ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.963.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 963/2021-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, zdržuje se na adrese XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Hodoníně pod sp. zn. 19 T 130/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, jakožto i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S., nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v úmyslu neoprávněně se obohatit vydávající se za osobu M. Š. z XY se v roce 2016 prostřednictvím telefonního čísla XY seznámil s poškozenou S. B., kdy po několika setkáních v XY, okres XY, poškozenou požádal o půjčku a to:
a) dne 14. 7. 2016 ve výši 150 000 Kč, a to konkrétně na koupi prodejního stánku, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne na ulici před pobočkou České spořitelny v XY,
b) dne 20. 7. 2016 ve výši 200 000 Kč, a to konkrétně na koupi hospody v XY, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
c) dne 23. 9. 2016 ve výši 10 000 Kč, a to konkrétně na koupi notebooku, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
d) dne 23. 11. 2016 ve výši 10 000 Kč, a to konkrétně na opravu automobilu obviněného, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
e) dne 1. 12. 2016 ve výši 37 000 Kč, a to konkrétně na koupi profesionálního vysavače na auta, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
přičemž obviněný výše uvedené finanční prostředky poškozené i přes opakované výzvy a urgence do dnešního dne nevrátil, čímž poškozené S. B., narozené XY, způsobil škodu v celkové výši 407 000 Kč.
2. Za uvedený přečin podvodu a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. l, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č.j. 10 T 137/2017–48, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č.j. 10 T 137/2017-48, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené S. B., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 407 000 Kč, jako náhradu za způsobenou škodu.
4. Naproti tomu byl obviněný uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu podle §197 tr. zákoníku zanikla.
5. Proti rozsudku Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, podal obviněný odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když jednání popsané ve skutkové větě nevykazuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že ačkoliv se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nesouhlasí, je si vědom předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vychází při formulování dovolacích námitek ze skutkového stavu formulovaného soudem prvního stupně.
7. Následně dovolatel namítá, že ze znění skutkové věty nevyplývá naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu. Konstatuje, že pokud se ve skutkových zjištěních uvádí, že „v úmyslu neoprávněně obohatit se seznámil s poškozenou“, pak skutková věta vyjadřuje pohnutku, proč se seznámil s poškozenou, ovšem pohnutka není znakem skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Navíc uvedená formulace představuje právní formulaci odvozenou ze znění §209 tr. zákoníku, nejedná se o skutková zjištění soudu. Podle obviněného z žádného důkazu nevyplývá, s jakým úmyslem se měl seznámit s poškozenou, když současně zdůrazňuje, že z výpovědi poškozené nevyplývá, že by v době jejich seznámení měl povědomí o její finanční situaci, toto mu měla poškozená sdělit až po osobním setkání. Samotné jejich seznámení nelze považovat za jednání, které by bylo trestné.
8. Poté se dovolatel zabývá otázkou zapůjčení uvedených finančních prostředků od poškozené. Předně namítá, že zapůjčení peněz není trestné s odkazem na čl. 8 odst. 2 Listiny. Zdůrazňuje, že ohledně půjček není ve skutkové větě uvedeno nic bližšího, není zjevné, co přesně bylo mezi ním a poškozenou dohodnuto, jaká práva a povinnosti z těchto údajných smluv stranám vznikly, zda bylo dohodnuto, že se jedná o půjčku (jestli se nejednalo o dar či společnou investici), jaký byl termín splatnosti a zda tento již nastal nebo ne. Akcentuje, že nevrácení dluhu, samo o sobě není znakem trestného činu podvodu a připomíná, že by pro naplnění uvedené skutkové podstaty musel mít úmysl peníze nevrátit již v době, kdy mu byly zapůjčeny, což však nebylo prokázáno. Podle obviněného nebyla v dané věci ani naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu (zavinění ve formě úmyslu), když ani skutek popsaný ve skutkové větě nevyjadřuje jeho zavinění. Opakuje, že formulace „v úmyslu neoprávněně se obohatit“ vyjadřuje pohnutku, nikoliv zavinění. Popis skutku tedy neobsahuje vyjádření subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu vztahující se k jednání, kterým měla být poškozené způsobena škoda ve výši 407 000 Kč. Stran způsobené škody namítá, že pokud ještě nenastala splatnost půjček specifikovaných ve skutkové větě (což z formulace skutkové věty nelze zjistit), tak škoda v takovém případě nevznikla.
9. Obviněný konstatuje rovněž porušení zásady subsidiarity trestní represe, když ke vzniku škody na straně poškozené došlo podle její výpovědi v důsledku neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotné poškozené. Z výpovědi poškozené vyplývá, že předala finanční prostředky ve výši 407 000 Kč osobě, kterou minimálně do doby poskytnutí půjčky vůbec neznala jménem a příjmením, natož aby znala její adresu nebo jiné osobní údaje. Dokonce si ve čtyřech případech ani nenechala podepsat žádné písemné potvrzení o předání peněz a nenechala si od osoby, které peníze předávala, předložit žádný doklad totožnosti. Tímto postupem tak podle obviněného poškozená porušila všechny zásady opatrnosti. Akcentuje, že trestní represe nemůže u soukromoprávních vztahů nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). V daných souvislostech obviněný uvádí, že poškozená se ani nesnažila věc řešit občanskoprávní cestou, ale ihned přistoupila k trestnímu oznámení.
10. Dovolatel dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Z obsahu dokazování totiž nevyplývá, že by se s poškozenou seznámil v úmyslu neoprávněně se obohatit. Ani závěr soudu, že se při seznámení s poškozenou vydával za osobu jménem M. Š., nemá oporu v žádném důkazu. Poškozená totiž ve své výpovědi uvedla jméno M. Š., nikoliv M., které zjistila z písemného potvrzení o půjčce ze dne 20. 7. 2016. Následně dodává, že poškozená explicitně uvedla, že „on jí to jméno ani neřekl“. Vyjadřuje i nesouhlas se závěrem soudů, podle kterého z SMS komunikace vyplývá, že mu poškozená poskytla předmětné půjčky. Podle dovolatele totiž z uvedené korespondence nevyplývá zapůjčení finančních prostředků ve výši 407 000 Kč prostřednictvím pěti půjček specifikovaných ve skutkové větě. Z SMS komunikace není patrné, zda poškozená požadovala vrácení půjček specifikovaných ve skutkové větě nebo zda se jednalo o jiné závazky.
11. Dovolatel se dále podrobně zabývá výpovědí poškozené, kterou rozebírá a poukazuje na rozpory v její výpovědi během trestního řízení (trestní oznámení, svědecká výpověď v hlavním líčení) stran pořadí poskytnutí konkrétních částek, jakožto i toho, kolikrát se s ním intimně sblížila. Zabývá se také výpovědí poškozené stran potvrzení o půjčce, jakožto i samotnou listinou na č. l. 7 (tj. potvrzením o půjčce ve výši 150 000 Kč). Ve vztahu k tomuto potvrzení vyslovuje dovolatel názor, že měl soud požádat znalce o doplnění dokazování znaleckého posudku z písmoznalectví, aby bylo postaveno najisto, zda text listiny a adresa XY jsou psány stejnou rukou či nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému obviněný považuje výpověď poškozené za nevěrohodnou, a tudíž na jejím základě nemohla být v řízení jeho vina spolehlivě prokázána.
12. Za nepřípustné zvyšování důkazní síly svědecké výpovědi poškozené považuje provedení výslechů svědků Z. C. a J. R., když tito svědkové pouze převyprávěli to, jak jim předmětnou událost popisovala poškozená. Svědci totiž ve svých výpovědích nepopisují nic, co by vnímali vlastními smysly.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. Obviněný rovněž konstatoval, že trvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 8. 2021. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 17. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 796/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že převážná část argumentace obviněného je formulována vůči procesu dokazování, a jako taková neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu. Dovolatel se podle jeho názoru domáhá revize skutkových zjištění a vede polemiku s hodnocením provedených důkazů, kdy se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil primárně na procesním základě a při nerespektování §2 odst. 5 a 6 tr. ř. požaduje přehodnocení učiněných skutkových závěrů vztahujících se k objektivní a subjektivní stránce přečinu podvodu.
15. Má za to, že v posuzované věci není dána ani existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Jestliže obviněný kritizuje závěry soudů, pod jakou identitou vystupoval a za jakých podmínek probíhaly schůzky a komunikace s poškozenou, nejedná se o předvídanou situaci extrémního rozporu, neboť jej nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi rozdílné oproti obhajobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.
16. Ve vztahu k výpovědi svědkyně S. B. vyslovuje názor, podle kterého její výpověď odpovídá časovému odstupu, koresponduje s doloženými pokladními doklady České spořitelny a výpisy z bankovního účtu. Pokud obviněný napadá věrohodnost výpovědi této svědkyně, státní zástupce upozorňuje, že tato otázka spadá do hodnocení důkazů, a proto tato námitka nenaplňuje uvedený dovolací důvod. Prvostupňový soud podle něj rozvedl nejen její výpověď, ale zasadil ji i do kontextu se zjišťovanými okolnostmi, přičemž vyhodnotil její výpověď jako věrohodnou. Navíc je její výpověď podporována ostatními důkazy (výpověďmi svědků Z. C. a J. R., protokolem o ohledání mobilního telefonu poškozené a obviněného včetně fotodokumentace). Z provedených důkazů vyplývá opakovaná urgence poškozené, která obviněného alias M. Š. žádá o vrácení finančních prostředků ve výši 407 000 Kč, přičemž tento svůj příjezd neustále oddaluje tvrzenými pracovními povinnostmi či údajnou hospitalizací.
17. Ohledně námitek týkajících se druhu smlouvy akcentuje nerozhodnost toho, o jakou smlouvu se z občanskoprávního hlediska jednalo. Rozhodné bylo, zda je možné na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodit, že byly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (obohacení v důsledku uvedení v omyl). Ve věci bylo zjištěno, že poškozená měla peníze v dané výši a postupně je předala obviněnému v hotovosti, závazkový vztah mezi nimi tak existoval.
18. Pokud dovolatel namítá doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, tak ze spisového materiálu podle státního zástupce nevyplývá, že by se tento výslovně domáhal takového důkazu. Evidován je ve vztahu k odvolacímu řízení. Nejde však o případ opomenutých důkazů.
19. Pod zvolený dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce podřadit námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, ale pouze s určitou benevolencí, jelikož dovolatel výslovně neuvádí ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku však hodnotí jako neopodstatněnou. Konstatuje, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů s poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku došlo prostřednictvím trestného činu. V daných souvislostech akcentuje, že obviněný svým protiprávním jednáním naplnil dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a poukazuje na ve věci rozhodné skutečnosti. Obviněný poškozené poskytoval zavádějící informace, lhal ji o své pravé identitě a pracovních aktivách, předstíral zájem o bližší mezilidský vztah, od čehož se odvíjela určitá míra důvěry, za které se rozhodla poskytnout poškozená půjčku. Obviněný však poskytnuté finanční prostředky nevrátil. Následně upozorňuje, že ani samotná možnost odpovědnosti podle civilních předpisů nevylučuje použití trestní odpovědnosti, a naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost.
20. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
21. Obviněný využil dne 28. 9. 2021 možnosti podat repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když soudu zaslal své stanovisko. Obviněný nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, podle kterého převážná část argumentace jeho představuje polemiku s hodnocením důkazů. Má za to, že v dovolání uplatnil hmotněprávní námitky, když rozebírá skutkovou větu a zabývá se tím, zda jsou ve skutkové větě naformulovány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku. Stran názoru státního zástupce, podle kterého formálně proklamuje hmotněprávní vady, avšak ve skutečnosti se domáhá revize skutkových zjištění, upozorňuje na to, že skutková věta popisuje skutkový děj tak, že připouští řadu variant, jak se skutek mohl odehrát. Proto v dovolání rozebíral možné varianty, jak se podle skutkové věty mohl skutek odehrát.
22. K vyjádření státního zástupce týkajícího se jeho argumentace stran extrémního rozporu poukazuje obviněný na to, že soud prvního stupně neformuloval skutkovou větu v návaznosti na to, co bylo z provedených důkazů zjištěno, ale že skutkovou větu převzal z podané obžaloby, a následně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že text skutkové věty nevylučuje to, co uvedla poškozená S. B. ve své výpovědi. Skutková zjištění ale musí vycházet z toho, co vyplývá z provedených důkazů. Pokud soud prvního stupně pojal do skutkové věty okolnosti, které z žádného z důkazů nevyplývají s odůvodněním, že takto popsaný děj nelze vyloučit, učinil tak v rozporu se základními zásadami trestního řízení.
23. Pokud jde o výpověď poškozené S. B., připomíná, že trestní řád vyžaduje pro uznání osoby vinnou spolehlivé prokázání viny. Jestliže má být jeho vina obviněného v posuzovaném případě dovozena z výpovědi svědkyně, která celou událost popisuje pokaždé jinak, má ve své výpovědi nepřesnosti a rozpory, nelze v takovém případě hovořit o spolehlivém prokázání skutku, a tím pádem ani o prokázání jeho viny.
24. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, podle kterého není podstatné, o jaký druh smlouvy se z občanskoprávního hlediska mělo v posuzované věci jednat. Pokud je totiž pojmovým znakem trestného činu podvodu „obohacení se“ na úkor poškozeného, pak je pro posouzení podstatné, co bylo předmětem občanskoprávního vztahu mezi ním a poškozenou a kdy nastala nebo má nastat splatnost údajných půjček.
25. Obviněný se neztotožňuje ani s vyjádřením státního zástupce, že se výslovně nedomáhal doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a odkazuje na své odvolání.
26. Jestliže státní zástupce tvrdí, že výslovně nenamítal porušení zásady subsidiarity trestní represe, když neuvedl ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tak obviněný odkazuje na čl. V. bodu 7. svého dovolání, jež obsahuje explicitní odkaz na toto ustanovení trestního zákoníku. Dovolatel má za to, že v případě posouzení porušení zásady subsidiarity trestní represe je nutné posuzovat věc z toho pohledu, zda by poškozený měl šanci uspět při vymáhání svého nároku občanskoprávní cestou. V posuzované věci by poškozená za stávající důkazní situace s vymáháním svého nároku na zaplacení částky 407 000 Kč měla v občanskoprávním řízení jen nepatrnou šanci na úspěch. Podle §131 o. s. ř. soudy v civilním řízení pohlíží na výpověď účastníků řízení jen jako na podpůrné důkazy, neboť mohou být ovlivněné zájmem účastníka na výsledku sporu. Pokud soudy v trestním řízení poškozené přiznaly částku 407 000 Kč, považuje to dovolatel za porušení zásady subsidiarity trestní represe. Následně obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje shodný postup jako v podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný naplnil zvolený dovolací důvod částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, tj. konkrétně námitky, že skutková věta nevyjadřuje subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval právně relevantně uplatněnou argumentací, která se vztahovala k otázce naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, konkrétně, že skutková věta výroku o vině tyto nevyjadřuje. Dovolací soud předmětné námitky shledal důvodnými, neboť skutečně lze mít za to, že skutková věta výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hodoníně nevyjadřuje jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu podvodu, pro který byl obviněný uznán vinným.
34. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
35. Objektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku větší škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Uvedení v omyl je jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je pak újma majetkové povahy. Větší škodou je škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2051-2058 s).
36. Pokud jde o subjektivní stránku, tak jejím obligatorním znakem je zavinění, které chápeme jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci (složka volní). Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Skutková podstata přečinu §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ovšem ve vztahu ke způsobení větší škody je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2063 s). Jak již bylo naznačeno, v případě přečinu podvodu se v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, když ovšem postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tzv. podvodný úmysl pachatele musí být dán již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu, a naopak nepostačuje, pokud jej získá až dodatečně.
37. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 621/2002, 5 Tdo 1328/2003, přiměřeně rozhodnutí č. 43/1994 - I. Sb. rozh. tr. aj.). Pro úplnost je třeba dodat, že i Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy sp. zn. II. ÚS 460/02, IV. ÚS 565/02 aj.).
38. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že ve výroku o vině je uvedeno, že obviněný „ se vydávajíc za osobu M. Š. z XY se…seznámil s poškozenou S. B., kdy po několika setkáních…poškozenou požádal o půjčky, přičemž obviněný uvedené finanční prostředky poškozené i přes opakované výzvy a urgence do dnešního dne nevrátil, čímž poškozené … způsobil škodu v celkové výši 407 000 Kč“ . Podle skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně tak obviněný obohatil sám sebe tím, že po seznámení s poškozenou si od ní půjčil peníze, které jí následně i přes urgenci nevrátil. Na tomto místě je nutno souhlasit s námitkou obviněného, že samotné seznámení s poškozenou, případně zapůjčení finančních prostředků není trestné. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu podvodu podle 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku neobsahuje.
39. Jinak vyjádřeno, ve skutkových zjištěních nejsou obsaženy žádné skutečnosti, jež by odpovídaly zákonnému znaku „uvedení v omyl“, když skutečnost, že se obviněný vydával za jinou osobu, sama o sobě není pro daný znak dostačující, byť lze připustit, že lze polemizovat nad tím, zda by poškozená dovolateli peníze zapůjčila, pokud by věděla, že toto není jeho skutečné jméno, takže tato skutečnost by mohla nasvědčovat tomu, že obviněný v okamžiku seznámení uváděl poškozenou v omyl, když ovšem ze skutkových zjištění by mělo být postaveno na jisto, že tak činil z toho důvodu, že chtěl od poškozené již v okamžiku seznámení vylákat půjčky. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že nebylo dosud ani řádně objasněno, pod jakým jménem se obviněný představil poškozené při seznámení, tedy zda pod jménem M. Š. či zda toto jméno použil poprvé až při podepisování dokladu o zapůjčení částky 200.000 Kč. Tedy ve skutkových zjištěních vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně absentuje naplnění znaku uvedení poškozené v omyl, když v těchto skutkových zjištění není ani vyjádřeno, že by obviněný např. uvedl nepravdivý důvod půjčky a že měl v úmyslu poškozené půjčky nevrátit či nevrátit ve stanoveném termínu, pokud by byl dohodnut. Zde je třeba zdůraznit, že sama skutečnost, že obviněný nevrátí půjčené částky peněz v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při půjčce uvedl věřitele v omyl (srov. R 15/1969). Z tohoto pohledu jsou opodstatněné námitky obviněného, že ze skutkového stavu, jak byl soudem zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině, není zřejmé naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu.
40. Z formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit ani naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Formulaci „v úmyslu neoprávněně se obohatit“ lze skutečně vnímat jako vyjádření pohnutky, která obviněného vedla k seznámení s poškozenou, jak uvádí dovolatel ve svém podání. Z uvedeného však nevyplývá, že by obviněný již v době seznámení měl v úmyslu vylákat od poškozené půjčku (není ani zřejmé, že by v té době věděl o majetkových poměrech poškozené), ale že by zejména již v okamžiku zapůjčení finančních prostředků měl úmysl peníze nevrátit. Na tomto místě se sluší zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. R 54/1967-I., shodně též R 57/1978-III., NS 2/2001-T41 a B 2/1973-21). Vyjádření subjektivní stránky obviněného, tedy jeho úmysl poškozené v době uzavření půjčky peníze nevrátit či nevrátit ve stanoveném termínu, zcela ve skutkových zjištěních absentuje.
41. Dovolací soud má proto za to, že soud prvního stupně se otázkou naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu v posuzované věci řádně nezabýval, když ve výroku rozhodnutí absentují skutkové závěry stran toho, jakým způsobem měl obviněný uvést poškozenou v omyl. Pokud jde o subjektivní stránku, tak z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že tento se subjektivní stránkou zabýval v bodech 21.-24., když dospěl k závěru o úmyslném zavinění obviněného, avšak ani z odůvodnění rozsudku se nepodává, zda dovolatel měl v úmyslu finanční prostředky poškozené nevrátit již v okamžiku předání finančních prostředků nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně se podává, že tento soud se alespoň částečně pokusil napravit pochybení soudu prvního stupně, když v bodě 8. uvedl, že obviněný nesdělil poškozené své jméno, ani jí nesdělil všechny rozhodné skutečnosti ke své osobě, tj. jak k osobnímu stavu, takže ji neseznámil se svou finanční situací, a je proto nepochybné, že poškozenou uváděl v omyl ohledně svého úmyslu ve vztahu k poškozené, ale i ve vztahu k finančním prostředkům. Takový postup soudů však nelze akceptovat. Ústavní soud již opakovaně zaujal k předmětné vadě výroku rozsudku stanovisko, které nemůže dovolací soud ignorovat. Zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Opíraje se o toto východisko též konstatoval, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není na místě (byť v posuzované věci nelze ani dospět k jednoznačnému závěru o zhojení uvedených vad rozhodnutím odvolacího soudu) , neboť se nejedná o bližší rozvedení výroku o vině v odůvodnění rozsudku soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/02, sp. zn. IV. ÚS 565/02 – též in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113, str. 21 a násl.).
42. Bude proto na soudu prvního stupně, aby takto vytknuté nedostatky odstranil a aby ve skutkové větě výroku o vině popsal skutek tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, pokud uzná obviněného vinným. Dovolací soud dodává, že popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku, není podle praxe dovolacího soudu v kolizi se zákazem reformationis in peius. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
43. Z pohledu zbývající se dovolací argumentace obviněného lze uzavřít, že primárně obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje (škoda nevznikla; ke vzniku škody došlo v důsledku neopatrného jednání poškozené; poškozená je nevěrohodná). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Jinak vyjádřeno, obviněný své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Touto argumentací ovšem obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné, se k některým, byť skutkovým námitkám obviněného vyjádřit. O bviněný namítá, že v posuzované věci nevznikla škoda, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů není patrná splatnost poskytnutých půjček. Vzhledem k nezbytnosti soudu prvního stupně posoudit, zda byla poškozená obviněným uvedena v omyl, případně jakým způsobem a zda dovolatel měl od počátku v úmyslu peníze poškozené nevrátit a v případě takových zjištění upravit skutkovou větu výroku o vině a nově rozhodnout, tak dovolací soud v tomto směru jen stručně odkazuje na listinu založenou ve spise na č. l. 7, ze které je patrná splatnost zapůjčené částky ve výši 200 000 Kč dva měsíce.
45. Jestliže dovolatel poukazuje na to, že závěr soudu o tom, že se při seznámení vydával za osobu M. Š., nemá oporu v provedeném dokazování, pak s tímto tvrzením nelze souhlasit . Poškozená sice během své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 8. 1. 2020 skutečně označila obviněného jako M. Š. z XY (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 275-276), avšak z výpovědi svědka J. R. z přípravného řízení se podává, že poškozená měla zapůjčit své finanční prostředky osobě jménem M. Š. (viz úřední záznam na č. l. 59 ). Dovolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že úřední záznam o podaném vysvětlení J. R. byl v hlavním líčení čten podle §211 odst. 6 tr. ř. za výslovného souhlasu obviněného a státního zástupce (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 276). Z uvedeného je tak zjevné, že zkráceninou M. měla poškozená na mysli jméno M., když o M. hovořila před svědkem J. R. Pro dokreslení lze jen dodat, že poškozená uvedla jméno M. Š. i v přípravném řízení.
46. Pokud jde o SMS komunikaci mezi poškozenou a obviněným, tak z této je patrné, že se týká zapůjčených finančních prostředků obviněnému ze strany poškozené. Obviněný je zjevně v prodlení s vrácením peněz, přičemž je patrné, že se jedná o peníze ve výši 400 000 Kč (viz č. l. 28), přičemž obviněný na otázku poškozené, kdy jí to dovolatel vrátí, odpověděl: „až přijedu a už sem to řek“ (č. l. 37). Jednotlivé SMS je třeba hodnotit jako celek, a to v kontextu ostatních provedených důkazů, nikoliv izolovaně, jak to činí dovolatel. Při hodnocení uvedených zpráv s ohledem na výpovědi poškozené a svědků R. (č. l. 59), jakožto i s ohledem na pokladní doklady České spořitelny, lze jednoznačně dospět k závěru, že zmiňovaných 400 000 Kč v SMS zprávě ze dne 21. 12. 2017 odpovídá penězům, které poškozená měla zapůjčit obviněnému.
47. Nejvyšší soud považuje za vhodné se ještě vyjádřit k námitce obviněného týkající se posouzení věrohodnosti poškozené S. B., byť tato deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů. Předně je zde vhodné zopakovat, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněnému, nýbrž soudu. Navíc je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se věrohodností svědkyně zabýval, přičemž dospěl k závěru o její věrohodnosti, přičemž i řádně rozvedl z jakých důvodů (viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze pominout, že soud výslovně poukázal na skutečnost, že výpověď této svědkyně nestojí osamoceně, ale podporují ji i další provedené důkazy, zejména pokladní doklady České spořitelny, výpovědi svědků M., C. či R. Věrohodností této svědkyně se zabýval také soud druhého stupně, když obviněný námitku nevěrohodnosti poškozené uplatnil i v odvolacím řízení, přičemž dospěl k závěru, že její výpověď je věrohodná (viz bod 7. usnesení soudu druhého stupně), přičemž jeho úvahám nelze vytknout nějakou nelogičnost či deformaci. Z uvedeného je tedy zjevné, že v tomto směru nelze odůvodnění soudů nižších stupňů nic vytknout.
48. Stran požadavku na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který by se dal vnímat jako náznak námitky opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se ovšem sluší především poznamenat, že z protokolů o hlavním líčení ze dne 8. 1. 2020, 12. 2. 2020, 12. 6. 2020, 20. 7. 2020, 23. 11. 2020, 21. 1. 2021, 18. 2. 2021 (viz č. l. 274-276, 289, 300, 320, 330, 345, 355-356) je patrné, že obviněný nenavrhoval doplnění dokazování tímto posudkem. Dovolatel navrhoval provedení uvedeného důkazu v rámci podaného odvolání (viz č. l. 370), přičemž z protokolu o veřejném zasedání, ale i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není patrno, že by soud druhého stupně o tomto návrhu nějakým způsobem rozhodl. Jedná se o jisté pochybení soudu druhého stupně, které ovšem k tomu, že dovolací soud shledal podané dovolání důvodné, bude možno napravit, pokud obhajoba na provedení tohoto důkazů setrvá, v dalším řízení.
49. Vzhledem k závěrům uvedeným v bodech 33.-41. tohoto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
50. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Hodoníně bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), když ani není vyloučeno doplnění dokazování ze strany soudu prvního stupně.
51. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný J. S. nebere do vazby, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 a) až c) tr. ř. Na tomto místě soud dodává, že obviněný do výkonu trestu nastoupil na základě zaslané výzvy dobrovolně (č. l. 403) a ani v předchozím řízení nebyl dán důvod pro vazbu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu