzavírání smluv nebyl podnikatelem, nemohl jednat v rámci podnikatelské činnosti, a úroky z úvěru nemohly být příjmem z podnikání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 7 Afs 35/2005) a tudíž mu nemohly vzniknout daňově uznatelné náklady ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Pokud jde o námitku diskriminačního ustanovení §8 odst. 5 zákona o daních z příjmů, podle kterého nelze za výdaj považovat půjčku, tak se jedná o subjektivní pocit obviněného, který není předmětem tohoto řízení a nezakládá ani přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, když navíc nějaká bližší argumentace zcela absentuje. Obecně je třeba jen uvést, že jisté odlišnosti týkající se daně z příjmu fyzických osob a právnických osob, např. z pohledu daňových uznatelných nákladů, jsou vyjádřeny ve výši daňové povinnosti.
34. Zdánlivě právně relevantně uplatnil dovolatel námitku stran posouzení formy zavinění, ovšem fakticky se obviněný jejím prostřednictvím snaží prosadit vlastní verzi skutkových zjištění, a až následně namítá nesprávné vyhodnocení formy zavinění. Proto tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto je možno stručně uvést, že platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971) a chápe se jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
35. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je zapotřebí úmysl, přičemž postačuje prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b)]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2432).
36. Přestože jak již bylo naznačeno, námitka obviněného ohledně nedostatku subjektivní stránky není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, tak je třeba odkázat na skutková zjištění vyjádřena ve skutku, ze kterých se podává, že obviněný úmyslně nepodával daňová přiznání a na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodě 108. rozsudku, ve kterém blíže rozvádí skutečnosti, na základě, kterých dospěl k závěru, že obviněný úmyslně nepodával daňová přiznání v úmyslu zkrátit daň. V tomto směru lze připustit, že v popisu skutku mohlo být naplnění subjektivní stránky vyjádřeno pregnantněji, ovšem popis skutku spolu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, je dostačující v tom směru, aby byly seznatelné úvahy soudu prvního stupně stran naplnění subjektivní stránky. Stran argumentace dovolatele, týkající se explicitního nevyjádření toho, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém je nutno předestřít, že toto není důvodem pro zrušení rozhodnutí, pokud je konkrétní forma zavinění odvoditelná z učiněných skutkových zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 431/2010). Je třeba zdůraznit, že v posuzovaném případě je z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zjevná forma zavinění v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 108. rozsudku soudu prvního stupně), byť tato není výslovně v odůvodnění rozsudku vyjádřena. Lze tedy uzavřít, že naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně podle §240 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém je patrné, z úvahy soudu, podle které v případě obviněného existoval vnitřní vztah k následku jeho jednání. V tomto směru musí dovolací soud souhlasit se soudem prvního stupně, neboť za situace, kdy obviněný v několika letech vůbec nepodal daňové přiznání, peníze si nechal zasílat na bankovní účet vedený na jméno tehdejší přítelkyně V. M., se kterým disponoval výhradně dovolatel, a současně obviněný začal žádal svědky, aby mu platili úroky v hotovosti, jelikož nechtěl mít pohyby na účtu, a následně se snažil svědky ovlivňovat ve vztahu k jejich výpovědi u finančního úřadu, je patrné, že dovolatel jednal tak, aby uvedené výnosy před správcem daně zatajil nebo ukryl. Dovolatel tak nepochybně jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
37. Jak již bylo naznačeno, právně relevantně uplatnil obviněný námitky týkající se účinné lítosti a subsidiarity trestní represe.
38. Stran posouzení otázky naplnění podmínek účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku považuje dovolací soud za vhodné, uvést následující. Ustanovení §33 tr. zákoníku vymezuje účinnou lítost tak, že trestní odpovědnost za trestné činy, které zde jsou taxativně vymezeny (mimo jiné i trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku), zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Proto, aby se jednalo o účinnou lítost, musí jít o dokonaný trestný čin a pachatel musí dobrovolně splnit některou z alternativ uvedených v písm. a), a b) uvedených v §33 tr. zákoníku.
39. Dobrovolnost je klíčovou podmínkou možnosti aplikace ustanovení o účinné lítosti. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Dobrovolnost podle §33 vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu (srov. SR, 1999-3., č. 56 a přiměřeně též R 7/2007). Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin apod. (srov. NS 1/2001-T 14.). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska bezprostředně ještě nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. R 35/2001). Rozhodnutí však není dobrovolné , jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (srov. R 2/1965) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 446-447).
40. V daných souvislostech považuje dovolací soud za vhodné nejprve uvést, že z okolností posuzovaného případu je patrná nikoliv dobrovolnost úhrady daně ze strany obviněného. Dovolatel totiž splnil svou daňovou povinnost (dne 29. 10. 2018) až na základě výsledků daňové kontroly (platební výměry ze dne 28. 8. 2017 a rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství v XY o zamítnutí odvolání obviněného ze dne 17. 10. 2018), a to v době, kdy, již byly prokazatelně zahájeny úkony trestního řízení (záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vydán dne 1. 6. 2018). Na takovou úhradu nelze podle judikatury Nejvyššího soudu nahlížet jako na dobrovolnou, neboť pokud pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť dokonce ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně ze své vlastní vůle, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v okamžiku zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 35/2001 a č. 45/2007 Sb. rozh. tr.) [srov usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012].
41. V tomto směru Nejvyšší soud souhlasí s vyjádřením Nejvyššího státního zástupce, když má shodně za to, že úhrada daně nebyla ze strany obviněného dobrovolná. Obviněný totiž správci daně záměrně zamlčel kapitálové příjmy a po zahájení daňové kontroly vyčkával, zda správce daně odhalí jeho zamlčené příjmy, když dokonce činil aktivní kroky k tomu, aby své kapitálové příjmy zatajil (viz výpovědi svědka S., V.), takže již z tohoto jeho postupu je zřejmé, že se nejednalo z jeho strany toliko o nesprávný výklad zákona o dani z příjmu. Dovolatel uhradil svou daňovou povinnost, jak již bylo konstatováno, až po zamítnutí jeho odvolání ze strany odvolacího finančního ředitelství v XY ze dne 17. 10. 2018, konkrétně až 29. 10. 2018. Tedy až dvanáct dnů po konečném rozhodnutí o výši daně, a současně to bylo již v době, kdy obviněný věděl o zahájení úkonů trestního řízení vůči jeho osobě, když dne 23. 10. 2018 podával vysvětlení na Policii ČR v předmětné věci a věděl, že reálně hrozí jeho trestní stíhání. S ohledem na výše uvedené je proto v posuzované věci vyloučena dobrovolnost úhrady daně, tedy dobrovolnost odstranění škodlivého následku, a proto není použití ustanovení §33 tr. zákoníku na posuzovanou věc přiléhavé. Dovolací soud se tak plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (srov. bod 113. rozsudku), námitka obviněného tak není důvodná.
42. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že byl citelně postihnut už v rámci řízení před finančním úřadem (penále), a tudíž není na místě aplikovat na jeho osobu normy trestního práva.
43. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
44. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
45. Nejvyšší soud ještě považuje za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého: „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Současně lze připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
46. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že skutečnost, že obviněný byl již postihnut před finančním úřadem, když mu kromě povinnost uhradit zkrácenou daň, bylo uloženo penále a pokuta, nehraje v posuzovaném případě žádnou roli. Pokud totiž došlo ke spáchání trestného činu, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1193/2020).
47. Obviněný, jak se podává z jeho dovolání, se fakticky snaží naznačit, že skutečnost, že zaplatil vyměřenou daň a penále, snižují společenskou škodlivost daného jednání natolik, že by mělo být v dané věci aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje skutečnost, že jednání obviněného se žádným způsobem nevymyká běžně se vyskytujícím případům přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Z okolností předmětné věci nevyplývají žádné výjimečné skutečnosti, jež by vylučovaly možnost uplatnění trestní represe. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že společenskou škodlivost jednání obviněného nepochybně zvyšuje skutečnost, že v důsledku jednání obviněného škodlivý následek nastal, dovolatel se posuzovaného jednání dopouštěl v letech 2011 až 2015, tedy dlouhou dobu, a celková výše škody výrazně přesahuje zákonnou hranici většího rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, když výše krácené daně z příjmu fyzických osob ze záměrně nepřiznaných příjmů z kapitálového majetku podle §8 zákona č. 586/1992. Sb., o daních z příjmů činí částku 528 015 Kč. Lze proto mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Samotná skutečnost, že obviněný uhradil penále a pokutu, které mu byly uloženy finančním úřadem, nemůže snižovat společenskou škodlivost jeho jednání do té míry, že by bylo na místě použit subsidiaritu trestní represe, když předně uložení penále a pokuty je předvídatelný následek porušení norem finančního práva, které se vztahuje jednak na situaci, kdy nedošlo k spáchání trestné činnosti, ale i situaci, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti, jedná o sankci sui generis, která primárně postihuje porušení norem finančního práva bez ohledu, zda došlo ke spáchání trestní činnosti či nikoliv.
48. Argumentací týkající se nesprávného právního posouzení ustanovení §39 tr. zákoníku dovolatel napadá uložený peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, který při výši denní sazby 2 000 Kč činí celkem 300 000Kč, jež s ohledem na jeho majetkové poměry považuje za likvidační a s ohledem na předchozí postih v rámci řízení před finančním úřadem považuje za nadbytečný. Dovolatel tak fakticky namítá nepřiměřený trest. Ve vztahu k nemožnosti domáhat se zrušení napadeného rozhodnutí pouze s odkazem na nepřiměřeně přísný uložený trest lze předně zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07.
49. K argumentaci obviněného, je dále třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
50. Vzhledem ke shora uvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného ohledně uloženého trestu podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.). Nad tento prezentovaný závěr lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem, když peněžitý trest může soud podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložit, jestliže pachatel pro sebe úmyslným trestným činem získal majetkový prospěch, tento trest lze podle §53 odst. 2 tr. zákoníku uložit pachateli i samostatně a výměra peněžitého trestu byla stanovena v souladu s ustanovením §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. V rámci úvah o trestu se soud druhého stupně zabýval všemi okolnostmi týkajícími se obviněného. Ve svých úvahách o trestu soud zohlednil dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, jakožto i ke skutečnosti, že vyčíslenou daň obviněný správci daně zaplatil. Na druhé straně obviněnému přitěžuje výše způsobené škody a doba, po kterou páchal trestnou činnost. Nelze opomenout, že dovolatel se posuzovanou trestnou činností snažil získat majetkový prospěch, uložený peněžitý trest tak byl zcela na místě. Soud druhého stupně při ukládání trestu tak zjevně respektoval příslušná zákonná ustanovení, zejména ustanovení §38, §39, §41 a §42 tr. zákoníku. Nelze tedy činit závěr o tom, že by v případě dovolatele šlo o trest nepřiměřený či snad likvidační, když navíc, jak již bylo naznačeno, námitky obviněného nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Pokud obviněný namítá, že mu půjčky nevygenerovaly žádný zisk, tak tato argumentace je zcela nepodstatná. Přesto lze jen pro jistou vhodnost zmínit, že obviněný jen na úrocích z předmětných úvěrů získal částku 4 144 647 Kč, což nepochybně svědčí o tom, že cílem jeho jednání (poskytování úvěru) byl majetkový prospěch, ze kterého úmyslně nehradit daň z příjmu.
51. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
52. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu