ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1064.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1064/2021-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 8 To 130/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 104/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 3 T 104/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 28. 9. 2017 v XY, okres XY, v úmyslu se neoprávněně obohatit, si v bytě na adrese XY od poškozené O. P. zapůjčil finanční částku ve výši 75 000 Kč, kterou se zavázal uhradit nejpozději do 31. 10. 2017, přičemž poškozené zatajil, že tyto finanční prostředky půjčuje pro jinou osobu, kdy převzetí této částky jakožto i lhůtu pro její vrácení stvrdil svým podpisem, přičemž následně její úhradu pod různými výmluvami oddaloval, a do současné doby i přes opakované urgence ze strany poškozené tuto ani z části neuhradil, kdy takto jednal, přestože věděl o své dlouhodobě nepříznivé finanční situaci a skutečnosti, že nebude schopen zapůjčené finanční prostředky vrátit, čímž způsobil poškozené O. P., narozené XY, škodu ve výši 75 000 Kč“.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 8 To 130/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
3. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 8 To 130/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Odůvodnil ho tak, že nesdělení poškozené O. P. (dále také jen „poškozená“), že finanční prostředky půjčuje pro třetí osobu, nemůže být považováno za zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu §209 tr. zákoníku. Poškozená podle něj ani nevyloučila, že by mu peníze půjčila, i kdyby věděla, že jsou pro J. S. Ten přitom obviněnému sliboval, že peníze brzo vrátí a že zaměstná jeho vnuka. V žádném případě si proto peníze od poškozené nepůjčoval s tím, že by je neměl vrátit. Neporušil tak žádnou povinnost (vyjma vrácení předmětné částky). Intenzita jeho jednání nepřesáhla hranici trestního práva a měla by být řešena toliko prostředky občanskoprávními.
4. Dále obviněný odvolacímu soudu vytknul, že neodstranil vady v rozsudku soudu prvního stupně stran nesrovnalostí mezi skutkovou větou, právní větou a odůvodněním. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že měl úmysl „se neoprávněně obohatit“ , kdežto v právní větě, resp. dále i v odůvodnění je uvedeno, že „obohatil jiného“ . Tato vada má podle něj vliv na hodnocení případné subjektivní stránky. Obviněný také namítal zásadní logické rozpory, které podle jeho mínění nejsou v odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů vysvětleny. Výpověď poškozené je podle něj jediným důkazem, z něhož soudy učinily závěr o jeho vině. Nelze přitom nevidět její záměr neodpovídat na dotazy obhajoby k vysvětlení průběhu celé záležitosti, jakkoliv zohledňuje její vysoký věk. Závěr soudů o věrohodnosti poškozené se nachází mimo rámec přijatelných úvah. K vyslovení viny muselo být podle obviněného zjištěno, že již v době půjčky věděl, že by poškozená jiné osoby nepůjčila a teprve s tímto vědomím by prezentoval poškozené nepravdivou verzi o naložení s penězi, aby se k nim dostal. Toto jeho vědomí však soudy nezjišťovaly. Závěrem uvedl, že zjištěný skutkový stav je kvalitativně nedostatečný a rovněž opomíjí subjektivní stránku, přičemž extrémní rozpory při hodnocení výpovědi poškozené soudy znevažují a zatěžují řízení vadou.
5. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc znovu rozhodnout.
6. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že v posuzované věci byly prokázány skutečnosti, které staví jednání obviněného do roviny trestního práva, neboť naplnil všechny znaky předmětného trestného činu, a to ve verzi, že jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, není podle ní v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil skutková zjištění soudů, nelze přisvědčit, neboť jeho vina byla dovozena z komplexu důkazů a především pak z toho, že tyto na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec. To, že obviněný s těmito zjištěními nesouhlasí a že se neztotožňuje se způsobem, kterým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
7. Závěrem proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 8 To 130/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
14. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
16. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že ji lze z hlediska její podstaty pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. písm. l) tr. ř. (uplatněný v jeho druhé alternativě) podřadit, byť do jisté míry směřovala rovněž do oblasti skutkové a procesní, když byl i výslovně namítán tzv. extrémní nesoulad.
17. V posuzované věci však Nejvyšší soud extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci (k tomu viz níže) neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Okresní soud v Hodoníně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání daného trestného činu a jak je hodnotil. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně podstatná pro právní posouzení (viz níže) mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to zejména ve svědeckých výpovědích, ale také listinných důkazech. Nelze obviněnému přisvědčit v tom, že jediným důkazem o jeho vině byla svědecká výpověď poškozené.
19. Ve vztahu k dovolacím námitkám nutno uvést, že obviněný v nich z celkového kontextu skutkových zjištění opomíjí tu pro právní kvalifikaci podle §209 odst. 1 tr. zákoníku podstatnou (určující) skutečnost, že jednal v dlouhodobě nepříznivé finanční situaci, což je vyjádřeno již ve skutkové větě výroku o vině i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Předmětné finanční prostředky si půjčil od poškozené on (o čemž existuje písemné potvrzení, které ani sám nezpochybňuje), třebaže pro jinou osobu, a proto to byl on, kdo byl primárně povinen je vrátit. Důležité je, že si byl vědom toho, že jeho finanční situace mu neumožňovala zapůjčený obnos poškozené vrátit, přestože jí to sliboval a ujišťoval ji o tom již při půjčení peněz, přičemž tyto finanční prostředky jí nebyly minimálně do rozhodnutí odvolacího soudu vráceny. Současně, jak také konstatoval již soud prvního stupně, obviněný neměl nikterak zajištěno, že J. S., jemuž je předal, peníze vrátí. Právě tímto obviněný poškozenou uvedl v omyl, resp. jí zatajil podstatné skutečnosti. O omyl (neznalost podstatných skutečností) totiž jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat (Šámal, P. §209 [Podvod]. In: Šámal, P a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2055.). Pochybnosti nevznikají se zřetelem k rozvedeným skutečnostem ani o úmyslném zavinění obviněného. K naplnění tohoto zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu totiž postačuje, že pachatel jednal v době půjčky (zápůjčky) alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby sebe (či jiného) ke škodě jeho majetku obohatil. S ohledem na uvedené proto nemůže obstát ani jeho námitka, že peníze půjčoval J. S. a v žádném případě tak nečinil se záměrem, že by je neměl vrátit.
20. Ve vztahu k namítané vadě stran vyjádření znaku obohacení, resp. nesrovnalostí mezi skutkovou větou, právní větou a odůvodněním, Nejvyšší soud konstatuje, že i tento znak byl naplněn. Byť je třeba uvést, že ve skutkové větě je skutečně uvedeno, že obviněný jednal „v úmyslu se neoprávněně obohatit“ , kdežto v právní větě i v odůvodnění je, že „jiného obohatil“ , nejedná se o vadu nikterak zásadní. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v §209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem jiného nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele (Šámal, P. §209 [Podvod]. In: Šámal, P a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění.
21. Nelze přisvědčit ani námitce, že skutek není trestným činem, když podle obviněného intenzita jednání obviněného nepřesáhla hranici trestního práva a měla by být řešena toliko občanskoprávními prostředky. K této námitce je namístě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
22. Dlužno dodat, že i tato námitka již byla řešena, a to odvolacím soudem. Ve shodě s ním a dílem i nad rámec jeho úvah lze konstatovat, že v dané věci bylo nutno přihlédnout k tomu, že obviněný se protiprávního jednání dopustil vůči osobě ve vysokém věku, osobě, jejíž důvěřivosti zneužil a pro niž byly důsledky tohoto jednání jistě značně citelné, přičemž výše způsobené škody vysoce přesáhla hranici škody nikoliv malé. Zjištěný skutek tak přes výhrady obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a to i z hlediska způsobu provedení. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje.
23. Je třeba konstatovat, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 8 To 130/2021, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 3 T 104/2012, obstojí a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
24. Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu