ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1180.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1180/2021-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2021, č. j. 4 To 28/2021-803, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný R. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2021, č. j. 39 T 1/2021-728, uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (v bodě 1), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 2) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (v bodech 1-2) a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání poškozené (když odvolání podal také obviněný) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 4 To 28/2021-803, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o nemajetkové újmě podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku ve výši 100 000 Kč a se zbytkem jejího nároku na nemajetkovou újmu odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozhodnutí o jeho vině je založeno pouze na tvrzení poškozené, jakožto jediném přímém důkazu, který však nelze považovat za věrohodný, což podle dovolatele vyplynulo ze znaleckých posudků. Dále má za to, že se soudy zabývaly a vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch, přičemž opomenuly řadu důkazů svědčících v jeho prospěch, neboť takové důkazní návrhy byly ze strany soudů opakovaně odmítány. V této souvislosti poukázal na to, že soudy odmítly provést rekonstrukci ohledně reálné možnosti provedení šetrného pohlavního styku v osobním automobilu, dále vypracování písmoznaleckého posudku ohledně ověření skutečného pisatele obviňujícího dopisu adresovaného matce poškozené, výslech svědkyně a výslech znalců v souvislosti s posouzením věrohodnosti poškozené, čímž nebyla obviněnému dána možnost reagovat na provedený důkaz protidůkazem a došlo tak k porušení jeho práva na obhajobu a porušení spravedlivého procesu, když byl porušen princip rovnosti zbraní. Dále má za to, že došlo k nevyváženému hodnocení jednotlivých důkazů, neboť soudy nevzaly při posuzování důkazů v úvahu např. nevěrohodné tvrzení na webových stránkách „V.“, když k uvedenému tvrzení svědek M. B. v jeho prospěch vypověděl, že si na obviněného žádná zákaznice nikdy nestěžovala. Obviněný má za to, že se soudy dopustily nedovolené selekce důkazů, když preferovaly pouze důkazy svědčící v jeho prospěch. Závěrem podaného dovolaní zažádal o osvobození od placení soudních poplatků a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po stručné rekapitulaci dosavadního trestního stíhání a dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatňuje obsahově totožné námitky, které jsou součástí jeho obhajoby od samého počátku trestního řízení, a které rovněž vtělil do svého řádného opravného prostředku. Dále uvedla, že obviněný pouze polemizuje s názorem soudů, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat, přičemž vyjádřila souhlas s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na důkazy, ze kterých soudy vycházely (viz bod 5 vyjádření státní zástupkyně). Podle mínění státní zástupkyně tak nebyl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat a vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že výpověď poškozené, jakožto jediný přímý důkaz, je nevěrohodná; nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch; výpovědi dalších svědků jsou s ohledem na rodinné vazby s poškozenou nevěrohodné a rozporné; měl být proveden důkaz rekonstrukcí ohledně reálné možnosti provedení šetrného pohlavního styku v osobním automobilu; mělo být vypracováno písmoznalecké odborné vyjádření ohledně skutečného pisatele obviňujícího dopisu adresovaného matce poškozené; mělo dojít k výslechu znalců v souvislosti s posouzením věrohodnosti poškozené atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 77 – 86) svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „V každém případě výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale je podložena též celou řadou objektivních zjištění, ať již v podobě nálezu smíšeného profilu DNA obžalovaného a poškozené v motorovém vozidle, kde rovněž mělo docházet k pohlavnímu styku a dále i v SMS zprávách, kde obžalovaný vysloveně o milování s AAAAA hovoří. Tyto důkazy pak byly podpořeny i dalšími skutečnostmi…Ačkoliv v rámci odůvodnění tohoto rozsudku soud poukázal na určité rozpory, které vyzdvihuje převážně obhajoba, má za to, že s těmito se vypořádal a tyto nepředstavují výraznější narušení věrohodnosti výpovědi poškozené. Jmenovaná ostatně byla charakterizována jako pravdomluvná a věrohodná, jak ze strany školského zařízení, které navštěvovala, tak i jejím zkoumáním z odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Mimo to její tvrzení jsou v souladu se zajištěným obsahem telekomunikačního provozu, jež vedla s obžalovaným…Ostatně také soud v průběhu hlavního líčení mohl sledovat reakce jmenované při výpovědi o prožitých událostech, a tyto hodnotí jako věrohodné a adekvátní… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 15 – 16) svého rozhodnutí odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mj. uvedl, že „Pokud následně po vyhodnocení všech důkazů, vztahujících se k osobě poškozené, jakož i její samotné výpovědi, kterou hodnotil samu o sobě, jakož i ve vztahu k dalším provedeným důkazům, dospěl k závěru o věrohodnosti její výpovědi, pak ani odvolací soud neshledal v předmětné věci natolik závažné skutečnosti, které by tento jeho závěr zpochybňovaly, a tedy i on výpověď poškozené vnímá jako řádnou a procesní, která stojí oproti tvrzení obžalovaného jakožto přímý důkaz a je doplňována řadou usvědčujících nepřímých důkazů…rozpory v jejích výpovědích plně odpovídají jejímu hodnocení ze strany již zmiňovaných znalců v rámci znaleckého zkoumání a na druhé straně bylo by krajně nedůvěryhodné, pokud by vypovídala bez jakéhokoliv rozporu, naprosto stejně ve všech fázích trestního řízení, což by evokovalo podezření, že jde o výpověď naučenou…atd.“
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z dovolací argumentace obviněného je nezpochybnitelné, a to platí nejen ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, ale také k tvrzení, že se soudy dopustily nedovolené selekce důkazů, porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, že primární podstatou námitek obviněného je jeho neztotožnění se s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a na základě toho neztotožnění se se zjištěným skutkovém stavem věci.
13. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
14. Z napadených soudních rozhodnutí však oproti tvrzení obviněného vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, listinné důkazy či znalecké posudky. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na již shora uvedené k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz body 85 - 86 rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícím se návrhům a neztotožnění se obviněného se závěry nalézacího soudu k této otázce [doplnění dokazování] dostatečně vyjádřil v bodě 11) svého rozsudku.
15. Co se týče návrhu dovolatele na provedení rekonstrukce ohledně reálné možnosti provedení šetrného pohlavního styku v osobním automobilu Škoda Octavia v uzavřeném prostoru zadních sedadel, nalézací soud uvedl, že „polohu, kterou popsala poškozená, v níž docházelo k pohlavnímu styku, a to ať již tato ležela na zadních sedadlech a obžalovaný byl na ní, anebo seděla na sedačkách a obžalovaný klečel, je zcela přípustná k provedení pohlavního styku, a to i šetrným způsobem, jak o něm hovořila znalkyně MUDr. Alešová. Posledně jmenovaná znalkyně konstatovala reálnost provedení pohlavního styku v daném motorovém vozidle a při uváděných polohách. Motorové vozidlo značky Škoda Octavia není nikterak malým dopravním prostředkem a soud rovněž v průběhu hlavního líčení mohl osobně vnímat tělesné rozměry, jak obžalovaného, tak poškozené, přičemž vzhledem k těmto nepovažuje pohlavní styk, byť v uzavřeném vozidle, za nikterak nepřípustný.“ a odvolací soud se s argumentací nalézacího soudu ztotožnil v bodě 11) svého rozhodnutí. Uvedený závěr je pak nepřímo potvrzován také nalezenou DNA (viz shora bod 9).
16. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v případě odmítnutí návrhu dovolatele na provedení písmoznaleckého posudku, který měl zkoumat dopis, který zanechala poškozená své matce a návrh na vyslechnutí M. V. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že o pravosti dopisu nejsou žádné pochyby i vzhledem k tomu, že v průběhu dokazování bylo předání dopisu poměrně jasně zasazeno do kontextu celého děje a poškozená o tom hovoří v SMS komunikaci se svou sestrou. Stejně tak navrhovaný výslech M. V. byl shledán nadbytečným, jelikož se jednalo o další ze zprostředkovaných informačních kanálů, o průběhu protiprávního jednání, přičemž nalézací soud měl k dispozici výslechy jiných svědků. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
17. Taktéž ve vztahu k námitce neprovedení výslechů znalců MUDr. Gayové a PhDr. Humhala v souvislosti s věrohodností poškozené Nejvyšší soud neshledal pochybení. Nalézací soud se velice podrobně zabýval výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jejímiž zpracovateli byli právě MUDr. Alena Gayová a PhDr. Karel Humhal v bodech 21 – 26) svého rozhodnutí, přičemž došel k závěru, že závěry znaleckého zkoumání z odvětví psychiatrie a klinické psychologie akceptuje pouze jako podpůrné, zvláště pak, když se jedná o znalecké odvětví, které je stále poměrně značně odvislé od obsahu sdělení, které jim podá zkoumaná osoba, jakož i použití ne vždy zcela verifikovaných metod a prostředků. Odvolací soud se pak s totožnou námitkou zabýval v bodě 11) svého rozhodnutí, přičemž správně připomněl, že hodnocení věrohodnosti obviněného, svědka, poškozené, popřípadě dalšího jiného důkazu je otázkou právní, kdy je k tomuto nadán toliko soud a nikoliv znalec, přičemž znalecký posudek hodnotí nalézací soud podle §2 odst. 6 tr. ř. jako každý jiný důkaz, tak jak učinil i nalézací soud v tomto případě.
18. Obviněný také namítal nevyvážené hodnocení jednotlivých důkazů, týkajících se sexuální deviace dovolatele, přičemž konkrétně poukázal na tvrzení obsažené na webových stránkách „V.“ o nabídkách sexu z jeho strany směřujícím k mladým zákaznicím, které vozil jako taxikář, přičemž soudy nevzaly v potaz výpověď svědka M. B., že si žádná zákaznice na obviněného nikdy nestěžovala. Nejvyšší soud musí předně uvést, že se znovu jedná o obhajobu obviněného, se kterou se již zabývaly soudy nižších stupňů (viz. bod 9). Nalézací soud v bodě 60) svého rozhodnutí mj. uvedl, že „Ostatně informaci o tom, že se na webových stránkách ‚V.‘ objevila informace, že R. H. jako taxikář nabízí určité výhody dívkám, pokud s ním budou mít sex, potvrdil také svědek M. B. (č. l. 67-68), jehož další výpověď nepřinesla významnější poznatky.“ a odvolací soud pak v bodě 16) svého rozhodnutí mj. uvedl, že „Protokol o výpovědi tohoto svědka byl u hlavního líčení čten, přičemž ten v přípravném řízení vypověděl, a to již ve svém opravném prostředku obžalovaný neuvádí a tedy nabízí neúplnou, poněkud zavádějící informaci, dle které si žádná zákaznice na něj, jakožto obžalovaného, nikdy nestěžovala, což je třeba dát do kontextu s výpovědí tohoto svědka v tom směru, že se tak stalo v době, kdy jezdil v taxíku svědka, v jeho firmě, tedy jezdil pro něj“. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec již výše uvedeného dodává, že sexuální deviace obviněného rozhodně nevyplývá pouze z jím namítaného důkazu, jak se snaží obviněný naznačit, ale také z výpovědi svědků a znaleckých posudků. Problematice závěrů plynoucích ze znaleckých posudků se soud prvního stupně věnoval v bodech 63-70) svého rozsudku a formě uloženého ochranného opatření pak v bodech 87 a 88), kde vysvětlil, které skutečnosti jej vedly k závěru uložit obviněnému ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě oproti navrhované formě ústavní. Tudíž nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
20. Obviněný taktéž v rámci podaného mimořádného opravného prostředku požádal o osvobození od soudních poplatků s odkazem na jeho žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ze dne 10. 4. 2021, a dále na svou stížnost proti usnesení o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu ze dne 17. 5. 2021. Na tomto místě je vhodné obviněnému připomenout, že rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši, právu na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, je agendou předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoli soudu dovolacího (srov. §33 či §155 tr. ř.) a Nejvyšší soud se tak žádostí obviněného nemohl zabývat.
21. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu