ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.745.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 745/2021-984
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Valdicích, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 10 To 119/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1.], zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2.] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku [(jednání pod bodem 3.], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. a) v období ode dne 9. 5. 2019 ve 20:10 hodin do 10. 5. 2019 v 10:19 hodin v XY bez svolení majitelky účtu Z. K., nar. XY, použil platební kartu České spořitelny a.s., číslo XY, vystavenou na jméno Z. K., k výběru finančních prostředků z bankomatu a takto neoprávněně vybral ke škodě poškozené Z. K., nar. XY, v pěti případech z jejího účtu částku celkem 13 500 Kč, přičemž dne 10. 5. 2019 obžalovaný současně v několika prodejnách na území Teplic za použití uvedené platební karty bez svolení Z. K. zakoupil spotřební zboží v celkové hodnotě 23 210 Kč, a takto získané finanční prostředky a věci použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozeným manželům Z. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, škodu v celkové výši 36 710 Kč,
b) dne 24. 5. 2019 v době od 10:20 hodin do 10:25 hodin v XY, ulice XY v Nemocnici XY, na lůžkové části chirurgie 6, pokoji č. 5, v době, kdy poškozená J. G., nar. XY, byla na toaletě, z nočního stolku odcizil volně odložený mobilní telefon značky Lenovo IMEI XY, XY, telefonní číslo XY, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 1 550 Kč,
c) v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 1. 6. 2019 do 05:00 hodin dne 2. 6. 2019 v XY, ulice XY v Nemocnici XY, pavilon 1, lůžkové oddělení neurologie, na pokoji č. 1 z nočního stolku vedle lůžka poškozeného J. B., nar. XY, v době, kdy poškozený spal, tomuto odcizil volně odložený mobilní telefon značky Huawei Y5, IMEI XY, černé barvy, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 1 500 Kč,
d) v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 1. 6. 2019 do 05:00 hodin dne 2. 6. 2019 v XY, ulice XY v Nemocnici XY, pavilon 1, lůžkové oddělení neurologie, na pokoji č. 1 z nočního stolku vedle lůžka poškozeného E. M., nar. XY, v době, kdy poškozený spal, tomuto odcizil volně odložený mobilní telefon značky Samsung, IMEI XY, černo-stříbrné barvy, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 Kč,
e) dne 4. 6. 2019 v době kolem 15:30 hodin v XY, ulice XY, v Nemocnici XY, na lůžkové části chirurgie 1, na pokoji č. 5, v době, kdy byl poškozený K. L., nar. XY, na toaletě, z nočního stolku odcizil volně odložený notebook značky HP Stream AX003NC, bílé barvy, počítačovou myš červené barvy a externí disk značky Western Digital, černé barvy, čímž způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 4 150 Kč,
f) dne 11. 6. 2019 v době od 12:00 hodin do 14:00 hodin ve vestibulu České spořitelny a.s. v XY, XY, požádal poškozenou Z. K., nar. XY, o zapůjčení jejího mobilního telefonu, z něhož zadal transakci elektronického bankovnictví, kterou bez vědomí a souhlasu poškozené převedl z jejího účtu číslo XY částku ve výši 15 000 Kč na svůj účet číslo XY a dále částku ve výši 5 000 Kč na účet číslo XY ve prospěch I. K., nar. XY, jako úhradu svého dluhu, kdy svým jednáním způsobil poškozeným manželům Z. K., nar. XY a J. K., nar. XY, škodu ve výši 20 000 Kč,
a tohoto jednání se obžalovaný M. Č. dopustil přesto, že dne 1. 4. 2019 vykonal souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 11. 2015, č.j. 7 Tm 5/2015-234, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 19. 2. 2016, č.j. 31 Tmo 12/2015-252, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2015, č.j. 1 T 123/2015-334, mj. pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku,
II. dne 12. 7. 2019 v době kolem 12:40 hodin v areálu Nemocnice v XY, XY, na vnitřním parkovišti přilehlém k neurologickému oddělení, přistoupil zezadu k poškozené B. V., nar. XY, uchopil ucha černé koženkové kabelky, kterou poškozená držela v pravé ruce, o kabelku se s poškozenou začal přetahovat a opakovaně jí říkal „pusť to“, přičemž poškozená kabelku pevně svírala, v průběhu dalšího přetahování s obžalovaným upadla na zem, přičemž obžalovaný se stále snažil poškozené kabelku vytrhnout, což se mu však z důvodu kladeného odporu ze strany poškozené nepodařilo, následně se poškozená přetočila na záda a volala o pomoc, poté na obžalovaného z okna přilehlé budovy zakřičela svědkyně S. P., nar. XY, obžalovaný svého jednání zanechal a z místa utekl, aniž by se kabelky zmocnil, a poškozená v důsledku pádu na zem, způsobeného obžalovaným, utrpěla tříštivou zlomeninu horního konce hlavice pravé pažní kosti, krevní výron o velikosti 6 cm v podkoží pravého obočí, oděrku a podkožní krevní výron o velikosti 4,5 cm pravé tváře, oděrku pravé strany nosu, oděrky obou loktů vpravo o velikosti 3 cm, vlevo o velikosti 5 cm, oděrku koncového článku prstu malíku levé ruky o velikosti 1,5 cm, kdy tříštivá zlomenina horního konce pravé pažní kosti si vyžádala operační zákrok - zavedení totální reverzní endoprotézy s tím, že poškozená byla 2 měsíce hospitalizována v nemocnici následné péče, poté na rehabilitačním oddělení v Nemocnici v XY, léčení poškozené není do současné doby skončené, poškozená má nadále sníženou pohyblivost ramene a sníženou využitelnost dominantní pravé ruky, což ji doživotně omezí v běžných činnostech, zahrnující základní sebeobsluhu, jako je oblékání a tělesná hygiena,
III. v přesně nezjištěné době, nejméně od 2. 6. 2019 do 15. 6. 2019, v XY a XY, pod různými záminkami, postupně po částkách ve výši 500 Kč až 6 000 Kč, vylákal od poškozeného I. K., nar. XY, coby půjčky, finanční hotovost ve výši celkem 15 000 Kč, kdy poškozenému slíbil brzké navrácení těchto půjček, ačkoliv mu bylo známo, že nemá žádnou reálnou možnost dlužné částky splatit, a do dnešního dne poškozenému finanční prostředky nevrátil a svým jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 15 000 Kč.
2. Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným manželům Z. K., nar. XY, trvale bytem XY, a J. K., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu škody ve výši 56 706 Kč. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. G., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu škody ve výši 1 550 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. G. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému E. M., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu škody ve výši 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený E. M. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž stran poškozeného I. K., nar. XY, trvale bytem XY, byla obviněnému uložena povinnost zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. tomuto náhradu škody ve výši 15 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený I. K. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 975 18, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, náhradu škody ve výši 228 426 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od právní moci rozsudku do zaplacení.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, podal obviněný M. Č. odvolání, které směřoval do výroku o vině stran bodů 1. a), f), 2., 3., a do výroku o trestu a částečně do výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K., K. a VZP. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 10 To 119/2020, tak, že podle §256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 10 To 119/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do výroků o vině pod body 1. a), 1. f), 2., 3, výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K., K. a VZP (podle rozsahu odvolání), z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř . Obviněný stran skutků souvisejících s poškozenou K. uvádí, že vždy jednal na její pokyn a s jejím souhlasem a vědomím. V případě, že by poškozená měla podezření na neoprávněné finanční transakce, mohla učinit opatření například v podobě změny PIN kódu. Ohledně poškozeného K. uvádí, že se ze strany poškozeného jednalo o kamarádskou výpomoc , neboť poškozený mu, přestože nebyla splacena předchozí splátka, půjčoval další peníze. Ve vztahu k trestnému činu loupeže tvrdí, že tohoto se vůbec nedopustil.
6. Dovolatel namítá, že uváděl argumenty na svoji obhajobu a že tyto nebyly soudy nižších stupňů vyslyšeny. Zdůrazňuje, že i přes opakovaný požadavek na opětovný výslech poškozené K., tento výslech nebyl soudy proveden. Obviněný rozporuje její věrohodnost, neboť tato v době, kdy s ním udržovala intimní známost byla vdaná, navíc pro něho opatřovala opiáty. Její opětovný výslech navrhoval proto, aby byla blíže objasněna její motivace a že mohla mít závažný důvod k tomu, aby se před soudem jevila v lepším světle. Poškozená totiž v případě zjištění, že vše činila dobrovolně, riskovala rozpad svého manželství a ztrátu zaměstnání. Navíc podle jeho informací má čelit trestnímu stíhání. Proto měly soudy prověřit skutečnosti týkající se poškozené a jejího možného trestního stíhání a poté přistoupit k znaleckému zkoumání její věrohodnosti.
7. Stran skutku podvodu vůči poškozenému K. považuje poskytnuté finance za kamarádskou výpomoc, neboť poškozený mu poskytoval další půjčky, ačkoliv neuhradil předchozí půjčky. Výpověď poškozeného představuje jediný důkaz, na základě něhož, byl odsouzen a za takové situace měla být jeho výpověď zvažována v kontextu dalších zjištěných skutečností. Ve vztahu ke zločinu loupeže namítá, že se ho vůbec nedopustil. Akcentuje skutečnost, že nebyly vysvětleny rozpory ve výpovědích svědků týkající se oblečení pachatele, vlasu pachatele, jeho účesu, kde se měl v inkriminovaný den pohybovat. Rovněž poukazuje na nezkoumání vzorků DNA, otisků prstů na kabelce poškozené V. (pozn. Nejvyššího soudu správně V.). Pokud ho soudy uznaly vinným, tak tímto postupem došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Setrvává nadále na svých námitkách vůči znaleckému posudku zpracovaného MUDr. Netíkem, když znalec vyslovil názory nepříslušící znalci, nýbrž soudu. Samotný fakt zpracování posudku na věrohodnost pachatele považuje za porušení práva na obhajobu, když mezi základní práva obviněného patří možnost hájit se způsobem, jaký uzná sám za vhodný. Závěr o jeho vině byl postaven toliko na nepřímých důkazech a neexistuje jediný přímý důkaz o tom, že by byl pachatelem uvedeného trestného činu loupeže. Dále rovněž rozporuje neprovedení všech navrhovaných důkazů a současně namítá nedostatečné objasnění podrobností vztahu mezi ním a poškozenými (K. a K.) a jejich nedostatečný výslech.
8. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, a s tím související výroky o vině v 1. a), 1. f), 2., 3., rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020 a v návaznosti na to i vyměřený trest a výroky o náhradě škody. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 510/2021, nejprve shrnul řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a zvolené dovolací námitky. Konstatuje, že s jeho námitkami se vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. Neprovedení opětovného výslechu poškozené K. nepovažuje za opomenutý důkaz a současně dodává, že svědkyně byla vyslechnuta v hlavním líčení a obviněný se k její výpovědi nevyjádřil a ani před skončením dokazování se opětovného výslechu této svědkyně nedomáhal. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Jinak by tomu bylo v případě námitky extrémního nesouladu, když dovolatel však takovou námitku neučinil. Stran zásady in dubio pro reo odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18) a Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018), která považuje zásadu in dubio pro reo za procesní a nikoliv hmotněprávní, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů.
10. V závěru podaného vyjádření navrhl státní zástupce podané dovolání obviněného jako nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný namítá druhou alternativu.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
18. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jí namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nevěrohodnost svědkyně K., nezohlednění souhlasu a vědomí této svědkyně s výběry finančních prostředků, neprovedení jejího opakovaného výslechu, nezohlednění opakovaných půjček ze strany poškozeného K., nezkoumání vzorků DNA a otisků prstů na kabelce poškozené V. a nevysvětlení rozporů v oblečení pachatele v inkriminovaný den, jeho účesu, v neexistenci jediného přímého důkazu stran zločinu loupeže. Takto formulovanými dovolacími námitkami obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a rozsahem dokazování. Takovou argumentaci zcela dovolatel míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodů a takové námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. Přestože tyto námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně a precizně zdůvodnil (viz body 101. - 114. rozsudku soudu prvního stupně), když všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů [zejména výpovědi svědků a samotných poškozených, provedené rekognice, listinné důkazy (znalecké posudky, výpisy z bankovních účtů), aj.]. Soud prvního stupně tedy závěr o vině zejména v případě skutku pod bodem 2 založil na velmi pečlivém hodnocení výpovědi všech svědků, včetně poškozené, přičemž akcentoval skutečnost, že poškozená a většina svědků obviněného identifikovali v rámci rekognice podle fotografií provedené v přípravném řízení, když ovšem nepominul ani určité rozpory ve výpovědích svědků ohledně oblečení pachatele, jeho vlasů apod. Současně vzal v úvahu, že někteří svědci obviněného identifikovali jako pachatele trestného činu loupeže u hlavního líčení, když se i vyjádřili k určité změně jeho vizáže (délka vlasů). Zároveň zdůraznil i skutečnost, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že obviněný se v areálu nemocnice v uvedenou dobu zdržoval. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil obdobné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného (viz body 50. - 111. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Praze se rovněž precizně vypořádal s námitkami obviněného vztahující se k oděvu obviněného v den útoku (jednání pod bodem 2), nezajištění DNA stop a otisků prstů na kabelce poškozené V., jakož i k věrohodnosti poškozených K. a K. Soudy obou stupňů tedy pečlivě a řádně zhodnotily všechny důkazy a logickým způsobem odůvodnily prokázání viny obviněného z trestných činů, kladených mu za vinu, za něž byl následně i pravomocně odsouzen. Proto Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů zcela odkazuje , když lze uzavřít, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř., když důkazy zároveň hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu podle §2 odst. 6 tr.ř.
20. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané věci nebyl pak zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soud prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
21. Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že ve vztahu k dílčím útokům pod body 1. a) a 1. f) soud prvního stupně v bodě 101. rozsudku řádně rozvedl i své úvahy ohledně věrohodnosti poškozené. Nadto Nejvyšší soud dodává, že z pohledu námitek obviněného týkajících se nevěrohodnosti poškozené je třeba uvést, že poškozená po celou dobu trestního řízení nepopírá, že mezi ní a obviněným byl intimní vztah, stejně jako skutečnost, že ho navštívila ve vazbě, že obviněnému zapůjčila platební kartu včetně sdělení PIN kódu k výběru hotovosti 500–600 Kč na zaplacení hotelu. Rovněž připustila, že dovolateli půjčila svůj mobilní telefon, v němž měla naistalovánu mobilní aplikaci k mobilnímu bankovnictví, k němuž obviněný znal heslo i PIN. Vzhledem ke skutečnosti, že poškozená připouští, že měla s obviněným intimní vztah, což nakonec bylo známo i jejímu manželovi, a že se jistým způsobem chovala v rámci vztahu s obviněným nezodpovědně (např. předání platební karty včetně PIN) není Nejvyššímu soudu zcela jasné, proč by poškozená měla zájem před orgány činnými v trestním řízení vypovídat nepravdivě, aby vypadala tzv. lépe. Naopak je nutno konstatovat, že poškozená na rozdíl od obviněného vypovídala po celou dobu konzistentně, dokonce během hlavního líčení obviněného spíše hájila, měla určitou snahu jeho jednání omlouvat, když také nelze pominout, že přestože jí bylo známo, že obviněný navázal známost s další ženou, tak to byla právě poškozená, která přes vědomí této skutečnosti poslala obviněnému určité finanční prostředky do Švýcarska, když obviněný a svědek K. a svědkyně B. neměli peníze na benzín. Pokud obviněný tvrdí, že poškozená je snad sama trestně stíhána, jedná se toliko o jeho tvrzení, které nebylo ničím doloženo. Nadto samotná skutečnost, že by poškozená byla trestně stíhaná, by nemohla vést k závěru o její nevěrohodnosti. Z pohledu této logiky, by totiž automaticky každá osoba, která je či byla trestně stíhána, musela být nevěrohodná, tedy i obviněný, který byl již v minulosti opakovaně nejen trestně stíhán, ale i pravomocně odsouzen. Stran dílčího útoku pod bodem 1. f) je současně nutné připomenout, že svědek K. hovořil pouze s dovolatelem, a nikoliv s poškozenou K., tedy netvrdí, že by mu poškozená sdělila, že mu peníze zasílá. Zde je třeba zdůraznit, že toto nakonec odpovídá i výpovědi poškozené, která vypověděla, že v bance byl i poškozený K. a že půjčila svůj telefon obviněnému, který znal její heslo a PIN do spořitelny.
22. Z pohledu námitek obviněného stran skutku pod bodem 3. je třeba uvést, že se opětovně jedná o skutkovou námitku. Přesto je třeba zdůraznit, že pro posouzení viny obviněného není podstatná skutečnost, že poškozený K. obviněnému půjčil finanční částku 20 000 Kč postupně, přestože mu nevrátil předchozí půjčky. Rozhodující je skutečnost, že poškozený mu půjčil peníze v několika dílčích půjčkách na základě lživých tvrzení dovolatele a neustálého ujišťování, že dovolatel finanční částku vrátí po smyšlené události (konto ve Švýcarsku, konto ve spořitelně, peníze zašle matka atd.) a že obviněný ani neměl v úmyslu vrátit půjčky, neboť obviněný ani neměl reálnou možnost jejich vrácení, když v době půjček nepracoval a neměl žádný zdroj příjmu. Tvrzení obviněného, že se jednalo o kamarádskou výpomoc, je v rozporu z výpovědi poškozeného, který po celou dobu probíhajícího trestního řízení vypovídá neměně, přičemž z jeho výpovědi není pochyb o tom, že se jednalo o půjčky, které sliboval obviněný vrátit, když obviněný nepravdivě předstíral, že se jedná z jeho strany o krátkodobý nedostatek finančních prostředků (matka má peníze, on sám má konto ve Švýcarsku). Navíc věrohodnost výpovědi poškozeného odporuje i výpověď svědkyně M. B. (obviněný neustále lhal, tvrdil, že má ve Švýcarsku 140 miliónu).
23. Rovněž námitky stran skutku pod bodem 2. jsou skutkové povahy a směřují do způsobu hodnocení důkazů, když navíc stejné námitky obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně na jeho argumentaci reagoval, tedy zabýval se jí (body 68.-76. usnesení soudu druhého stupně) a vypořádal se s ní. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že je známou skutečností, že svědci nejsou vždy schopni přesně určit jednak časové údaje skutku, ale i popsat oblečení pachatele, a někdy i jeho vzhled, což bývá dáno tím, že svědci zpravidla hovoří o události, která byla nepochybně určitým způsobem stresující, zejména pokud se jedná o násilnou trestnou činnost, jak tomu bylo v dané věci. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že ke skutku mělo dojít v podstatě v poledne a na místě, které by bylo možno považovat za bezpečné (areál nemocnice), přičemž se jednalo o přepadení výrazně starší osoby, kdy bylo použito relativně výrazné násilí (poškozená byla stržena na zem) a utrpěla zranění a svědci celý incident mohli pozorovat jen chvíli, když někteří ho ani neviděli celý a snažili se zejména pomoci poškozené, a to jak osobně, tak alespoň slovně (viz svědkyně P.). Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že obviněný je usvědčován řetězcem důkazů, které ve svém souhrnu vedou ke jednoznačnému závěru, že to byl právě dovolatel, který se loupežného přepadení vůči poškozené dopustil. Obviněný je totiž usvědčován zejména svědeckými výpověďmi svědků vyskytujících se na místě činu, jež se vzájemně doplňují a společně vypovídají o spáchání skutku obviněným (útok popsala poškozená V., utíkat obviněného viděli svědci D., G., P., H., u vrátnice obviněného poté spatřila vrátná S.), přičemž nelze pominout, že poškozená V. v rámci prováděné rekognice podle foto obviněného identifikovala (jednalo se úkon neodkladný podle §158a tr. ř.), jakožto následně i svědci D., G. a svědkyně S., na základě rekognice podle fotografií označili za pachatele dovolatele, byť lze souhlasit s výhradami odvolacího soudu, že efektivnější by bylo provedení rekognice s těmito svědky vyjma poškozené in nátura. Zde je nezbytné současně uvést, že někteří ze svědků obviněného označili za pachatele i v rámci hlavního líčení (viz např. svědek G., S.), přičemž svědci se u hlavního líčení i vyjádřili k jisté změně vizáže obviněného (viz např. svědkyně D.), což nepochybně posiluje jejich věrohodnost. Jistým způsobem nakonec celou situaci dokresluje skutečnost, že obviněný nenapadl starší osobu poprvé, za obdobné jednání byl již dříve odsouzen, když v oněch případech byl veden zištnou motivací (srov. rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tm 5/2015). Lze připustit, že tato skutečnost by sama o sobě nemohla vést k závěru o jeho vině, ale zapadá jistým způsobem do kontextu ostatních provedených důkazů (zejména výpovědi svědků a rekognici provedených podle fotografií).
24. Není možno přisvědčit ani námitkám stran nezajištění DNA stop a otisků prstů na kabelce poškozené V. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně (viz bod 94. usnesení soudu druhého stupně), když lze souhlasit s tím, že obviněný byl usvědčen primárně na základě dalších důkazů, které se navzájem doplňují a podporují. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závěry nepovažuje nezajištění otisků prstů a pachových stop na místě činu za pochybení, jež by způsobilo podstatnou vadu řízení. Navíc je třeba uvést, že ani není jasné, zda by byly na kabelce poškozené použitelné otisky prstů a DNA zajištěny, když to, zda takové stopy budou zajištěny, závisí na mnoha faktorech (např. materiál, doba, po kterou se pachatel dostane s věcí do styku apod.).
25. Stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaného MUDr. PhDr. Karlem Netíkem CSc. Nejvyšší soud nepovažuje názor dovolatele ve vztahu k učiněným právním závěrům ze strany znalce za důvodné, neboť znalec se k právnímu posouzení vůbec nevyjadřoval. Předmětný znalecký posudek vypovídal pouze k obecné věrohodnosti obviněného, tedy ani toliko k specifické věrohodnosti. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že to, že každý jedinec je schopen lhát a stavět se do tzv. lepšího světla je všeobecně známou skutečností, kterou není třeba zjišťovat znaleckým zkoumáním.
26. Obviněný implicitně namítá tzv. opomenuté důkazy, když soudům vytýká neprovedení výslechu svědkyně K. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř. ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
27. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplňovat další dokazování (výslech svědkyně M.), takže fakticky dospěl k závěru, že se v případě požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jenž nemá podstatnou souvislost s předmětem řízení. Lze uzavřít, že z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soud předestřel, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Takto bylo soudy nižších stupňů postupováno ve vztahu ke všem navrhovaným důkazům, které nebyly provedeny. Soud druhého stupně v bodu 52. svého usnesení odkázal na skutečnost, že svědkyně K. již byla ve věci v rámci hlavního líčení vyslechnuta (viz bod 106. usnesení), přičemž poukazuje i na rozporuplný přístup obviněného k této svědkyni, když ji na jedné straně prohlašuje za nevěrohodnou a na druhou stranu se dovolává jejího svědectví ke skutku pod bodem 2 (viz bod 103. usnesení soudu druhého stupně). Lze připustit, že byť to soud druhého stupně explicitně neuvádí, tak opětovný výslech svědkyně považoval za nadbytečný, když tento závěr vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, ve kterém velmi podrobně poukazuje na důkazy, které obviněného usvědčují. Z pohledu požadavku na opětovný výslech svědkyně K. za nadbytečný.
28. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů v dané věci dostály.
29. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
30. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba ovšem zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
31. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný v rámci podaného dovolání primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, tudíž ani namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
32. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu