ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1315.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1315/2020-941
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 7 To 64/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 38/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 52 T 38/2017, byl obviněný J. S. uznán vinným spolu se spoluobviněným D. O. přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„obžalovaný J. S. jako osoba podnikající pod svým jménem J. S. s místem podnikání v XY, XY, registrovaný pod identifikačním číslem: XY:
1) podal dne 29. 1. 2013 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2012 u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, ve kterém vykázal daňovou povinnost ve výši 10 235,- Kč, přičemž mezi uskutečněná zdanitelná plnění neuvedl plnění, která s obžalovaným D. O. poskytli společnosti M. D., DIČ: XY, a to jménem podnikatelského subjektu J. K., IČ: XY, avšak bez jeho vědomí, s úmyslem příjmy z tohoto plnění nezdanit. Na plnění vystavili obžalovaní S. a O. fakturu č. 02/2012 ze dne 11. 11. 2012 na částku 266 040,- Kč a DPH ve výši 53 208,- Kč, fakturu č. 01/2012 ze dne 11. 10. 2012 na částku 152 875,- Kč a DPH ve výši 30 575,- Kč, fakturu č. 03/2012 ze dne 11. 12. 2012 na částku 275 040,- Kč a DPH ve výši 55 008,- Kč a fakturu č. 04/2012 ze dne 31. 12. 2012 na částku 96 540,- Kč a DPH ve výši 19 308,- Kč, vše za pomocné a úklidové práce, přičemž k proplacení všech faktur došlo bezhotovostně na účet obžalovaného J. S., čímž Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, vědomě způsobili, že došlo k zatajení příjmu, a tudíž ke snížení základu daně a vlastní daně daňového subjektu J. S., IČ: XY, o částku 158 099,- Kč,
2) podal dne 27. 3. 2013 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2012 u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, ve kterém uvedl daňovou povinnost ve výši 0,- Kč, přičemž mezi příjmy z uskutečněných zdanitelných plnění nezahrnul všechna plnění, která s obžalovaným D. O. poskytli společnosti M. D., DIČ: XY, a to jménem podnikatelského subjektu J. K., IČ: XY, avšak bez jeho vědomí, s úmyslem příjmy z tohoto plnění nezdanit. Na plnění vystavili obžalovaní S. a O. fakturu č. 02/2012 ze dne 11. 11. 2012 na částku 266 040,- Kč a DPH ve výši 53 208,- Kč, fakturu č. 01/2012 ze dne 11. 10. 2012 na částku 152 875,- Kč a DPH ve výši 30 575,- Kč, fakturu č. 03/2012 ze dne 11. 12. 2012 na částku 275 040,- Kč a DPH ve výši 55 008,- Kč a fakturu č. 04/2012 ze dne 31. 12. 2012 na částku 96 540,- Kč a DPH ve výši 19 308,- Kč, vše za pomocné a úklidové práce, přičemž k proplacení všech faktur došlo bezhotovostně na účet obžalovaného J. S., a tím vědomě způsobili snížení základu daně z příjmu a vlastní daně z příjmu fyzických osob za rok 2012 o 55 065,- Kč ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově,
3) podal dne 24. 4. 2013 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2013 u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, ve kterém požadoval nadměrný odpočet ve výši 1 536,- Kč, přičemž mezi uskutečněná zdanitelná plnění neuvedl plnění, která s obžalovaným O. poskytli společnosti M. D., DIČ: XY, a to jménem podnikatelského subjektu J. K., IČ: XY, avšak bez jeho vědomí, s úmyslem příjmy z tohoto plnění nezdanit. Na plnění vystavili obžalovaní S. a O. fakturu č. 01/2013 ze dne 11. 1. 2013 na částku 44 340,- Kč a DPH ve výši 9 311,40 Kč, fakturu č. 02/2013 ze dne 3. 2. 2013 na částku 140.520,- Kč a DPH ve výši 29 509,20 Kč, fakturu č. 04/2013 ze dne 24. 2. 2013 na částku 31 740,- Kč a DPH ve výši 6 665,40 Kč a fakturu č. 07/2013 ze dne 27. 3. 2013 na částku 11 820,- Kč a DPH ve výši 2 482,20 Kč, vše za pomocné a úklidové práce, přičemž k proplacení všech faktur došlo bezhotovostně na účet obžalovaného J. S., a tím Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově vědomě způsobili, že došlo k zatajení příjmu, a tudíž ke snížení základu daně a vlastní daně daňového subjektu J. S., IČ: XY, o částku 47 968,20 Kč,
4) podal dne 24. 3. 2014 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2013 u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, ve kterém uvedl daňovou povinnost ve výši 11 025,- Kč, přičemž mezi příjmy z uskutečněných zdanitelných plnění nezahrnul všechna plnění, která s obžalovaným D. O. poskytli společnosti M. D., DIČ: XY, a to jménem podnikatelského subjektu J. K., IČ: XY, avšak bez jeho vědomí, s úmyslem příjmy z tohoto plnění nezdanit. Na plnění vystavili obžalovaní S. a O. fakturu č. 01/2013 ze dne 11. 1. 2013 na částku 44 340,- Kč a DPH ve výši 9 311,40 Kč, fakturu č. 02/2013 ze dne 3. 2. 2013 na částku 140 520,- Kč a DPH ve výši 29 509,20 Kč, fakturu č. 04/2013 ze dne 24. 2. 2013 na částku 31 740,- Kč a DPH ve výši 6 665,40 Kč a fakturu č. 07/2013 ze dne 27. 3. 2013 na částku 11 820,- Kč a DPH ve výši 2 482,20 Kč, vše za pomocné a úklidové práce, přičemž k proplacení všech faktur došlo bezhotovostně na účet obžalovaného J. S., a tím vědomě způsobili snížení základu daně z příjmu a vlastní daně z příjmu fyzických osob za rok 2013 o 17 475,- Kč ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově“.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Spoluobviněný D. O. byl za tento trestný čin a za sbíhající se pokus zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1, §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 4. 2014, č. j. 29 T 168/2013 – 188, v právní moci téhož dne, a sbíhající se přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 11. 2016, č. j. 6 T 54/2013 – 281, v právní moci téhož dne, odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 4. 2014, č. j. 29 T 168/2013 – 188, a z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 11. 2016, č. j. 6 T 54/2013 – 281, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody společnosti M. D. částku ve výši 138 791,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 7 To 64/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto obviněnému a podle §261 tr. ř. byl celý výrok o náhradě škody zrušen též ve vztahu k již odsouzenému D. O. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M. D. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho slov je rozsudek nezákonný, nemá podklad v provedeném dokazování, skutkové závěry soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, tedy i právní hodnocení věci je nesprávné.
7. Soudy podle dovolatele vzaly za stěžejní výpověď spoluobviněného D. O., ačkoli vykazovala řadu zásadních nesrovnalostí, lží a polopravd. Selektivně a libovolně z ní vytěžily tu část, která korespondovala se závěry o jeho vině, a favorizovaly ji nad ostatní skutková zjištění. Ve věci podle něj došlo k situaci tzv. „extrémního nesouladu“, neboť soudy došly k závěru, že poskytoval spolu se spoluobviněným předmětné služby, ačkoliv tomu tak nebylo. I pokud by vyšel z vadných závěrů soudů, tak sám odvolací soud uvedl, že je nepodstatné, zda služby obviněný poskytoval, či nikoliv. S takovým závěrem s ohledem na skutkovou větu napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, obviněný nesouhlasí, neboť ta ve vztahu k němu právě predikuje, že služby v plném rozsahu se spoluobviněným O. poskytl a tyto neuvedl v daňových přiznáních. Takové závěry a spekulace jsou v přímém rozporu s provedeným dokazováním, i samotnou výpovědí spoluobviněného D. O. Skutkový závěr, že obviněný měl „týt“ z toho, že neuvede celkový příjem za provedené práce, je proto sám o sobě vyloučen.
8. Podle obviněného skutkové závěry nesvědčí o tom, že by spáchal namítaný přečin v rozsahu tvrzeném ve výroku odsuzujícího rozsudku, když i z výpovědi spoluobviněného D. O., kterou považuje za účelovou, vyplývá, že si měl ponechat pouze provizi z provedeného plnění. Pokud soudy odkazují na vyjádření správce daně, tak to právě vadně pracuje s informací, že veškeré plnění poskytl dovolatel. Skutkové závěry napadeného rozsudku jsou podle něho v přímém rozporu s provedenými důkazy, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že (on) předmětné služby neposkytoval, a pokud na něco upozornil, tak ze své pozice „Site managera“. Soudy bez jakéhokoliv odůvodnění popřely výpovědi slyšených svědků, a to především J. D., K. K., B. M., T. M. a T. H. Závěr odvolacího soudu, že pomocné a úklidové služby měl poskytovat i obviněný, odporuje provedeným důkazům. Obviněný pak uvedl z bodu 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu závěr, že to, kdo služby vlastně poskytoval, není podstatné, ani není podstatné, kdo zajišťoval pracovní prostředky pro výkon úklidových prací. I kdyby obviněný nikoho neúkoloval, a žádné pracovní prostředky nezařídil, nic by to neměnilo na skutečnosti, že předmětnou zakázku zajistil u společnosti M., jak vyplývá mj. z výpovědi svědka M., a plynul mu z ní zisk, který náležitým způsobem nepromítl ve svých daňových přiznáních. Tento pohled odvolacího soudu na věc nemá podle dovolatele žádnou relevanci pro skutek, za který byl odsouzen. Byl totiž odsouzen za to, že v plném rozsahu fakturovaných částek poskytoval služby a tyto neuvedl v daňových přiznáních.
9. Meritem věci podle dovolatele je zprostředkování zakázky spoluobviněnému D. O., a zda mu z toho plynul nějaký zisk. Tomu ale soudy nevěnovaly v potřebné míře pozornost. Dovolatel uvedl, že nemůže být pochyb o tom, že žádné služby spojené s úklidovými a pomocnými pracemi neposkytoval, tedy tyto ani nemohl jako výnos přiznat v daňových přiznáních. V tom spatřuje pochybení soudů, které toto konstatovaly bez přihlédnutí k prokázaným skutkovým okolnostem, které hovoří o opaku. I pokud by připustil relevanci výpovědi spoluobviněného D. O. a úvahu soudů, že měl mít ze zprostředkování zakázky zisk, výše tohoto zisku nebyla nijak důkazně podložena, a je zcela fabulována v plném rozsahu poskytnutého plnění úklidových a pomocných prací, což je nesmysl, neboť tyto on nevykonával a neinkasoval za ně žádnou odměnu. Jeho účet byl platebním místem pro jmenovaného spoluobviněného. Odmítl i úvahy odvolacího soudu, že potvrzení o převzetí finančních částek byla podepsána stejným psacím prostředkem.
10. Podle dovolatele došlo v dané věci v důsledku nezákonného postupu soudů k extrémnímu nesouladu mezi naprosto nepodloženou částí skutkových zjištění a provedenými důkazy (resp. jejich absencí), jakož i k absenci skutkových zjištění, jaký zisk měl realizovat v souvislosti se zprostředkováním zakázky pro spoluobviněného D. O. a spol. Má za to, že napadený rozsudek je nezákonný a soudem předestřené skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a obsahu spisu a nemají relevanci ve vztahu k subsumpci jeho jednání pod skutkovou podstatu namítaného přečinu.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a zprostil jej obžaloby.
12. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v podstatě celá dovolací argumentace je vystavěna na předpokladu, že zapojení dovolatele do obchodního vztahu s objednavatelem M. D. bylo velmi okrajové, zcela legální a mělo spočívat pouze ve zprostředkování kontaktu mezi dodavatelem a odběratelem a inkasování provize. Tento předpoklad a způsob obhajoby byl však dokazováním zcela vyvrácen. Obviněný po dovolacím soudu fakticky požaduje, aby přehodnotil skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, přičemž se odvolává na údajnou existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným obsahem provedených důkazů.
13. Závěr soudů o úmyslném zapojení obviněného do smluvního vztahu s odběratelem M. D. v postavení skutečného dodavatele, však není svévolný. Naopak je pro něj dán řádný podklad v provedeném dokazování, s nímž rozhodně nestojí v extrémním rozporu. Soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi. Je-li dovolatelem napadána výpověď spoluobviněného, pak tato rozhodně nestála osamoceně, závěry z ní dovozené byly podloženy i dalšími důkazy. Jde-li o v dovolání citovanou poslední větu z bodu 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na níž dovolatel založil svou argumentaci, jedná se o typický příklad vytržení jedné věty z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. Výklad obviněného z této věty, že měl být toliko zprostředkovatel zakázky, zcela ignoruje další součásti odůvodnění. Jednání obviněného nelze rozhodně vydávat za pouhou zprostředkovatelskou činnost. Toto jednání od počátku směřovalo ke zkrácení vlastní daňové povinnosti v součinnosti se spoluobviněným. Byl to obviněný, kdo úmyslnou trestnou činností inkasoval příjem, a poté určoval, jakým způsobem s ním bude naloženo.
14. Státní zástupce dodal, že obviněný byl odsouzen jako spolupachatel, a že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, ale že pachatelem může být kdokoli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). I kdyby tedy teoreticky měla nastat situace, při níž by si pachatelé měli podělit příjmy a podle tohoto rozdělení zkrátit daň při podání vlastních daňových přiznání, bylo by v případě závěru o společném jednání nutno dospět k odpovědnosti každého z nich za celý rozsah zkrácené daňové povinnosti, nejen té vlastní.
15. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Až po rozhodnutí dovolacího soudu zaslal obviněný repliku k vyjádření státního zástupce.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 7 To 64/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům a namítá existenci tzv. „extrémního nesouladu“. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu předmětného trestného činu.
24. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není extrémní nesoulad dán.
27. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Své závěry řádně vyložily v odůvodněních svých rozhodnutí a logicky se vypořádaly s námitkami obviněného. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědi spoluobviněného D. O., výpovědích svědků (zejména J. D. a T. H.) a listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. Lze přitom odkázat zejména na str. 18-21 rozsudku soudu prvního stupně a body 9. -15. rozsudku odvolacího soudu. Soudy nepochybily, pokud vycházely z výpovědi spoluobviněného D. O., který se k trestné činnosti doznal a zároveň usvědčoval obviněného J. S. S jeho výpovědí korespondují další provedené důkazy popsané v jejich rozhodnutích. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi spoluobviněného jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
28. Odkázal-li obviněný na argumentaci odvolacího soudu v závěru bodu 14. jeho rozsudku, pak je třeba v plné shodě se státním zástupcem konstatovat, že obviněný danou pasáž vytrhl z kontextu celého odůvodnění předmětného rozhodnutí. Jeho výklad, že byl pouze zprostředkovatelem zakázky, který sám služby (úklid a pomocné práce) neposkytl, a výnos z nich tak nemohl přiznat ve svých daňových přiznáních, totiž pomíjí ostatní části odůvodnění. Jednání obviněného nelze rozhodně vydávat za pouhou zprostředkovatelskou činnost. Toto jednání od počátku směřovalo ke zkrácení vlastní daňové povinnosti v součinnosti se spoluobviněným. Odvolací soud, který aproboval hodnotící úvahy a skutkové závěry soudu prvního stupně (viz resumé v bodě 15. rozsudku soudu druhého stupně), konstatoval, že neakceptuje námitku obviněného, že mu nebylo prokázáno vystavení předmětných daňových dokladů a poskytnutí nějakých služeb společně se spoluobviněným D. O., a vyvodil, že obviněný společně se jmenovaným spoluobviněným služby v podobě provedení úklidových prací poskytoval.
29. Dovolací soud navíc připomíná ještě následující skutečnosti, jež vyplynuly z výpovědi svědka B. M. Ten uvedl, že osobu J. K., na kterou (obvinění) fakturovali, nikdy neviděl, že ke spolupráci s D. O. došlo tak, že pan S. jim řekl, že budou potřebovat někoho na úklid a také on řešil všechny věci kolem toho, a že jeho obchodní partner byl obviněný J. S. (č. l. 798 a násl.). I zde uvedená konkréta potvrzují závěr soudů nižších stupňů. Dovolací soud tak opětovně konstatuje, že soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že výpověď spoluobviněného D. O. je věrohodná a tuto vzaly za základ svých skutkových zjištění.
30. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
31. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
32. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu