ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1326.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1326/2020-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 167/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 86/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 1 T 86/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„na základě Generální plné moci ze dne 14. 2. 2017 opravňující ho k zastupování společnosti P. K., IČ XY, ve všech právních úkonech, prodal dne 23. 4. 2018 v obci XY, XY, J. D., podnikajícímu pod IČO: XY, vozidlo značky Volkswagen Caddy 2KN, registrační značky XY, barva bílá, VIN XY, z majetku společnosti P. K. za částku 79 000 Kč (hodnota dle revizního znaleckého posudku 70 000 Kč), přičemž úmyslně uvedl nepravdivý údaj o počtu najetých kilometrů, konkrétně, že vozidlo má najeto 195 000 km, ačkoliv věděl, že vozidlo má najeto více jak 323 000 km, čímž způsobil J. D., IČO: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši nejméně 9 000 Kč“.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. D. (dále také jen „poškozený“) částku ve výši 9 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce (v neprospěch obviněného) a obviněný odvolání. O nich rozhodl Krajský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 167/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku spatřoval učiněná skutková zjištění nesprávnými z důvodu absence obsahové spojitosti s provedenými důkazy, a to výslovně s výpovědí poškozeného J. D. a se znaleckými posudky. Skutková zjištění podle něj nevyplývají z provedených důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, což vede k chybným závěrům právním.
6. Následně stran výpovědi poškozeného J. D. podrobněji rozvedl své námitky, na základě nichž považoval výpověď tohoto poškozeného za vylhanou a účelovou. Těmito námitkami upozorňoval na rozpory, jež ve výpovědi poškozeného spatřoval, a to ohledně tvrzených cen za opravy na předmětném vozidle či dalších (časových) souvislostí týkajících se vytknutí vad na vozidle a jejich opravy a provedení technické kontroly. Poukázal také na tvrzení poškozeného ohledně vodoznaku na kupní smlouvě.
7. Pokud jde o znalecké posudky, soudům nižších stupňů vytýkal pouhou mechanickou reprodukci znaleckého posudku vypracovaného Ing. Gregorou, který však vycházel z toho, co mu „vylhal poškozený při prohlídce vozidla“. Posudky nehodnotily soudy v širších souvislostech, východiska znaleckých posudků odporují jiným výsledkům plynoucím z dokazování, zejména co se týče stanovení koeficientu prodejnosti. Podle obviněného nebyla Ing. Gregorou patřičně v hlavním líčení vysvětlena pochybnost stran stanovení koeficientu prodejnosti, což ho vedlo k otázce, zda tento posudek netrpí vadami ve smyslu §109 tr. ř. Navíc, lišilo-li se stanovení koeficientu prodejnosti u všech znaleckých posudků, vyvstává otázka, zda by nebylo vhodné vycházet z Ing. Gregorou dodaného ocenění od společnosti Cebia, která stanovila cenu vozidla na 83 100 Kč.
8. Závěrem obviněný uvedl, že lživost výpovědi poškozeného a z ní vycházející závěry znaleckých posudků měly vést soudy nižších stupňů k vyslovení pochybností svědčících v jeho prospěch. Dodal, že pokud nebyly soudy nižších stupňů „ vzaty správně do úvahy skutkové okolnosti mající přímý vztah k subjektivní stránce přečinu, tak námitky nutno vztáhnout vždy k otázkám právního posouzení skutku“. Vzhledem ke všemu v dovolání uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 167/2020.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. Následně poznamenal, že obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě a naplněním zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. V této souvislosti připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zmínku obviněného o subjektivní stránce trestného činu označil za naprosto formální. Jinak obviněný vedl toliko polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, pokud jde o hodnocení výpovědi poškozeného J. D. a znaleckých posudků, které byly opatřeny za účelem stanovení výše způsobené škody. Jeho námitky přitom považoval za neuspořádané, netýkající se podstaty podvodného jednání, s tím, že obviněný se jimi domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Z hlediska posouzení dovolání shledal státní zástupce podstatným, že vznesené námitky nelze podřadit pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Opravný prostředek v podobě učiněné obviněným má spíše charakter jakéhosi druhého odvolání. S námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se ostatně dovolání obviněného v některých částech shoduje prakticky doslovně.
10. K dovolací argumentaci dodal, že ze skutkových námitek obviněného v žádném případě nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který jediný by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Tvrzení obviněného o absenci spojitosti skutkových zjištění s provedenými důkazy jsou v naprostém rozporu s tím, jak soudy při ustálení svých skutkových zjištění skutečně postupovaly.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jeho odlišného stanoviska.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 T 167/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.
18. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
19. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní, byť v závěru svého dovolání učinil zmínku o subjektivní stránce, která je však námitkou zcela formální, blíže neodůvodněnou. Ostatně tzv. extrémní nesoulad obviněný výslovně namítal. Soudům obou stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, když zpochybňoval výpověď poškozeného J. D., jakož i závěry, jež soudy nižších stupňů učinily na základě znaleckých posudků ohledně ceny vozidla k určení výše způsobené škody.
20. Takové námitky obviněného, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovují, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. V nyní posuzované věci přitom neshledal žádný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (potažmo právním posouzením skutku).
21. Okresní soud v Kolíně v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného J. D. Soud prvního stupně si byl vědom protichůdnosti svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného a výpovědi obviněného, a proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozeného a obviněného v souladu s ostatními provedenými důkazy. Ve shodě s obsahem dalších jednotlivých důkazů shledal, že svědecká výpověď poškozeného našla oporu v provedených důkazech (např. e-mailová korespondence mezi obviněným a poškozeným) a naopak obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (např. stran výměny tachometru tak bylo učiněno na základě znaleckého zkoumání). Dospěl proto k závěru, že zatímco obhajoba obviněného nemůže obstát, svědecká výpověď poškozeného je zcela věrohodná, podpořená dalšími důkazy. K uvedenému lze pouze stručně doplnit následující skutečnosti. Obviněný při hlavním líčení vypověděl, že poškozeného informoval při zkušební jízdě s předmětným vozidlem o skutečném nájezdu s tím, že chce, aby to bylo napsáno v kupní smlouvě (to se také podle jeho tvrzení stalo). Současně tvrdil, že poškozenému na základě jeho žádosti o slevu předal 10 000 Kč. Postrádá přitom jakoukoliv logiku, že netrval (na rozdíl od uvedení skutečného nájezdu) na tom, aby i tato podstatná skutečnost byla do kupní smlouvy zanesena, což platí tím spíše, že prodával vozidlo firemní. Navíc se o této skutečnosti (předání dané finanční hotovosti poškozenému) ve své výpovědi v přípravném řízení vůbec nezmínil. Rovněž tato zjištění potvrzují správnost výše zmíněných hodnotících úvah soudu první stupně. Náležitě se soud prvního stupně vypořádal také se znaleckými posudky, přičemž závěry, které na základě nich stran ocenění předmětného vozidla učinil, řádně zdůvodnil.
22. Nejvyšší soud proto uvádí, že Okresní soud v Kolíně měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného či o ceně vozidla, resp. výši způsobené škody. Nelze proto přiznat žádnou relevanci dovolacím výhradám obviněného, kterými se pouze domáhal jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů. Nutno podotknout, že není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Uvedené přitom konstatoval již Krajský soud v Praze. Jako soud odvolací uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná, byť obviněný spáchání skutku v podstatě popírá. K namítané nesprávné interpretaci provedených důkazů či opomenutí podstatných okolností nedošlo, naopak vina obviněného byla (i) podle odvolacího soudu prokázána celým řetězcem na sebe navzájem navazujících důkazů.
23. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů. Považuje rovněž za vhodné v této souvislosti stran námitek opětovně uplatněných v dovolání uvést, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu