ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.166.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 166/2021-748
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný E. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 241/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 19/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 1 T 19/2019, byl obviněný E. Z. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 25. 4. 2018 v přesně nezjištěné době do 13.25 hodin v katastrálním území obce XY, okres Plzeň-jih, v prostoru lesa státního podniku Lesy České republiky, při těžbě dřeva, jako operátor stroje harvestor značky John Deere 1270E, nedbal náležité opatrnosti a před kácením stromu si dostatečně neověřil, že v prostoru kácení stromu není žádná osoba, přičemž přesto, že neměl vizuální kontakt s těžařem J. K., jež s ním práci vykonával, a nevěděl o jeho pohybu, pokácel strom do prostoru snížené viditelnosti, neboť přes lesní porost nebyl schopen dohlédnout alespoň na vzdálenost rovnou dvojnásobné výšce káceného stromu prodlouženou o délku ramene stroje, v důsledku čehož kácený strom dopadl na těžaře J. K., kterému způsobil mnohočetná zranění, a tento následkem traumatického šoku při těžkém poranění hrudních orgánů zemřel.“
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 17 měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 241/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný E. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve podrobně zrekapituloval průběh dosavadního řízení. Následně nastínil stanovisko soudu prvního stupně a některá hodnocení z odůvodnění soudu druhého stupně. Popsal, že odvolací soud dospěl k závěru, že v místě, kde byl poškozený J. K. usmrcen, se jako první nacházel právě tento poškozený, přičemž v blízkém okolí se pohybovaly i další osoby, minimálně svědci R. L. a V. C. Tato tvrzení soudu druhého stupně označil za jsoucí v extrémním rozporu se zjištěnými důkazy, protože svědek L. vypověděl, že se pohyboval cca 100 m od pracovního prostoru harvestoru a poškozeného, a svědek C. ve své výpovědi uvedl, „co slyšel a jak se pohyboval“.
6. Obviněný dále zdůraznil, že od počátku tvrdí, že je nevinen, protože poškozený se v místě, kde se pohyboval, nacházet neměl, a že neporušil žádnou svoji povinnost vyplývající zejména z nařízení vlády č. 339/2017 Sb., které bylo doplněno o pracovní manuál operátora harvestoru. Podle §9 odst. 3 písm. c) manuálu těžař nesmí vstupovat do pracovního prostoru stroje při těžbě harvestoru, pokud nenaváže s obsluhou stroje vizuální kontakt a není si jistý, že obsluha stroje jeho záměr zná a přestala se strojem pracovat. Obviněný zdůraznil, že s poškozeným uzavřel dohodu o způsobu těžby s tím, že v těžebním prostoru, v němž měla práce probíhat po obědě, byly všechny stromy zpracovatelné harvestorem, a že těžař pracovat nebude, protože to není potřeba. Podle obviněného z místa ohledání, kde se ve vzdálenosti 20 m od harvestoru nacházel batoh poškozeného a ve vzdálenosti 15,3 m od harvestoru ležel poškozený, vyplývá, že to byl poškozený, kdo vstoupil do pracovního prostoru harvestoru již v době, když on zpracovával „dvoják“, který v dopoledních hodinách obviněný a poškozený porazili. Z hodnocení důkazů podle dovolatele vyplývá libovůle při rozhodování soudů. Právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, které soudy interpretují způsobem, který z nich nemůže vyplývat. Dále namítl, že soud se nevypořádal s námitkou, že zásadní otázkou je dohoda mezi ním a poškozeným a poukázal k tomu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14, který řeší princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
7. V návaznosti na to vyjádřil názor, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou existence dohody, protože z dokazování vyplývá, že poškozený se s každým pracovníkem dohodl o tom, jak bude pracovat. Jestliže zde existovala dohoda o tom, „že prostor, který měl zpracovávat harvestor, byl zpracovatelný pro harvestor, proto obviněný nemohl předpokládat ani při sebevětší opatrnosti, že v prostoru, do kterého harvestorem jel, se bude pohybovat těžař, který o tom, že do tohoto prostoru harvestor pojede, věděl.“ Nikdo již nezjistí důvod, proč poškozený do tohoto prostoru vstoupil, když věděl, že v době, kdy se rozešli s obviněným, se již nachází v pracovním prostoru harvestoru. Dovolatel namítl, že hodnocení skutkových zjištění a závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu k zásadě in dubio pro reo a na nálezy Ústavního soudu, které se zabývají neprovedenými důkazy, jež mohly mít podstatný vliv na výsledek trestního řízení s ohledem na neprovedení důkazu „ohledáním“ na místě samém. Vznesl pak námitku, že oba soudy nižších stupňů porušily hmotné právo týkající se prokazování zavinění. Podle něj zde chybí „subjektivní zavinění“ a příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, který vznikl.
8. Zopakoval, že má za to, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nejsou po právní stránce správná z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, protože z důkazů a skutkových zjištění nevyplývá, že by spáchal jakýkoliv trestný čin.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 241/2020, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 1 T 19/2019, a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-jih k novému projednání.
10. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z hlediska namítaných vad dokazování a skutkových zjištění, ve kterých obviněný spatřoval extrémní rozpory, se s ním neztotožňuje. Vada extrémních rozporů ve věci nenastala. Dokazování bylo provedeno v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí naplnilo ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. Závěry ohledně skutkových zjištění korespondují s provedeným dokazováním, rozhodnutí netrpí žádnými extrémy, natož rozpory extrémními. O porušení zásady in dubio pro reo obsah rozhodnutí nesvědčí.
11. K naznačené vadě opomenutého důkazu státní zástupce zdůraznil, že soudy se relevantními důkazními návrhy zabývaly dostatečně, žádný významný důkaz nepominuly.
12. Pokud jde o další skupinu výtek, ve kterých obviněný tvrdí, že nezanedbal a neporušil žádnou povinnost, naopak poškozený porušil své povinnosti a vstoupil do nebezpečného prostoru, kde ho nemohl obviněný očekávat, pak se podle státního zástupce jedná o výtky, kterými obviněný zpochybňuje protiprávnost činu (porušení povinnosti) a existenci vlastního nedbalostního zavinění. Jsou-li nastíněné výhrady konfrontovány s učiněnými skutkovými zjištěními, nemohou obstát. Při zjištění, že obviněný musel poškozeného a jeho pohyb v inkriminovaných místech předpokládat, lze konstatovat, že se nezachoval přiměřeně opatrně dané situaci, a to implikuje jeho nedbalostní zavinění. Nedbalost obviněného je podle státního zástupce zřejmá, neboť neviděl řádně do prostoru, ve kterém kácel strom, a to v situaci, kdy zde byl předpoklad výskytu poškozeného a nemohl se důvodně spoléhat, že se poškozený vzdálil zcela mimo inkriminované místo.
13. V návaznosti na shora uvedené státní zástupce dovodil, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu nedošlo, a proto navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, v níž uvedl, že názory ve vyjádření státního zástupce jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a jsou pomíjeny právní předpisy, které se týkají organizace práce a pracovních postupů při práci v lese. Nelze akceptovat, že obviněný neměl s poškozeným dohodu o dalším provedení práce, a to s odkazem na §6 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. Před tím, než došlo k tragické události, byl na místě pracovník zaměstnavatele a při svém výslechu potvrdil, že mezi obviněným a poškozeným došlo k dohodě ohledně postupu prací. Závěr soudu II. stupně, že dohodu mezi poškozeným a obviněným lze vyloučit, napadl s poukazem na jmenované nařízení vlády č. 339/2017 Sb. a to §6 odst. 11. Připomněl dále §6 odstavce 12 a 4 tohoto nařízení vlády. Uvedl, že uvedený právní předpis a manuál, který vydal zaměstnavatel obviněného, jsou zásadními předpisy pro postup při těžbě dřeva v kombinaci mechanizace a těžař, a že soudy tento právní předpis pominuly.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 241/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů (včetně porušení presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (a závěry) k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a výlučně v návaznosti na vlastní skutkové závěry pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména z důvodu absence zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, který vznikl. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustil předmětného trestného činu.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
24. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
25. Nejvyšší soud však shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
26. K námitce obviněného naznačující opomenutí důkazu je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
27. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že se důkazními návrhy řádně zabývaly, považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností zejména s tím, že další provádění dokazování by bylo již nadbytečné. Soud druhého stupně se pak k navrhovaným důkazům explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž vyložil, z jakých důvodů nebylo zapotřebí je provádět. Dosavadní řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
28. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
29. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve znaleckém posudku vč. dodatku a výslechu znalce Ing. Zdeňka Nergla, znaleckém posudku znalkyně MUDr. Heleny Kvapilové, znaleckém posudku znalkyně Ing. Věry Petrové, ve výpovědích především svědků R. L., M. S. a V. K. a v protokolu o ohledání místa činu, patřičné obsahové ukotvení. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že vycházely-li soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů z daných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
30. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice tvrdil absenci subjektivní stránky (chybějící porušení povinnosti a chybějící nedbalost) a také nedostatek příčinné souvislosti, avšak tuto svou argumentaci vystavěl na líčení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení. Proto zde primárně postačuje odkázat na odůvodnění soudních rozhodnutí v dané věci. Přesto dovolací soud považoval za vhodné se stručně k uvedenému vyjádřit. Pokud obviněný tvrdil existenci dohody mezi ním a poškozeným, pak je zřejmé, jak to na základě provedeného dokazování vyvodily soudy nižších stupňů, že i v případě, že taková dohoda existovala, nemohla být obsahově taková, tak tvrdí obviněný. Je tak patrno, že se dovolatel nemohl spoléhat na to, že se poškozený nebude na místě činu vyskytovat a že snad odchází domů a nebude již daného dne pracovat. Naopak za soudy zjištěné situace na místě samém měl a mohl obviněný předpokládat, že se poškozený na místě nachází a měl se zachovat v souladu se svými povinnostmi a dodržovat patřičnou opatrnost. Tuto potřebnou opatrnost nezachoval, o čemž svědčí i to, že nereflektoval, že na místě nebyl patřičný rozhled umožňující bezpečné provedení zamýšlené pracovní činnosti, neprověřil výskyt poškozeného (či jiné osoby) na místě těžby, a přesto započal kácení, a jím kácený strom poškozeného usmrtil. O tom, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku nedbalostního jednání obviněného, svědčí i to, že to byl právě obviněný, kdo přijel s těžebním strojem – harvestorem na místo kácení až jako druhý a, aniž by viděl řádně do daného prostoru, započal kácení. V tomto ohledu lze poukázat na str. 5-6 usnesení odvolacího soudu. Za zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat ani o příčinné souvislosti mezi nedbalostním jednáním obviněného a vzniklým následkem (účinkem) v podobě smrti poškozeného. Obstojí proto i závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Podle názoru Nejvyššího soudu není možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
32. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
33. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu