ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1529.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1529/2019-8925
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 v řízení o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010 , a o dovolání, které podal obviněný A. H., nar. XY v XY, okres XY, trvale XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný T. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, uznán vinným pod body I. až IV. výroku o vině čtyřnásobným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Týmž rozsudkem byl obviněný A. H. uznán vinným pod body I. až IV. výroku o vině čtyřnásobným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále pod bodem V. výroku o vině zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Těchto trestných činů se obvinění dopustili skutky popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v citovaném rozsudku (viz níže pod bodem 87. tohoto usnesení).
2. Za to byl uložen obviněnému T. K. podle §255 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému A. H. byl za jeho trestnou činnost uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému A. H. uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti Č., částku ve výši 1 456 529 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti Č., jako náhradu škody částku v celkové výši 260 445 180 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Č., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce a poškozená obchodní společnost Č., přičemž Městský soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, rozhodl podle §23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného A. H. ze společného řízení k samostatnému projednání, a to z důvodu hospodárnosti řízení. Věc tohoto obviněného byla dále vedena u zmíněného odvolacího soudu pod sp. zn. 67 To 143/2019. O podaných odvoláních pak rozhodl Městský soud v Praze následovně. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k obviněnému T. K. napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný T. K. se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a to při nezměněném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Č., náhradu škody v celkové výši 260 445 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Odvolání obviněného pak odvolací soud zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Ve vztahu k druhému z obviněných A. H. odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný A. H. se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a to při nezměněném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému A. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným T. K. poškozené obchodní společnosti Č., náhradu škody v celkové výši 260 445 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena obviněnému A. H. povinnost samostatně zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti Č., částku ve výši 1 456 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Konečně odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného A. H. jako nedůvodné.
4. K tomu je třeba dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve věci obviněných poprvé rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 3 T 41/2010, jímž zprostil obviněné obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 VZV 4/2009, pro skutek popsaný pod body IV./1. až IV./7. této obžaloby. O dalších skutcích obsažených ve zmíněné obžalobě státního zástupce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 3 T 41/2010, tak, že podle §223 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obou obviněných z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. že trestní stíhání obviněných je promlčeno. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze jednak usnesením ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 56/2014, tak, že podle §256 tr. řádu zamítl odvolání jako nedůvodné, a jednak usnesením z téhož dne sp. zn. 67 To 57/2014, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl podanou stížnost, neboť ji neshledal důvodnou. Proti citovaným usnesením Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných A. H. a T. K. dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014, tak, že zrušil citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 3 T 41/2010, přičemž zprostil oba obviněné obžaloby pro skutky uvedené pod body I. až IV./1. až IV./7. obžaloby. O dalších skutcích obsažených ve zmíněné obžalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 3 T 41/2010, tak, že podle §223 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obou obviněných z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. že trestní stíhání obviněných je promlčeno. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost. O odvolání státního zástupce rozhodl poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 67 To 111/2016, tak, že zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Shodně rozhodl rovněž o stížnosti státního zástupce usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 67 To 112/2016. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl poté o vině a trestu obou obviněných shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích, a to rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 T 41/2010, a usnesením ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 T 41/2010. Následně v odvolacím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stejně tak zrušil usnesení soudu prvního stupně, a to usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 29/2017. Naposledy rozhodl v trestní věci obviněných Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací tak, jak je uvedeno výše pod body 1., 2. a 3. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněných
5. Obviněný T. K. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu a jehož obsah dalším podáním následně doplnil. Obviněný A. H. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
a) Dovolání obviněného T. K.
6. Obviněný T. K. na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítl, že ve věci rozhodovala soudkyně JUDr. Eva Brázdilová, která byla vyloučena z rozhodování ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného tato soudkyně měla správně rozhodnout podle §31 tr. řádu o svém vyloučení před zahájením odvolacího řízení, a to z úřední povinnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný konstatoval, že chybějící nestrannost jmenované soudkyně je jednak objektivní, jednak subjektivní. Objektivní důvody nestrannosti přitom obviněný spatřuje v tom, že zmíněná soudkyně rozhodla o užití zcela výjimečného institutu podle §262 tr. řádu, přesto ve věci poté postupovala jako soudce odvolacího soudu. Podle obviněného přistoupil-li soud v rámci rozhodování o odvolání k použití ustanovení §262 tr. řádu, nemůže v takovém případě již nadále zůstat pro další řízení objektivně nestranný. Již samotná skutečnost, že o vině obviněného rozhodl až „nový soud“ (po předchozím trojím zproštění obžaloby zákonným soudcem), je podle názoru obviněného sama o sobě způsobilá založit pochybnost o nestranném vedení řízení. V konečném důsledku pak bylo odvolací řízení i porušením práva na dvojinstančnost řízení podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jak zdůraznil obviněný. O subjektivních důvodech zpochybňujících nestrannost se obviněný dozvěděl při jednání odvolacího soudu dne 25. 4. 2019, kde se jmenovaná soudkyně vyjádřila ve smyslu, že „je spokojená, jak soud prvního stupně ve věci rozhodl po přikázání věci.“ Podle obviněného toto vyjádření obsahuje projev nebezpečného spojení soudce přikazujícího věc a soudce věc posléze přezkoumávajícího v odvolacím řízení v jedné osobě. V této souvislosti dále obviněný uvedl, že svou námitku v rámci možností uplatnil již před rozhodnutím odvolacího soudu a zčásti v dovolání, neboť subjektivní podjatost soudkyně se projevila až v ústním odůvodnění napadeného rozhodnutí po jeho vydání. Obviněný má tedy za to, že jsou splněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu, a nelze mu klást za vinu, že nevznesl uvedenou námitku do rozhodnutí odvolacího soudu, když se ani sama předsedkyně senátu nevyloučila z rozhodování věci, ač k tomu byla povinna z úřední povinnosti.
7. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podřadil námitku, na základě které vytkl nepřípustnost trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně právně posoudil věc týkající se skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť se řídil vadným právním názorem vyššího soudu. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, v posuzovaném případě je zásadní určení počátku běhu promlčecí doby v návaznosti na to, kterým okamžikem vzniká škoda, a k tomu dále odkázal na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu. Podle názoru obviněného navíc Nejvyšší soud není konstantní ve svém rozhodování ohledně počátku běhu promlčecí doby v případě vzniku následku v podobě škody. Dalším významným momentem z hlediska běhu promlčení trestní odpovědnosti bylo podle obviněného přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3, 4 tr. zák., přičemž tyto své úvahy dále podrobně rozvedl u jednotlivých skutků. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že v případě skutku pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo dostatečně prokázáno, že došlo k jeho spáchání obviněným, mělo by to zásadní vliv na promlčení skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť trestní odpovědnost obviněného za ně by byla promlčena.
8. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný nejprve v obecné rovině vytkl soudům nižších stupňů nesprávnou subsumpci jeho jednání pod část skutkové podstaty týkající se porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, dále chybné posouzení vzniku škody a naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Namítl rovněž, že zcela chybí úvahy soudů nižších stupňů ohledně společného úmyslu, pokud jde o právní kvalifikaci spolupachatelství.
9. K tvrzenému porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek obviněný provedl výklad pojmu „podnikatelský úsudek“, který definoval čtyřmi body, a soudům nižších stupňů vytkl, že u jednotlivých skutků nehodnotily uvedená kritéria. Obviněný dále zdůraznil, že jako generální ředitel plnil řídící funkci, předmětné smlouvy pouze podepisoval z titulu svého postavení, přitom nelze opomenout, že smlouvy byly před podpisem kontrolovány právním, finančním i obchodním oddělením. Při jednání soudu prvního stupně byl obviněný schopen vysvětlit své počínání, jako předseda představenstva a generální ředitel jednal informovaně, avšak při podepisování smluv nebyl informován o tom, že podpisem smlouvy může způsobit škodu, ani to nemohl rozumně předvídat, neboť, jak již uvedl, smlouvy mu byly předkládány specializovaným oddělením. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno jako odpovídající péči řádného hospodáře, a k této problematice poukázal na příslušnou judikaturu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů měly správně dospět k závěru, podle něhož obviněný s ohledem na svůj podnikatelský úsudek nemohl být odpovědný za tvrzenou škodu, neboť uzavíráním obchodů pověřil obchodního ředitele a přípravou smluv právní oddělení. Tím v rámci péče řádného hospodáře zajistil osoby s potřebnými znalostmi pro tyto činnosti obchodní společnosti. Konečně v dané souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15.
10. Ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předpovídal vývoj směnného kurzu v době uzavírání smlouvy s obchodním partnerem, jehož výběr byl v gesci obchodního úseku. Obviněný jako generální ředitel podepisoval stovky smluv a nebylo reálně možné, aby jednotlivé smlouvy studoval a předvídal všechny možné následky. Zajistit se proti změně směnného kurzu prostřednictvím instrumentu finančního trhu nebylo vhodné vzhledem k nákladnosti zajištění, obchodní společnost Č., se takto nezajišťovala ani před tím, než v ní obviněný začal působit. Jak dále zdůraznil, na nevýhodný vývoj směnného kurzu a na potřebu dojednání směnného kurzu ve smlouvě byl finančním ředitelem upozorňován pouze spoluobviněný A. H., nikoliv však obviněný T. K. Soudy nižších stupňů přitom podle obviněného nezkoumaly, zda při zpochybňovaném podnikatelském rozhodování vynaložil příslušné úsilí, zejména jestli jednal při uzavírání smlouvy informovaně a zda měl reálnou představu o pravděpodobnosti uskutečnění plnění ze smlouvy. Ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že nehodnotily tzv. podnikatelský úsudek, navíc jej soudy nesprávně a nelogicky připisují obviněnému, a to v otázce bonity obchodního partnera. Při určení ceny pohonných hmot se podle obviněného soudy chybně omezily jen na konstatování, že obviněný měl předpokládat zvýšení spotřební daně, ale nezabývaly se ostatními okolnostmi [např. postavením poškozené obchodní společnosti na trhu, vývojem cen pohonných hmot (dále také ve zkratce „PHM“) na trhu v daném období]. Pokud jde o skutek vymezený pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení jeho pozice a odpovědnosti za činnost obchodního oddělení dané obchodní společnosti. Obviněný zdůraznil, že z postavení generálního ředitele, které je pozicí manažerskou, se nijak nepodílel na vyjednávání smluv, to bylo v kompetenci obchodního a finančního úseku, tedy druhého obviněného A. H. Přitom z pouhé nadřazenosti obviněného vyplývající z jeho pozice v organizační hierarchii nelze podle názoru obviněného dovozovat tvrzenou společnou odpovědnost obou spoluobviněných. Obviněný podepsal smlouvy po předložení a vysvětlení záměrů daných obchodů obchodním ředitelem, avšak nebyl upozorněn na nevýhodnost obchodů a nemohl ji ani z dostupných informací rozumně předvídat. Dále v této souvislosti obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který mu nedůvodně přičítá jednání druhého obviněného A. H., a to pokud jde o provázanost s osobami kolem obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s. Obdobné výhrady pak obviněný vznesl i ve vztahu ke skutku pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že podepsal pouze rámcové smlouvy, načež jednotlivé obchody byly uskutečňovány bez jeho přičinění. Podle obviněného jde o nepřípustné posuzování porušení povinnosti ex ante .
11. V rámci námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a vytkl soudům nižších stupňů chybné vyhodnocení toho, zda zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Ve věci nebylo podle obviněného posuzováno žádné konkrétní zanedbání povinnosti, ani možnost předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení chráněného zájmu. Soudy také učinily nesprávný závěr, že jednání a podnikatelský úsudek obviněného jsou totožné a odvislé od jednání a podnikatelského úsudku spoluobviněného A. H., tedy že pokud něco věděl spoluobviněný A. H., věděl to i obviněný. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně dovodily naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu s oběma jejími složkami, a to pouze z objektivní stránky skutkové podstaty, přičemž ovšem zcela chybí volní složka v právním posouzení skutku. Konkrétně, pokud jde o skutky pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že nevěděl o tom, že porušuje zákonem uloženou povinnost, tudíž ani nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu. Obdobné námitky potom obviněný vznesl ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyslovil přesvědčení, podle něhož z jednání spočívajícího v pouhém podpisu rámcových smluv nelze dovodit chtění zaměřené na poškození zájmů obchodní společnosti. Proto podle obviněného, pokud odvolací soud z okolností skutku vyvodil volní složku zavinění, která nebyla zřejmá, mělo být zavinění správně posouzeno jako vědomá nedbalost. Totéž obviněný vytkl i ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyslovil názor, podle něhož okolnosti tohoto skutku lze právně posoudit tak, že zaviněně jednal pouze druhý obviněný A. H.
12. Obviněný svými výhradami zpochybnil i stanovení výše škody, přičemž závěry soudů rozhodujících ve věci označil za absolutně nepřezkoumatelné. Podle obviněného stanovení výše škody v posuzované věci odporuje hmotnému právu, protože vzniklo jako matematický výpočet ze smluv ex ante na základě znalosti skutečností, které nastaly až po jednání obviněného, resp. spoluobviněného A. H., a jež nemohly být obviněnému známy. Výši škody je nutno podle obviněného posoudit komplexně a v rámci nějakého časového období, je třeba zohlednit účetní závěrky, vzít v úvahu všechny důsledky a okolnosti atd. Způsob stanovení výše škody v posuzovaném případě nerespektuje principy reálného světa, jakým je podnikatelský úsudek, ale je založen na čiré spekulaci (zejména u skutků pod body II. a III. výroku o vině). Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný i v tom, že soudy nižších stupňů při výpočtu výše škody do ní zahrnuly i podnikatelský zisk, který nelze započíst pro účely trestního řízení. Tyto své úvahy obviněný následně rozvedl i ve vztahu k jednotlivým skutkům, přičemž pokud jde o skutek vymezený pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vyslovil názor, podle něhož nelze dovozovat vznik škody jen z toho, že v mezidobí do vypořádání zálohy zápočtem došlo k poklesu směnného kurzu. Ke skutku obsaženému pod bodem II. ve výroku o vině obviněný poukázal na to, že nebyla zohledněna nutnost obchodovat i v případě ne zcela výhodných obchodních či daňových podmínek vzhledem k povinnostem obchodní společnosti Č., vůči spotřebitelům a státním rezervám. Co se týče stanovení výše škody u skutku pod bodem III. ve výroku o vině, obviněný zdůraznil, že není možné považovat ručitelský závazek za okolnost významnou pro právní hodnocení, neboť z něj poškozená obchodní společnost neutrpěla žádnou škodu. Jak dále v této souvislosti obviněný uvedl, škoda v tomto případě nikdy nevznikla, protože za prodané zboží bylo řádně zaplaceno a koupené zboží bylo zase s marží prodáno. Vzhledem k tomu, že poškozená obchodní společnost nikdy nedoložila svůj nárok na náhradu ušlého zisku ani kalkulaci škody, nelze ani rozdíl v rámci předprodeje zboží právně posoudit jako ušlý zisk či vzniklou škodu. Ohledně skutku, který je obsažen pod bodem IV. ve výroku o vině, vytkl obviněný soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu komplexnost obchodování s PHM, obvyklou cenu, příčiny změn cen a toku PHM, ekonomický trh, hospodářskou situaci obchodní společnosti a její další závazky. Soudy v tomto případě určily škodu jako ušlý zisk, kterým bylo navýšení ceny prostředníkem koncovému odběrateli v případě dílčích prodejů, aniž by z okolností vyplynulo, že by takto mohla obchodovat sama poškozená obchodní společnost.
13. Obviněný dále ve svém dovolání vznesl námitku, podle které provedené dokazování neposkytlo dostatečný podklad pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle názoru obviněného v civilním řízení by takové vyčíslení a prokázání škody nepostačovalo, poškozená obchodní společnost by neunesla důkazní břemeno. Tyto námitky obviněný nepovažuje za skutkové, neboť tvrdí, že vůbec nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení. Výrok, v němž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nerozhodl o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody, svědčí o neznalosti problematiky náhrady škody a o přímém rozporu mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody.
14. Další výhrady obviněného směřují i ke způsobu uplatnění nároku poškozené obchodní společnosti prostřednictvím trestního řízení namísto civilního řízení, neboť je to v rozporu se zásadami právního státu, především s principem trestního práva jako ultima ratio , kterým se navíc v posuzovaném případě soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 689/19. Úplný exces pak podle obviněného představuje přiznání příslušenství poškozené obchodní společnosti, které nemůže být v rámci trestního řízení přiznáno za období, kdy je vedeno trestní řízení a kdy se na obviněného hledí jako na nevinného. Obviněnému nemůže být přičteno k tíži, že poškozená obchodní společnost nezvolila cestu civilního řízení k vymáhání nároku, a pokud je tento řešen v adhezním řízení, je přiznání úroků z prodlení „zpětně“ za dobu vedení řízení jakousi retroaktivitou rozsudku.
15. Svými námitkami obviněný zpochybnil i závěry soudů nižších stupňů o tom, že jednal za podmínek spolupachatelství. Obviněný totiž pouze nezávisle na spoluobviněném A. H. podepsal určité smlouvy, aniž by mezi nimi existoval jakýkoli vztah spolupachatelství, dohoda o společném jednání či společný úmysl. V popisu skutku podle obviněného zcela chybí vyjádření společného úmyslu, přičemž z tvrzeného společného jednání nelze bez dalšího dovodit i společný úmysl. Obviněný zdůraznil, že neexistenci znaků spolupachatelství nelze zhojit ani sugestivním používáním slova „společně“.
16. Část dovolacích námitek obviněného směřuje i k tvrzenému porušení jeho ústavních práv. Obviněný vytkl porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 4 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení ústavních práv obviněný shledal v extenzivním způsobu užití ustanovení §262 tr. řádu. V posuzovaném případě jde podle názoru obviněného o jednoznačné zneužití účelu tohoto ustanovení v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle přesvědčení obviněného z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jediným důvodem pro přikázání věci jinému senátu byla konfrontace druhého rozhodnutí soudu prvního stupně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které však předcházelo onomu druhému rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž založeno jen na spekulaci, jak by Nejvyšší soud, který podrobil přezkumu jen první rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že odvolací soud nemohl sám učinit závěr, zda následující dvě rozhodnutí odpovídají právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem, a učinit ho základním důvodem pro odejmutí věci zákonnému soudci a její přikázání jinému senátu. Odvolací soud tak podle obviněného překročil svou přezkumnou pravomoc, protože k odnětí věci fakticky došlo z důvodu nespokojenosti odvolacího soudu se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dále obviněný ve svém dovolání rozvedl své úvahy týkající se protiústavnosti ustanovení §262 tr. řádu, kterou spatřuje v neexistenci jakýchkoli mezí pro užití tohoto ustanovení, jak to požaduje ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu protiústavnosti ustanovení §262 tr. řádu učinil obviněný návrh Nejvyššímu soudu, aby zvážil postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
17. Závěrem svého dovolání obviněný T. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s ustanoveními §226 písm. b), c) tr. řádu a §229 odst. 3 tr. řádu tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu a odkáže poškozenou obchodní společnost s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
b) Dovolání obviněného A. H.
18. Obviněný A. H. ve svém dovolání poukázal na jím tvrzené vady v postupu soudů nižších stupňů, aniž by specifikoval, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů mají být konkrétní námitky podřazeny.
19. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů jejich postup vycházející z přesvědčení, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci stanovilo závazný právní názor, na základě kterého měl být obviněný odsouzen pro úmyslný trestný čin. Naopak obviněný má za to, že ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu byla připuštěna jeho nevina. Podle obviněného mělo být vedeno samostatné trestní řízení, nikoliv společné řízení i s druhým obviněným T. K., jelikož z podstaty výkonu funkcí obou obviněných bylo zřejmé, že se nemohli dopustit téhož skutkového jednání.
20. Soudy nižších stupňů se podle názoru obviněného nezabývaly otázkou, ve prospěch koho měly být obchody nevýhodné pro poškozenou obchodní společnost obviněným organizovány a realizovány za situace, kdy měl zařadit do řetězce obchodů novou obchodní společnost. Soudy ani nezjistily, kdo se z činnosti obviněného obohatil, ač je to podle přesvědčení obviněného nezbytné s ohledem na subjektivní stránku posuzovaného trestného činu a zjištění výše škody. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je totiž zjevné, že v případě úmyslného jednání bez součinnosti s třetí osobou, která z něj měla prospěch, by se skutek nemohl stát tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
21. Obviněný dále zdůraznil, že v případě neúmyslného trestného činu by byla trestní odpovědnost za spáchané skutky již promlčena. Vyjádřil také podiv nad dobou, po kterou je trestní řízení vedeno a která uplynula od momentu, kdy se měly skutky stát. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně zvažoval možnost překvalifikovat skutky obviněných na trestný čin podvodu, která však podle obviněného nepřichází v úvahu, neboť soudy se vůbec nevěnovaly otázce získání majetkového prospěchu.
22. Soudy nižších stupňů se podle obviněného téměř nijak nezabývaly právní úpravou vyplývající ze zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavu ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, bez řádné znalosti a odkazu na porušení konkrétních ustanovení tohoto zákona nelze dospět k závěru, zda posuzované jednání bylo či nebylo v souladu s péčí řádného hospodáře.
23. Další část svého dovolání obviněný věnoval výkladu pojmu „péče řádného hospodáře“ a vytkl, že soudy nižších stupňů vůbec nevěnovaly pozornost zhodnocení této otázky a ignorovaly všechny speciální předpisy vztahující se ke konkrétnímu jednání obviněného. Podle obviněného měly soudy v návaznosti na příslušnou právní úpravu popsat zákonné povinnosti obviněného a jeho povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů.
24. Obviněný provedl podrobný výklad pojmu „péče řádného hospodáře“ i s ohledem na ustanovení zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Jak dále obviněný zdůraznil, s povinností vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře úzce souvisí povinnost loajality, která sice není v právních normách výslovně upravena, bylo možno ji však dovodit z konkrétních ustanovení o mandátní smlouvě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Otázka, zda člen statutárního orgánu v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy posoudila s ohledem na to, jakou péči by v jeho situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí nepopsaly, jaké konkrétní povinnosti obviněný porušil, a zdůraznil, že není jeho chybou, pokud neměl řádně a přesně popsány své povinnosti v konkrétní smlouvě o výkonu funkce. Podle obviněného bylo nezbytné náležitě zjistit tyto povinnosti, a to i v návaznosti na předávací protokol, na jehož základě mu byla funkce předána, a v souladu s ním.
25. Obviněný rovněž připomněl, že povinnost péče řádného hospodáře je v případech výhradně podnikatelského rozhodování zmírněna pravidlem tzv. podnikatelského úsudku, podle něhož bude s péčí řádného hospodáře jednat i ten, kdo mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v zájmu obchodní korporace, a pokud rozhodování bylo učiněno s potřebnou loajalitou. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nehodnotily tyto právní závěry, a to s ohledem na zákonné povinnosti poškozené obchodní společnosti k obměně státních hmotných rezerv v čase.
26. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů pochybily, i pokud nezjistily, jaký byl ve skutečnosti pracovní úkol obviněného. Ten obviněný ve svém dovolání podrobně rozvedl a konstatoval, že státní hmotné rezervy měly být obměněny do konce roku 2004, a to vzhledem k tomu, že obchodní společnost Česká rafinérská, a. s., nedostála závazku dodávat požadovanou kvalitu PHM pro obměnu. Pracovní úkol obviněného vyplývající ze smlouvy byl v tom, aby dosáhl zisk pro obchodní společnost alespoň ve výši 100 000 000 Kč, a tento úkol byl splněn. Obviněný také ubránil poškozenou obchodní společnost před atakem R. K., k němuž došlo v roce 2004.
27. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů i nesprávné právní zhodnocení stavu trhu v době, kdy vykonával svou funkci v obchodní společnosti Č., neboť soudy vycházely ze stávající situace na trhu a regulace obchodu s pohonnými hmotami. Stejně tak soudy podle obviněného nesprávně posoudily úlohu uvedené obchodní společnosti v době jeho nástupu do funkce, neprovedly důkaz předávacím protokolem, z něhož pramení, že v této době bylo vypovězeno asi 80 % obchodních smluv ze strany obchodních partnerů, což neodpovídá závěru soudů o vůdčí úloze obchodní společnosti Č., na tehdejším trhu. Jak dále obviněný zdůraznil, v době jeho nástupu do funkce činily nezaplacené pohledávky věřitelů zmíněné obchodní společnosti více než 1,3 miliardy Kč. Obviněnému jsou kladeny za vinu ztráty v důsledku kurzovních rozdílů, přestože na poradách o obchodních případech, které se konaly každý týden, inicioval, co je třeba činit v souvislosti s kurzovními rozdíly, avšak finanční ředitel zamítl jeho návrhy.
28. Na podkladě svých námitek obviněný také vytkl soudům nižších stupňů nedostatečná skutková zjištění týkající se hierarchie rozhodovací činnosti v obchodní společnosti Č., a zdůraznil, že v jeho případě šlo vždy o rozhodování v rámci kolektivního orgánu, kterému byly uvedené obchody předkládány. Zejména je to patrné v situaci, kdy obviněný s ohledem na vývoj kurzu žádal, aby byl obchod pro případ kurzových změn pojištěn, ale kolektivní orgán rozhodl jinak a nevyhověl mu.
29. Obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo vyhověno v jeho návrzích na provedení důkazů. Konkrétně šlo o důkazy zaměřené na prokázání rozhodovací hierarchie v obchodní společnosti Č., hospodářské kondice této obchodní společnosti v době předání agendy obchodnímu řediteli a k vyvrácení tvrzení o jejím výsadním postavení na trhu s PHM. Obviněný vytkl, že nebyl proveden důkaz tzv. rotační smlouvou se správou státních hmotných rezerv. K otázce právního a ekonomického postavení obchodní společnosti Č., v okamžiku převzetí funkce obviněným nebyl proveden důkaz smlouvami uvedenými v předávacím protokolu. Stejně tak nebyla vyslechnuta svědkyně M. Č. a spoluobviněný T. K., a to k problematice předání organizačního a podpisového řádu obviněnému. Konečně obviněný namítl neprovedení výslechu svědka A. U. k otázce předávacího protokolu, jeho existence, pravosti a informací v něm obsažených a výslechu svědkyně V. K. k otázce existence dokumentů uvedených v předávacím protokolu. Nadto obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy pouze v neprospěch obviněného, nikoliv v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti.
30. Závěrem svého dovolání obviněný A. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných a replika obviněného
T. K. k vyjádření
31. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství a dále zaslal Nejvyššímu soudu velmi podrobné vyjádření i právní zástupce poškozené obchodní společnosti Č., s nímž se sice Nejvyšší soud seznámil, ale nepovažuje za nutné reprodukovat jeho obsah, protože poškozený obecně není osobou oprávněnou k podání dovolání a zákon výslovně nepočítá s tím, že by se měl vyjadřovat k dovoláním oprávněných osob (viz §265h odst. 2 tr. řádu).
a) Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného T. K.
32. Pokud jde o dovolání obviněného T. K. a jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, státní zástupce provedl výklad ustanovení §30 tr. řádu a na jeho podkladě neshledal důvody k vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu z rozhodování jen z důvodu, že rozhodovala jako předsedkyně senátu usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, a to i podle §262 tr. řádu o odnětí a přikázání věci. Jak dále státní zástupce zdůraznil, uvedený případ předchozího postupu soudce v téže věci není zařazen do těch procesních situací, při nichž by byl dán zákonný důvod pro vyloučení soudce z dalšího rozhodování. Skutečnost, že určitý soudce již dříve rozhodoval v téže věci obviněného, může být sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu trestního řízení jen v případech, jestliže tak zákon výslovně stanoví. Podle státního zástupce z obsahu dovolání obviněného nelze seznat ani to, že by předsedkyně senátu odvolacího soudu kdykoli pronesla jakékoli výroky, z nichž by vyplynulo, že se ztotožňovala s podanou obžalobou či byla dokonce přesvědčena o vině obviněného ještě před tím, než rozhodla o podaném odvolání. Obviněný staví pochybnost o podjatosti JUDr. Evy Brázdilové pouze na jejím postupu v předchozím průběhu řízení a na tom, jak odůvodnila své rozhodnutí o odvolání. Za poměr k projednávané věci nelze považovat jen vztah abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru soudce, v jeho postupu při dokazování, popřípadě v hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci. V takových případech totiž rozhodně nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se procesního postupu či právního posouzení skutku.
33. V této souvislosti státní zástupce vyslovil pochybnost, zda byla splněna podmínka pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, která spočívá v namítnutí podjatosti před rozhodnutím orgánu druhého stupně, jestliže byla tato okolnost obviněnému známa již v původním řízení. Podle názoru státního zástupce minimálně objektivní aspekt, na němž obviněný založil své závěry o podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu, mu byl znám ještě před rozhodnutím odvolacího soudu, a mohl být tedy uplatněn, což se výslovně nestalo. Obviněný čekal až na výsledek odvolacího řízení a jen podle toho, jak odvolací soud nakonec rozhodl, uměle vykonstruoval pochybnost o nestrannosti předsedkyně senátu. Ze způsobu, jakým soudce zdůvodní své rozhodnutí až po vynesení výroku, však nelze dovodit žádnou objektivní pochybnost o poměru soudce k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
34. Pokud jde o argumentaci obviněného, na níž založil uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle státního zástupce vychází výhradně z předpokladu, že o skutku obsaženém pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně by bylo rozhodnuto zproštěním obžaloby podle §226 tr. řádu. Jen tehdy by bylo možno konstatovat neexistenci překážky běhu promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. Ovšem vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, pravomocně uznal obviněného vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil i skutkem vymezeným pod bodem IV. ve výroku o vině, tedy skutkem, který měl obviněný spáchat v pětileté promlčecí době běžící od spáchání skutku vymezeného pod bodem III. ve výroku o vině a který byl kvalifikován jako totožný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví stejný trest, bylo současně potvrzeno „anulování“ významu dosud proběhlé promlčecí doby a ta začala běžet od počátku po spáchání posledního skutku společně ve vztahu ke všem čtyřem skutkům. Jelikož podle státního zástupce není důvod jakkoli revidovat závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, ohledně skutku pod bodem IV. ve výroku o vině, nelze přisvědčit ani opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu založeného na nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.
35. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s tvrzením obviněného, podle něhož nebyla pojmenována konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný byl odsouzen za jednání v postavení speciálního subjektu, přičemž v rozsudku soudu prvního stupně je ve výroku o vině správně uvedena zákonná povinnost, kterou obviněný porušil a která zde spočívala v povinnosti obviněného jako statutárního orgánu vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Jestliže totiž obviněný z pozice nejen řadového člena kolektivního statutárního orgánu, ale dokonce přímo jeho předsedy, umožnil vyvedení či převod peněžních prostředků a dalších věcí z majetku obchodní společnosti způsobem popsaným pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, porušil zmíněnou zákonnou povinnost spravovat a opatrovat majetek poškozené obchodní společnosti.
36. Za správné a odpovídající zákonu označil státní zástupce i závěry soudů nižších stupňů o naplnění podmínky spočívající v porušení zákonné povinnosti stanovené v §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. K povinnosti vedoucích zaměstnanců zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele poukázal státní zástupce na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006. S odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce konstatoval, že soud vymezil konkrétní právní podklady vztahující se k postavení obviněného jako generálního ředitele, a zdůraznil, že povinnosti obviněného vyplývající ze zákoníku práce byly dostatečně konkretizovány.
37. Tvrzení obviněného, podle něhož byl odsouzen pouze za svůj podpis na rozhodujících dokumentech, je podle státního zástupce v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Jak dále v této souvislosti státní zástupce připomněl, obviněný rozhodně nebyl osobou, která v daných obchodních případech vystupovala jen pasivně, neboť měl podíl na kontrole uzavíraných smluvních vztahů, jejich sjednání prosazoval a obhajoval před dozorčí radou, taktéž měl konečné slovo při odsouhlasení a uzavření smluv.
38. Ohledně námitky obviněného, podle které soudy nižších stupňů neposuzovaly dodržení požadavku péče řádného hospodáře optikou tzv. pravidla podnikatelského úsudku, státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle názoru státního zástupce nelze v posuzované věci dospět k tomu, že by soudy nesprávně vyšly při svém závěru o jednání obviněného v rozporu s povinností péče řádného hospodáře jen z výsledku, ke kterému vedla rozhodnutí učiněná obviněným. Vzhledem k okolnostem případu, zejména množství v krátké době sjednaných a realizovaných smluv nevýhodných pro obchodní společnost zastupovanou obviněným, nelze rozhodně přiznat obviněnému ani racionalitu jeho rozhodnutí, ani rozumnou vysvětlitelnost těchto rozhodnutí či rozhodování v nejlepším zájmu poškozené obchodní společnosti, jakož ani jednání v dobré víře v pozitivní výsledek.
39. K námitkám obviněného vztahujícím se k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu státní zástupce konstatoval, že argumentace obviněného zčásti odpovídá nedbalostní trestné činnosti spočívající v porušování povinnosti při správě cizího majetku. Pojem „potřebná míra opatrnosti a jejího zachování“ je totiž kritériem pro určení nedbalostního zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. V trestní věci obviněného však soudy jednoznačně shledaly jeho jednání v přímém úmyslu, tudíž ani nebyl důvod, aby se ve svých rozhodnutích blíže zabývaly podmínkami nutnými pro posouzení nedbalostního zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu vyplývá podle státního zástupce nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který v podstatě musel s ohledem na obsah smluvních ujednání nastat. Pro naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu je podstatná i skutečnost, že obviněný využil svého postavení předsedy statutárního orgánu a generálního ředitele obchodní společnosti a z jejího majetku v několika v krátké době po sobě následujících případech ve prospěch opakujících se obchodních partnerů, neověřených a bez minulosti, vynaložil peněžní prostředky a prodával pohonné hmoty, za které v rozhodném období neobdržel do spravovaného majetku obchodní společnosti odpovídající protiplnění, které bylo v daném místě a čase reálně dosažitelné.
40. Co se týče námitky obviněného založené na chybějící volní složce zavinění, konstatoval státní zástupce, že volní složku na straně obviněného soud prvního stupně správně dovodil s odkazem na zjištění zjevné plánovitosti a sofistikovanosti postupu a na to navazující provázanosti komplexu sjednaných a reálně také promptně zrealizovaných smluv, vesměs nevýhodných pro poškozenou obchodní společnost. Obviněný nejenže byl osobou, která parafovala tyto smlouvy, ale také je schválil, jejich uzavření a učinění majetkových dispozic podle nich – i přes připomínky a pochybnosti – obhajoval před dalšími orgány společnosti. Tyto své závěry státní zástupce podpořil i odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.
41. Státní zástupce s poukazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyslovil nesouhlas s výtkou obviněného, podle níž soudy nižších stupňů nerozlišily právní základ a výši škody a neprovedly k tomu žádné právní posouzení. Podle státního zástupce nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož konstrukce vzniku škody odporovala hmotnému právu, jelikož vznikla jako matematický výpočet ze smluv ex ante na základě znalosti skutečností, které nastaly až po jednání obviněného, a tudíž je nemohl ani předvídat. K tomu státní zástupce uvedl, že při stanovení škody je nutno vždy použít matematický výpočet, který musí vyplývat z určitých čísel ve smyslu číselného vyjádření ekvivalentu hodnoty věci. V případě dokonaného trestného činu je rovněž nutno vycházet ze skutečností, které odpovídají stavu po dokončení trestné činnosti a co do výše škody jsou odrazem jejího konečného výsledku. Škoda jako negativní následek trestně relevantního jednání nastává vždy až v návaznosti na toto jednání, nikdy mu nepředchází.
42. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného, že skutečnosti rozhodné pro určení výše škody mu nemohly být v době jednání známy či je nemohl předvídat. Obviněný tím v podstatě zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k objektivnímu znaku škody. Okolnosti, které provázely jednání obviněného a jednání jeho spolupachatele, podle státního zástupce svědčí jednoznačně o tom, že součástí úvah obviněného v případě všech čtyř skutků musela být vědomost o způsobení nepříznivého následku na straně poškozené obchodní společnosti v podobě škody, která vzhledem k objemu transakcí musela přesáhnout vždy částku 25 000 Kč. Ve všech čtyřech případech byla alespoň v tomto rozsahu zastoupena i vůle obviněného spáchat trestný čin minimálně proto, že obviněný v postavení, jaké zastával v poškozené obchodní společnosti, nemohl bezděky přistoupit na tak nevýhodné smlouvy z hlediska této společnosti. K požadavku obviněného, aby při stanovení výše škody byla součástí posouzení i komplexnost obchodních vztahů, státní zástupce zdůraznil, že takové pojmy nejsou součástí zákonných podmínek pro určení výše škody, jež byly upraveny v §89 odst. 11 a 12 tr. zák., přičemž k nutnosti jejich zohlednění v tomto směru nelze dospět ani rozšiřujícím výkladem.
43. Podle názoru státního zástupce obviněný zkreslil závěry, jež dovodila judikatura ohledně zjištění výše ušlého zisku. K tomu státní zástupce zdůraznil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013, na které obviněný ve svém dovolání odkázal, pouze stanovilo, že do rozsahu škody nelze pro účely trestního řízení započítávat přiměřený podnikatelský zisk tehdy, jestliže není řádně objektivizován. Započítání ušlého zisku do škody i v případě zisku z podnikání však není vyloučeno.
44. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, podle níž v případě skutku obsaženého pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně šlo o podstoupení přiměřeného podnikatelského rizika. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že v době předcházející počátku jednání vymezeného v tomto skutku vykazoval kurz amerického dolaru k české koruně setrvalý pokles, který pokračoval i v následující době, přičemž tato skutečnost byla všeobecně známá. K tvrzení obviněného, podle něhož nebyly zohledněny náklady nutné k dosažení zisku, státní zástupce dodal, že náklady na vedení termínovaného vkladu jsou minimální. Pokud jde o skutek vymezený pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v němž se konstatuje sjednání bezplatného a jinak ekonomicky neodůvodněného ručení, nemá to podle státního zástupce význam pro určení výše škody a opak nevyplývá ani ze soudních rozhodnutí. Obdobná situace pak podle státního zástupce existuje i v případě skutku pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
45. Za procesní, a tudíž neodpovídající žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, označil státní zástupce námitku obviněného, podle které soudy nižších stupňů rozhodly o jeho povinnosti k náhradě škody na nedostatečném důkazním podkladě. Podle přesvědčení státního zástupce u obviněného byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
46. Státní zástupce vyslovil nesouhlas s tvrzením obviněného, podle něhož odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně chybně neuložil povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný nezohlednil procesní situaci, která nastala v průběhu odvolacího řízení, neboť odvolací soud musel vyloučit věc spoluobviněného A. H. ze společného řízení. V důsledku toho odvolací soud ve věci rozhodoval o podaných odvoláních obviněného a spoluobviněného A. H. na rozdíl od soudu prvního stupně samostatnými rozhodnutími a vzhledem k tomu, že první rozhodnutí vydal dne 25. 4. 2019 ve vztahu k obviněnému T. K., nemohl rozhodnout o jeho solidární povinnosti k náhradě škody, nicméně učinil tak rozsudkem ze dne 22. 5. 2019. Podmínkou pro uložení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení a v dalším pak státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
47. Za správný označil státní zástupce i závěr soudů nižších stupňů, podle něhož se oba obvinění dopustili skutků společným jednáním, neboť to odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem. Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. sice nutně nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky daného trestného činu, nicméně v posuzovaném případě tomu tak podle státního zástupce bylo. K problematice společného úmyslu obviněných státní zástupce uvedl, že ten nepochybně vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností. Oba obvinění si totiž museli být vědomi toho, že v rozporu s požadavkem zachování péče řádného hospodáře a povinností vedoucího zaměstnance nakládají nevýhodně se svěřenými majetkovými hodnotami poškozené obchodní společnosti způsobem, z něhož jim muselo být zřejmé způsobení škody na jejím majetku.
48. Podle názoru státního zástupce námitka obviněného, na jejímž podkladě vytkl porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud opakovaně nedůvodně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval podle §262 tr. řádu, z čehož obviněný vyvodil, že mu byl odňat jeho zákonný soudce, odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který však obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil. Podle přesvědčení státního zástupce rozhodnutí, jímž odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, bylo adekvátně odůvodněno, zvlášť pokud se bude na věc nahlížet v návaznosti na odůvodnění předchozích rozhodnutí, jimiž byly zrušeny zprošťující rozsudky soudu prvního stupně. Nadřízené soudy ve svých dřívějších rozhodnutích ve věci srozumitelně a výstižně vyjádřily, v čem soud prvního stupně pochybil při hodnocení důkazů, a vyložily, v jakých směrech nejsou jeho úvahy logické a ani nemají oporu v provedených důkazech. K tomu státní zástupce zdůraznil, že uvedený postup odvolacího soudu je v souladu i s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1429/13. Ze strany odvolacího soudu šlo primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů. K tomu státní zástupce shrnul, že dovolacím důvodem [ani podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu] není, jestliže odvolací soud užil ustanovení §262 tr. řádu, pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že odvolací soud a předtím i Nejvyšší soud opakovaně vytkl soudu prvního stupně nedodržení požadavků vyplývajících pro něj z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu.
49. K námitce obviněného, podle níž odvolací soud nebyl oprávněn k postupu podle §262 tr. řádu za situace, kdy k prvnímu vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí došlo po rozhodnutí dovolacího soudu, státní zástupce zdůraznil, že trestní řád v žádném ustanovení nevylučuje takový postup. Pokud by se totiž přistoupilo na argumentaci obviněného, hrozila by patová situace, kdy by sice odvolací soud musel v případě setrvalého neaktivního přístupu soudu prvního stupně a jeho neochoty ke splnění pokynů nadřízených soudů opakovaně rušit nezákonná rozhodnutí prvoinstančního soudu podle §258 tr. řádu a věc mu vracet podle §259 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí, nemohl by ovšem využít ustanovení §262 tr. řádu opravňující ho ke změně senátu. To by podle obviněného příslušelo jen dovolacímu soudu, k němuž by se ovšem za takové situace věc nikdy ani nedostala. Kromě zmíněné nelogičnosti pak podle státního zástupce nejde jen o to, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel výhradně z nesplnění pokynů uložených Nejvyšším soudem, ale soud prvního stupně ignoroval i pokyny a závěry odvolacího soudu.
50. Konečně se státní zástupce vyjádřil k návrhu obviněného, aby Nejvyšší soud zvážil postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, přičemž poznamenal, že institut zakotvený v §262 tr. řádu má dlouhodobě své pevné místo v trestním procesu. Jeho ústavnost byla minimálně ve smyslu zvážení postupu podle čl. 64 odst. 4 a 78 odst. 2 Ústavy České republiky opakovaně předmětem úvah Ústavního soudu při vyřizování desítek ústavních stížností, v nichž stěžovatelé namítali nesprávné užití ustanovení §262 tr. řádu. Ústavní soud svou judikaturu ustálil na závěru, podle níž je postup podle tohoto ustanovení výjimečný, ale současně jde o postup možný a zákonem připuštěný. V návaznosti na to se státní zástupce vyjádřil k situaci v posuzované věci a vyslovil přesvědčení, podle něhož zde byl odvolací soud zcela oprávněn k tomuto postupu.
51. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného T. K. jako zjevně neopodstatněné.
52. Obviněný T. K. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval v plném rozsahu na své dosavadní argumentaci, kterou uvedl v dovolání. Vyslovil nesouhlas s názory státního zástupce i s jeho vyjádřením k jednotlivým výhradám obviněného.
b) Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného A. H.
53. K dovolání obviněného A. H. státní zástupce úvodem konstatoval, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byl učiněn mimo jiné výrok, kterým odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. řádu. Současně je z argumentace obviněného patrné, že dovolací důvody uplatněné v dovolání shledává již v rozhodnutí soudu prvního stupně, případně v postupu mu předcházejícím. Takové situaci by podle státního zástupce odpovídal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který však obviněný neuplatnil.
54. Ve svém vyjádření státní zástupce poukázal na to, že obviněný použil v hlavních bodech svého dovolání totožnou argumentaci jako již dříve v podaném odvolání, přičemž námitky vnesené obviněným byly v odvolacím řízení přezkoumány odvolacím soudem, který se jimi důkladně zabýval a své závěry k nim promítl do podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc v podstatném rozsahu se takto uplatněnými výhradami zabýval již soud prvního stupně.
55. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle státního zástupce obviněný k němu přesně nepřiřadil konkrétní námitku, proto lze jen domýšlet, které z několika vytýkaných vad měly mít v tomto ohledu význam pro argumentaci obviněného. Co se týče výhrady obviněného, podle níž by v případě neúmyslného trestného činu byl skutek promlčen, k tomu státní zástupce zdůraznil, že obviněný vychází při svém závěru o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti ze svého přesvědčení o nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu, což je námitka hmotně právní, podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil.
56. Za zjevně nenaplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pokládá státní zástupce tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů měly ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu mylně vycházet z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu v domnění, že je v něm závazný právní názor směřující k odsouzení obviněného. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, jde o nedůvodnou námitku a soudy nižších stupňů nebyly vedeny takovými úvahami.
57. Jako námitku ryze procesního charakteru označil státní zástupce výtku obviněného založenou na tom, že soudy neměly vést společné řízení ohledně obou spoluobviněných. Podle státního zástupce nebyl dán důvod k vedení dvou samostatných řízení a rozhodně nemůže být takový závěr odůvodněn odlišnými funkcemi a postavením, jež zastávali obvinění ve vedení poškozené obchodní společnosti. Podle státního zástupce obviněný byl skutky popsanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestnou činností spáchanou ve spolupachatelství, proto podle §20 odst. 1 tr. řádu bylo vedení společného řízení opodstatněné.
58. Pod uvedený dovolací důvod nespadají podle názoru státního zástupce ani výhrady obviněného vztahující se k úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Pokud jde o důkazní návrhy obviněného, odvolací soud o nich rozhodl, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat, a k otázce dostatečnosti provedeného dokazování a nadbytečnosti dalších důkazů zaujal odvolací soud jednoznačné stanovisko také v odůvodnění svého rozsudku, na které státní zástupce odkázal. Přitom svědek A. U., svědkyně M. Č. a spoluobviněný T. K. ve věci vypovídali, při jejich výsleších byla v potřebné míře garantována a náležitě realizována všechna procesní práva obviněného, především obviněný a jeho obhájce měli možnost klást jmenovaným otázky, včetně otázek týkajících se předávacího protokolu, organizačního a podpisového řádu. Státní zástupce proto shrnul, že v případě těchto důkazů rozhodně nemůže jít o opomenuté důkazy.
59. Ostatní námitky obviněného lze podle názoru státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně státní zástupce se neztotožnil s argumenty uvedenými v dovolání. K výkladu pojmu „péče řádného hospodáře“ státní zástupce konstatoval, že obviněný se snaží obecné přijatelné postuláty řádné správy majetku vztáhnout na svůj případ, ovšem bez zjevné návaznosti na důkazně podložené a soudy zjištěné skutečnosti o jeho protiprávním postupu, poškozujícím obchodní společnost, za niž měl jednat a jejíž zájmy měl hájit z titulu svého postavení a funkce. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, v případě obviněného je bezpředmětné uvažovat o nějaké loajalitě, když z jeho dovolání není zejména patrné, k jakému subjektu měl být loajální, ale rozhodně tomu nemohlo být ve vztahu k poškozené obchodní společnosti. K tomu státní zástupce odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
60. Podle názoru státního zástupce obviněný rozhodně nemohl být v dobré víře, neboť vzhledem k okolnostem případu je zjevné, že zcela vědomě nejednal v zájmu obchodní společnosti, ač byl velmi dobře informovanou osobou vzhledem ke svému postavení, pracovní pozici a následně i funkci, kterou zastával. Ve věci nepřichází v úvahu ani nějaká přípustná míra rizika, tolerovatelného v případě rozhodování podnikatelských subjektů a uskupení, a to vzhledem k postupu, který připravil obviněný a který za jeho přímé a zcela zásadní součinnosti zvolily i orgány poškozené obchodní společnosti, jakož i s ohledem na další zjištěné okolnosti případu.
61. Státní zástupce se vyjádřil i k tvrzené vůdčí úloze poškozené obchodní společnosti na trhu a zdůraznil, že pokud o ní byla v rozhodnutích soudů nižších stupňů zmínka, tak zejména ve spojitosti s porovnáním tržní síly a postavení na trhu s danou komoditou mezi poškozenou obchodní společností na straně jedné a postavením subjektů, s nimiž byly z popudu obviněného uzavírány nevýhodné kontrakty. Nárůst výše obratu poškozené obchodní společnosti pak není podle státního zástupce vůbec rozhodný pro posouzení věci.
62. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou obviněného, na základě které vytkl nedostatečná zjištění toho, jaké konkrétní postavení a povinnosti zastával v poškozené obchodní společnosti. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která se podrobně zabývala touto otázkou, a dále zdůraznil, že přijetím vedoucí pracovní pozice a následně i funkce ve statutárním orgánu poškozené obchodní společnosti obviněný přijal i práva a povinnosti náležející k této funkci a s tím související odpovědnost. Podle státního zástupce není rozhodující, zda všechna práva a povinnosti byly podrobně vymezeny v pracovní smlouvě, jejímž účelem to není, či ve smlouvě o výkonu funkce. Plně totiž postačovalo vymezení těchto pracovních a manažerských práv a povinností ve vnitřních předpisech poškozené obchodní společnosti, v organizačním a případně pracovním řádu, s nimiž měl obviněný povinnost se seznámit. Obviněného nemůže podle názoru státního zástupce vyvinit ani jeho poukaz na to, že jeho rozhodování bylo vždy součástí rozhodnutí kolektivního orgánu, kterému byly předkládány návrhy obchodních smluv. V této souvislosti státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž u každého z členů statutárního orgánu obchodní korporace, který hlasoval ve prospěch zjevně nevýhodné smlouvy poškozující obchodní korporaci, nebrání trestní odpovědnosti hlasující osoby ani to, jestliže hlasoval jako člen kolektivního orgánu, byla-li naplněna subjektivní stránka trestného činu.
63. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nevěnovaly otázce získání majetkového prospěchu, ať již obviněným či někým jiným, státní zástupce zde připomněl, že získání prospěchu není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, a ani naplnění její subjektivní stránky není podmíněno tím, zda bylo zjištěno obohacení nějaké osoby. Podle názoru státního zástupce posuzovaný trestný čin může být spáchán, aniž by se vůbec v důsledku jednání vykazujícího znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu někdo obohatil. Konečně v této souvislosti státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle kterého v posuzovaném případě je zřejmé, že pokud měl z uvedeného jednání obviněného někdo prospěch, musela to být především obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s.
64. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou obviněného, podle níž soudy ve svých úsudcích vůbec nezohlednily právní úpravu podle zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavu ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.
65. Podle názoru státního zástupce jedinou výtkou, kterou obviněný v dovolání výslovně uvedl k nesprávnému posouzení formy zavinění, byla výhrada ohledně neprokázání obohacení někoho jiného, což mělo mít zásadní význam pro naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dále ve svém vyjádření státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle něhož o jen nedbalostním postupu obviněného rozhodně nevypovídá to, že za jeho působení v obchodní společnosti Č., dosáhla tato společnost v jednotlivých zdaňovacích obdobích zisku, ani to, že byl odvrácen podvodný atak na majetek uvedené společnosti ze strany jiného pachatele. Podle státního zástupce zmíněné skutečnosti přímo nesouvisí s nyní posuzovanou trestnou činností a nemohou být pojítkem mezi jednáním obviněného a jeho vyhodnocením z hlediska zavinění. Státní zástupce vyslovil souhlas se závěry, které zaujal ve vztahu k jednání obviněného spáchanému v přímém úmyslu soud prvního stupně, a konstatoval, že existenci zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu bylo možno jednoznačně dovodit z charakteru a způsobu jeho počínání, jakož i z ostatních rozhodných skutkových okolností.
66. Konečně státní zástupce poukázal na to, že předmětem úvah soudů byla i obviněným namítaná nepřiměřená délka trestního řízení a doba, která uplynula od spáchání skutků, pro něž byl odsouzen, a to v tom smyslu, v jaké výši bude obviněnému možno uložit trest odnětí svobody.
67. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného A. H. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
68. Nejvyšší soud po zjištění, že u obviněných T. K. a A. H. byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
69. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění shodně opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Druhý dovolací důvod lze dovodit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný T. K. uplatnil důvod dovolání i podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Týž obviněný poukázal ve svém dovolání rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který lze dovodit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
70. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný
T. K. vytkl, že ve věci rozhodovala u odvolacího soudu vyloučená předsedkyně senátu JUDr. Eva Brázdilová. Její podjatost obviněný dovodil jednak ze skutečnosti, že jmenovaná soudkyně rozhodovala v téže věci nejdříve o opravném prostředku, na jehož podkladě zrušila zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a podle §262 tr. řádu nařídila, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (objektivní důvod nestrannosti), a dále ze způsobu, jakým tato soudkyně ústně odůvodnila rozhodnutí odvolacího soudu, resp. ze způsobu jejího vyjádření k věci (subjektivní důvod nestrannosti).
71. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. v daném případě vyloučený soud nebo soudce. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v ustanoveních §30 až §31a tr. řádu. Podle §30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro závěr, že není schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení.
72. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování v téže věci je důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000).
73. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou obviněným vůči předsedkyni senátu odvolacího soudu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jak je přitom patrné z obsahu trestního spisu, obviněný T. K. poprvé uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu až ve svém dovolání. Za námitku podjatosti v uvedeném smyslu rozhodně nelze považovat obviněným dříve vytýkanou nesprávnost postupu odvolacího soudu podle §262 tr. řádu, na jejímž podkladě obviněný odůvodnil naplnění procesní podmínky pro uplatnění citovaného dovolacího důvodu. Jestliže tedy obviněný vyvozoval podjatost mimo jiné z toho, jak předsedkyně senátu JUDr. Eva Brázdilová postupovala v rámci předcházejícího odvolacího řízení, pak je zřejmé, že mu tato okolnost byla známa ještě před tím, než odvolací soud vydal rozhodnutí, které obviněný napadl svým dovoláním. Pokud ovšem obviněný nevznesl takovou námitku podjatosti již v řízení před odvolacím soudem, nesplnil podmínky stanovené zákonem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak bylo rozvedeno výše.
74. Navíc ze shora uvedeného výkladu je zřejmé, že v projednávané věci nebyla u soudkyně JUDr. Evy Brázdilové splněna ani jedna z výslovně v zákoně stanovených podmínek (viz body 71. a 72. tohoto usnesení), jež by mohla vést k jejímu vyloučení z rozhodování věci obviněného. Jestliže soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci (jako člen senátu) nejdříve o opravném prostředku, na jehož podkladě zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §262 tr. řádu současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, přičemž poté bylo o věci znovu jednáno a rozhodnuto a tentýž soudce rozhodoval i o následném odvolání proti nově vydanému rozsudku, zákon nepovažuje takovou situaci bez dalšího za důvod k vyloučení tohoto soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se sám necítí být podjatým (§30 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obviněného, pokud důvod k vyloučení JUDr. Evy Brázdilové dovozuje ze skutečnosti, že tato soudkyně již ve svém dřívějším rozhodnutí (za předpokladu, že přistoupila k použití ustanovení §262 tr. řádu) zaujala závěry týkající se toho, jak by měl soud prvního stupně ve věci rozhodnout. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí ve věci musí totiž soudce činit určité skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud na základě ustanovení §262 věty první tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu – navíc za situace, kdy bylo takové rozhodnutí soudu řádně odůvodněno a věcně opodstatněno (k tomu více pod body 111. až 113. tohoto usnesení).
75. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a která je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudkyně JUDr. Evy Brázdilové nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise.
76. K argumentaci obviněného založené na tom, že se dozvěděl o subjektivním aspektu podjatosti jmenované soudkyně až z jejího ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí, při němž se měla vyjádřit ve smyslu „že je spokojená, jak soud prvního stupně rozhodl po přikázání věci“, je třeba připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Jde např. o rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, podle něhož zákon v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Dokonce ani odlišný právní názor soudce na řešení určité otázky nelze považovat za takový jeho poměr k projednávané věci, který by byl důvodem k postupu podle §30 odst. 1 tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky.
77. I v tomto případě je proto namístě vycházet z dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž není ve věci obviněného důvod jakkoliv se odchylovat. Platí tedy, že ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit jeho podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Obviněný přitom ve svém dovolání neuvedl žádné jiné důvody, pro něž by předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Eva Brázdilová měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, než takové, které spočívají v její rozhodovací činnosti a které nemohou naplnit ani uplatněný dovolací důvod. Z obsahu trestního spisu pak nejsou zřejmé žádné jiné okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možné dovodit nějaký osobní poměr JUDr. Evy Brázdilové k osobě obviněného či k projednávané věci.
78. Za popsané situace nelze považovat námitku obviněného T. K., v níž vytýká rozhodování vyloučeným soudcem, za opodstatněnou.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu
79. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně jde o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2 a 5 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu, pro který nelze zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Citovaný dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na situaci, kdy vyšel důvod nepřípustnosti trestního stíhání najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. řádu a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. řádu. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanoveních §11 odst. 1, 2 a 5 nebo §11a tr. řádu, protože jen v nich trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).
80. Výše uvedený dovolací důvod uplatnili ve svých dovoláních oba obvinění. Obviněný
T. K. jej založil na nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť trestní odpovědnost za údajně spáchané trestné činy popsané pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla podle jeho názoru promlčena dnem 29. 6. 2009, přičemž obviněnému bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání až dne 7. 12. 2009. Podle tohoto obviněného, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo prokázáno spáchání skutku pod bodem IV. výroku o vině, nemohlo by dojít ani k přerušení promlčení trestního stíhání u skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. H. rovněž opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, avšak nespecifikoval, která z jím uváděných námitek jej má naplnit. V úvahu tak přichází pouze velmi obecné tvrzení obviněného (dále nikterak neodůvodněné), podle něhož by „v případě neúmyslného trestného činu byl skutek promlčen“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet z rozsahu dovolání a důvodů, které v něm oprávněná osoba uplatnila (§265f tr. řádu). Proto by nebylo možné, aby se Nejvyšší soud blíže zabýval citovaným dovolacím důvodem ve vztahu k obviněnému A. H., avšak nad rámec jeho dovolání provedl rozbor k problematice promlčení trestní odpovědnosti i ve vztahu k němu. Navíc, obsahově jde spíše o námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů, ke které Nejvyšší soud učinil závěry zmíněné dále v tomto usnesení.
81. V návaznosti na výhrady obviněného T. K. je třeba zdůraznit, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků (včetně skutku obsaženého pod bodem IV.) tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a která jednoznačně svědčí o spáchání posuzovaných trestných činů. Nejvyšší soud se zabýval otázkou promlčení trestní odpovědnosti obou obviněných velmi podrobně již ve svém dřívějším usnesení ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014, vydaném v této trestní věci. Nejvyšší soud zde vyloučil možnost promlčení trestního stíhání (resp. trestní odpovědnosti) ohledně skutků nyní vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to dokonce za procesní situace, kdy oba obvinění byli původně zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 VZV 4/2009, pro skutek popsaný pod bodem IV. této obžaloby, pro který byli nyní uznáni vinnými a od jehož spáchání začala běžet i (nová) promlčecí doba. Za těchto okolností proto Nejvyšší soud nemá důvod cokoliv měnit na svých dříve vyslovených teoretických závěrech a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje (viz s. 4 až 6 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014). Přitom nelze přisvědčit námitce obviněného T. K., podle níž rozhodování Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby u skutkových podstat trestných činů, jejichž znakem je vznik majetkové škody, není konstantní. Jestliže obviněný v této souvislosti odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 924/2015, je třeba zdůraznit, že citovaná rozhodnutí jsou založena na zcela jiných skutkových podkladech, odlišných od nyní posuzované trestní věci, a ty se pochopitelně promítly i do rozdílného posouzení toho, kdy došlo v tom kterém případě ke vzniku škody a odkdy započala plynout promlčecí doba.
82. Jak zjistil Nejvyšší soud z usnesení příslušného policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2009 zařazeného na č. l. 20 trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, pokud jde o skutky uvedené pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, oběma obviněným byl opis tohoto usnesení doručen dne 7. 12. 2009. Ohledně skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 4. 2010 (viz č. l. 88 trestního spisu) vyplývá, že obviněnému A. H. byl opis tohoto rozhodnutí doručen dne 15. 4. 2010. Jednotlivé skutky a trestné činy, jejichž spácháním byli obvinění uznáni vinnými, obsažené pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, měli obvinění spáchat (dokonat) dne 29. 6. 2005 (bod I. výroku o vině), dne 22. 1. 2004 (bod II. výroku o vině), dne 28. 6. 2004 (bod III. výroku o vině) a dne 1. 9. 2005 (bod IV. výroku o vině). Soudy nižších stupňů posoudily tyto skutky jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Navíc sám obviněný A. H. se skutku vymezeného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dopustil dne 15. 7. 2004. Vzhledem k tomu, že ve všech výše uvedených případech jde o trestné činy, jejichž znakem je účinek v podobě vzniku škody na majetku [tj. škody velkého rozsahu ve smyslu §255 odst. 3 tr. zák., resp. značné škody podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020], počínal běh promlčecí doby až okamžikem způsobení tohoto účinku (resp. těžšího následku). V případě obviněných T. K. a A. H. to tedy znamená, že počátek běhu promlčecí doby jejich trestní odpovědnosti se odvíjí ode dne 1. 9. 2005, kdy byl spáchán poslední společný skutek oběma obviněnými (dílčí útok pod bodem IV./7. výroku o vině), kterým byla obchodní společnosti Č., prokazatelně způsobena škoda a jímž došlo současně ve smyslu §67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. [resp. nyní podle §34 odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku] k přerušení promlčení trestního stíhání (trestní odpovědnosti) u skutků popsaných pod body I., II. a III., resp. u obviněného A. H. též pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. [resp. nyní podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] totiž za trestný čin uvedený pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který soudy nižších stupňů posoudily jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., dřívější trestní zákon postihoval pachatele přinejmenším stejným trestem jako za ostatní trestné činy, jimiž byli obvinění v této věci uznáni vinnými a které jsou uvedeny pod body I., II., III. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jde o trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let, jehož výměra odůvodňovala promlčecí dobu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. v trvání 5 let. Běh této promlčecí doby pak započal ve smyslu §67 odst. 1 a 4 tr. zák. až dnem 2. 9. 2005 (§89 odst. 15 tr. zák.). Na základě shora uvedeného lze proto konstatovat, že v posuzované trestní věci připadl konec promlčecí doby u všech skutků na den 2. 9. 2010, takže vzhledem k době, kdy nastaly účinky zahájení trestního stíhání (tj. u obviněného T. K. dne 7. 12. 2009 a u obviněného A. H. téhož dne, resp. i dne 15. 4. 2010, pokud jde o skutek popsaný pod bodem V. ve výroku o vině), nemohlo být promlčeno trestní stíhání (resp. nyní promlčena trestní odpovědnost) ohledně žádného z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými.
83. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněných, jejichž prostřednictvím vytkli nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti, za neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
84. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
85. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
1. K podstatě spáchaných a posuzovaných skutků
86. Vzhledem k tomu, že oba obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, Nejvyšší soud považuje nejdříve za nezbytné připomenout, co bylo podstatou skutků, v nichž soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění zákonných znaků posuzovaných trestných činů. Jak přitom vyplývá z popisu skutků obsažených pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění T. K. a A. H. se dopustili čtyřnásobného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a dále A. H. skutkem pod bodem V. výroku o vině i zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
87. Obvinění spáchali uvedenou trestnou činnost skutky podrobně a obsáhle popsanými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Jejich podstatou – zkráceně vyjádřeno – bylo to, že oba obvinění působili v obchodní společnosti Č., a to obviněný T. K. na pozici generálního ředitele a předsedy představenstva a obviněný A. H. nejprve jako osoba pověřená vedením obchodního oddělení, následně na pozici obchodního ředitele a poté i jako místopředseda představenstva. S tímto jejich postavením byla spojena povinnost spravovat majetek obchodní společnosti Č., s péčí řádného hospodáře. Tuto svoji povinnost obvinění společně porušili, když,
I. dne 3. 11. 2003 uzavřeli smlouvu s obchodní společností CZECH ENERGOSPACE, a. s., kterou připravil obviněný A. H. a podepsal ji obviněný T. K. Na jejím základě pak obchodní společnost Č., poskytla dne 6. 11. 2003 obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., zálohu na dodání zboží ve výši 1 000 000 USD (s ohledem na tehdejší aktuální kurz představovala tato částka ekvivalent 28 000 000 Kč). Zboží ze smlouvy mělo být dodáno do 31. 12. 2003 a záloha zúčtována na posledních 5 faktur po 200 000 USD, nicméně nestalo se tak, a to ani následně při dalším kontraktu s dodáním do 31. 12. 2004. Nakonec byla záloha vrácena až zápočtem na fakturu se splatností dne 29. 6. 2005, přičemž při zápočtu byl použit kurz USD 23,10 Kč, tedy vráceno bylo reálně zápočtem jen 23 100 000 Kč. Tím obvinění způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši 4 900 000 Kč, což je rozdíl mezi hodnotou poskytnuté a vrácené zálohy, a dále ve výši 1 128 359 Kč, což představuje nejnižší možný ušlý zisk za dobu, po kterou obchodní společnost Č., nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD;
II. dne 30. 12. 2003 prodali obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., 40 000 m 3 pohonných látek (benzinu BA 95) zdaněných starou nižší sazbou spotřební daně platnou pro rok 2003, ač věděli, že od 1. 1. 2004 dojde ke zvýšení sazby spotřební daně, a následně ve dnech 11. 1. 2004 a 22. 1. 2004 od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., nakoupili zpět 36 000 m 3 totožného zboží, ovšem za cenu vyšší, v níž byla obsažena vyšší sazba spotřební daně. Tím způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši 38 160 000 Kč, což představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obvinění prodali 36 000 m 3 pohonných látek obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a cenou, za kterou je následně koupili dráž zpět. I v tomto případě připravil smluvní dokumentaci obviněný A H. a podepsal ji obviněný T. K.;
III. v měsících květnu a červnu roku 2004 obvinění nakoupili od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., 44 000 m 3 automobilového benzinu BA 95 za cenu ve výši 1 070 892 900 Kč, ač věděli, že jde o stejný benzin, který před tím prodali obchodní společnosti Marimpex Mineralöl-Handelsgesellschaft mbH – organizační složka (dále jen „Marimpex“) za cenu ve výši 1 011 740 800 Kč. O tom, že jde o stejný benzin, obvinění věděli z důvodu, že tyto pohonné látky vůbec neopustily zásobníky obchodní společnosti Č., byly převáděny pouze evidenčně v jejím systému, který obchodní společnost Č., spravuje, a dále proto, že se jménem obchodní společnosti Č., zaručili za obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., vůči obchodní společnosti Marimpex pro případ, že by obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., nesplnila své závazky vůči obchodní společnosti Marimpex, přičemž prohlásili, že obsah vzájemných smluv je jim znám. Škodu ve výši 59 152 100 Kč pak představuje rozdíl ceny, za kterou obvinění nakoupili benzin od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a ceny, za kterou jej předtím prodali obchodní společnosti Marimpex. Dále pak obvinění dne 5. 5. 2004 odkoupili od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., celkem 5 958 975 litrů motorové nafty za cenu ve výši 126 932 126,50 Kč, ač vzhledem k poskytnutému ručení a spravování skladovacího systému obchodní společnosti Č., věděli, že obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., koupila tuto motorovou naftu od obchodní společnosti Marimpex za cenu ve výši 125 584 802,23 Kč, tedy že ji mohli levněji koupit přímo od obchodní společnosti Marimpex. Tím způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši rozdílu těchto cen, tedy v částce 1 347 324,27 Kč;
IV. dále obvinění nakupovali od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., pohonné látky, které si obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., koupila od obchodní společnosti Marimpex. Obchodní společnosti Marimpex však před tím tyto pohonné látky prodala sama obchodní společnost Č. V tomto případě byl prodáván automobilový benzin BA 95, přičemž obchodní společnost Č., si jej nakonec koupila za cenu vyšší, než za jakou jej původně prodala. K tomu pak byl uskutečněn opačný směr obchodu s motorovou naftou – obchodní společnost Č., prodala obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., pohonné látky, které pak obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., prodala dráž obchodní společnosti Marimpex. K těmto protichůdným obchodům docházelo proto, aby mohly být závazky obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., vůči obchodní společnosti Č., uhrazeny vzájemným zápočtem a obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., tak nemusela disponovat majetkem potřebným pro takové transakce. Takto proběhlo v roce 2005 celkem 7 transakcí, v důsledku nichž mohla obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., realizovat zisk z prodeje pohonných látek. Naopak obchodní společnosti Č., tak vznikla škoda ve výši 167 270 565 Kč, což je rozdíl ceny, za kterou benzin BA 95 levněji prodala, a ceny, za kterou tentýž benzin BA 95 koupila dráž zpět, a škoda ve výši 4 234 020 Kč, představující ušlý zisk, za který mohla obchodní společnost Č., prodat motorovou naftu přímo obchodní společnosti Marimpex, nikoli prostřednictvím obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s.;
V. obviněný A. H. sám dal pokyn k proplacení faktury na částku ve výši 1 456 529,03 Kč, kterou vystavila obchodní společnost ÖMV Česká republika, s. r. o., dne 28. 6. 2004 a zaslala ji k proplacení obchodní společnosti Č., ačkoli k tomuto plnění neexistoval právní důvod.
2. K námitkám obviněného T. K.
88. Obviněný T. K. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1
písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., zejména znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, vznik škody a naplnění subjektivní stránky, včetně společného úmyslu, pokud jde o spolupachatelství. Tyto námitky obviněného sice zčásti formálně odpovídají výše citovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné. Navíc obviněný založil tyto námitky ve značné míře na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy.
89. K výkladu zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Obdobnou skutkovou podstatu obsahuje nyní ustanovení §220 tr. zákoníku (uvedený výklad se proto vztahuje i ke skutku vymezenému pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pouze obviněný A. H.). Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. se v právní teorii a soudní praxi rozumělo jednání, které bylo v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti (viz např. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129; dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. bylo jednání pachatele (konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikla škoda na cizím majetku. K trestní odpovědnosti za zmíněný trestný čin se přitom nevyžadovalo, aby se pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu na úkor poškozeného subjektu. Vznik škody však musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mohla být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. V povinnosti opatrovat cizí majetek se pak odráží zejména požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením. Jestliže šlo o povinnost spravovat cizí majetek, vyžadoval se zde aktivnější přístup povinné osoby k majetku, takže tato povinnost zahrnovala i poněkud širší okruh majetkových dispozic. Ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. bylo skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí v té části, která se týkala porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jež byla uložena zákonem, protože zde se trestní zákon dovolával mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňoval trestní odpovědnost.
90. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. mohlo spočívat i v porušení povinnosti člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva jednat s péčí řádného hospodáře ve vztahu k majetku této obchodní korporace [viz §79a, §93 odst. 4, §135 odst. 2, §194 odst. 5 a §243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), od 1. 1. 2014 jde o ustanovení §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a §51 a §52 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů] nebo v porušení povinnosti vedoucího zaměstnance či zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele (viz zejména rozhodnutí pod č. 25/2008 a č. 41/2010-I. Sb. rozh. tr.). V tomto případě bylo možné naplnit zákonný znak posuzovaného trestného činu i porušením povinností obsažených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákoník práce“). Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle §73 odst. 1 písm. d), případně též podle §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákoníku práce] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá naplnění výše uvedeného zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.).
91. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom této povinnosti a jejího porušení i okolností rozhodných pro vyvolání následku (účinku) v podobě škody nikoli malé na cizím majetku (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák., resp. podle §138 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, škody ve výši alespoň 25 000 Kč) a pro případ jeho způsobení s ním byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. šlo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině bylo tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Ke způsobení škody ve výši, která dosahovala škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák., resp. značné škody podle §138 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč, resp. 500 000 Kč), postačilo zavinění alespoň z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák., resp. §16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
92. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§255 tr. zák. mohl být jen nositel zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, který mu byl svěřen za tímto účelem. Šlo o tzv. speciální subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžadovala zvláštní způsobilost nebo postavení vyjádřené uvedenými znaky. V posuzovaném případě byli oba obvinění po dobu spáchání všech projednávaných skutků u obchodní společnosti Č., v postavení osob, které měly povinnost spravovat majetek této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Na oba obviněné se totiž po celou dobu vztahovala povinnost spravovat majetek obchodní společnosti Č., s péčí řádného hospodáře stanovená v §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) tehdy platného zákoníku práce, na obviněného T. K. pak po celou dobu dopadalo i ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., které se týkalo obviněného A. H. až v případě skutků obsažených pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vymezením postavení obou obviněných v obchodní společnosti Č., a z něj vyplývajících konkrétních povinností se velmi podrobně zabýval a tyto povinnosti konkretizoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, takže v podrobnostech lze odkázat na jeho závěry (na s. 44 až 45 rozsudku soudu prvního stupně).
93. Pokud jde o námitky obviněného T. K., podle nichž soudy nižších stupňů neposuzovaly dodržení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře optikou tzv. pravidla podnikatelského úsudku, Nejvyšší soud je nemohl akceptovat, a to z následujících důvodů. Podle §194 odst. 5 věty první obch. zák. (účinného v době, kdy byly spáchány posuzované skutky) byli členové představenstva akciové společnosti povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Pojem „péče řádného hospodáře“ lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také tak, aby byl majetek akciové společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005). Přitom nelze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Určitou odbornou kvalifikaci opravňující jej k přijetí funkce člena představenstva, která se nemusí bezprostředně týkat předmětu podnikání akciové společnosti, však nepochybně musí mít (viz např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 719 a 720). K tomu, aby člen představenstva akciové společnosti dostál požadavku péče řádného hospodáře, je povinen jednat při výkonu své funkce s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které jednající osobě byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž učinila dotčená podnikatelská rozhodnutí. Rozhodnutí nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015). Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost dát při rozhodování přednost zájmům vlastní obchodní společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016). Při posuzování, zda určité jednání statutárního orgánu obchodní společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016). Z výše uvedeného je patrné, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (podle níž je nutno posuzovat trestnou činnost obviněného T. K. vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku) soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu akciové společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu obchodní korporace, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z hlediska péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro danou obchodní korporaci výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2014 je pravidlo podnikatelského úsudku výslovně upraveno v §51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Zákon zde nyní stanoví, kdy jedná člen orgánu obchodní korporace pečlivě a s potřebnými znalostmi. Je tomu tak v situaci, kdy mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu korporace. Za těchto okolností a za podmínky, že současně jednal loajálně, nebude člen orgánu obchodní korporace odpovědný za škodu, která jí v důsledku jeho rozhodnutí vznikla.
94. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že obviněný T. K. z pozice předsedy představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti Č., byl povinen počínat si tak, aby nepoškozoval majetkové zájmy této obchodní společnosti, neboť ve vztahu k ní pečoval o majetek cizí, s nímž byl povinen nakládat nejen v souladu s citovanými ustanoveními §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) tehdy účinného zákoníku práce, nýbrž i s péčí řádného hospodáře zejména ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. Tato povinnost byla obviněnému uložena rovněž stanovami obchodní společnosti Č. (čl. 24 odst. 1 těchto stanov) a jejím organizačním řádem. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho velmi podrobného odůvodnění, obviněný T. K. zcela jednoznačně postupoval proti ekonomickým zájmům obchodní společnosti Č., o jejíž majetek měl pečovat, přičemž v jednotlivých případech jednal s ohledem na své postavení v obchodní společnosti a z něj vyplývající kompetence informovaně. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, podle níž ojedinělý obchodní případ by bylo možno považovat za nikoliv správné rozhodnutí a hodnotit a akceptovat jej z tohoto hlediska v rámci velmi rozsáhlé obchodní činnosti obchodní společnosti Č., tedy nahlížet na něj v komplexu dalších uzavřených obchodů, které by nevykazovaly žádné znaky nevýhodnosti či případného chybného postupu. Jak ovšem správně zdůraznil soud prvního stupně, v posuzovaném případě šlo o řetězce obchodních případů na sebe navazujících, které při komplexním posouzení vykazovaly celou řadu shodných znaků – uzavírání jednostranně nevýhodných smluv, na jejichž základě obchodní společnost Č., obchodovala s vysokými finančními ztrátami, bez jakéhokoliv žádoucího efektu majícího pozitivní dopad na její hospodaření či plnění strategických úkolů. Vzhledem k těmto okolnostem nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný (resp. oba obvinění) naprosto vědomě a opakovaně porušoval povinnost jednat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Jeho rozhodnutí totiž nevykazovala žádný z výše uvedených judikaturou a doktrínou dovozených atributů řádného hospodáře. Přitom soudy nižších stupňů při posuzování, zda jednání obviněného bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, vycházely ze všech okolností případu (informovanost obou obviněných, podstata prováděných obchodů, příprava a podepisování smluvní dokumentace, zjevná nevýhodnost realizovaných smluv, nedodržení povinnosti loajality atd.), nikoliv jen z následků, k nimž konkrétní rozhodnutí vedla, jak se mylně obviněný domnívá.
95. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze přisvědčit ani námitkám obviněného
T. K., na jejichž podkladě ve vztahu k jednotlivým skutkům uvedl, že postupoval v popsaných případech v dobré víře, v důvěře ke svým podřízeným, kteří mu předkládali smlouvy k podpisu, obviněný je však pouze podepisoval, neboť s ohledem na jejich množství a nutnost odborných znalostí nebylo v možnostech obviněného studovat jejich obsah. Taková námitka podle názoru Nejvyššího soudu jednak nesouvisí s otázkou hmotně právního posouzení ve výše vyloženém smyslu, tvrzení obviněného je však i v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů a povinnostmi obviněného vyplývajícími z jeho postavení v obchodní společnosti Č. Obviněný zde vykonával, mimo jiné, funkci statutárního orgánu, proto byl povinen seznámit se se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly jejího hospodaření, a zamezit jakémukoliv jednání, jehož důsledkem by bylo způsobení škody v podobě finančních ztrát obchodní společnosti (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Bylo povinností obviněného samostatně vyhodnotit všechny transakce mající dopad do majetkové sféry obchodní společnosti Č., (tedy i zvážit výhody a nevýhody předkládaných obchodních smluv) nikoli zcela nekriticky a beze všeho přijímat závěry jiných osob. Navíc, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nevýhodnost jednotlivých smluv pro obchodní společnost Č., byla naprosto zjevná, a to i obviněnému, který byl nepochybně schopen rozpoznat škodu, jež v jednotlivých případech hrozila poškozené obchodní společnosti. Nadto je třeba zdůraznit, že jde o námitky v podstatě totožné s těmi, jimiž se zabývaly ve svých rozhodnutích již soudy nižších stupňů, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry a podrobná odůvodnění (na s. 81 rozsudku soudu prvního stupně a na s. 34 rozsudku odvolacího soudu).
96. Pokud jde o námitku obviněného T. K. založenou na údajně vadném právním posouzení volní složky zavinění, je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že pachatel o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhé straně určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se odlišuje od nedbalosti především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
97. V posuzovaném případě soud prvního stupně správně zdůraznil, že s ohledem na propracované, koordinované a soustavné jednání obviněného (resp. obou obviněných) nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o přímém úmyslu, když zde nejsou jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný postupoval s plným vědomím, informovaností a s jasným cílem, a naplnil tím jak složku vědění, tak složku volní, požadovanou pro úmyslné zavinění. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, v odůvodnění svého rozsudku jasně rozvedl, z čeho usuzoval na zavinění obviněných v jeho úmyslné formě (s. 80 a 81 rozsudku soudu prvního stupně a s. 36 a 37 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci obou soudů nižších stupňů za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti v tomto směru. Nemůže obstát ani tvrzení obviněného o tom, že mu rozhodné skutečnosti pro určení výše škody nemohly být v době jednání známy či je nemohl předvídat. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo uvedené tvrzení obviněného bez důvodných pochybností vyvráceno provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů spolehlivě dovodily zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu i ve vztahu ke škodě velkého rozsahu způsobené na majetku obchodní společnosti Č., a ani Nejvyšší soud nemá důvod o tom pochybovat. O úmyslu obviněného totiž v posuzovaném případě svědčí celá řada okolností. Lze poukázat zejména na ty, za nichž byly uzavírány příslušné smlouvy a činěny následné majetkové dispozice, neboť z nich je patrné, že obviněný musel mít (s ohledem na jeho postavení a funkci v obchodní společnosti Č., a z nich vyplývající pravomoci, ale též reálně prováděné úkony) vědomost o množstevních i finančních objemech, s nimiž byly transakce prováděny, současně si také byl plně vědom toho, jaký následek bude mít jeho nehospodárné počínání pro obchodní společnost Č. Pokud tedy soud prvního stupně (a stejně tak i odvolací soud) vyhodnotil zavinění obviněného ve vztahu ke všem zákonným znakům a odůvodnění jeho rozsudku odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud dát za pravdu argumentaci obviněného.
98. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neakceptoval ani výhrady obviněného, podle nichž soudy nesprávně vyhodnotily skutečnost, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem pro posouzení formy zavinění. Tyto své námitky obviněný založil zčásti na polemice se skutkovými závěry, resp. s hodnocením provedených důkazů, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož soudy v řízení neposuzovaly žádné konkrétní zanedbání povinnosti, ani možnost předvídat porušení či ohrožení chráněného zájmu a k těmto skutečnostem neprovedly žádné dokazování. Zmíněná argumentace obviněného je proto částečně mimo hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena, předně však ignoruje skutková zjištění soudů nižších stupňů, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv zpochybňovat a podle nichž obviněný svým jednáním spáchal čtyřnásobný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Požadavek na zachování potřebné míry opatrnosti, jehož nesprávné hodnocení obviněný vytýká, je kritériem pouze nedbalostního zavinění v obou jeho formách (vědomé či nevědomé). Takovou formu zavinění však soudy nižších stupňů jednoznačně vyloučily s ohledem na plánovitost a koordinovanost jednání obviněného, proto nebyl žádný důvod k tomu, aby soudy ve svých rozhodnutích věnovaly zvláštní pozornost zmíněnému kritériu.
99. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud shledal nedůvodnými námitky obviněného T. K., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným.
100. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné právní posouzení jednání obviněného ve spolupachatelství a s tím související problematiku společného úmyslu obou obviněných. U spolupachatelství se podle §9 odst. 2 tr. zák. vyžadovalo spáchání trestného činu společným jednáním a shodný (společný) úmysl spolupachatelů k tomu směřující. V obecné rovině se za společné jednání považuje jednak situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky vyžadované v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků takového jednání, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, a konečně je spolupachatelstvím i alternativa, když počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v určitém ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech spolupachatelů odpovídá objektivní stránce konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom společný (shodný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačilo, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Z popisu rozhodných skutkových okolností (viz výroky o vině pod body I. až IV. v rozsudku soudu prvního stupně) pak v případě všech skutků nepochybně vyplývá společný úmysl obviněného T. K. a spoluobviněného A. H., protože každý z obviněných si musel být vědom toho, že nakládá s majetkem poškozené obchodní společnosti Č., způsobem, z něhož bylo způsobení škody na něm naprosto patrné. S ohledem na provedené dokazování, na jehož podkladě bylo zjištěno, že oba obvinění byli plně obeznámeni s mechanismem jednotlivých transakcí (obviněný A. H. v postavení obchodního ředitele připravil nevýhodné smlouvy, podepsal je a následně je předložil T. K., který je z pozice generálního ředitele a předsedy představenstva podepsal a podle příslušných cirkulačních listů také schválil), nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k jinému závěru, než že šlo o trestnou činnost předem naplánovanou a koordinovanou, která měla za cíl vyvést finanční prostředky z obchodní společnosti Č., což se také stalo.
101. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného
T. K., jimiž zpochybnil způsob určení výše vzniklé škody. I zde je třeba zdůraznit, že obviněný při formulaci svých námitek v zásadě vycházel z jiné skutkové verze svého jednání, která byla odlišná od té, k níž dospěly soudy nižších stupňů, a zcela ignoroval, co bylo podle závěrů soudů nižších stupňů podstatou způsobené škody.
102. Pokud jde o existenci škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., Nejvyšší soud k tomu připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk [viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; nyní jde o ustanovení §2542 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)]. Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je zde nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon (resp. nyní trestní zákoník) ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
103. V nyní posuzované věci na podkladě shora uvedených skutkových zjištění nelze nic vytknout soudům nižších stupňů, ani pokud jde o způsob, jakým byla stanovena výše způsobené škody. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval mechanismem výpočtu výše této škody a podložil jej celou řadou provedených důkazů. Lze proto plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ale rovněž odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí v rámci odvolacího řízení zabýval obdobnými námitkami obviněného), podle něhož v případě skutku vymezeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla určena výše způsobené škody rozdílem kurzů, za nichž byla poskytnuta záloha obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a následně vypořádána. Současně soud vymezil škodu ve formě ušlého zisku, která vznikla tím, že obchodní společnost Č., nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD po dobu, odkdy vyplatila tuto zálohu obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., do doby, než byla tato záloha vrácena započtením (viz s. 72 rozsudku soudu prvního stupně a s. 29 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak v případě skutku vymezeného pod bodem II. ve výroku o vině, u nějž byla správně stanovena škoda rozdílem mezi cenou, za kterou obvinění koupili pohonné látky zpět od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a cenou, za kterou ji předtím zcela zbytečně prodali této obchodní společnosti (viz s. 73 a 74 rozsudku soudu prvního stupně). I v případě skutku obsaženého pod bodem III. ve výroku o vině soud správně určil výši škody rozdílem ceny, za kterou obvinění koupili benzin od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a ceny, za kterou shodný benzin prodali obchodní společnosti Marimpex. V případě motorové nafty soud vypočítal škodu jako rozdíl mezi cenou, za kterou ji obchodní společnost Č., koupila od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a cenou, za kterou tuto motorovou naftu koupila obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., od obchodní společnosti Marimpex, tj. ceny, za kterou ji přímo od této obchodní společnosti mohla koupit obchodní společnost Č. (viz s. 76 rozsudku soudu prvního stupně). Konečně i u skutku pod bodem IV. ve výroku o vině soud zcela logicky dovodil škodu ve formě ušlého zisku, jehož výši stanovil (u všech sedmi útoků) rozdílem ceny, za kterou obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s, prodala motorovou naftu obchodní společnosti Marimpex, a ceny, za kterou ji koupila od obchodní společnosti Č. V případě benzinu soud stanovil výši škody rozdílem jeho prodejní a nákupní ceny, neboť v jednotlivých případech si obchodní společnost Č., kupovala zpět dráž své pohonné látky, který zcela zbytečně těsně před jejich nákupem prodala (viz s. 77 a 78 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně, neboť, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, stanovení výše škody má logickou a odůvodněnou strukturu a současně respektuje výše uvedený výklad toho, v čem spočívá škoda způsobná trestným činem, včetně jejího rozlišení na skutečnou škodu a ušlý zisk. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, pokud v tomto směru vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů a jejich rozpor s hmotným právem.
104. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s dovolací argumentací obviněného, podle níž při určení výše škody měla být zohledňována i komplexnost obchodních vztahů (útlum na trhu pohonných hmot, restrukturalizace a finanční situace obchodní společnosti atd.). Při stanovení výše této škody je totiž třeba vycházet z obecných kritérií podle §89 odst. 12 tr. zák., resp. nyní §137 tr. zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr. a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.), podle nichž se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Požadavek obviněného, aby byla zohledněna jím vyjmenovaná kritéria, je proto s ohledem na uvedený výklad zjevně neopodstatněný. Zcela nepřiléhavý je podle názoru Nejvyššího soudu rovněž odkaz obviněného na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013. Toto rozhodnutí ve vztahu k ušlému zisku v podobě nedosažení obvyklého podnikatelského zisku (který se v daném případě odrazil v celkové výši způsobené škody) stanovilo toliko nemožnost jeho započtení do rozsahu výše způsobené škody za předpokladu, že přiměřený zisk neměl opodstatnění v provedených důkazech. Jinak řečeno, soudy zde neměly k dispozici dostatečné skutkové podklady ke spolehlivému zjištění o výši způsobené škody, která však měla spočívat výlučně v nedosažení přiměřeného (obvyklého) podnikatelského zisku. V nyní posuzované trestní věci ovšem obviněným bylo kladeno za vinu jak provedení zcela ztrátových obchodů, tak nezhodnocení peněžních prostředků souvisejících s určitými majetkovými dispozicemi, přičemž výše skutečné škody i ušlého zisku byla dostatečně konkretizovaná a podložená provedenými důkazy. Uvedená námitka obviněného je navíc i v rozporu s výše provedeným výkladem k povaze a zjišťování výše škody.
105. Obviněný T. K. ve svém dovolání vytkl rovněž pochybení odvolacího soudu, pokud tento na rozdíl od soudu prvního stupně nerozhodl o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody. Obviněný však při formulaci této své námitky zcela pominul skutečnost, že odvolací soud byl nucen svým usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2019, rozhodnout o vyloučení věci spoluobviněného A. H. ze společného řízení. Odvolací soud následně rozhodoval o odvolání každého z obviněných, ale také státního zástupce a poškozené obchodní společnosti Č., samostatným rozsudkem. Rozsudek týkající se obviněného T. K. byl odvolacím soudem vydán dne 25. 4. 2019, v případě A. H. dne 22. 5. 2019. Jak přitom vyplývá z odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu, pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obviněných za škodu způsobenou trestným činem není podmínkou, aby o jejich povinnosti k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Bylo proto namístě, aby odvolací soud za dané procesní situace a za splnění zákonných podmínek podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému T. K. povinnost nahradit celou škodu, a to i v případě, že spolu s A. H. způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku a přicházela u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 obč. zák. Zcela logicky odvolací soud rozhodl o povinnosti obou obviněných nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně až ve svém pozdějším rozhodnutí, které se týkalo obviněného A. H. (viz k tomu např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 6 Tdo 79/2013). Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
106. K výhradám obviněného ohledně přiznání úroků z prodlení „zpětně“ za dobu vedení trestního řízení je třeba konstatovat následující. Jestliže poškozený uplatnil řádně a včas nárok na náhradu škody způsobené trestným činem (§43 odst. 3 tr. řádu) a jako příslušenství tohoto nároku žádal i úrok z prodlení, soud je povinen zabývat se i tímto návrhem, a je-li oprávněný, musí poškozenému přiznat podle §228 odst. 1 tr. řádu též tento úrok. Poškozený může ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. (nyní §1970 o. z.) požadovat po dlužníkovi i úrok z prodlení. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Nebyla-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena právním předpisem ani určena v rozhodnutí, nastává posledního dne poté, co byl dlužník vyzván věřitelem k plnění a od následujícího dne začíná prodlení. Vzhledem k tomu, že u nároku na náhradu škody není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že škůdce je povinen plnit prvý den poté, co byl věřitelem o splnění požádán (§563 odst. 3 obč. zák.). Z hlediska počátku prodlení obviněného v trestním řízení je obvykle rozhodné, kdy policejní orgán poté, co uznal vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožnil obviněnému prostudovat spisy (§166 odst. 1 tr. řádu), pokud spis obsahuje řádně uplatněný nárok na náhradu škody, a obviněný se tak z obsahu spisu mohl o něm dozvědět. To nevylučuje, že obviněný měl možnost dozvědět se o této skutečnosti v odlišné době. Rozhodující je však vždy zjištění, kdy se projev vůle poškozeného dostal do sféry dispozice obviněného, čímž je třeba rozumět konkrétní a objektivní možnost obviněného seznámit se s obsahem jemu adresovaného požadavku poškozeného na náhradu škody (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 569/2013). V nyní posuzované věci je z obsahu trestního spisu zřejmé, že poškozená obchodní společnost Č., uplatnila, vůči oběma obviněným, nárok na náhradu škody v konkrétní výši u hlavního líčení dne 9. 8. 2011 (č. l. 5004 trestního spisu), resp. zde odkázala na svá písemná podání ze dne 21. 4. 2010 a ze dne 21. 6. 2011, v nichž byla výše škody specifikována. Následujícího dne, tedy 10. 8. 2011, proto vznikla obviněným povinnost plnit, nicméně tak neučinili, tudíž se ode dne 11. 8. 2011 ocitli v prodlení, jak správně ve svém rozsudku stanovil odvolací soud. Uvedený závěr odvolacího soudu je tak zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou a nelze mu v tomto ohledu nic vytknout, naopak výhrady obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
107. Zbylé námitky obviněného stran určení výše vzniklé škody jsou postaveny na vlastních skutkových závěrech obviněného a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To platí i o výtce obviněného, že poškozená obchodní společnost Č., svůj nárok na náhradu ušlého zisku ani kalkulaci škody nikdy nedoložila a že soudy rozhodly o povinnosti obviněného k náhradě škody na nedostatečném důkazním podkladě, neboť jde o námitku procesně právní povahy, nikoli hmotně právního charakteru. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že u obou obviněných byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby jim byla uložena povinnost k náhradě škody.
108. Lze tudíž konstatovat, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci stanovily výši škody způsobené jednáním obviněných zcela správně (současně i v její minimální výši), takže napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
109. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného, podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ ultima ratio “. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byla zásada subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy, a to zejména prostřednictvím materiálního pojetí trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Skutečnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., pak byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
110. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani pojetí trestního práva jako „ ultima ratio “ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Navíc v nyní posuzované věci skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal čtyřnásobný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. v jeho nejzávažnější a nejpřísnější trestné alternativě podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a způsobil vysokou škodu velkého rozsahu.
111. Výhradu obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a poté excesivně použil ustanovení §262 tr. řádu, v důsledku čehož mělo být porušeno i právo obviněného na zákonného soudce, nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V širším kontextu by bylo možno vnímat výtku proti nesprávnému a neodůvodněnému užití ustanovení §262 tr. řádu jako námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který obviněný výslovně neuplatnil, avšak ve svém dovolání jej zmínil. V návaznosti na námitky obviněného je namístě obecně poznamenat, že porušení práva na zákonného soudce, které může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, nastává tehdy, pokud odvolací soud postupoval podle §262 tr. řádu, avšak nedodržel všechna kritéria tohoto ustanovení.
112. V nyní posuzované věci předcházely dovoláním napadenému rozhodnutí celkem tři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy napadl státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněných (k tomu blíže pod bodem 4. tohoto usnesení). Zprošťující rozsudky vydané soudem prvního stupně poté, co ve věci rozhodl na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud, odvolací soud vždy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, odvolací soud podrobně vyložil důvody, které jej vedly k tomuto postupu. Zejména zdůraznil, že soud prvního stupně zcela ignoroval právní názor opakovaně vyslovený nadřízenými soudy, především pokud šlo o hodnocení provedených důkazů, neboť nebylo vůbec zřejmé, z jakých důkazů soud prvního stupně vycházel a jaké úvahy jej vedly k jeho závěrům, a to tak, aby tyto úvahy měly reálný podklad v provedených důkazech a odpovídaly požadavku na jejich logickou strukturu. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela nepřesvědčivě odůvodnil své zprošťující výroky, neboť opakovaně pojal do svého rozsudku úvahy, které jsou nelogické, neodpovídající skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, ale též vzájemně rozporné.
113. Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud náležitě odůvodnil výrok učiněný podle §262 tr. řádu, jímž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolací soud ve svých třech předchozích rozhodnutích srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem pochybil soud prvního stupně při hodnocení důkazů, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech. V jednom z posledních nálezů zabývajících se touto otázkou ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 tr. řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze považovat za ústavně konformní pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu prvního stupně. Zároveň platí, že citované ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby zopakoval některé důkazy nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 tr. řádu, jestliže by rozhodování odvolacího soudu bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, kdyby odvolací soud náležitě neodůvodnil svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. řádu nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13). Žádný deficit v uvedených směrech však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal, odvolací soud odůvodnil svůj postup a rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě i ve vztahu k výroku učiněnému podle §262 tr. řádu. Důvod ke změně senátu rozhodujícího ve věci nespočíval v tom, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétních důkazů a následně požadoval respektovat ho jiným senátem soudu prvního stupně. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že senát rozhodující ve věci není schopen a zřejmě ani ochoten rozhodnout věc způsobem odpovídajícím zákonu. Pokud tedy odvolací soud za této situace a po opakovaných výtkách postupoval podle §262 tr. řádu, nelze považovat takový postup za výraz svévole či účelovosti. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, dříve vydaným v této trestní věci, což mělo vést k nepřípustnému překročení přezkumné povinnosti odvolacího soudu, neboť odvolací soud za této situace nebyl oprávněn postupovat podle §262 tr. řádu. K tomu je třeba zdůraznit, že právním názorem Nejvyššího soudu je vázán nejen orgán, kterému byla věc ve výroku rozhodnutí přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování v dané věci. Pokud tedy byla věc přikázána soudu prvního stupně, právním názorem Nejvyššího soudu byl vázán i odvolací soud rozhodující v téže věci o podaných odvoláních, který byl nepochybně oprávněn posoudit mimo jiné i to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, byť dříve vysloveným. Protože tomu tak nebylo a soud prvního stupně opakovaně ignoroval i závazný právní názor Nejvyššího soudu, nemohl dosáhnout odvolací soud jeho uplatnění jinak než i za použití ustanovení §262 tr. řádu. V tomto směru pak Nejvyšší soud neshledal ani důvod ke zpochybnění souladu posledně citovaného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky a k podání příslušného návrhu k Ústavnímu soudu, jak doporučoval obviněný T. K. ve svém dovolání.
3. K námitkám obviněného A. H.
114. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval rovněž námitkami obviněného A. H.
115. Obviněný A. H. však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu (viz body 84. a 85. tohoto usnesení), protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona (v případě skutku pod bodem V. výroku o vině též trestního zákoníku) měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovil nesouhlas především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
116. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde
o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení
§2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a ve prospěch obviněného.
117. Tentýž závěr platí i v případě námitek obviněného, podle kterých odvolací soud nevyhověl jeho některým důkazním návrhům, neboť takové námitky rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně nad rámec tohoto důvodu k nim Nejvyšší soud uvádí následující. V trestním řízení, a to podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění důkazů (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí přesvědčivě odůvodnit toto své rozhodnutí. Jak vyplývá v posuzované věci z usnesení odvolacího soudu (viz jeho bod 77.), tento soud dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení zmíněných důkazů. Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, kterými vytkl neprovedení některých důkazů, za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.
118. Mimo rámec přezkumu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud na podkladě spisového materiálu konstatuje, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly skutkovým stavem věci, provedly dokazování v potřebném rozsahu, jejich hodnocení důkazů nijak nevybočuje z požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, soudy ničím nedeformovaly důkazní prostředky a svá zjištění opřely o logický výsledek dokazování. V tomto směru nemohlo dojít ani k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), jak obecně namítl ve svém dovolání. Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
119. Obviněný ve svých námitkách zpochybnil, byť nepřímo, i naplnění subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů. Učinil tak jednak s poukazem na skutečnost, že soudy údajně nezjistily, kdo měl mít prospěch z jeho jednání, což je podle obviněného zcela nezbytné pro naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu, a jednak konstatováním, podle něhož by trestní odpovědnost za spáchaný skutek byla v případě nikoli úmyslného trestného činu promlčena. Uvedená argumentace obviněného se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Nadto je třeba zdůraznit, že k trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. či zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, se nevyžaduje, aby se kdokoliv obohatil na úkor poškozeného subjektu nebo získal jinou výhodu (k tomu blíže viz výklad pod body 89. až 91. tohoto usnesení). Proto soudy ani neměly povinnost zabývat se případným obohacením nějaké další osoby (na rozdíl od jiných trestných činů, u nichž je obohacení nebo získání jiné výhody znakem skutkové podstaty, např. u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (resp. podle §206 tr. zákoníku), porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 tr. zák. (resp. porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 tr. zákoníku), apod., a to ani v souvislosti s posuzováním subjektivní stránky. K otázce úmyslného zavinění (a též společného úmyslu) u obou obviněných Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na své shora uvedené závěry (argumentace zejména pod body 97. a 100. tohoto usnesení dopadá i na jednání obviněného A. H.), na nichž nemohou nic změnit ani skutečnosti zmíněné obviněným v jeho dovolání, pokud se týkají postavení obchodní společnosti Č., na trhu, její ekonomické prosperity v době působení obviněného v ní, údajného nesprávného vyhodnocení pracovního úkolu obviněného či odvrácení ataku ze strany R. K. Obviněný navíc nepodřadil tato svá konstatování pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů (ostatně jako v případě všech jeho dovolacích námitek), ani neuvedl, jaký měla mít vliv na správnost právního posouzení skutků, popřípadě jiného hmotně právního posouzení, takže lze jen hypoteticky dovozovat jejich souvislost se subjektivní stránkou skutkových podstat spáchaných trestných činů. Nadto je třeba dodat, že i tato argumentace obviněného je pouhým opakováním jeho námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, které se jimi již zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění rozhodnutí obou soudů (viz zejména bod 242. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 65. až 66. rozsudku odvolacího soudu). Tentýž závěr platí, i pokud obviněný zmínil možnost právní kvalifikace skutků jako trestného činu podvodu (byť z obsahu jeho argumentace nevyplývá, že by se domáhal takového právního posouzení), a rovněž těmito námitkami obviněného se odvolací soud náležitě zabýval (viz bod 75. jeho rozsudku).
120. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného A. H., že mělo být proti jeho osobě konáno samostatné, nikoliv společné trestní stíhání vedené i proti obviněnému T. K. Jde totiž obsahově o námitku zpochybňující zásadu trestního procesu, která mj. upřednostňuje konání společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, pokud tomu nebrání důležité důvody (viz §20 odst. 1 tr. řádu). Protože tedy nejde o námitku hmotně právní povahy, pouze stručně a nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že vtrestní věci obou obviněných byl zcela nepochybně dán důvodný zájem na vedení společného řízení, a to zejména za situace, kdy obvinění byli skutky vymezenými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznáni vinnými trestnou činností spáchanou ve spolupachatelství. Přitom důvody, které by bránily uvedenému postupu, Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů, neshledal. Stejně je tomu rovněž v případě tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů mylně vycházely z přesvědčení, že původní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci stanovilo závazný právní názor k odsouzení obviněného. Uvedená námitka nejenže svým obsahem nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani žádný jiný důvod dovolání), ale je i neopodstatněná. Odkázal-li obviněný v této souvislosti na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 91. a 239.), rozhodně z nich nelze učinit závěr, na němž obviněný postavil tuto svou výtku. Ze žádné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž není patrné, že by snad byl tento soud při svém rozhodování veden nesprávnou interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu.
121. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl nedostatečné vypořádání se s právní úpravou podle zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru obviněného bez řádné znalosti a odkazu na porušení některých konkrétních ustanovení citovaného zákona nelze dospět k závěru, že jednání obviněného nebylo v souladu s péčí řádného hospodáře. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání pouze zmínil tuto právní úpravu, aniž by upřesnil a podrobněji vyložil, která konkrétní zákonná ustanovení soudy nezohlednily při svých úvahách, nemohl se Nejvyšší soud blíže zabývat takto obecně formulovanou námitkou obviněného. Lze pouze dodat, že i v tomto případě obviněný založil své tvrzení na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Přitom oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně vymezily podstatu obnovy státních hmotných rezerv a shodně dospěly k závěru, že transakce prováděné obviněnými vůbec nesměřovaly k obměně kvality pohonných hmot (viz body 242. a 243. rozsudku soudu prvního stupně a body 65. a 66. rozsudku odvolacího soudu).
122. Pokud jde o poukaz obviněného na nepřiměřenou délku trestního řízení, tato blíže neodůvodněná výtka obviněného neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. Mimo jejich rámec však Nejvyšší soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, přičemž ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky svěřuje ochranu základních práv a svobod soudům. Shledá-li proto soud porušení základního práva nebo svobody, je povinen učinit opatření k zabránění v dalším jejich porušování a odčinit již způsobené porušení prostředky v rámci své pravomoci.
123. S ohledem na výše uvedené, a to i s přihlédnutím ke značné složitosti této trestní věci a rozsáhlosti dokazování, lze přisvědčit obviněnému A. H. v tom, že doba trestního stíhání v trvání asi 9 let byla delší a rozhodně ji nelze označit za vyhovující. Nejvyšší soud však na tomto místě zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě soudy nižších stupňů zohlednily celkovou dobu vedení trestního řízení, a to při ukládání trestů oběma obviněným. Odvolací soud současně v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínil, že tresty oběma obviněným vyměřil soud prvního stupně v dolní polovině zákonné trestní sazby, zatímco v případě, kdyby bylo meritorní rozhodnutí učiněno v přiměřené době, s ohledem na všechny uvedené okolnosti by bylo na místě uvažovat o uložení trestu v horní polovině trestní sazby, ne-li přímo na její horní hranici. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost kompenzaci porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě a tresty jim uložené lze označit za odůvodněné.
124. S určitou mírou tolerance lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu některé námitky obviněného týkající se naplnění znaku objektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů spočívajících v porušení povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, která mu byla uložena zákonem, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné, jak bude rozvedeno dále. Navíc obviněný podstatnou část svého dovolání zaměřil na teoretický výklad pojmu „péče řádného hospodáře“ (resp. na citace z odborné literatury), aniž by z něj ovšem bylo patrné, jak se tyto obecné požadavky a pravidla měly projevit právě v jeho případě a proč by mu to mělo prospívat a vylučovat jeho trestní odpovědnost.
125. Rozhodně nelze přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož soudy nedostatečně vymezily, jaké konkrétní povinnosti obviněný porušil a z jakých předpisů pro něj vyplývaly. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, soud prvního stupně dostatečně specifikoval postavení obviněného A. H. v obchodní společnosti Č., stejně tak konkretizoval i předpisy a z nich pro obviněného plynoucí povinnosti. Velmi podrobně se oba soudy nižších stupňů věnovaly této problematice také v odůvodnění svých rozhodnutí, na která v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje (viz body 94. až 96. rozsudku soudu prvního stupně a body 39. až 42. rozsudku odvolacího soudu) a plně se s nimi ztotožňuje. Irelevantní je v posuzované věci výtka obviněného, podle níž údajně neměl přesně a řádně popsány své povinnosti ve smlouvě o výkonu funkce. Povinnosti obviněného byly stanoveny jak v organizačním řádu obchodní společnosti Č., a s tím souvisejících ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákoníku práce (po dobu výkonu funkce obchodního ředitele), tak ve stanovách této obchodní společnosti a v ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. (od doby jeho členství v představenstvu). Lze tudíž shrnout, že napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
126. Stejně tak nelze souhlasit s výtkou obviněného, podle níž se soudy vůbec nezabývaly zhodnocením toho, co bylo v daném konkrétním případě jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře. Oba soudy nižších stupňů totiž ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, proč obviněný nejednal v jednotlivých případech jako dobrý hospodář a ani nebyl loajální vůči obchodní společnosti Č., ale naopak jednal vždy ve prospěch jiného subjektu. I v tomto směru lze v podstatě odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se zabývaly touto otázkou a reagovaly na námitky obviněného – viz zejména body 190. až 195. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem I. výroku o vině), body 203. až 204. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem II. výroku o vině), bod 211. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem III. výroku o vině), bod 217. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem IV. výroku o vině) a body 232. až 233. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem V. výroku o vině) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný ve svém dovolání zmínil tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, zde platí obdobné závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil ohledně obdobných námitek obviněného T. K. pod body 93. a 94. tohoto usnesení, a proto lze zcela odkázat na argumentaci tam uvedenou, která dopadá i na jednání obviněného A. H. Nemůže obstát ani odkaz tohoto obviněného na princip poctivosti a dobré víry a s tím související tvrzení, podle něhož údajně z dokazování jednoznačně vyplynulo přesvědčení obviněného, že svým jednáním nepoškozoval práva jiné osoby a s ohledem na rozhodovací praxi obchodní společnosti Č., tak sám ani nemohl učinit. Obviněný totiž uvedenou argumentací ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a domáhá se použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
127. Pokud jde o konstatování obviněného, podle něhož v jeho případě byla jednotlivá rozhodnutí činěna vždy kolektivním orgánem, kterému byly předkládány příslušné obchodní smlouvy, nemá tato skutečnost vliv na trestní odpovědnost obviněného, resp. na jeho zavinění ve vztahu k posuzovaným trestným činům. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a z provedeného dokazování, smlouvy, na jejichž podkladě byly činěny jednotlivé majetkové transakce zjevně nevýhodné pro obchodní společnost Č., připravoval obchodní úsek této obchodní společnosti, který vedl právě obviněný A. H. Navíc, i kdyby se v dané trestní věci podíleli na přípravě těchto obchodních smluv a na rozhodování o nich mimo obviněného A. H. i další osoby, nevylučovalo by to bez dalšího jeho trestní odpovědnost. V tomto směru Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od své dosavadní judikatury, podle níž i za situace, pokud by rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se podíleli na zmíněném rozhodnutí, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky určitého trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán (viz rozhodnutí publikované pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je třeba dovodit, že jednání člena představenstva akciové společnosti nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno jménem této akciové společnosti a třebaže o takovém jednání věděli i ostatní členové představenstva či další osoby, nebo se na něm dokonce podíleli.
128. Podle názoru Nejvyššího soudu v tomto ohledu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný A. H. skutky popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně objektivní stránky jejich skutkových podstat.
e) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
129. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný T. K., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného T. K. (i jeho spoluobviněného A. H.) v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
130. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný T. K. se ve svém dovolání domáhal existence dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jim zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
131. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění T. K. a A. H. podali proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ačkoli nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které jim (resp. některým z nich) odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, oba obvinění ve svých dovoláních ve značné míře opakovali námitky, které uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, resp. v podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soudy se s nimi v napadených rozhodnutích náležitě a věcně správně vypořádaly.
132. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
133. Pokud jde o návrh obviněného T. K. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání tohoto obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu