Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 06.10.2021, sp. zn. 4 Tdo 988/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.988.2021.1

sp. zn. 4 Tdo 988/2021- 17292 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného P. Ch. , nar. XY, bytem XY a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá . Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, a to ve výrocích týkajících se obviněného J. H. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pod bodem ad I. výroku rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, pod bodem ad II. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem ad III. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný P. Ch. byl uznán vinným pod bodem ad I. třemi trestnými činy maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Výše uvedené trestné činnosti se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „ I. Obžalovaní J. H. a P. Ch.: Obžalovaný J. H. jako odborný referent M. z. Č. – P. ú. P. v ul. XY, ve správním řízení vedeném tímto úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o půdě“), jako zaměstnanec pověřený prováděním komplexní posuzovací činnosti v oblasti restitucí, řešením věcně a právně nejsložitějších případů restitucí, a P. Ch. jako ředitel p. ú., jež odpovídal za řádný výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti a za práci obžalovaného J. H. jako jemu podřízeného referenta, když oba obžalovaní měli jako zaměstnanci a úředníci orgánu státní správy v souladu s §301písm. c), d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, a povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tedy České republiky, dále měli v souladu s §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jako pracovníci správního orgánu postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy, a obžalovaný P. Ch. navíc měl jako vedoucí zaměstnanec podle §302 písm. a, f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, povinnost řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a zabezpečovat dodržování právních předpisů, 1) ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 obžalovaný J. H. podle §9 odst. 4 zákona o půdě v září 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 577/09 , když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, (dále jen „restituenti“) oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., F. Č. a Š. F., ani s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původními spoluvlastníky byli J. B., nar. XY, zemř.XY, A. K., roz. B., nar. XY, zemř. XY, a J. M. B., nar. XY, zemř. XY, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání spoluvlastnických podílů původního vlastníka J. M. B. na nemovitostech, které přešly na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., tedy restituenti byli ve smyslu §4 zákona o půdě oprávněnými osobami pouze ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původních vlastníků J. B. a A. K., roz. B., přiznal tak restituentům v rozporu se zákonem o půdě restituční nárok o jednu třetinu větší, když předmětné rozhodnutí následně dne 4.9.2009 obžalovaný P. Ch. jako ředitel p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsal a předmětné rozhodnutí tím vydal, aniž by si ověřil správnost v něm uvedených údajů a skutečný stav věci, obžalovaní tak v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznali restituční nárok osobám, které ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21.9.2012, způsobili České republice škodu ve výši nejméně 144.438.367,50 Kč , přičemž zároveň došlo v totožné výši k obohacení restituentů, 2) ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 obžalovaný J. H. podle §9 odst. 4 zákona o půdě v říjnu 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 1690/09 , když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., F. Č. a Š. F., s výpisy z knihovních vložek a historickými podklady z katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původními spoluvlastníky byli J. B., nar. XY, zemř.XY, A. K., roz. B., nar. XY, zemř. XY, a J. M. B., nar. XY, zemř. XY, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání spoluvlastnických podílů původního vlastníka J. M. B. na nemovitostech, které přešly na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., tedy restituenti byli ve smyslu §4 zákona o půdě oprávněnými osobami pouze ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původních vlastníků J. B. a A. K., roz. B., přiznal tak restituentům v rozporu se zákonem o půdě restituční nárok o jednu třetinu větší, když předmětné rozhodnutí následně dne 9.10.2009 obžalovaný P. Ch. jako ředitel p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsal a předmětné rozhodnutí tím vydal, aniž by si ověřil správnost v něm uvedených údajů a skutečný stav věci, obžalovaní tak v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznali restituční nárok osobám, které ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobili České republice škodu ve výši 159.784.747,50 Kč , přičemž zároveň došlo v totožné výši k obohacení restituentů, 3) ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 obžalovaný J. H. podle §9 odst. 4 zákona o půdě v listopadu 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 1978/09 , když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., F. Č. a Š. F., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, a dále nepřezkoumal, zda již o pozemcích, stran nichž bylo restituenty požadováno vydání, nebylo již dříve pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jehož původním vlastníkem byl J. M. B., nar. XY, zemř. XY, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., a rozhodnutí vypracoval, ačkoli již o nemovitostech původně vedených dle PK části parc. č. XY o výměře 15.740 m2/ a parc. č. XY o výměře 310 m2/ již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PÚ 68/02 ze dne 10.1.2002, když předmětné rozhodnutí následně dne 24.11.2009 obžalovaný P. Ch. jako ředitel p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsal a předmětné rozhodnutí tím vydal, aniž by si ověřil správnost v něm uvedených údajů a skutečný stav věci, obžalovaní tak v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznali restituční nárok osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně vlastněným J. M. B. vůbec nebyly oprávněnými osobami, když dílem již bylo o nároku restituentů dříve pravomocně rozhodnuto P. ú. XY pod č.j. PÚ 68/02, jímž restituentům nebylo přiznáno postavení oprávněných osob, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobili České republice škodu ve výši nejméně 67.586.719 Kč , přičemž zároveň došlo v totožné výši k obohacení restituentů, přičemž hodnota nároků nezákonně přiznaných restituentům odpovídá částce celkem ve výši nejméně 371.809.834 Kč, II. Obžalovaní J. H. a E. B.: Obžalovaný J. H. jako odborný referent M. z. Č. P. ú. XY v ul. XY, ve správním řízení vedeném tímto úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o půdě“), jako zaměstnanec pověřený prováděním komplexní posuzovací činnosti v oblasti restitucí, řešením věcně a právně nejsložitějších případů restitucí, a E. B. jako ředitelka p. ú., odpovídající za výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti, plnící úkoly vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a z dalších navazujících předpisů, provádějíc výklad jejich praktické realizace, pověřená rozhodováním ve správním řízení jako orgán prvního stupně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, o uplatněných restitučních nárocích na vydání zákonem specifikovaného zemědělského a lesního majetku, kdy oba obžalovaní přitom měli jako zaměstnanci a úředníci orgánu státní správy v souladu s §301 písm. c, d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tedy České republiky, a dále měli v souladu s §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jako pracovníci správního orgánu postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy, a obžalovaná E. B. navíc měla jako vedoucí zaměstnanec podle §302 písm. a, f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění, povinnost řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a zabezpečovat dodržování právních předpisů, ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 obžalovaný J. H. podle §9 odst. 4 zákona o půdě v září 2010 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ498/10 , když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., F. Č. a Š. F., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 4 zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označil E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY a XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., nar. XY, zemř. XY, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., když předmětné rozhodnutí následně dne 21.9.2010 obžalovaná E. B. jako ředitelka p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsala a předmětné rozhodnutí tím vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, seznámila se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, čímž obžalovaní v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznali nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. vůbec nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobili České republice škodu ve výši nejméně 585.876.157 Kč , přičemž zároveň došlo v totožné výši k obohacení restituentů, III. Obžalovaní J. H. a E. B.: obžalovaný J. H. jako odborný referent M. z. Č. P. ú. XY v ul. XY, ve správním řízení vedeném tímto úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o půdě“), jako zaměstnanec pověřený zajišťováním výkonu státní správy v oboru restitucí, usměrňováním zpracování návrhů vydávaných v restitučních věcech v první instanci, metodickým vedením v otázkách působnosti zákona o půdě, a E. B. jako ředitelka pozemkového úřadu, odpovídající za výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti, plnící úkoly vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a z dalších navazujících předpisů, provádějíc výklad jejich praktické realizace, pověřená rozhodováním ve správním řízení jako orgán prvního stupně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, o uplatněných restitučních nárocích na vydání zákonem specifikovaného zemědělského a lesního majetku, kdy oba obžalovaní měli jako zaměstnanci a úředníci orgánu státní správy v souladu s §301 písm. c, d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění, povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tedy České republiky, a dále měli v souladu s §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jako pracovníci správního orgánu postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy, a obžalovaná E. B. navíc měla jako vedoucí zaměstnanec podle §302 písm. a, f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění, povinnost řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a zabezpečovat dodržování právních předpisů, 1) ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 obžalovaný J. H. podle §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2011 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ910/11 , když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí, ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které podaly nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označil E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že nejsou vlastníky jiných vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl také J. M. B., nar. XY, zemř. XY, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., když předmětné rozhodnutí následně dne 15.12.2011 obžalovaná E. B. jako ředitelka p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsala a předmětné rozhodnutí tím vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, aniž by se seznámila s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., F. Č. a Š. F., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, čímž obžalovaní v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznali nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyly oprávněnými osobami, přičemž obžalovaní restituentům v rozporu se zákonem o půdě vydali původní nemovitosti v hodnotě celkem 30.123.050,- Kč, kdy vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k.ú. XY tehdy byla Česká republika, pozemků parc. č. XY a XY v k.ú. XY byla MORIAN s.r.o., se sídlem Praha 2, Bruselská 298/4, IČ: 279 34 942, pozemků parc. č. XY, XY, XY v k.ú. XY byla společnost Garážový park Strašnice a.s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 25879774, přičemž k pozemkům restituenti nabyli vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a o tuto hodnotu je obžalovaní obohatili, a zároveň restituentům přiznali restituční nárok za nevydané nemovitosti odpovídající částce ve výši nejméně 6.550.065,-Kč , když k čerpání nároku nedošlo, 2) poté, co ve věci č. j. PÚ 2525/92 obžalovaná E. B. dala obžalovanému J. H. pokyn k vydání předběžného opatření, jímž bude jeho adresátům stanovena povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době vlastnila společnost Metrostav Vackov a.s., IČ: 256 41 182, a pozemky p. č. XY a XY vlastnila společnost ONTARIO MARKETING, s.r.o., IČ: 626 18 822, to v návaznosti na přípravu rozhodnutí o vydání těchto pozemků restituentům, tak obžalovaný J. H. v červnu 2012 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 408/10 , podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jako předběžné opatření, jímž uložil jeho adresátům povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době vlastnila společnost Metrostav Vackov a.s., se sídlem Praha 8, Zenklova 2245/29, IČ: 256 41 182, a pozemky p. č. XY a XY vlastnila ONTARIO MARKETING, s.r.o., se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, IČ: 626 18 822, toto rozhodnutí následně dne 4.6.2012 obžalovaná E. B. jako ředitelka pozemkového úřadu podepsala a tím jej vydala, když oba obžalovaní rezignovali na zjištění relevantních skutečností, neseznámili se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí, ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, když restituentka E. B. nebyla oprávněnou osobou ve vztahu k pozemkům, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., následně obžalovaný H. na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2012 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 1112/12 , když při posuzování otázky, zda je žadatelka E. B., nar. XY, oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí, ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, a rozhodnutí koncipoval tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem těchto nemovitostí byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., když předmětné rozhodnutí následně dne 27.12.2012 obžalovaná E. B. jako ředitelka p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsala a předmětné rozhodnutí tím vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, aniž by se seznámila s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, čímž obžalovaní v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznali nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, přičemž obžalovaní restituentce v rozporu se zákonem o půdě vydali původní nemovitosti, tehdy ve vlastnictví Metrostav Vackov a.s., se sídlem Praha 8, Zenklova 2245/29, IČ: 256 41 182, v hodnotě celkem 271.002.425,-Kč , k nimž restituentka nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a takto ji obohatili, kdy v důsledku vydání nemovitostí dosud ve vlastnictví Metrostavu Vackov a.s. vedlo k zastavení 2.-8. etapy výstavby bytových domů probíhající na pozemcích, k zastavení prodeje bytových jednotek, dále vedlo k odstoupení od již uzavřených smluv o převodu bytových jednotek, a zároveň obžalovaní takto přiznali restituentce nárok za nevydané nemovitosti v hodnotě odpovídající částce ve výši nejméně 2.795.132 Kč , když k čerpání nároku nedošlo, a svým jednáním tak způsobili tehdejšímu vlastníku nemovitostí Metrostavu Vackov a.s., IČ: 256 41 182, škodu ve výši 271.002.425,-Kč představovanou hodnotou pozemků nezákonně vydaných restituentce a dále škodu odpovídající nákladům v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, škodu odpovídající nákladům za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, škodu představovanou náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč, škodu představovanou náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč, tj. celkem škodu ve výši 282.763.542 Kč , 3) následně obžalovaný H. na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2012 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 721/12 , když při posuzování otázky, zda je žadatelka E. B., nar. XY, oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí, ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, a rozhodnutí v rozporu s realitou koncipoval tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., když předmětné rozhodnutí následně dne 13.12.2012 obžalovaná E. B. jako ředitelka p. ú. rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku podepsala a předmětné rozhodnutí tím vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, aniž by se seznámila s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, čímž obžalovaní v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů přiznali nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, přičemž obžalovaní restituentce v rozporu se zákonem o půdě vydali původní nemovitosti v hodnotě celkem 112.706.085 Kč, kdy pozemky parc. č. XY, parc.č. XY, parc. č. XY a XY v k.ú. XY byly ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ: 00064581, pozemek parc. č. XY v k.ú. XY ve vlastnictví Pražských služeb, a.s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, a pozemek parc. č. XY v k.ú. XY pak ve vlastnictví České republiky, přičemž restituentka nabyla vlastnické právo k nemovitostem okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a takto ji obohatili, a dále jí přiznali restituční nárok odpovídající částce ve výši nejméně 18.697.581 Kč , když k čerpání nároku dosud nedošlo, a tímto svým jednáním nezákonně vydali restituentům nemovitosti ve vlastnictví různých subjektů v celkové hodnotě 413.831.560 Kč,čímž poškozeným tehdejším vlastníkům vydaných nemovitostí způsobili škodu ve výši celkem 413.831.560 Kč , a dále restituentům přiznali restituční nárok odpovídající hodnotě celkem nejméně 28.042.778 Kč . Obviněný J. H. byl odsouzen podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, když denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Obviněný P. Ch. byl odsouzen podle §159 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, když denní sazba činí 4.000 Kč, celkem ve výměře 800.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí, a to 1) pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemky p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B., IČ XY, XY, 2) pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B. K., IČ XY, XY, 3) pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, a u Katastrálního úřadu XY, katastrálních pracovišť XY, XY, XY a XY, jejichž vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY. Podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené Metrostav Vackov, a. s., se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, IČ: 256 41 182, částku ve výši 11.761.117 Kč na náhradu majetkové újmy /představované náklady v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, náklady za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč a náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč/. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, Pražské služby, a. s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem Praha 5, Holečkova 8, IČ: 000 64 092, Vinohradská Properties, a. s., se sídlem Praha 10, Chorvatská 1400/11, IČ: 041 43 507, Garážový park Strašnice, a. s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 258 79 774, Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, se sídlem Praha 10, Izraelská 6, IČ: 158 87 456, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné E. B. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obvinění J. H. a P. Ch. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných J. H. a P. Ch. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině a trestu, týkajících se obviněného J. H., ve výroku o uložení peněžitého trestu u obviněného P. Ch. a ve výrocích o náhradě škody, ve vztahu k těmto obviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný J. H. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 1) – 8) výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterými měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona (zák. č. 140/61 Sb.), zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, protože v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy. Podle §229 odst. 3, 1 tr. ř. byli poškození - Metrostav Vackov, a. s., Praha 8, Koželužská 2450, - Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábř. 390/42, - Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí 2, - Pražské služby, a. s., Praha 9, Pod šancemi 444/1, - Česká republika – Státní pozemkový úřad, Praha 3, Husinecká 1024/11a, - Státní statek Praha „v likvidaci“, Praha 5, Holečkova 8, - Vinohradská Properties, a. s., Praha 10, Chorvatská 1400, - Garážový park Strašnice a. s., Praha 10, Konojedská 1581/38, - Česká republika – Ministerstvo financí, Praha 1, Letenská 15, - Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, Praha 10, Izraelská 6, odkázáni se svými nároky na náhradu škody uplatněnými proti obviněným J. H. a P. Ch. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, podané v neprospěch obviněného J. H. a odvolání poškozených České republiky – Ministerstva financí, Hlavního města Prahy, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Pražských služeb, a. s., podaná v neprospěch obviněných J. H. a P. Ch., zamítnuta. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, podal následně obviněný P. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení otázky naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména po objektivní stránce, a to především v otázce zachování, či přerušení příčinné souvislosti a též v otázce promlčení trestního stíhání. V otázce příčinné souvislosti odkazuje obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 a usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016 a konstatuje, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s trestněprávním následkem, tedy se vznikem škody v důsledku vydání konkrétních náhradních pozemků třetím osobám. Ze shora uvedené judikatury plyne jednoznačný závěr, že rozhodnutími žádný nárok restituentům přiznán nebyl, neboť by právo na náhradní plnění muselo být přiznáno přímo výroky dotčených rozhodnutí Pozemkového úřadu. K tomu však nedošlo ani jedním ze tří rozhodnutí, které obviněný vydal. Je zřejmé, že jednání obviněného bylo jednou z příčin způsobení následku, ale nebylo příčinou dostatečně významnou. Význam invalidního rozhodnutí, kterým restituentům žádný nárok nepřiznal, tak žádný škodlivý následek nezpůsobil. Mnohem významnějšími příčinami vzniku škody byl následný postup Pozemkového fondu ČR v procesu kontroly těchto rozhodnutí a především u soudů v konkrétních řízeních o nahrazení vůle vydat náhradní pozemek. Ani jedno ze tří rozhodnutí žádný nárok nezakládalo, tudíž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem ve formě škody na majetku ČR nebyla zachována. V průběhu dokazování před soudy nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že na základě oněch tří vadných rozhodnutí byl restituentům vydán některý z označených pozemků. Obviněný je též přesvědčen, že v subjektivní stránce, tedy v jeho zavinění nebylo zahrnuto a ani nemohlo být zahrnuto způsobení škodlivého následku, a to už s ohledem na několik možností, jak mohli restituenti po vydání rozhodnutí postupovat. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a k otázce promlčení trestního stíhání poukazuje na skutečnost, že nesprávnost uvedených rozhodnutí vyšla najevo již v roce 2009. Tohoto dne totiž pracovnice Pozemkového fondu podala podnět k přezkoumání oněch rozhodnutí v přezkumném řízení. Důvodem přezkumu bylo, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem. Je tedy zjevné, že nesprávnost vyšla najevo o pět let dříve, než se domníval odvolací soud a celých 6,5 roku předtím, než bylo zahájeno trestní stíhání obviněného. S ohledem na konstrukci vzniku škodlivého následku a jeho způsobení je nutno upozornit na fakt, že řízení u obecných soudů o vydání náhradních pozemků byla restituenty zahájena z naprosté většiny již v průběhu roku 2010. Již v roce 2010 nastalo jednání, které soud považuje za škodlivý následek. Tedy, že se restituenti začali na základě vydaných rozhodnutí Pozemkového úřadu domáhat náhradních pozemků a tyto také získávat. Jednání, považované za škodlivý následek se tedy začalo projevovat již od roku 2010, přičemž je zjevné, že i v tomto případě uplynulo do okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného období min. 6 roků, tedy i v tomto případě uplynula pětiletá promlčecí doba. Otázku promlčení je tedy namístě zkoumat ve světle těchto skutečností, přičemž z nich lze dovodit, že k promlčení trestního stíhání došlo nejpozději do konce roku 2015. V daném případě proto nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Trestní stíhání bylo promlčeno, neboť od okamžiku vydání vadných rozhodnutí a od okamžiku, kdy vyšla jejich nezákonnost a nepřezkoumatelnost najevo do zahájení trestního stíhání uplynulo déle než 6,5 roku. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný P. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020 ve výroku týkající se viny a trestu obviněného a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby tento věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jednotlivé námitky a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod tento dovolací důvod lze zařadit námitky obviněného zaměřené proti nenaplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty, především absenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Po vyhodnocení státním zástupcem jsou však uplatněné námitky shledány za neopodstatněné. Předně nemohou obstát námitky obviněného, že vydání vadného rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR nebylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Státní zástupce upozorňuje na skutečnost, že obviněný vystupoval v postavení ředitele pozemkového úřadu, přičemž jeho řídící pravomoc měla být vykonávána i vůči podřízenému referentovi J. H., který v rámci správního řízení při posuzování pro věcnou správnost rozhodnutí zásadních otázek naprosto rezignoval v úkolu na zjištění relevantních skutečností a neseznámil se s relevantními podklady. Jelikož nevyvinul dostatečné úsilí ke kontrole rozhodnutí připravených H., nepostupoval tak s potřebnou mírou opatrnosti, což vedlo k vydání nesprávného rozhodnutí, které vedlo k možnému přiznávání restitučních nároků, a nebýt tohoto vadného rozhodnutí, nemohla by ani vzniknout škoda na majetku ČR. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že jeho jednání nebylo příčinou dostatečně významnou ke způsobení následku. Lze přiznat, že jednání obviněného nebylo zcela způsobilé přivodit následek bez dalšího. Předpokládalo existenci předcházejícího pochybení ve vedení správního řízení. Postačuje ovšem, že svým jednáním vyvolal byť i jednou z příčin, která poté vyvolala následek. Protiprávní jednání obviněného zaujalo v řetězci příčin nezastupitelný význam, bez kterého by k následku nedošlo, resp. bez kterého by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Kdyby obviněný zavčas a řádně zasáhl vůči přípravě rozhodnutí od J. H., byl by již v počátcích narušen vývoj příčinné souvislosti co do předmětu správního řízení, jímž bylo rozhodování o nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), což se však nestalo. Co se týče námitky obviněného týkající se absence zavinění, je tato námitka formulována převážně v obecné poloze. Její obsahové naplnění nelze za obviněného dále doplňovat či domýšlet, nakolik není dovolání založeno na revizním principu. Jednání obviněného odpovídalo zaviněnému jednání ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) trestního zákona. Zvoleným přístupem si alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout v daném směru. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který obviněný rovněž poukazuje, ten předpokládá, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný se domnívá, že v posuzované věci bylo proti němu vedeno trestní stíhání, které bylo již promlčeno. Jestliže ve svém dovolání brojil proti závěru, kdy ve skutečnosti vyšla najevo nesprávnost vydaných rozhodnutí, jde spíše o námitku, prostřednictvím které polemizoval se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy na základě provedeného dokazování. Pro zánik trestní odpovědnosti za trestný čin je určující vymezení počátku běhu promlčecí doby. Státní zástupce uvádí, že za trestný čin, u kterého je zakotven účinek v podobě způsobení škody, počíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy takový účinek nastal. Vznik škody z majetku ČR, tedy k vydávání majetku restituentům mělo docházet v období od 21. 9. 2012. Jestliže trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 6. 4. 2016, nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti uplynutím stanovené promlčecí doby a této námitce obviněného, kterou spatřuje naplnění deklarovaného důvodu dovolání, nelze přisvědčit. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, podal podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. taktéž nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného J. H., opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, tedy že u obviněného J. H. nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního zákona, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Podstatou změny posouzení žalovaných skutků obviněného J. H. byl právní závěr odvolacího soudu vztahující se k výkonu pravomoci veřejného činitele podle §89 odst. 9 trestního zákona, resp. výkonu pravomoci úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, který je nutno vzít v potaz z hlediska uvažované právní kvalifikace. Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož obviněný H. nespáchal žalované skutky v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele, resp. úřední osoby, nejvyšší státní zástupce nesouhlasí a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 371/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1266/2019, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017, konstatuje, že za popsané situace náleží i věcná příprava rozhodnutí pod výkon pravomoci veřejného činitele, resp. úřední osoby. Obviněný byl povinen řádně přezkoumat žádosti údajně oprávněných osob, stejně jako veškerý dostupný spisový materiál, a na základě těchto podkladů v rámci své diskreční pravomoci, vyplývající z příslušných ustanovení správního řádu rozhodnout, zda tyto podklady postačují k posouzení všech pro rozhodnutí relevantních otázek a k následné věcné přípravě konceptu rozhodnutí. Postup obviněného v rámci správního řízení byl projevem jeho pravomoci veřejného činitele, resp. úřední osoby. Obviněný si nejen usnadnil práci, když zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností a neseznámil se s relevantními podklady, ale v důsledku zaujatého postupu způsobil škodu velkého rozsahu a na druhé straně prostřednictvím něj získaly údajně oprávněné osoby neoprávněný prospěch velkého rozsahu. Úřední rozhodovací proces je třeba pojímat šířeji než jen jako samotné vydání autoritativního rozhodnutí orgánem veřejné moci. Pokud obviněný H. v rámci správního řízení při posuzování pro věcnou správnost rozhodnutí zásadních otázek naprosto rezignoval na zjištění relevantních skutečností a neseznámil se s relevantními podklady, resp. rezignoval na opatření potřebných podkladů, projevil tím lhostejnost k předmětné fázi úředního rozhodovacího procesu, za kterou nesl odpovědnost z pozice odborného referenta M. z. Č., P. ú. XY. Při výkonu pravomoci nezjišťoval rozhodné skutkové okolnosti, které jinak vyplývají např. ze spisového materiálu, předcházejících rozhodnutí uložených v databázi ERNA apod. Obviněný postupoval v rámci správního řízení, tedy v rámci právními normami upraveného procesu, v němž mu bylo mj. svěřeno oprávnění opatřovat nezbytné podklady pro přípravu rozhodnutí, z čehož vyplývala jeho diskreční pravomoc, zda zmíněná oprávnění v rámci správního řízení při věcné přípravě rozhodnutí využije či nikoliv. Právě i tato fáze úředního rozhodovacího procesu v podobě věcné přípravy rozhodnutí v sobě zahrnuje projev pravomoci úřední osoby. Povinnost jednat vyplývala obviněnému nejen z jeho zaměstnaneckého poměru, ale sekundárně také z jeho postavení veřejného činitele vystupujícího v rámci správního řízení. Je tak zřejmé, že činnost obviněného představovala zejména věcnou přípravu rozhodnutí, bez níž by předmětná rozhodnutí nemohla být ani vydána. Nejvyšší státní zástupce proto shrnul, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněného H. nejsou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního zákona, resp. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku a tyto skutky tak nesprávně právně posoudil. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020 ve výrocích, týkajících se obviněného J. H. a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. H., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Předně obviněný J. H. uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu druhého stupně a odkazuje na své doplnění odvolání a v něm citovanou judikaturu související s veřejnými činiteli, respektive úředními osobami, konkrétně pak na R 17/1967 a R 50/1974, ze kterých vyplývá, že každá úřední osoba musí být odpovědná za plnění úkolů státu nebo společnosti. Aby mohla nést tuto odpovědnost, musí být vybavena potřebnou pravomocí, která jí umožňuje uvedené úkoly splnit. Osoba, která nedisponuje rozhodovací pravomocí nebo pravomocí bezprostředně s takovou rozhodovací pravomocí související, nemůže být úřední osobou. Klíčové jsou ve vztahu k obviněnému především dokumenty, ze kterých vyplývá jeho pracovní náplň a pracovní zařazení. Obviněný uzavřel v roce 1996 pracovní smlouvu s XY, jeho pracovní náplní bylo vyřizování restituční agendy. Ve spise je zařazená pracovní náplň z 1. 10. 2005, kdy obviněný provádí komplexní posuzovací, konzultační a poradenskou činnost v oblasti restitucí. Dále byla předložena pracovní náplň ze dne 24. 1. 2011, ze které vyplývá, že zajišťuje výkon státní správy v oboru restitucí, projednává věci v řízení dle správního řádu a usměrňuje zpracování návrhů vydávaných v této věci v první instanci. Z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že obviněného lze považovat za řadového zaměstnance – referenta. Obviněný má proto shodně jako odvolací soud za to, že ohledně přípravy rozhodnutí nejednal jakožto veřejný činitel či úřední osoba. K naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a zneužití pravomoci úřední osoby se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Ohledně trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele a zneužití pravomoci úřední osoby by muselo být úmyslem obviněného způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Z provedeného dokazování, z tvrzení jednotlivých obviněných a svědků, z listinných důkazů ba dokonce ani z dovolání nejvyššího státního zástupce nevyplývá, že by obviněný chtěl způsobit jinému škodu nebo závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Naopak linie dokazování vedená tímto směrem, tedy provázaností mezi obviněným J. H. a osobami, které by mohly mít z jeho jednání jakýkoli prospěch, nikdy nebyla ve vztahu k obviněnému ani vedena. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl nebo dle ust. §265j tr. ř. dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že i nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný P. Ch. i nejvyšší státní zástupce ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným P. Ch. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. Ch. Z obsahu podaného dovolání obviněného P. Ch. dostály deklarovanému dovolacímu důvodu výhrady zaměřené proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jimiž vytýkal nenaplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty, především absenci významné příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Nejvyšší soud konstatuje, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného Ch., kterým je zejména nedbalost při přípravě, vypracování ale především nedbalost při kontrole rozhodnutí, která vedla k vydání nesprávných rozhodnutí a následkem představovaným vznikem škody v důsledku převedení vlastnického práva k náhradním pozemkům na restituenty, je v projednávaném případě jednoznačně dána. Obviněný si byl dobře vědom postupu, který v návaznosti na jeho rozhodovací činnost následoval, věděl o tom, že za nevydané pozemky bude restituentům poskytována náhrada, dle jejich uvážení náhrada finanční či v podobě náhradních pozemků. Nebýt vydání předmětných rozhodnutí, nedošlo by ke vzniku škody na majetku České republiky – pozemkového fondu, resp. nedošlo by k vydání náhradních pozemků. Je vhodné připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním a následkem není samostatným znakem skutkové podstaty trestného činu jako takového, ale je součástí objektivní stránky trestného činu a je jí vyjádřeno spojení mezi jednáním a následkem, které je ve skutkové podstatě každého konkrétního trestného činu v trestním zákoně vymezeno. Obviněný nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze požadovat po vedoucím úředníkovi státní správy zvláště v případech, kdy se vydané rozhodnutí dotkne nejen účastníka, který řízení inicioval, ale ve svém důsledku rovněž práv dalších osob, v jejichž osobní nebo majetkové sféře se může vydané rozhodnutí negativně projevit. Kdyby takto nejednal, nebyl by dán průchod nesprávnému rozhodnutí vedoucímu k možnému přiznávání restitučních nároků, resp. jednání o odškodnění jejich nároků, tím pádem by ani nemohla vzniknout škoda na majetku ČR. K námitce obviněného, že jeho jednání bylo pouze jednou z příčin způsobení následku, ale nebylo příčinou dostatečně významnou, lze uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného dodává, že k závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem postačuje, že obviněný Ch. svým jednáním vyvolal, byť i jen jednu z příčin, které měly vzápětí následek. Selhání obviněného jako ředitele pozemkového úřadu, odpovědného za řádný výkon agendy státní správy, představovalo okolnost, která ve spojení s dalšími okolnostmi byla způsobilá přivodit následek trestněprávně relevantní podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Ani této námitce proto nelze přisvědčit. Pokud jde o námitku obviněného Ch., týkající se absence jeho zavinění, tedy že s ohledem na několik možností, jak mohli restituenti postupovat po vydání rozhodnutí, nemohlo být do jeho zavinění zahrnuto způsobení škodlivého následku, Nejvyšší soud konstatuje, že ani této námitce nelze přisvědčit. Následně uplatňovaný postup restituentů k uplatnění práva na převedení náhradních pozemků do jejich vlastnictví byl jednoduše očekávaný. S ohledem na kvalifikaci obviněného a jeho postavení v zaměstnání si nelze navíc v případě dříve řešených podobných případů, o nichž rozhodoval pozemkový úřad pod vedením obviněného představit, že by zvenčí přistoupila mimořádná skutečnost, která by mohla rozvinout nepředvídatelný příčinný průběh z pohledu obviněného, že by pak neodpovídal za následek, který takto specificky vzejde. Ve všech třech případech jako ředitel P. ú. XY, oprávněný rozhodovat ve správním řízení o nárocích uplatněných podle zákona o půdě, tedy jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 trestního zákona, při výkonu jemu svěřené pravomoci jako nadřízený obviněného J. H., za jehož práci odpovídal, podepsal a tím vydal předmětná rozhodnutí, to aniž by ověřil správnost v rozhodnutí uvedených údajů o oprávněnosti nároku restituentů k majetku původního vlastníka J. M. B., přestože tak učinit mohl, čímž zanedbal opatrnost, k níž byl povinen. Jeho jednání proto odpovídalo zaviněnému jednání ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) trestního zákona. Pokud jde o námitky obviněného Ch. opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, nelze jim přiznat relevanci z hlediska vyloučení trestní odpovědnosti za trestný čin podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. K tomuto argumentu Nejvyšší soud uvádí, že v rozhodném období 2009-2012 bylo standardní rozhodovací praxí, že ve výroku správního rozhodnutí v restitučních věcech bylo rozhodováno toliko v tom duchu, zda restituenti jsou či nejsou vlastníky pozemků, následně až v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že za pozemky, jež nebyly vydány, jim přísluší náhrada. Že se aplikační praxe postupem doby mění a jednotliví referenti reagují na požadavky stanovené judikaturou, je obvyklé, fakt, že judikatura NS postupně zpřísnila požadavky na náležitosti výroku rozhodnutí v restituční věci, nečiní tato rozhodnutí, včetně rozhodnutí připravených H. a podepsaných Ch. vadnými v tom smyslu, že by jimi nebylo fakticky o náhradě za nevydané pozemky rozhodnuto. Předmětná rozhodnutí tedy jednoznačně založila, a to nezákonně, nad rámec zákonných restitučních nároků, právo restituentů na převedení náhradních pozemků do jejich vlastnictví. Výše uvedené námitky vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016 navíc uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudem prvního stupně a městský soud se s nimi dostatečně vypořádal pod body 170 a 171 odůvodnění rozsudku, na které pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje. Obviněný P. Ch. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ten je naplněn tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný se domnívá, že v posuzované věci bylo proti němu vedeno trestní stíhání, že trestnost činu byla promlčena. Ačkoli to obviněný v dovolání výslovně neuvádí, má na zřeteli nepřípustnost trestního stíhání z důvodu stanoveného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., který dopadá na situaci promlčení trestnosti činu ve smyslu §67 a 67a trestního zákona, resp. nově trestní odpovědnosti ve smyslu §34 a §35 tr. zákoníku. Obviněný byl stíhán za trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě ve smyslu §159 odst. 2 písm. b) trestního zákona, u které je zakotven účinek v podobě způsobení škody. Nejvyšší soud dodává, že promlčení by se v tomto případě mělo posuzovat podle stejného zákona, jakým je posuzována vina, tj. zák. č. 140/61 Sb., tzv. trestní zákon, protože zde je úprava pro obviněného příznivější. V jeho ustanovení v §67 není výslovně uvedeno žádné omezení počátku běhu promlčecí doby, tak jako v pozdějším trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. Nicméně praxe založená, na průběžné judikatuře, tento nedostatek, spočívající v absenci kritérií pro začátek běhu promlčecí doby, doplnila tím, že počátek běhu promlčecí doby je dán buď okamžikem, kdy byl čin spáchán, nebo pokud je znakem skutkové podstaty následek, který vyjde najevo později, pak okamžikem, kdy tento následek vyšel najevo. To znamená, že teprve od okamžiku vzniku škody charakterizované zákonem jako těžší následek mohla začít plynout promlčecí doba. Vznik škody z majetku ČR se konkrétně odvíjel od nezákonně přiznávaných nároků na náhradu škody soudy, které v důsledku protiprávního jednání obviněného měly přiznávat svými rozhodnutími náhradní pozemky domnělým restituentům. Za trestný čin podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona byla horní hranice trestní sazby stanovena až na tři roky odnětí svobody, a proto promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona činila pět. V daném případě měl obviněný P. Ch. spáchat skutek naposledy v listopadu 2009, vydávání majetku restituentům na základě §11a zákona o půdě mělo docházet v období od 21. 9. 2012. Jestliže trestní stíhání obviněného bylo zahájeno 6. 4. 2016, nemohlo ještě dojít k zániku trestní odpovědnosti uplynutím stanovené promlčecí doby. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. Ch. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, příslušné skutky byl bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud dále podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. H. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Nejvyšší státní zástupce odmítá závěr odvolacího soudu, že obviněný H. nespáchal žalované skutky v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele, resp. úřední osoby, a že ač byl nadán pravomocí veřejného činitele, žalované skutky nejsou projevem jejího výkonu. Nejvyšší státní zástupce tento závěr odvolacího soudu neguje a dodává, že i věcná příprava rozhodnutí náleží pod výkon pravomoci veřejného činitele, respektive úřední osoby. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu uvádí následující. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že skutky kladené obviněnému J. H. za vinu, nejsou projevem výkonu pravomoci veřejného činitele, úřední osoby, a tedy ani jejím zneužitím. Obviněný H. jako referent pouze připravoval rozhodnutí pro své nadřízené. Toto jednání ovšem nezakládá samo o sobě žádná práva ani povinnosti, nemění majetkové poměry a nemá ani jiné procesní nebo materiální dopady, proto uzavřel, že k posouzení toho, zda se obviněný J. H. dopustil trestné činnosti jako veřejný činitel, úřední osoba nestačí to, že takovou pravomocí disponuje, ale musí být prokázáno, že trestná činnost byla spáchána v přímé souvislosti s výkonem této pravomoci. Veřejným činitelem se podle definice obsažené v §89 odst. 9 trestního zákona rozumí volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Z judikatury dále vyplývá, že výkonem pravomoci úřední osoby je nejen samotné (úřední) rozhodování, ale také předchozí opatřování podkladů pro toto rozhodnutí. Otázkou postavení pracovníka při opatřování takových podkladů se zabýval zejména Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 371/99 (rozhodnutí publikováno pod č. 49/2000 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). V této věci shledal, že postavení tehdejšího veřejného činitele podle §89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, má např. též daňový kontrolor, který sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá“, avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně“. Ústavní soud mimo jiné uvádí, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“. Z citovaného rozhodnutí je tedy patrno, že postavení úřední osoby mají, respektive vykonávat pravomoc mohou, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. To, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, je patrno i z judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 396/2013. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že i osoby, které nečiní vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení, ale pouze je připravují nebo zajišťují jeho výkon, mohou mít postavení úřední osoby (veřejného činitele). V projednávané věci obviněný H. připravoval předmětná rozhodnutí po věcné stránce, což vedlo ve vyhotovení jejich konceptů, které předkládal nadřízeným k podpisu. Ze strany obviněného se tak nejednalo o pouhé administrativní úkony bez věcného významu pro samotný obsah rozhodnutí. Činnost obviněného vyžadovala kvalifikované odborné uvážení, a to jednak v souvislosti s diskreční pravomocí při posuzování otázky, zda je k dispozici dostatek podkladů pro zpracování rozhodnutí, a jednak při vlastním koncipování věcného obsahu rozhodnutí. Je proto zřejmé, že činnost obviněného představovala věcnou přípravu rozhodnutí, bez níž by předmětná rozhodnutí nemohla být vydána. Skutečnost, že to nebyl obviněný H., kdo přímo rozhodoval, není podstatná. Výkonem pravomoci úřední osoby je, jak je uvedeno výše, nejen samotné úřední rozhodování, nýbrž i předchozí opatřování podkladů pro rozhodnutí. Postavení úřední osoby mají, potažmo vykonávat pravomoc mohou i lidé, kteří vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. Obviněný se tedy nemůže zbavit odpovědnosti poukazem na to, že to nebyl on, kdo přímo rozhodoval. V souladu s dikcí §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu v tehdejším znění, ve spojení s §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, byl správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Obviněný tedy již ve stadiu věcné přípravy rozhodnutí používal svoji pravomoc. V posuzované věci obviněného H. proto byly beze zbytku naplněny jak pojmové znaky úřední osoby, resp. veřejného činitele, tak i přímá souvislost jeho činnosti s výkonem svěřené pravomoci při plnění zadaných činností v rámci správního řízení. Skutečnost, že činnost obviněného zahrnovala plnění úkonů státu a společnosti je zřetelná již z předmětu správního řízení, jímž bylo rozhodování o nárocích podle zákona o půdě, a na němž se obviněný významnou měrou podílel z pozice odborného referenta pozemkového úřadu. Není proto pochyb ani o tom, že v rámci rozhodování o restitučních nárocích podle zákona o půdě, tedy při posuzování zákonných podmínek pro jejich přiznání či nepřiznání, zejména posuzování včasnosti návrhu a oprávněnosti žadatele, docházelo autoritativně k uplatňování veřejné moci. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, a to ve výrocích týkajících se obviněného J. H. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil. Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 6. 10. 2021 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu