ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1168.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1168/2021-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, okres Mělník, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 7 To 55/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, sp. zn. 1 T 9/2021, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„dne 21. 7. 2020 v době kolem 01:00 hodin na pozemní komunikaci číslo III/24633 v úseku dlouhém 1800 metrů v katastru obcí XY a XY, okres Mělník, řídil osobní motorové vozidlo značky Audi A3 registrační značky XY a při jízdě úmyslně opakovaně narazil do zadní části automobilu značky Volkswagen Golf registrační značky XY jedoucího týmž směrem před ním a řízeného poškozeným L. V., nar. XY, s nímž ve voze s vědomím obviněného cestovala spolujezdkyně poškozená D. R., nar. XY, přičemž k prvnímu nárazu došlo v rovném úseku silnice při rychlosti automobilu značky Volkswagen přibližně 40 km/hod., zatímco rychlost automobilu značky Audi byla nejméně o 11 km/hod. vyšší, poté ke druhému v mírné pravé zatáčce při rychlosti automobilu značky Volkswagen přibližně 80 km/hod., zatímco rychlost automobilu značky Audi byla nejméně o 15 km/hod. vyšší, a pak i k dalšímu v rychlosti automobilu značky Volkswagen přibližně 110 km/hod., zatímco rychlost automobilu značky Audi byla nejméně o 15 km/hod. vyšší, poté najel jím řízeným vozem do levé poloviny vozovky a z této pozice úmyslně vyvolal tečný náraz pravé přední části jím řízeného automobilu do levé zadní části automobilu značky Volkswagen jedoucího v té době rychlostí nejméně 70 km/hod., čímž vyvolal smyk pronásledovaného vozidla a jeho vyjetí mimo vozovku do travnatého příkopu a takto jednal srozuměn s tím, že takovým jednáním způsobí vážné zranění obou osob, o nichž věděl, že vozem cestují, tedy zranění typická pro střety vozidel, tj. zlomeniny končetin, páteřních obratlů s poškozením míchy, nebo že tím způsobí havárii vozidla značky Volkswagen mimo vozovku nárazem do některého z okolních stromů, případně smykem a nekontrolovaným pohybem vozidla mimo silnici na nezpevněném povrchu a tím i zranění osádky typická pro havárie vozidel při pohybu mimo vozovku, tedy zlomeniny žeber, poranění nitrohrudních či nitrobřišních orgánů, čímž by dvěma osobám cestujícím v automobilu značky Volkswagen způsobil delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví nebo poškození důležitého orgánu, k čemuž díky náhodě a stálému ovládání vozidla značky Volkswagen poškozeným L. V. nedošlo, takže jmenovaný poškozený v důsledku takového útoku proti němu utrpěl podvrtnutí a natažení krční páteře vyžadující aplikaci fixačního límce po dobu jednoho týdne a na vozidle značky Volkswagen Golf takovým úmyslným jednáním způsobil škodu ve výši 46 691 Kč.“
2. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 6 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR náhradu škody a poškozenému L. V. náhradu nemajetkové újmy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. V. odkázán ve zbylé části uplatněného nároku na náhradu za nemajetkovou újmu a nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený L. V., byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 7 To 55/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudům vytýká nikoli řádné a pečlivé hodnocení důkazů a opomenuté důkazy. Soudy podle něj nekriticky převzaly tvrzení obžaloby o tom, že úmyslem řidiče vozidla zn. Audi (což měl být podle přesvědčení soudů on) bylo opakovaně bourat za jízdy do automobilu zn. Volkswagen při vědomí, že je obsazen dvěma osobami a při eventuálním srozumění, že mohou nastat další děje vedoucí k vážným poraněním v úrovni těžkého ublížení na zdraví. To, aniž by soudy dbaly jeho práva na soudní ochranu. Obviněný se přitom vyjádřil ke všem čtyřem kolizím mezi automobily, a to za použití prohlášení osoby blízké. Toto prohlášení odvolací soud odmítl s tím, že jde o „vymyšlený text kýmsi“. Pokud však jmenovaný soud uzavřel, že řidičem automobilu a tedy pachatelem měl být obviněný, měl současně uzavřít, že onou osobou blízkou je také on, a jedná se tak o vylíčení oné události dalším přímým účastníkem a má smysl hodnotit jeho technickou přijatelnost. Ke konfrontaci využil i posudek znalce Ing. Jiřího Hanzlíka, který odvolací soud jako důkaz odmítl s tím, že jde o důkaz nadbytečný. S tímto zdůvodněním dovolatel nesouhlasil. Tento znalecký posudek totiž zpochybňuje průběh kolize č. 4 a s ní související postřetový děj, jak jej líčil poškozený L. V. To, zda došlo ke kriminálnímu jednání, lze usuzovat právě z odborného hodnocení průběhu přednehodového, nehodového a ponehodového děje a na základě toho lze hodnotit technickou přijatelnost líčení účastníků a z nich vyvozovat případné úmysly.
6. Ke všem čtyřem kolizím obviněný prezentoval, co mělo plynout z vyjádření poškozeného L. V., osoby blízké a znaleckého posudku vyžádaného Policií ČR, ke kolizi č. 4 připojil i výňatek toho, co podle něj mělo plynout ze znaleckého posudku obhajoby. Ke všem kolizím nastínil své hodnocení, že podle něj nelze dovodit, že by řidič vozidla zn. Audi (podle soudů on) jednal s cílem bourat a přivodit následky odpovídající užité právní kvalifikaci.
7. Ke kolizi č. 1 podle něj shodná vyjádření obou přímých účastníků ohledně světelné signalizace ze strany řidiče vozidla zn. Audi nasvědčují tomu, že se řidič vozidla zn. Audi snažil automobil zn. Volkswagen dohonit a v klidu si promluvit. Pokud jde o náraz, tak neexistuje žádný důkaz o úmyslu a zamýšlených následcích. Kolize byla pravděpodobně vyvolána prudkým brzděním řidiče vozidla zn. Volkswagen a nepřiměřeným odstupem vozidla zn. Audi. U kolize č. 2 jsou možné dvě varianty děje. Buď obdobný průběh jako u kolize č. 1, nebo počátek předjíždění vozidla zn. Audi a způsobení kolize prudkou změnou směru řidičem vozidla zn. Volkswagen. Ohledně kolize č. 3 dospěl k závěru, že řidič vozidla zn. Audi nechtěl narazit, ale chtěl předjet a poškozený L. V. byl tím, kdo mu v tom bránil a přispěl tak ke kolizi. V případě kolize č. 4 nastínil, že zásadní je rozdíl v líčení střetu, kdo do koho narazil. Nelze nevzít v úvahu předchozí kolizi, v níž se snažil poškozený L. V. řidiče vozidla zn. Audi blokovat.
8. Ke znaleckému posudku vyžádanému Policií ČR vznesl obviněný výhradu, že znalec Ing. Vlasák telefonicky oslovil poškozeného L. V. a do posudku zanesl jeho změněné skutkové tvrzení, k čemuž nebyl oprávněn. Poukázal přitom na §107 tr. ř. a judikaturu, podle nějž znalec nesmí opatřovat důkazy a provádět procesní úkony. Ke znaleckému posudku obhajoby uvedl, že pokud tento konstatoval, že výpověď poškozeného je zčásti technicky nepřijatelná, nelze akceptovat jako neprovedení daného důkazu, že „tento posudek není schopen něco ověřit či vyvrátit“. Neprovedený znalecký posudek obhajoby považoval za opomenutý důkaz zakládající neústavnost trestního řízení.
9. Shrnul, že pro vyvození skutkových závěrů o ději, jsou rozhodující výše uvedené okolnosti, neboť jen líčení přímých účastníků a odborné hodnocení jejich technické přijatelnosti mohou být podkladem pro konečný závěr, co se skutečně stalo při kolizích.
10. Dovolatel dále namítl, že přestože rozsudek nalézacího soudu obsahuje i úmysl způsobit těžké ublížení na zdraví dvěma osobám, z jeho odůvodnění není zřejmé, na čem je toto skutkové zjištění postaveno. Totéž platí i pro usnesení odvolacího soudu i pro obžalobu. Rozsudek nalézacího soudu v bodu 23. pouze tvrdí, že o tom věděl, nic víc. Obdobně usnesení odvolacího soudu v bodu 31. Obě rozhodnutí jsou podle dovolatele v tomto nepřezkoumatelná. Z provedených důkazů je podle něj nesporné, že poté, co přistihl poškozeného a poškozenou D. R. ve vozidle Volkswagen, od tohoto vozidla pěšky odešel. Nepředpokládal by, že spolu dále zůstanou, naopak by očekával, že jejich schůzka skončí a svědkyně se odebere do svého bydliště. Neexistuje jediný důkaz, že by řidič vozidla zn. Audi při odsouzeném jednání viděl do vozidla zn. Volkswagen a měl vědět o dalším spolucestujícím.
11. K osobě pachatele dovolatel uvedl, že napadeným rozhodnutím vytýká, že při hodnocení důkazů nepostupovaly podle zákonných pravidel, závěr o jeho pachatelství postavily jen na části důkazů a další zpochybňující důkazy nebraly v úvahu. Pokud jde o poškozeného L. V., tak ten až do posledního střetu nevěděl najisto, kdo je řidičem Audi. Pokud jmenovaný poškozený tvrdil, že v té chvíli obviněného poznal, dostal se tím do konfliktu s důkazem v podobě telefonátu na linku 158 dne 21. 7. 2020 v 1:07:21 hodin. Jedná se o telefonát uskutečněný již poté, co měl poškozený najisto poznat obviněného, avšak v rozporu s tím v telefonátu uvedl mimo jiné: „a ten pán, co mě boural …. pán je někde v poli ….. pán je mezi XY a XY….“ Pokud by poškozený obviněného bezpečně poznal, nebyl by rozumný důvod, aby ho opakovaně označoval jako „nějakého pána“, naopak byl důvod označit policii druhého řidiče konkrétně. Jako vysvětlení se jeví, že přesvědčení poškozeného pramenilo z možné motivace obviněného k popsanému jednání a další části výpovědi tomu byly přizpůsobeny.
12. Obviněný rovněž uvedl, že vydal k policejnímu zkoumání svůj mobilní telefon. Z vyhodnocení plyne, že tímto mobilním telefonem bylo dne 21. 7. 2020 v 1:15 hodin pořízeno několik fotografií prázdných skříní a dámského oblečení na zemi. Přitom telefonát poškozeného L. V. na linku 158 dne 21. 7. 2020 v 1:07:21 hod. se uskutečnil v době po kolizi č. 4, kdy poškozený sdělil, že druhý účastník zůstal otočený v poli. Podle protokolu o ohledání vozidla zn. Audi a posudku vyžádaného policií ČR byla u tohoto vozidla zjištěna proražená a prázdná pravá přední pneumatika. Soudy nehodnotily, zda bylo možné dojet z místa poslední kolize do místa bydliště obviněného tak, aby již v 1:15 hod. mohly být pořízeny uvedené fotografie.
13. Pokud jde o odkazovanou komunikaci mezi poškozeným L. V. a D. R., je otázkou, zda tato poškozená nebyla ovlivněna přesvědčením o jeho pachatelství, vycházejícím z jeho možné motivace a zda její vyjádření, že si obviněný něco uvědomil až ráno, není jakousi omluvou za obviněného, kterou s ním neprojednala, ale měla potřebu při svém přesvědčení o jeho pachatelství se vyjádřit ve vztahu k poškozenému.
14. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvého stupně a vrátil věc soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí.
15. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy obou stupňů, jakož i s provedenými důkazy, přičemž spáchání posuzovaného skutku zcela popírá. Své výhrady soustřeďuje především proti nesprávnému hodnocení důkazů. Touto argumentací však obviněný zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu. Své námitky nezaměřuje na vadný způsob právního posouzení skutku, ale brojí výhradně proti postupům soudů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím i proti skutkovým zjištěním, která vzaly soudy při posouzení jeho viny za rozhodná. Takto formulované dovolací námitky tedy nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nespadají ani pod žádný jiný dovolací důvod.
16. Bez ohledu na uvedené má státní zástupkyně za to, že v daném případě si soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přesvědčivě se také vypořádal s obhajobou obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
17. Podle státní zástupkyně lze pod uplatněný dovolací důvod pouze s jistou dávkou tolerance podřadit námitku nenaplnění subjektivní stránky, neboť i ta je postavena převážně na zpochybnění skutkových zjištění. Obviněný své přesvědčení opírá zejména o to, že nemůže obstát závěr soudů, že by řidič vozidla zn. Audi viděl do vozidla zn. Volkswagen a věděl o dalším spolucestujícím. Takto formulovaná výhrada opět směřuje proti hodnocení důkazů. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že soudy se naplnění subjektivní stránky v potřebné míře věnovaly. Přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi obžaloby, a nikoli verzi prezentované obviněným. Podotkla, že naplnění subjektivní stránky je zcela zřejmé ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti.
18. Neztotožnila se ani s námitkou, že by byl důkazní stav poznamenán vadou neúplnosti ve smyslu neprovedení důkazu čestným prohlášením osoby blízké, jakož i znaleckým posudkem z oboru doprava, ekonomika, strojírenství znalce Ing. Jiřího Hanzlíka. Co se týče čestného prohlášení, odvolací soud jej shledal nevěrohodným, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Pokud jde o znalecký posudek, ten odvolací soud neprováděl jednak z důvodu nadbytečnosti, tak z důvodu toho, že jde o důkaz, který není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou a dokazovanou skutečnost. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkový stav byl náležitě zjištěn ostatními důkazy a navrhované důkazy by neměly na jeho posouzení a na vinu obviněného žádný vliv. K námitce stran porušení práva na spravedlivý proces připomněla usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04.
19. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 7 To 55/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. V posuzované věci však námitky uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká v první řadě neúplné důkazní řízení (opomenuté důkazy), nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným i neprovedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a výlučně v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
27. Obviněný tedy v dovolací argumentaci nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
29. Závažnou vadu důkazního řízení porušující právo obviněného na spravedlivý proces zakládají případy
a) tzv. opomenutých důkazů (tj. situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru),
b) nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem ), které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny a v neposlední řadě případy,
c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud je nicméně v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
30. K námitce obviněného vytýkající opomenutí důkazů (čestného prohlášení osoby blízké a znaleckého posudku z oboru doprava, ekonomika a strojírenství, znalce Ing. Jiřího Hanzlíka) je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
31. Z rozhodnutí soudu druhého stupně je přitom zjevné, že se danými důkazními návrhy obviněného řádně zabýval (obdobné ovšem platí i pro soud prvního stupně a jeho rozhodnutí). K navrhovanému důkazu čestným prohlášením osoby blízké se explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí v bodu 18., přičemž vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Ve shodě s ním je zapotřebí zdůraznit právě tu skutečnost, že obhajoba odmítla identifikovat osobu, jež měla dané prohlášení učinit. Pak ovšem takové prohlášení nemohlo být v daném řízení jakkoli relevantní. Stejně tak se odvolací soud dostatečně zabýval i návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. Jiřího Hanzlíka z oboru doprava, ekonomika a strojírenství. Za této situace postačuje odkázat na body 20. - 29. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde řádně vyložil důvody pro odmítnutí důkazního návrhu. Dovolací soud proto shledal, že řízení nebylo zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
32. K výhradě obviněného, že znalec z oboru doprava, ekonomika, strojírenství, Ing. Zbyněk Vlasák, postupoval při vypracování svého posudku chybně, protože oslovil poškozeného a do posudku zanesl změněné skutkové tvrzení, dovolací soud konstatuje, že se jedná o námitku zpochybňující procesní postup, kterou nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Nadto je třeba konstatovat, že zmíněný znalecký posudek nebyl klíčovým důkazem (měl toliko podpůrný význam). Dlužno ještě podotknout, že dovolatel v předchozím řízení tuto výhradu vůči znaleckému posudku neuplatnil, ačkoli mj. vznášel (prostřednictvím obhájce) vůči znalci dotazy v hlavním líčení.
33. Dále je na místě konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně potvrzenými soudem odvolacím na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
34. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi poškozeného L. V., podpořené výpověďmi svědků L. U. V. a A. S. a dalších důkazech konkrétně uvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z naznačených důkazů, jež si vzájemně odpovídají, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
35. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. resp. 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V obecné rovině možno in margine uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
36. Nad rámec výše nastíněného dovolací soud uvádí, že výhradě dovolatele, podle něhož soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu (namítl absenci úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví dvěma osobám), byť by se mohla na prvý pohled jevit jako hmotně právní, nelze přiznat povahu kvalifikované právní argumentace, neboť dovolatel ji nikterak nenavázal na skutková zjištění soudů, nýbrž ji vystavěl na jejich zpochybnění a na svém vlastním, odlišném, skutkovém tvrzení.
37. Nejvyšší soud pak považoval za vhodné v krátkosti konstatovat ještě následující skutečnosti.
38. Obviněný sám popsal, že inkriminovaného dne v obci XY nedaleko jeho bydliště přistihl poškozeného L. V. společně se svou přítelkyní D. R. v automobilu zn. Volkswagen Golf užívaném poškozeným ve velmi intimní situaci. To poskytuje motiv pro následné jednání, z něhož byl uznán vinným.
39. Oba jmenovaní na to reagovali tak, že z místa odjeli a zastavili u okraje obce XY. Po několika minutách uviděli, že k nim přijíždí vůz zn. Audi A3, kterým jezdila poškozená, který však náležel obviněnému. Pokud k tomu obviněný argumentoval v tom smyslu, že v tu chvíli nemohl vědět, že se ve vozidle zn. Volkswagen nachází i poškozená D. R. a uvedl, že vozidlo zn. Volkswagen mělo zatemněná skla a nemohl tak vidět dovnitř, nelze mu přisvědčit. Nejprve nutno zdůraznit, že sám vypověděl, že se „přikradl“ k vozidlu poškozeného stojícímu u školy a v momentu, kdy si ho poškozený a poškozená D. R. povšimli, tak z místa odjeli. Za dané situace musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že v jím „napadeném“ vozidle zn. Volkwagen se nachází dvě osoby. Navíc je třeba zmínit, že dovolatel a jeho přítelkyně D. R. měli na svých mobilních telefonech nastavenu aplikaci umožňující sledování jejich vzájemných geografických poloh, o čemž jak v přípravném řízení, tak v řízením před soudem vypověděl otec poškozeného L. U. V. Ten uvedl, že mu tuto informaci sdělila právě poškozená D. R. Je tedy zřejmé, že obviněný měl prostřednictvím dané mobilní aplikace informace o poloze své přítelkyně D. R. V tomto kontextu se jeví jako nelogické, když tvrdil, že předpokládal, že poté, co přistihl svou přítelkyni při orálním sexuálním styku s poškozeným, o čemž dotyčná a poškozený věděli, protože se vzájemně viděli, že (právě v takové situaci) půjde domů. Nelze tak přisvědčit jeho obhajobě o absenci jeho úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví dvěma osobám.
40. K tvrzení, že přesvědčení poškozeného L. V. o identitě pachatele podle obviněného pramenilo z jeho možné motivace k činu, postačuje odkázat na argumentaci soudu prvního stupně obsaženou zejména v bodech 18. až 21. odůvodnění jeho rozhodnutí a na argumentaci odvolacího soudu v bodu 14. - 17. odůvodnění jeho rozhodnutí, z níž přesvědčivě plyne, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru o pachatelství obviněného. Dovolací soud se s danou argumentací ztotožnil.
41. Konečně k tvrzení, že soudy nižších stupňů nehodnotily, zda v obviněném označeném časovém rozmezí (mezi telefonátem v 01.07:21 hod. poškozeného V. a pořízením fotografií v čase 01:15 hod. na mobilní telefon) mohl obviněný dojet z místa poslední kolize s „proraženou“ pneumatikou do místa svého bydliště, je vhodné poukázat na obsah provedených důkazů. Na prvém místě ze záznamu předmětného telefonického hovoru na linku 158 uskutečněného poškozeným L. V. je patrno, že tento hovor se uskutečnil již poté, co poškozený ujel z místa poslední kolize (v katastru obcí XY a XY) a byl již vzdálen (uvedl, že jede z XY na XY). Dovolatel netvrdí, že by pneumatika na vozidle Audi A3 byla poškozena natolik, aby byla znemožněna jízda, hovoří o pneumatice poškozené proražením a nikoli o tom, že by vozidlo nebylo schopno jízdy. Ostatně ohledání vozidla policií ČR před domem č. p. XY v obci XY (č. l. 5) svědčí o tom, že vozidlo Audi A3 bylo schopné dojet zpět do daného místa. Místo posledního střetu a místo bydliště obviněného jsou přitom vzdálena cca 3 km, což je vzdálenost, kterou lze ujet automobilem za čas v řádu několika málo minut. Ani zmíněná námitka tak nemohla mít vliv na správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů.
42. K odkazované komunikaci mezi poškozeným L. V. a poškozenou D. R., je zřejmé, že obviněný zde se snaží zpochybnit obsah této komunikace, přičemž si sám není svou argumentací jist, neboť v příslušném textu použil formulaci, že „je otázkou, zda …“. I zde se dovolací soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů.
43. V návaznosti na uvedené je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
44. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
45. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu