ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1203.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1203/2021-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2021 o dovolání obviněného F. Z. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 9 To 94/2021-713, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 60/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný F. Z. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 43 T 60/2020, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ad 1 výroku), zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku (ad 2 výroku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku (ad 3 výroku). Za tato jednání, popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku, byl dovolatel podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kladiva. Obvodní soud pro Prahu 9 týmž rozsudkem dále rozhodl o povinnosti obviněného nahradit ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. poškozeným škodu a nemajetkovou újmu.
2. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 9 To 94/2021-713, podle 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 43 T 60/2020, zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené N. B. a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně) uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a trestné činy vymezené ve výrocích o vině v bodech 2) a 3) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, které nebyly zrušeny, uložil obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 roků, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému opětovně trest propadnutí věci – kladiva, rovněž rozhodl o povinnosti obviněného nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozeným škodu a nemajetkovou újmu a v ostatních výrocích zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 43 T 60/2020 nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti zdůraznil, že opakovaně poukazoval na nepravdivost výpovědí poškozených a navrhoval jejich přímý výslech, jehož by se účastnil. Výslech poškozených však podle dovolatele probíhal tak, že byl vyzván k opuštění jednací síně a po ukončení výslechu mu byl obsah výpovědí poškozených předestřen předsedou senátu, což mu znemožnilo adekvátně reagovat a efektivně se hájit. Dále vznesl námitky proti právní kvalifikaci předmětných skutků, neboť podle jeho názoru se v případě trestných činů vymezených v bodech 1) a 2) výroku rozsudku nemohlo jednat o týrání, neboť tomu neodpovídá jednorázové, časově izolované, do širšího kontextu nezařazené jednání. Podle dovolatele tak měla být zvolena právní kvalifikace podle §145 a násl. trestního zákoníku. Obviněný rovněž uvedl, že z povahy věci nemohl spáchat trestný čin podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť poškozená nebyla osobou svěřenou jeho péči či výchově. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 9 To 94/2021-713, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 43 T 60/2020, zrušil a zprostil jej v plném rozsahu obžaloby, případně věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že námitkám obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přisvědčit. V této souvislosti zmínila, že soud při výslechu poškozených postupoval podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a poškozené vyslechl v nepřítomnosti obviněného, neboť šlo o zvlášť zranitelné oběti. Tímto postupem však podle názoru státní zástupkyně nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu, neboť po celou dobu výslechu poškozených byl přítomen obhájce, který mohl poškozeným klást otázky a obviněný byl seznámen s výpovědí poškozených a byl oprávněn jim prostřednictvím předsedy senátu klást otázky tak, jak pro podobné případy stanoví §209 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně dále nesouhlasí s námitkami obviněného ve vztahu k trestným činům uvedeným pod body 1) a 2) rozsudku, kdy námitky sice uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je však správná. K tomuto závěru ve svém vyjádření uvedla poměrně rozsáhlé důvody založené především na právním rozboru předmětných skutků. Závěrem vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
III. Důvodnost dovolání
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení). Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nálezy ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
8. Z dikce §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyplývá [v kontextu s teoretickými závěry uvedenými shora], že tento dovolací důvod předpokládá konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tak tomu ovšem v tomto případě nebylo. Ze spisu vyplývá, že v předmětné věci byla konána 3 hlavní líčení, a to ve dnech 15. 9. 2020, 21. 10. 2020 a 12. 1. 2021, přičemž z příslušných protokolů je zřejmé, že obviněný byl všech hlavních líčení účasten. K výslechu poškozených došlo v rámci hlavního líčení, které se konalo dne 15. 9. 2020, kdy ze strany soudu prvního stupně bylo postupováno podle §17 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě soud vyhověl žádosti poškozených o zabránění kontaktu s obviněným [oběť a osoba jí blízká mají právo žádat v kterémkoliv stadiu trestního řízení, případně i před jeho zahájením, aby byla při úkonech, kterých se účastní, učiněna potřebná opatření k zabránění jejich kontaktu s osobou, kterou oběť označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení] . Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obviněný nebyl výslechu poškozených přítomen právě z důvodu shora uvedeného, avšak po jeho skončení mu byl vždy průběh výslechu rekapitulován a umožněna porada s obhájcem ohledně formulace otázek (například ve vztahu k poškozené N. B. obviněný žádnou otázku nepoložil). Výslechu poškozených byl vždy přítomen obhájce obviněného, který poškozeným otázky pokládal. Na základě těchto skutečností lze konstatovat, že postupem soudu prvního stupně bylo zachováno právo dovolatele na spravedlivý proces a uplatněné námitky týkající se tohoto dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti shora rozvedené za zjevně neopodstatněné. Vhodné je rovněž uvést, což obviněný (obhajoba) v dovolání již záměrně nezmínila, že velmi podrobně se k otázce konání hlavního líčení za podmínek zmíněných v §17 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, vyjádřil již soud prvního stupně v bodě 16) svého rozsudku.
9. Pokud jde o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho případě dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. V souvislosti se shora uvedenou obecnou charakteristikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno uvést, že obviněný vznesl vedle skutkových námitek rovněž námitky proti právní kvalifikaci skutků vymezených v bodech 1) a 2) rozsudků soudů, přičemž podle jeho názoru se nemohlo jednat o týrání, neboť tomu neodpovídá jednorázové, časově izolované, do širšího kontextu nezařazené jednání. S těmito námitkami, které sice lze označit za podřaditelné pod dovolací důvod, se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit a musel je označit za zjevně neopodstatněné.
12. Pod pojmem „týrání“ je třeba obecně rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním s jinou osobou, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě ze skutkových zjištění zcela jednoznačně vyplývá, že poškozené byly ze strany obviněného vystaveny psychickým i fyzickým útokům různé intenzity. Lze zmínit nejrůznější typy výčitek, zákaz styku se členy původní rodiny až po silné fyzické útoky, jejichž výsledkem byly modřiny, podkožní výrony a bezvědomí poškozené N. B. Jednání obviněného popsaná v příslušných výrocích rozsudku tak jednoznačně naplňují znaky týrání ve výše uvedeném smyslu.
13. Pro závěr, zda byl čin páchán „po delší dobu“ , je určující nejen celková doba týrání, ale je též třeba přihlédnout ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění však vyplývá, že jednání obviněného vymezená v bodech 1) a 2) výroků rozsudků soudů nižších stupňů probíhala řadu let, přičemž intenzita útoků se zvyšovala. Jednání obviněného tudíž nelze označit za jednorázové, časově izolované a do širšího kontextu nezařazené, jak činí obviněný. S ohledem na uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy zcela správně dospěly k závěru, že obviněný čin páchal po delší dobu. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na správné a zákonu odpovídající závěry vyslovené soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí.
14. Obstát nemohla ani námitka dovolatele týkající se právní kvalifikace skutku vymezeného v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně (ohledně těžké újmy na zdraví). Trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, tímto činem způsobí „těžkou újmu na zdraví“ a zároveň takový čin páchá po delší dobu. Námitka dovolatele, že daný skutek je třeba spáchat nejméně na 2 osobách se týká ustanovení §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a obviněný patrně přehlédl, že tímto ustanovením nebyl uznán vinným. K soudy použité uvedené právní kvalifikaci podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že poškozená AAAAA (pseudonym) je dcerou obviněného, v době jednání dovolatele byla nezletilá a jednalo se tak z tohoto titulu o osobu, která byla v péči obviněného. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že u poškozené se v důsledku jednání obviněného rozvinula středně těžká až těžká posttraumatická stresová porucha, která se v průběhu času transformovala do trvalé poruchy osobnosti. Takto učiněná skutková zjištění vychází ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Dany Dufkové, podle něhož se poškozená na základě zjištěné poruchy osobnosti chová k okolnímu světu nedůvěřivě až nepřátelsky, je sociálně stažená, není schopná navázat plnohodnotné sociální vazby, trpí beznadějí a poruchami nálady, čímž u ní došlo k omezení v plnohodnotném prožívání rodinného a partnerského života. V rámci hlavního líčení pak znalkyně uvedla, že u poškozené se rozjela středně těžká až těžká posttraumatická porucha, jejíž následek spočívá v sociální staženosti, emoční labilitě, depresích a nedůvěřivosti. Z uvedeného je tedy zřejmé, že posttraumatická stresová porucha představuje u poškozené AAAAA citelnou újmu v jejím obvyklém způsobu života, do něhož vážně zasahuje tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Posttraumatická stresová porucha je tak v posuzovaném případě delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Soudy zvolená právní kvalifikace je tudíž správná.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu