ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.190.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 190/2021-9082
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání, které podali obviněný J. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, obviněný L. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, obviněný O. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněná J. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 To 110/2019-8800, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. K., O. T. a J. N. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2019, č. j. 32 T 6/2018-8555 , byli uznáni vinnými
· obvinění J. H. a L. K. v bodech I./1.-22. a II./1.-228. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
· obviněný V. S. v bodech II./1.-14. a 229.-232. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
· obviněná E. K. v bodech II./15.-24. a 233.-236. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
· obviněný O. T. v bodech II./25.-34. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
· obviněná V. K. v bodech II./35.-52. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
· obviněná J. N. v bodech II./81.-190. a 239.-322. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,
· obviněný K. P. v bodech II./223.-228. a 237.-238. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno)
I. obvinění L. K. a J. H.
společně po předchozí dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákáním provizí za zprostředkování uzavření pojistných smluv, nejprve L. K. dne 1. 11. 2010 na popud J. H. uzavřel s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s. (nyní ERGO pojišťovna, a. s., se sídlem Vyskočilova 1481/1, Praha 4 - Michle) smlouvu o zprostředkovatelské činnosti, spočívající ve vyhledávání zájemců o uzavření pojistných smluv s touto pojišťovnou a zprostředkování a sjednávání pojistných smluv jménem a na účet pojišťovny, a na základě takto uzavřeného smluvního vztahu trvajícího od 1. 11. 2010 do 6. 6. 2011 předložil pojišťovně ve 22 případech návrhy na uzavření pojistných smluv s údajnými zájemci o toto pojištění, kteří byli účelově informováni, že se jedná o nabídku snadného přivýdělku ve formě spolupráce, avšak za podmínky, že tito zájemci o práci sami uzavřou pojistnou smlouvu, aby mohli inkasovat provize za doporučení dalšího spolupracovníka, který uzavře další pojistnou smlouvu, kdy tito noví spolupracovníci byli navíc ujišťováni, že nemusí pojištění platit, popřípadě že navíc dostanou odměnu za uzavření pojistné smlouvy, přičemž se jednalo o osoby, u nichž byla dána důvodná pochybnost, že budou řádně a včas plnit své závazky z pojistné smlouvy, resp. o jejich skutečném zájmu o trvání pojistné smlouvy a sjednaného pojištění, kdy takto uzavřel na různých místech v České republice dále specifikované pojistné smlouvy s 22 specifikovanými osobami,
kdy z těchto pojistných smluv L. K. sepsal přímo pojistnou smlouvu nejméně s J. H. a v ostatních případech pojistné smlouvy s klienty, které zajistil J. H. jako zprostředkovatel, popřípadě i prostřednictvím dalších osob, podepsal, přičemž k pojistným smlouvám uhradil vždy první platbu pojistného, aby splnil podmínku pro vyplacení provize, po její výplatě k dané pojistné smlouvě však již pojištění hrazeno nebylo, případně zajistil, aby byla vypovězena pojištěnou osobou, kdy na základě těchto smluv byla L. K. pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s. (nyní ERGO pojišťovna, a. s.) neoprávněně vyplacena provize ve výši 649 512 Kč, čímž způsobili pojišťovně VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s. (nyní ERGO pojišťovna, a. s.) škodu ve výši 649 512 Kč,
II. obvinění L. K., J. H., V. S., E. K., O. T., V. K., J. N. a K. P.
v době od 10. 2. 2011 do 18. 5. 2011, nejprve L. K. po dohodě a na popud J. H. ke dni 12. 1. 2011 na sebe převedl obchodní podíl v obchodní společnosti F., IČO: XY, se sídlem XY, a stal se jediným společníkem a jednatelem společnosti, kdy kolem této společnosti soustředili skupinu zprostředkovatelů v čele s V. K. a O. T., kteří měli již z dřívější činnosti u společnosti IFP Institut Finančního Poradenství, a. s. přiděleno od České národní banky číslo podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele (PPZ) a mohli zprostředkovávat uzavírání pojistných smluv,
dále J. H. zprostředkoval L. K. také převod obchodního podílu v obchodní společnosti M. G., IČO: XY, se sídlem XY, ke kterému došlo na základě rozhodnutí I. Š. v působnosti valné hromady ze dne 10. 2. 2011, kterým se jmenovaný odvolal z funkce jednatele ke dni 10. 2. 2011 a k témuž datu jmenoval nového jednatele L. K. a zároveň na něj převedl svůj obchodní podíl ve společnosti, čímž se L. K. stal jediným společníkem a dalším jednatelem společnosti vedle V. S., přičemž obchodní společnost M. G. měla již uzavřenu Smlouvu o spolupráci v oblasti pojišťovnictví s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., se sídlem Francouzská 28, Praha 2, ze dne 31. 8. 2010 a dále smlouvy o obchodním zastoupení s pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, Praha 1, ze dne 24. 5. 2010, pojišťovnou Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, ze dne 1. 6. 2010, pojišťovnou AXA Česká republika a. s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, a pojišťovnou AXA životní pojišťovna a. s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, ze dne 1. 6. 2010, pojišťovnou Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Náměstí Republiky 115, Pardubice, ze dne 1. 12. 2010 a smlouvu o výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele s pojišťovnou UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136, Praha 6, ze dne 27. 5. 2010,
dále souběžně J. H. kontaktoval K. P., který již měl praxi v pojišťovnictví také ze společnosti IFP Institut Finančního Poradenství, a. s. a v rámci společnosti F. E. - C., se sídlem XY, ve které byl společníkem a jediným jednatelem, a vedl skupinu osob působících jako zprostředkovatelé pojištění v čele s J. N., se kterým se dohodl, že další činnost budou vyvíjet pod hlavičkou obchodní společnosti M. G.,
kdy takto se J. H. společně s L. K. podařilo pod hlavičku obchodní společnosti M. G. soustředit K. P., J. N., V. S., E. K., O. T., V. K., jakož i další osoby (D. S. a B. S.) se zkušenostmi ze společnosti IFP Institut Finančního Poradenství, a. s., kteří shodně v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákáním provizí za zprostředkování uzavření pojistných smluv, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze smluv o obchodním zastoupení uzavřených s těmito pojišťovnami, zaměnili běžný postup získávání nových klientů za postup, kdy získávání nových pojistníků schovali pod nabídku snadného přivýdělku plynoucího ze spolupráce s obchodními společnostmi M. G., nebo F., popř. F. E.- C., avšak za podmínky, že tito zájemci o práci sami uzavřou pojistnou smlouvu, aby mohli inkasovat provize za doporučení dalšího spolupracovníka uvedených společností, který uzavře další pojistnou smlouvu, kdy tento systém byl vydáván za tzv. multilevelový, přičemž tito noví spolupracovníci byli navíc ujišťováni, že za ně společnost zaplatí buď první platbu pojištění, popřípadě několik plateb pojištění, než začnou sami vydělávat, a pokud budou doporučovat další spolupracovníky uvedeným společnostem a tito také uzavřou pojistné smlouvy, tak potom nebudou muset platit pojištění a naopak ještě mohu dosáhnout na provize za zprostředkování, případně že pojistné nebudou muset platit vůbec, kdy některým byla slíbena, popřípadě i poskytnuta za samotné uzavření pojistné smlouvy finanční odměna, což u osob bez zaměstnání, u osob, jejichž příjem tvořily pouze sociální dávky, u osob zadlužených, či žen na mateřské dovolené spustilo řetězovou reakci, která se projevila ve velkém množství uzavřených pojistných smluv, které byly uzavřeny prostřednictvím níže uvedených zprostředkovatelů působících pod hlavičkou společnosti M. G. na různých místech v České republice, převážně na Jablonecku, Liberecku, Ostravsku a v Praze, a to s osobami, o kterých zprostředkovatelé věděli či museli vědět, že je u nich důvodná pochybnost, že budou řádně a včas plnit své závazky z pojistné smlouvy, resp. že je důvodná pochybnost o jejich skutečném zájmu o trvání pojistné smlouvy a sjednaného pojištění, přičemž za účelem zajištění akceptace pojistné smlouvy ze strany příslušné pojišťovny v rozporu se skutečností nebyly do pojistných smluv, resp. návrhů na jejich uzavření, uváděny u osob, které v té době byly bez zaměstnání, pravdivé informace o jejich zaměstnání, případně byly zamlčovány skutečnosti (zejména týkající se zdravotního stavu), které by mohly nepříznivě ovlivnit rozhodnutí pojišťovny o akceptování příslušné pojistné smlouvy a snížily by šanci na vyplacení provize či provize v určité výši, popřípadě bylo uzavření pojistné smlouvy prezentováno jako podmínka pro poskytnutí finanční půjčky či úvěru jako pojištění nemožnosti splácení úvěru s minimálním pojistným, případně byly některé pojistné smlouvy uzavřeny bez vědomí těchto osob a na jejich jména, kdy tyto pojistné smlouvy byly pojišťovnami v období od 10. 2. 2011 do 9. 5. 2011 akceptovány a byla k nim stanovena provize, která byla v některých případech také vyplacena na účet společnosti M. G., č. ú. XY, vedený u Komerční banky, a. s., přičemž další výplaty provizí byly pojišťovnami pozastaveny nebo odúčtovány, když se začalo ukazovat, že pojistné smlouvy nejsou dále plněny, nebo jsou uzavírány s klienty, kteří jsou evidováni na úřadech práce a je zřejmé, že nejsou schopni platit pojistné po celou předpokládanou dobu trvání pojistných smluv,
kdy uzavření těchto pojistných smluv jménem obchodní společnosti M. G., zastoupené jednatelem L. K., v Jablonci nad Jizerou, Frýdlantu, Liberci, Praze, Ostravě či jinde zprostředkovali,
V. S. se 14 osobami (body 1. až 14.),
E. K. s 10 osobami (body 15. až 24.),
O. T. s 10 osobami (body 25. až 34.),
V. K. s 18 osobami (body 35. až 52.),
B. S. s 28 osobami (body 53. až 80.),
J. N. se 110 osobami (body 81. až 190.),
D. S. s 11 osobami (body 191. až 201.),
dále byly pod hlavičkou obchodní společnosti M. G. uzavřeny také další smlouvy akceptované pojišťovnami, ale bez jednoznačných údajů k osobě, která měla jménem obchodní společnosti M. G. návrhy pojistných smluv sepsat, kdy se jedná o další smlouvy, ke kterým byly danou pojišťovnou provize skutečně vyplaceny na účet obchodní společnosti M. G., nebo byla výplata provize pojišťovnami zadržena nebo odúčtována, přičemž tyto pojistné smlouvy byly uzavřeny s 21 osobami (body 202. až 222.),
K. P. prostřednictvím svého syna K. P., nar. XY, jako zprostředkovatele, pod hlavičkou obchodní společnosti M. G., zprostředkoval uzavření pojistných smluv s 6 osobami (body 223. až 228.),
přičemž v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákáním provizí za zprostředkování uzavření pojistných smluv byly uzavřeny zejména v Jablonci nad Nisou, Liberci, Ostravě a Praze jménem obchodní společnosti M. G. i další pojistné smlouvy V. S., E. K. a K. P. před vznikem jednatelství L. K. v obchodní společnosti M. G. Dne 10. 2. 2011 a J. N. v období po převodu obchodního podílu společnosti M. G. na J. D. dne 18. 5. 2011, a to
V. S. se 4 osobami (body 229. až 232.),
E. K. se 4 osobami (body 233. až 236.),
K. P. se 2 osobami (body 237. a 238.),
J. N. s 84 osobami (body 239. až 322.)
kdy L. K. a J. H. jednáním pod body II./1.-228. způsobili poškozeným VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., nyní ERGO pojišťovna, a. s., Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Allianz pojišťovna, a. s., AXA životní pojišťovna a. s., Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, a UNIQA pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 3 024 583 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám nebo odúčtováním z nárokovaných provizí nezpůsobili těmto pojišťovnám další škodu ve výši 2 289 261 Kč,
V. S. jednáním pod body II./1.-14. a 229.-232. způsobil poškozeným Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Allianz pojišťovna, a. s., AXA životní pojišťovna a. s. a UNIQA pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 256 080 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám, nebo odúčtováním z nárokovaných provizí, nezpůsobil těmto pojišťovnám další škodu ve výši 149 550 Kč,
E. K. jednáním pod body II./15.-24 a 233.-236. způsobila poškozeným VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., nyní ERGO pojišťovna, a. s., Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Allianz pojišťovna, a. s., AXA životní pojišťovna a. s. a UNIQA pojišťovna, a. s. škodu ve výši 179 280 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám nebo odúčtováním z nárokovaných provizí nezpůsobila těmto pojišťovnám další škodu ve výši 90 981 Kč,
O. T. jednáním pod body II./25.-34. způsobil poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, škodu v celkové výši 234 792 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám nezpůsobil této pojišťovně další škodu ve výši 23 184 Kč,
V. K. jednáním pod body II./35.-52. způsobila poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, škodu v celkové výši 450 360 Kč,
J. N. jednáním pod body II./81.-190. a 239.-322. způsobila poškozeným Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Allianz pojišťovna, a. s., AXA životní pojišťovna a. s. a UNIQA pojišťovna, a. s. škodu v celkové výši 1 681 727 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám nebo odúčtováním z nárokovaných provizí nezpůsobila těmto pojišťovnám další škodu ve výši 3 288 259 Kč,
K. P. jednáním pod body ad. II./223.-228. a 237.-238. způsobil poškozeným Allianz pojišťovna, a. s., AXA životní pojišťovna a. s., a VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., nyní ERGO pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 142 497 Kč a jen z důvodu zastavení další výplaty provizí k již uzavřeným pojistným smlouvám nezpůsobil pojišťovně AXA životní pojišťovna a. s. další škodu ve výši 25 200 Kč.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni
· J. H. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
· L. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
· V. S. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků,
· E. K. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců,
· O. T. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců,
· V. K. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků,
· J. N. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou,
· K. P. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Obvinění byli podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené AXA životní pojišťovna a. s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 následující částky, a to:
· J. H. a L. K. společně a nerozdílně částku 151 077 Kč,
· V. S. částku 120 540 Kč, z toho částku 71 940 Kč společně na nerozdílně s J. H. a L. K.,
· J. N. částku 79 263 Kč, z toho částku 53 937 Kč společně a nerozdílně s J. H. a L. K.,
· K. P. částku 25 200 Kč společně a nerozdílně s J. H. a L. K.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AXA životní pojišťovna a.s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byla podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody odkázána poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136, Praha 6.
4. Naproti tomu byli podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 4 KZV 6/2015, obvinění
· J. H., L. K. a V. S. skutků uvedených v bodech II./1., 2., 14., 15., 17., 19.
· V. S. skutků uvedených v bodech III./271. a 272.,
· J. H., L. K. a E. K. skutku uvedeného v bodě 27.,
· O. T. skutku uvedeného v bodě II./32.,
· J. H., L. K. a V. K. skutků uvedených v bodech II./48., 58. a 59.,
· J. H., L. K. a K. P. skutků uvedených v bodech II./261., 262. a 263.,
· K. P. dále skutku uvedeného v bodě III./266.,
· J. H. a L. K. skutků uvedených v bodech II./64., 85. a 224.,
· J. H., L. K. a J. N. skutků uvedených v bodech II./95., 99., 101., 102., 125., 134., 151., 170., 172., 174., 178., 180., 181., 184., 185., 208., 209., 216., 217.,
· J. N. skutků uvedených v bodech II./203. a III./ 294., 295., 300., 301., 305., 307., 312., 315., 324., 331., 334., 356., 358.,
jichž se měli dopustit způsobem popsaným v označených bodech žalobního návrhu.
5. O odvolání obviněných J. H., L. K., V. S. , O. T. a J. N. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 To 110/2019-8800 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
7. Obviněný J. H. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Pflegera i. s. Mgr. Václava Sobaly a opřel ho o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že se vrchní soud ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, který nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a špatně posoudil celý skutkový děj. Podle dovolatele existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stran jeho zapojení do tvrzené trestné činnosti. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, koho a jak se pokusil uvést v omyl, a jak se měl pokusit obohatit. Z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by byť minimální část pojišťovnami vyplacených provizí skončila v jeho rukou.
9. Ke skutku pod bodem I. uvedl, že z předmětných pojistných smluv vyplývá, že z pozice zprostředkovatele neuzavřel ani jednu a z výpovědí svědků nelze učinit závěr, že by jim někdo slíbil odměnu za to, že uzavřou pojistnou smlouvu. Svědci uvedli, že odměnu měli dostávat za to, že seženou další osoby a byl jim slíben bonus spočívající v tom, že za ně pojistné bude pár měsíců hrazeno. Samozřejmě byli informováni, že pokud žádné další osoby neseženou, budou si muset pojistné platit sami a nedostanou žádnou odměnu. Předestřený model, založený na principu multilevel marketingu, není v rozporu s trestním právem. Z provedeného dokazování není vůbec patrno, že by „business model“ vymyslel nebo jej jakkoliv aktivně naplňoval. Drtivá většina svědků ho ani nezná, naopak znají p. K., která měla být obviněna. Nebylo prokázáno, že by se dopustil popsaného skutku, resp. nebylo ani prokázáno, že se skutek, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, stal. I kdyby soud dovodil, že se skutek, tak jak je popsán, stal, nejedná se o trestný čin.
10. Ke skutku pod bodem II. obviněný zopakoval, že nebylo prokázáno, že by „business model“ vymyslel či se na něm podílel. Osobně neuzavřel ani jednu ze smluv. Se společností F. měl uzavřenou pouze smlouvu o spolupráci, neměl žádná oprávnění přijímat za ni rozhodnutí, jeho činnost se netýkala pojištění a neměl ani dispoziční právo. Se společností M. G. neměl podepsanou ani smlouvu o spolupráci a je s podivem, že mezi obviněnými nebyl p. Š.
11. Multilevel marketing není v rozporu s trestním právem a i kdyby existoval příkaz, že novým zájemcům o práci má být uhrazena první splátka jejich vlastní pojistné smlouvy výměnou za to, že zprostředkují další zájemce o pojištění (a bude se tak fakticky jednat o nějakou formu odměny), nemůže to být posouzeno jako trestný čin. Jiná by byla situace, kdy by osoby dostaly pár stokorun a podepisovaly smlouvy, kterým nerozumějí, jejich údaje neodpovídaly realitě, nebo by je vůbec nepodepsaly a jejich podpis by byl zfalšován. Takovýto model podnikání však rozhodně nebyl ze strany společnosti (a ani z jeho strany) schválen či dokonce požadován. Odpovědnost by v takovém případě měli nést pouze jednotliví zprostředkovatelé. Vedení makléřských společností nemělo šanci ovlivnit, s kým a jakým způsobem jednotliví zprostředkovatelé uzavřou konkrétní pojistnou smlouvu. Z žádných důkazů však nevyplývá, že by se na tomto jednání jakkoliv podílel.
12. Extrémní rozpor shledává v závěru, že je jeho vina prokazována mimo jiné výpověďmi jmenovaných svědků, neboť ani jeden z nich nevypovídal v tom smyslu, že by on měl instruovat jednotlivé zprostředkovatele, s kým mají pojistné smlouvy uzavírat a co mají zájemcům o pojištění při podpisu pojistné smlouvy říkat, či že by měli pojistné smlouvy uzavírat s bezdomovci či lidmi bez jakýchkoliv příjmů.
13. V doplnění svého dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. na základě tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že krajský soud nevyslechl část svědků osobně. Jejich výpovědi byly čteny, ačkoliv ihned na začátku při prvním hlavním líčení k dotazu soudu jednoznačně prohlásil, že trvá na osobním výslechu všech v obžalobě uvedených svědků. Soudy vyložily §202 odst. 3 tr. ř. v jeho neprospěch, když vyhodnotily, že není rozdíl mezi obžalovaným, který se bez omluvy k hlavnímu líčení nedostaví a jeho situací. Pokud jednou soudu sdělí, že trvá na osobním výslechu všech svědků, není nadále jeho přítomnost u hlavního líčení nutná (má u hlavního líčení svého obhájce); tato skutečnost však neopravňuje soud k tomu, aby při nejbližší příležitosti začal se čtením protokolů o výslechu svědků z přípravného řízení.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí. Požádal rovněž o odklad výkonu rozhodnutí.
15. Obviněný L. K. podal své dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Romany Petrové a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud prakticky nezabýval argumenty uvedenými v jeho odvolání a postupoval pouze mechanicky, přičemž prvnímu skutku se nevěnoval vůbec. Některé skutkové závěry považuje za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním.
16. V průběhu celého řízení nebylo prokázáno, že by komukoli udělil pokyn, že pojištění má být nabízeno pod záminkou nabídky práce, ani že by komukoli sám nabízel sjednání pojištění pod touto záminkou. Nic takového žádný ze svědků neuvedl a nebyl proveden ani žádný důkaz, z něhož by to vyplývalo. Od počátku uváděl, že zájemcům o pojištění byl nabízen bonus ve formě úhrady první splátky pojistného, v čemž nespatřuje nic nelegálního, ale pouze běžný marketingový nástroj. Pokud odvolací soud uvedl, že jde o postup nedovolený a neumožňovaly jej smlouvy s jednotlivými pojišťovnami, pak nekonkretizoval, které to byly. V soukromém právu nadto platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Žádné z ustanovení smluv o spolupráci nezakazuje poskytnutí výhody či slevy zájemci o pojištění, tudíž je poskytnutí takové výhody dovoleno. V roce 2011 neexistovalo žádné zákonné ustanovení zakazující poskytnutí této obchodní slevy ve formě zaplacení první splátky pojistného. Krom toho sám žádné jiné bonusy či pobídky nenabízel, nikomu nenabízel ani přivýdělek, ani nikoho v tom směru neinstruoval. Své námitky vztáhl i ke skutku pod bodem II., zejména pokud jde o otázku dovolenosti bonusu a extrémního rozporu. Odvolací soud si v tomto případě vystačil pouze s tím, že byl statutárním zástupcem uvedených společností, takže z toho dovodil automaticky odpovědnost za jednání všech dalších osob.
17. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou na případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku v případě skutku pod bodem I. pojišťovna podala žalobu, jíž se vůči němu domáhala zaplacení škody. Nárok uznal a byl uzavřen smír. Věc byla proto vyřešena a ochrana práv poškozené zajištěna v občanskoprávním řízení. Jeho postoj k úhradě pohledávky poškozené svědčí o tom, že neměl v úmyslu uzavírat co největší počet pojistných smluv za účelem získání provizí od pojišťoven a uzavírat tyto smlouvy s někým, kdo ani nemá na jejich pravidelné splácení. To z dlouhodobého hlediska postrádá smysl, protože zrušením pojistné smlouvy vznikne zprostředkovateli povinnost vrátit vyplacenou provizi.
18. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k tr. ř. usnesení odvolacího soudu a v souladu s ustanovením §265l tr. ř. rozhodl tak, že se věc vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obviněný O. T. své dovolání podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Balcara a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
20. Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, neboť odvolací soud věnoval vypořádání se s jeho velmi konkrétními odvolacími námitkami pouze jeden krátký odstavec. Ač mu je kladeno za vinu, že uzavření pojistných smluv svými podpisy zastřešil, soud se nevyjádřil k tomu, co měl zastřešit, tedy co předcházelo uzavření pojistných smluv. Rovněž se nijak nevyjádřil k námitce, že nestál v čele skupiny zprostředkovatelů. Nepřezkoumatelností trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, které odůvodňuje jeho vinu toliko v odst. 64 rozsudku, kde však je provedeno pouze souhrnné skutkové zjištění vůči všem obviněným. Právo na řádné odůvodnění je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Sjednal toliko 10 pojistných smluv. Soudy se tak měly zabývat důkazy konkrétně a nikoli ho odsoudit na základě jakési generalizace skutkových zjištění ohledně ostatních obviněných na jeho osobu.
21. Následně dovolatel vznesl námitku extrémního nesouladu. Podle skutkových zjištění měl údajně pojištěným slibovat zaměstnání a být si vědom toho, že tito nemohou platit pojistné. Soudy však zcela pominuly, že svědci vypovídali k naprosto jiným smlouvám, případně přímo uvedli, že jim práci nikdo nenabízel. Bylo zřejmé, že pojištění mohli platit. Vypovídali sice i k tomu, jak uzavření smlouvy probíhalo, ale k jeho úloze při sjednávání pojistné smlouvy se vůbec anebo téměř vůbec nevyjádřili. K tomu obviněný připojil analýzu jednotlivých svědectví. Dovolatel dále namítá, že ve výroku II. rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že byl společně s V. K. „v čele skupiny zprostředkovatelů“, což je podle něj opět zcela v rozporu s provedeným dokazováním. Bylo mu kladeno za vinu, že uzavřel celkem pouhých 10 pojistných smluv v Ostravě. V Liberci či Jablonci nikdy v životě nebyl, natož aby stál v čele jakékoli tamější skupiny. Vzhledem k tomu má za to, že nalézací soud nesprávně posoudil otázku jeho viny a měl ho zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
22. Poslední námitkou dovolatele je neaplikování zásady subsidiarity trestní represe nalézacím soudem. Zopakoval, že podepsal pouze 10 smluv a nikdy za ně neobdržel žádnou odměnu. Důvodem trestního stíhání byla celé skupina, se kterou ale neměl nic společného. S ohledem na nízkou závažnost skutku by bohatě postačovalo vést disciplinární řízení před Českou národní bankou, případně v kombinaci s civilní žalobou o náhradě škody. Je již starobním důchodcem, vede řádný život, a za trestný čin byl odsouzen naposledy za „minulého režimu“. V potaz je nutno vzít dobu, která od spáchání údajné trestné činnosti uplynula (více než 9 let) a nepřiměřenou dobu trestního řízení. Jeho věc mohla být vyšetřena a projednána velmi rychle, byla však do značné míry uměle spojena s jinou, rozsáhlou trestnou činností. Soudy rovněž nijak nezohlednily zavinění poškozených pojišťoven. Jejich neobezřetnost obviněný přičítá snaze motivovat pojišťovací zprostředkovatele k uzavření co největšího počtu produktů. Při řádném posouzení zásady subsidiarity trestní represe ho měl nalézací soud zprostit podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby.
23. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k tr. ř., zrušil jak napadené výroky usnesení odvolacího soudu a další rozhodnutí na něj navazující, tak související výroky rozsudku soudu prvého stupně, a sám rozhodl v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej zprošťuje obžaloby.
24. Obviněná J. N. své dovolání podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Pustiny a uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
25. Po rekapitulaci předcházejícího řízení obviněná shrnula, že ve vztahu k výroku o vině namítá:
· nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu;
· nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu;
· nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu;
· vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces;
· jiné nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Krom toho soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. K jednotlivým bodům pak uvedla následující.
26. Výrok o vině považuje za nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zaviněním. Stran protiprávního jednání se soudy vůbec nezabývaly žádnou právní povinností stanovenou právním předpisem, kterou měla porušit. Připojila výčet právních předpisů souvisejících s pojišťovnictvím s tím, že žádnou povinnost či ustanovení v nich uvedené neporušila. Soudy nepostupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedla, že působila vždy pouze jako zprostředkovatel a její činnost vycházela z provozního marketingového plánu.
27. Z hlediska subjektivní stránky je podstatné, že již v IFP byla školena stejně jako následně ve F. a M., tedy že se pracuje systémem doporučitelů s vyplácením doporučitelných provizí, který spolehlivě fungoval a který hlavně není v rozporu se zákonem a je stále využíván celou řadou různých firem. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že zájemci smlouvy svobodně a dobrovolně podepsali a dále mohli, ale nemuseli postupovat doporučitelským způsobem. Klienty vždy upozorňovala, že pokud někoho dalšího nedoporučí, nebo pokud klientem doporučená osoba neuzavře pojistnou smlouvu, budou si platit pojištění sami. Sama ani v jednom případě nezaplatila za klienta první splátku pojistného. Za uzavření smluv neobdržela od F. a M. žádnou odměnu. Nejen že nevěděla, jak se chová vedení společností, pro které pracovala, ale ani to dlouho netušila. Jakmile zjistila, že dochází k problémům, aktivně s klienty spolupracovala a snažila se jim pomoci. Tyto skutečnosti nevzaly soudy obou stupňů vůbec v úvahu. Spoléhání se na sdělení klienta je v pojišťovnictví běžné a nezbytné a takovou spolupráci nelze kriminalizovat.
28. Pokud je jí vytýkáno, že své klienty poučovala nedostatečně nebo že s nimi neuzavírala smlouvy řádně, postupovala podle právních předpisů a měla pokyny od vedení M., takže v dobré víře předpokládala a byla přesvědčena o tom, že je vše zcela v pořádku. Krajský soud přehlédl mnohými svědky potvrzenou skutečnost, že vysvětlovala podstatné otázky smluv až dvě hodiny. Přehlédl také fakt, že kdyby některý z klientů neplatil pojistné splátky, vracela by obdržené provize (které však mimochodem nikdy neobdržela). Proto je logické, že měla zájem jen o klienty, kteří budou pojistné řádně platit. Některé klienty proto začala zamítat.
29. Poukázala dále na rozhodovací praxi s tím, že V. K. byla zproštěna obžaloby ve věci Okresního soudu ve Vyškově pro typově naprosto stejné jednání. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu to, že nemohla ověřit kromě občanských průkazů žádné jiné skutečnosti o zaměstnání nebo majetkových poměrech. Jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel nebyla na takové pozici, kdy by mohla cokoli ovlivnit. Za nepochopitelný považuje postup krajského soudu spočívající v tom, že ji na jedné straně napadeným rozhodnutím zprostil velké části skutků a na druhé straně ji za další skutky odsoudil. Ve všech případech totiž pracovala shodným způsobem. Poukázala na nesrovnalosti v případě skutků pod body 196, 197, 287, 288 a 328, neboť smlouvy neuzavřela.
30. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že systém uzavírání pojistných smluv byl zneužíván. Otázkou však zůstává, jakým způsobem byli zprostředkovatele pojištění informování či poučováni, kdo jim nepřesné či nesprávné informace sděloval a kdo z provizí těžil. Je naprosto jasné, že to bylo vedení společnosti, pro kterou pracovala, kdo se choval protiprávně, podvodně a měl nemalý neoprávněný zisk z provizí pojišťoven. Upozornila na výpovědi M. Š. a I. Š. s tím, že pokud se někdo dopustil trestné činnosti, pak to byl především pan I. Š. Stran svého zavinění uvedla, že se nedopustila ani žádné nedbalosti. Pokud jde o příčinnou souvislost, soudy se při svém rozhodování opíraly o spekulace, které nemají oporu v provedeném dokazování. V jejím případě zcela chybí motiv a záměr či úmysl dopustit se podvodu. Vzhledem k tomu, že by provizi stejně po zrušení smluv musela vracet, ztrácí se příčinná souvislost. Při podvodu by musela dovolatelka počítat s tím, že ke zrušení smluv by došlo velice rychle.
31. Rozhodnutí byla podle ní vydána v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který provedení navržených důkazů zamítl jako nadbytečné. Bylo jí vyčítáno, že neprojevila dostatečnou sebereflexi, to je však její právo a v důsledku toho uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný. Tak se ostatně vyjádřila i státní zástupkyně u Vrchního soudu v Olomouci. Upozornila dále na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) stran práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Za nepřiměřeně dlouhé lze považovat takové řízení, jehož délka přesáhne 6 let, vždy je však třeba vycházet z okolností daného případu. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je také ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlédne mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
32. S dobou, která uplynula od spáchání trestného činu a s délkou trestního řízení v tomto případě pak souvisejí některé další skutečnosti. Vždy se chovala řádně a již velmi dlouhou dobu trpí tímto trestním řízením. Žádné průtahy nezavinila a délka řízení není přiměřená a neodpovídá složitosti věci. Odsouzení k nepodmíněnému trestu je trestem nepřiměřeně přísným. Spravedlivé by bylo, pokud by jí byl trest podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu, případně s vyslovením dohledu. S délkou řízení souvisí také stres, což je také forma trestu, kdy se u ní v souvislosti s řízením rozvinula posttraumatická stresová porucha.
33. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a tato změnil v tom smyslu, že ji zprostí obžaloby, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
35. K dovolací argumentaci obviněného J. H. uvedl, že tato neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jestliže se konalo ve věci hlavní líčení za jeho nepřítomnosti, bylo to z toho důvodu, že sám o konání hlavního líčení v nepřítomnosti požádal. Je-li konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy byl soudem v předvolání k hlavnímu líčení řádně předvolán a požádal o to, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nemůže být naplněn citovaný důvod dovolání.
36. Součástí ústavně zaručeného práva na obhajobu je krom práva na zastoupení obhájcem i právo obviněného hájit se sám a určit taktiku své obhajoby, včetně procesního postupu, který zvolí. V to je nutno zahrnout i rozhodnutí, že se obviněný účastnit projednání věci nehodlá a případně ponechá výkon obhajoby na svém obhájci. Z tohoto oprávnění svobodné volby procesní taktiky ovšem současně vyplývá nutnost se podřídit odpovídajícím procesním ustanovením, která jsou s takovou volbou spojena. Jestliže se obviněný z vlastního rozhodnutí odmítl hlavního líčení účastnit, nadto seznámen s důsledky, které jsou s tímto rozhodnutím spojeny, a státní zástupce současně dal souhlas ke čtení určitých protokolů o podaných výpovědích svědků z přípravného řízení, které byly provedeny v souladu s trestním řádem, a soud následně v souladu s §211 odst. 1 tr. ř. tímto způsobem uvedené důkazní prostředky provedl, bylo použití jejich obsahu v rámci hodnocení důkazů zcela v souladu se zákonem.
37. Ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. musí být přiměřeným použitím ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. chápáno, že i v případech, kdy obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, je takové provedení (přečtení resp. přehrání) umožněno, nikoli že je vyloučeno. Pak by nešlo o přiměřené použití ustanovení, na něž je odkazováno, nýbrž o negaci takového ustanovení. V případech čtení protokolů o výslechu některých svědků, které byly provedeny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nebylo nutno souhlas účastníků řízení ani vyžadovat. S naprosto shodnými výhradami se navíc řádně vypořádal již soud prvního stupně (body 41. – 42. odůvodnění odsuzujícího rozsudku), a přiléhavě na ně reagoval i odvolací soud, neboť byly součástí obhajoby obviněných a jejich řádného opravného prostředku.
38. U námitek uplatněných obviněnými J. H. a L. K. v jejich mimořádných opravných prostředcích v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně také důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] státní zástupce upozornil, že se jedná o opakování obhajoby, se kterou se již soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích adekvátně a správně vypořádaly. Taktéž se jedná o výhrady, které jsou v převážné většině polemikou s těmi skutkovými zjištěními, jež přijal na podkladě provedených důkazů zcela v souladu se zásadami trestního procesu, především zásadou volného hodnocení důkazů, nalézací soud, přičemž s tímto se v tomto směru odvolací soud plně ztotožnil. Takto učiněná dovolací argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze ji podřadit ani žádnému jinému důvodu, jak jsou uvedeny v §265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Svými námitkami totiž obvinění téměř výlučně (až na níže uvedenou výjimku) zpochybňovali správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a vytýkali způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, aniž by poukázali na konkrétní vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Pokud zdánlivě vytýkali nějaké právní vady, jejich podstata spočívala v aplikaci právní normy na zcela odlišný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.
39. Jde-li o tu část obhajoby obviněných, že jejich počínání měly soudy hodnotit jako zcela běžný marketingový nástroj, neodpovídá takové hodnocení podstatě vědomého počínání obou obviněných, které bylo od počátku zcela jednoznačně cíleno na získání finančních prostředků z proplacených provizí od pojišťoven. Dílčí útoky, jež byly vymezeny pod bodem I. výroku o vině, není možné oddělovat od těch útoků, které byly součástí výroku o vině pod bodem II. Jednání obviněných pod hlavičkou společností F. a M. G. totiž bylo jakousi genezí, propracováním a zdokonalením těch dílčích kroků, jež obvinění učinili ještě v neprospěch poškozené společnosti VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s.
40. Jak je zjevné ze skutkových zjištění, která byla nalézacím soudem výstižně shrnuta v odůvodnění jeho rozsudku (bod 61. odůvodnění k části jednání pod bodem I. výroku o vině, body 62. - 68. odůvodnění k části jednání pod bodem II. výroku o vině), o žádný propracovaný, inovátorský a již vůbec ne funkční a životaschopný obchodní systém se nejednalo. Šlo o praktiku založenou na systému tzv. letadla, která může fungovat jen dočasně. A to jen do doby, dokud nedojde k vyčerpání nárůstu účastnících se osob nabíraných do systému, což mu přináší zdroj financování (a současně onen zdroj, z něhož je financován prospěch subjektu stojícího na vrcholu pyramidy). Systém letadla byl v tomto konkrétním případě modifikován tím, že finanční pramen byl zajištěn paradoxně poškozenými pojišťovnami. Z vyplacených provizí ovšem není možné pokrýt dlouhodobě pravidelné splátky pojištění, jejichž počet se současně s nárůstem počtu sjednaných pojistných smluv zvyšuje. Údajný obchodní model byl dále založen na tom, že v okamžiku, kdy dojde k nevyhnutelnému pádu celého systému a pojišťovny pozastaví další proplácení provizí, tyto se k již proplaceným provizím přes uplatněný nárok na jejich vrácení v plném rozsahu nedostanou, jelikož vyplacené finanční prostředky již budou spotřebovány a smluvní partneři jimi disponovat nebudou. S námitkou obou dovolatelů se odvolací soud vypořádal správně (body 11. a 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
41. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výtky obou obviněných, které se týkají způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, resp. rozsahu provedeného dokazování a samotných skutkových zjištění, ohledně role obou obviněných v páchané trestné činnosti. Ve věci činným soudům nelze přičíst, že by obviněného K. hnaly k trestní odpovědnosti výhradně na základě jeho postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti F. (krátce i ve společnosti M. G.). Rozsah jeho konkrétní činnosti při naplňování podvodného záměru, který společně zaujal se spoluobviněným H., byl mnohem širší a byl nalézacím soudem v jeho rozsudku přesně pojmenován. To samé lze říct i o obviněném H., jehož úlohu nelze ohraničeně vykládat pouze na základě toho, jak byly (či dokonce ani nebyly) jeho vztahy ke společnostem F. a M. G. nastaveny v písemných smlouvách o spolupráci. Ve věci byla provedena celá řada důkazů, zejména svědeckých výpovědí, na jejichž základě mohl nalézací soud učinit závěr o vůdčí roli obviněného H. v celém podvodném systému. Tento obviněný zastával skutečně postavení jakéhosi osnovatele, organizátora a hlavního hybatele, jak jej nalézací soud pojmenoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom je nutno zdůraznit, že soud prvé instance rovněž označil důkazy, na jejichž podkladě k tomuto závěru dospěl. O extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutečným obsahem provedených důkazů se v případě obviněného H. rozhodně nejedná.
42. Pod uplatněné dovolací důvody je naopak možno podřadit námitku dovolatele K. o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Soudy ve věci činné však v závěru o společenské škodlivosti činu, jako jednoho z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), nepochybily. V případě obviněného se jednalo o úmyslnou trestnou činnost, spáchanou v nikterak dlouhém časovém intervalu velkým množstvím dílčích útoků, v níž bylo shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu v přísné kvalifikované skutkové podstatě, což samo o sobě společenskou škodlivost zvyšuje (byť zcela nevylučuje aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud obviněný odkazuje na výsledek civilního řízení, nelze mít za to, že by pouze takový prostředek ochrany soukromých práv poškozené společnosti měl plně napravit vzájemné narušené vztahy a zejména posloužit k nápravě trestně závadného jednání. Obviněný přistoupil na smír, alespoň co se týče možné obrany, z důvodu bezvýchodnosti jeho situace. Do této byl částečně vmanipulován, ovšem se svým souhlasem, spoluobviněným H., který rovněž z protiprávního jednání v podstatné části profitoval (pod zástěrkou půjčky). Obviněný tak v občanskoprávní rovině nejednal zcela dobrovolně a nezištně. Především však ani civilní řízení dosud nevedlo k odstranění škodlivého následku, když větší část dluhu obviněného vůči poškozené společnosti zůstává stále neuhrazena. Je nutno dále zdůraznit, že poškozená pojišťovací společnost se civilně právními prostředky zjevně nedomůže všech svých nároků vzniklých v důsledku trestné činnosti, na níž se obviněný K. spolupodílel, jelikož její nároky vůči společnosti M. G. jsou z důvodu nemajetnosti této společnosti nevymahatelné.
43. Jednání obviněného nebylo žádnou spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, naopak vykazovalo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu, při němž obviněný musel kooperovat s dalšími pachateli a v podstatě pomáhal vytvářet celý rozvětvený systém podvodného spolčení. Činnost obviněného vyžadovala předchozí rozhodnutí a určitou rozvahu. Jednání obviněného však především nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu jeho ustanovení §12 odst. 2. Jde o standardní případ podvodného jednání. Způsob jednání obviněného a záměr, který obviněný sledoval, charakterizují posuzovaný skutek jako čin, který výrazně a očividně překročil rámec soukromoprávního vztahu a nabyl kriminální povahy. Konkrétní společenská škodlivost je pochopitelně zvyšována i výší způsobené škody. Jde o závažné trestné jednání, za které obviněný musí nést trestní důsledky.
44. S ohledem na uvedené dospěl státní zástupce k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v dovolání obviněného H. uplatněn z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jeho námitky směřující do porušení ustanovení trestního řádu o jednání v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení lze s jistou mírou tolerance podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V případě obviněného K. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka týkající se subsidiarity trestní represe.
45. K dovolání obviněného O. T. státní zástupce uvedl, že z jím uplatněné argumentace nelze pod zvolený hmotněprávní dovolací důvod podřadit tu, v níž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění. Připomněl, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§265a odst. 4 tr. ř.). Na druhou stranu nelze pominout, že rozhodnutí soudů včetně toho odvolacího se musí pohybovat v procesně právním rámci představovaném především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod dále jen „LZPS“¨). Jedním z těchto principů, jenž má vyloučit libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 tr. ř.
46. V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že bylo zasaženo do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a to i ve vztahu k němu. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, a co se týče provedené formy výslechu svědků (když obviněný ve svém odvolání požadoval zopakování výslechu vybraných svědků jejich osobním slyšením před odvolacím soudem), procesně přípustným způsobem (k tomu blíže bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a také body 41. a 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsahovalo konkrétní důkazy, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněného. Krom důkazů vypovídajících komplexně o nastaveném mechanismu podvodného jednání, jejichž obsah byl v rozsudku taktéž rozveden, soud prvního stupně konkrétně ve vztahu k zapojení obviněného do podvodného jednání vycházel předně (ale nejenom) z výpovědí svědků, kteří měli uzavřít pojistné smlouvy (bod 32. odůvodnění rozsudku).
47. Právě určité pasáže výpovědí těchto svědků bez návaznosti na skutečnosti vyplynuvší z dalších důkazů dovolatel izolovaně komentuje, jak ostatně činil již v písemném odůvodnění odvolání. Nalézací soud však dále zohlednil i písemné listiny, v případě obviněného především pojistné smlouvy, které jménem obchodní společnosti M. G. zprostředkoval (a svůj podpis u těchto potvrdil). Pro posouzení jeho viny měla podstatný význam i výpověď svědkyně M. B., zástupkyně poškozené společnosti (v jejím případě podstatou výpovědi nebylo tvrzení, že by s ní měl obviněný uzavírat pojistnou smlouvu a soudy ani nic takového netvrdily) a opomenout není možno ani výpovědi těch svědků (např. M. K., M. S., M. Š., B. V., Ľ. O., J. N.), kteří vypovídali k uzavření dalších pojistných smluv (na jejichž sjednání se obviněný svým podpisem nepodílel). Z dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný společně se spoluobviněnou V. K. vedl v Ostravě prezentace se zájemci o přivýdělek či o práci (v podstatě se ale jednalo o systém tzv. letadla, v němž bylo zneužito uzavírání pojistných smluv). Na těchto prezentacích pak bylo zájemcům, kteří nebyli schopni hradit pro ně neúměrně vysoké pojistné a jen reagovali na letáčky s nabídkou práce a přivýdělek, předloženo uzavření pojistných smluv s příslibem vyplacení provize za sjednání dalších pojištěnců a případně též příslibem úhrad pojistného.
48. Soud prvního stupně dostál také požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci, počtu dílčích jednání a počtu pachatelů, kteří se na podvodném jednání ke škodě několika pojišťoven podíleli. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Z odůvodnění vyplýval také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném mj. k odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Z odůvodnění jeho usnesení přitom vyplývá, že se zabýval i důkazními návrhy obviněného, který se domáhal zopakování některých důkazů a přitom si osvojoval právo rozhodnout, jakým způsobem má být takový důkaz proveden a také jak má být takový výslech veden. To ostatně také byla stěžejní část odvolání obviněného navazující na jeho vlastní komentář vybraných důkazů (svědeckých výpovědí). Pokud se jedná o odůvodnění usnesení soudu odvolacího, nelze dospět k závěru, že zamítnutím opakování důkazů, což vzhledem k důkazní situaci v přezkoumávané věci nemohlo být stěžejní a rozhodující pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů, bylo zasaženo do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
49. Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění usnesení odvolacího soudu nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Námitky obviněného v odvolání, krom kusého okomentování vybraných svědeckých výpovědí, lze přitom jen stěží označit za velmi konkrétní. Zde jsou rozhodné závěry prvoinstančního soudu, jež odvolací soud přijal za správné v bodě 11. odůvodnění svého usnesení, a jež lze vztáhnout bez jakýchkoliv pochybností i na osobu obviněného. K výhradám obviněného vůči formulaci skutkové věty, v níž mělo být akcentováno, že obviněný stál v čele skupiny zprostředkovatelů, je jen možno stručně uvést, že obviněný této části skutkové věty přikládá větší význam, než ve skutečnosti má a navíc jej i zkresluje. Obviněný byl stejně jako několik dalších spoluobviněných (P., N., S., K., K. a další) soustředěn jako osoba se zkušenostmi v oblasti zprostředkování uzavírání pojistných smluv a v podstatě na stejné úrovni ve skupině spolupachatelů, a to spoluobviněnými H. a K., jejichž jednání vykazovalo znaky organizátorství.
50. K rozsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu je nutno rovněž zdůraznit, že odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů. Zpravidla toliko odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takové rozhodnutí nadřízeného soudu není jen z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017). Obviněnému tak rozhodně nebylo nikterak upřeno právo rozporovat ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy, které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
51. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále shledal v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež přijaly ve věci činné soudy. Takovou argumentaci je nutno jednoznačně odmítnout. V jeho případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor rozhodně nejedná.
52. Pod uplatněné dovolací důvody je naopak možno podřadit námitku dovolatele o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Stran povahy trestné činnosti se státní zástupce vyjádřil shodně jako v případě dovolání obviněného L. K. Zcela nepřiléhavá je poznámka o spoluzavinění poškozené společnosti, která jednala v souladu se sjednanými smluvními podmínkami. Kontrolní mechanismy této společnosti zafungovaly poměrně rychle, přičemž při zjištění pochybností došlo k přerušení vyplácení provizí a tedy i k zamezení dalších škod a de facto i zabránění pokračování trestné činnosti. Samotná okolnost, že pachatel žil doposud řádným způsobem života, nemůže vést k závěru o bagatelnosti spáchaného trestného činu a neexistenci společenské škodlivosti tohoto činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). Přesvědčení obviněného o jeho bezúhonnosti přitom není zcela přiléhavé, neboť tento byl v minulosti odsouzen pro trestnou činnost. I k zahlazenému odsouzení přitom lze přihlížet v rámci hodnocení osoby pachatele, jak si správně povšiml nalézací soud. Dosavadní bezúhonnost přitom není v českém trestním pořádku negativní podmínkou trestnosti, a to ani při posouzení subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ostatně podobně je tomu i u věkové hranice. Trestnost je vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele (§25 tr. zákoníku), nikoli s ohledem na horní věkovou hranici. Věk obviněného (65 let) přitom rozhodně není možno považovat za věk tak vysoký, že by měl samostatně či i ve spojení s dalšími okolnostmi (zmiňovanými dovolatelem) vést k úvahám o zanedbatelné společenské škodlivosti činu. S ročníkem narození obviněného srovnatelné ročníky narození u osob, s nimiž poškozená společnost v důsledku protiprávního jednání obviněného uzavřela pojistné smlouvy, obviněnému nikterak nebránily v jeho jednání, jež bylo soudy posouzeno jako trestné.
53. Pokud obviněný v rámci námitky subsidiarity trestní represe namítal, že se projednávaného trestného činu dopustil před více než devíti lety, je nutno zdůraznit, že tato skutečnost nemá při rozhodování o jednání, které je posuzováno podle aktuální právní úpravy, z hlediska právní kvalifikace význam. Zásadu subsidiarity trestní represe zde nelze přímo využít, protože naplnil-li pachatel znaky (kvalifikované) skutkové podstaty trestného činu, nelze takové jednání, jestliže neuplynula zákonná promlčecí doba, prohlašovat za beztrestné jen s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Doba, která uplynula od posuzovaného skutku, se při posuzování viny promítá až v institutu promlčení trestního stíhání. Materiální znak již není pojmovým znakem trestného činu, což mj. znamená i to, že okolnosti, které umožňují učinit závěr o menší škodlivosti posuzovaného konkrétního jednání (včetně doby, která od něho uplynula a případných orgány činnými v trestním řízení zapříčiněných průtahů v řízení), je možno zohlednit v rámci úvahy o stanovení druhu a výměry trestu, který ovšem v případě dovolatele nebyl soudy stanoven nikterak přísně, nikoli při úvahách o vině.
54. Ve svém vyjádření k dovolání obviněné J. N. státní zástupce k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že přestože nevyužila jeho vhodnou variantu, lze k jejímu dovolání přistoupit způsobem, jakoby k tomu došlo, a vyvarovat se tak přílišného formalismu. Jde-li o výhrady, které obviněná ve svém dovolání vznesla pod hlavičkou námitek stran protiprávnosti činu, absence zavinění a příčinné souvislosti, jedná se vesměs o argumentaci, již uplatnila v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a kterou učinila též součástí svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. S touto obhajobou se již vesměs vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména bod 17 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Např. v otázce možné trestní odpovědnosti dalších osob je možno poukázat na bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z hlediska vzniku trestní odpovědnosti obviněné skutečně není podstatné, zda ke spáchání trestné činnosti došlo i za přispění či spoluúčasti dalších osob (svědek Š.). K jejich participaci na trestném činu a případné vině se není možné v rámci trestní věci obviněné jakkoli blíže vyjadřovat s ohledem na zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.).
55. Odhlédne-li se od faktu, že jde z větší části o opakování předchozích námitek, lze pod deklarovaný dovolací důvod s jistou mírou tolerance podřadit otázku zavinění, příčinné souvislosti a nedostatku protiprávnosti, byť tato argumentace má částečně základ v poněkud ze strany dovolatelky poupravené verzi skutkového děje, která současně nezohledňuje všechny skutečnosti vyplynuvší z provedeného dokazování (zejména z obsahu svědeckých výpovědí). Jestliže obviněná namítla, že postupovala nikoli protiprávně, nýbrž pouze v rámci úpravy právních předpisů o pojišťovnictví, danou problematiku upravujících, které její postup za nezákonný nepovažovaly, jde o závěr o beztrestnosti dané nedostatkem protiprávnosti, tj. absencí znaku vyžadovaného v §13 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku je třeba odmítnout. Nelze tady aplikovat zásadu, že „co není zakázáno, je dovoleno“, neboť rozhodující je, že obvinění naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu. Není podstatná pouze zdánlivá formální souladnost s netrestními předpisy, pokud pachatel jedná tak, že trestním zákonem předpokládaným jednáním poruší nebo ohrozí zájem trestním zákonem chráněný.
56. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu tedy bude jednáním protiprávním, není-li protiprávnost vyloučena trestním zákoníkem. Pachatel obecně může naplnit znaky trestného činu, i když se jeho jednání uskutečňuje v soukromoprávní poloze. Přitom ani nelze potvrdit, že by jednání obviněné bylo v mezích mimotrestních předpisů. Okolnost, že osoba působící jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel vědomě uzavírá pojistné smlouvy s klienty nikoli obvyklým způsobem regulovaným zákonnými předpisy o pojišťovnictví, nýbrž tak, že uzavírání pojistných smluv schová pod nabídku snadného přivýdělku, na niž naváže právě nutnost uzavření pojistné smlouvy, svědčí sama o sobě o protiprávnosti činu. Jednání obviněné, které je nutno posuzovat v souvislostech s jednáním dalších spoluobviněných, jelikož se jednalo o trestnou činnost páchanou ve spolupachatelství, tak jak bylo vymezeno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, přitom rozhodně nelze hodnotit jako takové, které by bylo souladné s povinnostmi pojišťovacích zprostředkovatelů. V postupu obviněné lze spatřovat porušení zákazu uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace a zamlčovat údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb. Lze tedy uzavřít, že naplněním skutkové podstaty trestného činu podvodu kladeného obviněné za vinu byla v posuzovaném případě splněna i podmínka protiprávnosti podle §13 odst. 1 tr. zákoníku.
57. Co se týče zpochybnění subjektivní stránky, za rozporné se zjištěným skutkovým stavem, jenž byl vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině, je nutno jednoznačně označit její tvrzení, že jednala vždy odpovědně, pozorně a opatrně. Co se týče uváděné absence motivu, záměru a tím pádem i úmyslu jednat podvodně, i zde se dovolatelka rozchází se závěry soudů o jejím zištném motivu. Ostatně i z formulace použité obviněnou v dovolání je patrné, že takový motiv u ní byl dán, když připouští, že jí nebylo ze strany společnosti M. G. vyplaceno nárokové finanční plnění (přitom obviněná v dovolání taktně opomněla zmínit, že jí určité finanční prostředky ve formě záloh vyplaceny reálně byly, jak sama připustila ve svém výslechu). Posuzované jednání obviněné tedy směřovalo nejen k obohacení společností, nýbrž i obohacení vlastnímu. Zištný motiv musel být u obviněné zastoupen i s ohledem na zjištění učiněná ke smlouvám jí sjednaným, které nechala opatřit podpisem svědkyně P. N. Pokud by obviněná i z uzavření těchto smluv neočekávala finanční prospěch, stěží by měla důvod nabízet svědkyni finanční odměnu za každou takto uzavřenou smlouvu.
58. V předmětné trestní věci je nezpochybnitelné, že v otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a škodlivým následkem vzniklým jejím jednáním (a jednáním spoluobviněných) sporu není. Pokud by obviněná nebyla činná při uzavírání předmětných pojistných smluv, ať již v tom smyslu, že uzavření předmětných smluv sama zprostředkovala, či na jejich uzavření byla jinak aktivně účastna, pak by poškozené pojišťovací společnosti provize nikdy nevyplatily či by ani k vyplacení provizí, pokud byly pojišťovnami zadrženy, nevznikl důvod. Poškozené společnosti by tedy ani neutrpěly škodu, resp. by vznik takových škod ani nehrozil. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000).
59. To znamená, že z hlediska naplnění znaků citovaného trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Současně to ovšem znamená, že jakmile jednou v důsledku podvodného jednání pachatele dojde k majetkové dispozici osoby uvedené v omyl (jednající v omylu) a ke vzniku škody na straně poškozeného, nemůže následným jednáním či poté nastalými okolnostmi dojít k zániku příčinné souvislosti. I pokud by tedy obviněná skutečně musela poskytnutou provizi následně vracet, muselo by to být posouzeno jako úhrada způsobené škody, nikoli jako okolnost, díky níž by se ztrácela příčinná souvislost. Z dokazování pak nevyplývá, že by obviněná nějakou provizi, či alespoň poměrnou část z vyplacených záloh, ve vztahu k těm smlouvám, na jejichž podkladě pojišťovny skutečně přistoupily k vyplacení provize za uzavření smlouvy, skutečně vracela.
60. Pod uplatněné dovolací důvody nelze naopak podřadit námitky, jež obviněná směřuje do rozsahu dokazování s tím, že odkázala na k jejímu návrhu neprovedené důkazy, aniž by v dovolání přiblížila, nevyhověním kterých konkrétních důkazních návrhů měly soudy zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces. Jde o námitky procesní, které se vztahují k úplnosti provedeného dokazování, netýkají se problematiky hmotněprávního posouzení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu. Na druhou stranu je nutno uvést, že řízení před soudem nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 LZPS, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. V projednávané trestní věci se soudy obou stupňů shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Poukázala-li obviněná na důkazní návrhy, kterým nebylo vyhověno, není to to samé, jako důkazy, o nichž nebylo vůbec rozhodnuto.
61. Lze pouze poukázat na to, že na konci hlavního líčení ani nalézací soud nemohl rozhodnout o důkazních návrzích obviněné, protože tato další návrhy na doplnění dokazování neměla (blíže protokol o hlavním líčení ze dne 17. 6. 2019). I co se týče odvolacího řízení lze konstatovat, že v písemném odůvodnění odvolání obviněné ze dne 4. 11. 2019 nejsou důkazní návrhy obsaženy. Jestliže obviněná až před odvolacím soudem přednesla nějaké návrhy na provedení dalších důkazů, těmto nebylo odvolacím soudem vyhověno, přičemž tento soud také v odůvodnění svého usnesení toto své rozhodnutí osvětlil (bod 10. odůvodnění jeho usnesení). Dlužno doplnit, že nutnosti provádění všech svědeckých výpovědí v řízení před soudem, když někteří z obviněných ve věci odmítali přečtení protokolů o výsleších z přípravného řízení, se oba soudy důsledně věnovaly. Odkázat lze na body 41., 42. a 59. odůvodnění rozsudku krajského soudu. Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci a nadbytečnosti dalších důkazů jednoznačné stanovisko v bodech 9. a 10. písemného vyhotovení usnesení.
62. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů stojí námitky týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Jde-li o posouzení přiměřenosti uloženého trestu obviněné vrchním soudem, tento se v odvolacím řízení neměl důvod k výroku o trestu v návaznosti na délku řízení či dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, podrobně vyjadřovat. Obviněná totiž ve svém odvolání tuto námitku vůbec nevznesla a zmírnění trestu se domáhala na podkladě jiné (poměrně stručné) argumentace, která byla založena na nutnosti péče o příbuzné.
63. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je pochopitelně významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces (rovněž ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 LZPS). Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva osob obviněných a rovněž poškozených na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. ESLP za dostatečnou formou kompenzace považuje i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států, jestliže je zmírnění trestu použito výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a soud uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn.
64. V předmětném případě soud prvního stupně obviněné uložil trest odnětí svobody ve spodní polovině zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 4 tr. zákoníku (konkrétně v její třetině), přestože jí přitěžovala délka páchání trestné činnosti, její rozsah, včetně počtu dílčích útoků a zejména to, že svým činem způsobila škodu, popř. jejím jednáním vznik takové škody hrozil, v celkovém součtu desetkrát převyšující hranici škody značné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Přitom nalézací soud mohl přihlédnout jako k jediné polehčující okolnosti pouze k její dosavadní bezúhonnosti, již dovolatelka nyní zdůrazňuje. Za takových okolností nelze považovat výši uloženého trestu za nepřiměřenou, přičemž při takové délce trestu již nelze uvažovat o podmíněném odkladu výkonu trestu.
65. Pokud jde o dobu trestního řízení, obviněné bylo sděleno obvinění 9. 4. 2015 a prvoinstanční soud vynesl rozsudek necelých 4 a půl roku poté. Jde sice o dobu delší, nelze ji ovšem rozhodně pokládat v dané věci za nepřiměřenou vzhledem k rozsahu trestné činnosti, při počtu několika stovek dílčích jednání, charakteru trestné činnosti, jež svými dopady místně přesahovala území jednoho regionu a nebyla zcela jednoduchá k objasnění, s přihlédnutím k vyššímu počtu pachatelů a velkému množství svědků, jež bylo nutno vyslechnout, jakož i dalšího důkazního materiálu k provedení. Za tohoto stavu věci není na místě považovat ani dobu, která uplynula od trestného činu, za takovou, která by z hlediska přiměřenosti vylučovala možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, pro nějž jinak byly splněny všechny zákonné podmínky.
66. Zčásti inovativní argumentaci, alespoň co se týče posouzení přiměřenosti výroku o trestu, obviněná uvádí i nyní v mimořádném opravném prostředku, když předkládá zprávu o svém zdravotním stavu. Tato listina podle názoru státního zástupce nemůže vést k závěru o nezákonnosti pravomocného rozhodnutí krajského a vrchního soudu, neboť informace v ní podávané nebyly těmto soudům při jejich rozhodování známé a nebyly ani obsahem tvrzení obhajoby. Tuto listinu proto nebylo možno provést k důkazu. V dovolacím řízení se již dokazování neprovádí, je-li pro rozhodnutí o dovolání třeba objasnit nějakou okolnost, lze provést potřebné šetření. Předložená listina rozhodně nemá formu odborného vyjádření, již vůbec ne znaleckého posudku o zkoumání duševního stavu obviněné. Pochybnost je pak nutno mít vzhledem k jejímu vlastnímu obsahu i k samotnému odbornému posouzení, tedy i k pravosti listiny označené jako zpráva o zdravotním stavu, jakož i důvodům a okolnostem jejího vzniku. Listina není ani datována, což lze u lékařských zpráv považovat za standard. Lze dále předpokládat, že byla pořízena dodatečně a účelově. Každopádně se nejedná o něco, co by mělo vést ke kasačnímu rozhodnutí z důvodu vadnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
67. Závěrem svých vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
68. Obviněný O. T. zaslal prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního zástupce repliku . Předně uvedl, že na svém dovolání trvá. Dodal poté, že byl odsouzen za zprostředkování deseti konkrétních pojistných smluv. Pokud se výslechem svědků nepodařilo zjistit vůbec nic, nelze z toho dovodit jeho vinu. Konstrukce soudů nerespektuje presumpci neviny. Výpovědi svědků vyslechnutých k jiným pojistným smlouvám mohou být považovány pouze za velmi podpůrný důkaz. Je zřejmé, že se vůči němu soudy dopustily tzv. extrémního rozporu. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu je přiléhavý a Nejvyšší státní zastupitelství se pokouší doplnit odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Obviněný rovněž setrvává na námitce nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
69. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
70. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
71. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
72. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
73. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
74. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 LZPS má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
75. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
76. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
77. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
78. Všichni obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (někteří v kombinaci s dalším dovolacím důvodem), jenž je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho obsahovému vymezení neodpovídají námitky zpochybňující rozsah dokazování, hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Námitky skutkové a procesní povahy tak nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Stejně tak nemohou uvedenému dovolacímu důvodu odpovídat ty výhrady dovolatelů, jimiž sice formálně napadají právní posouzení skutku, avšak na podkladě skutkových závěrů či hodnocení důkazů odlišných od těch, k nimž dospěl nalézací (a potažmo odvolací) soud. Podstatná většina námitek uplatněných obviněnými v souvislosti s tímto dovolacím důvodem mu tudíž neodpovídá a není sto vyvolat přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. Tomu konstatování odpovídá i rozsah reakce Nejvyššího soudu na ně. Tím spíše to pak platí pro ty námitky obviněných, jež jsou pouhým opakováním jejich obhajoby známé z předcházejícího řízení, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Všichni obvinění zároveň vznesli i námitky, jež formálně zvolenému dovolací důvodu odpovídají. Tyto však, jak plyne z dále uvedeného, nebyly shledány opodstatněnými.
79. Přestože někteří z dovolatelů namítli, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, byť jsou odlišné od pohledu obviněného.
80. Vzhledem k tomu, že hned několik obviněných vzneslo některé námitky shodně, je na místě na ně reagovat společně. Nejčastěji se jednalo o námitku, že způsob uzavírání pojistných smluv byl pouze formou tzv. multilevel marketingu, který je běžným a legálním nástrojem.
81. Předně je na místě podotknout, že takovou námitkou obviněných se velmi podrobně zabýval již nalézací soud. V bodě 67. odůvodnění svého rozsudku popsal nejen povahu samotného obchodního modelu, ale především hranici mezi jeho legální podobou a tou, která tuto hranici překročila a naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Upozornil zde, že pro rozlišení multilevel marketingu (v jeho legální podobě) od pyramidy překračující zákon je důležité, „ zda primární motivací ke koupi produktu je jeho skutečná užitná hodnota, nebo pouze snaha o získání nároku na odměnu bez úmyslu produkt skutečně spotřebovat “. Uvedeným hodnocením nalézací soud podstatu věci velice dobře vystihl.
82. Samotný princip „doporučitelů“, kdy klient, který uzavřel pojistnou smlouvu, doporučí někomu dalšímu také její uzavření a dostane za to odměnu, není v rozporu se zákonem. To ovšem pouze za situace, kdy primárním účelem, pro který klient pojistnou smlouvu uzavírá, je pojištění, a nikoli přístup do samotného systému doporučitelů. Z uvedeného je zřejmé, že již prvotní způsob, jakým obvinění, jakožto zprostředkovatelé, zájemce na prezentace produktů zvali – tj. nabídka přivydělání si – ukazuje,
a) na jakou skupinu klientů cílili (pokud osoba reaguje na nabídku práce, nejspíše nebude v takové finanční situaci, aby si chtěla či mohla dovolit uzavřít pojištění, s nímž je spojeno finanční vydání), a tudíž na to, že
b) jejich primárním cílem nebylo uzavírání pojistných smluv s osobami, které mají primární zájem o sjednání pojištění s vědomím, že jim z toho vyvstává povinnost platit sjednané pojistné, nýbrž s osobami, které hledají práci, tedy vstup do systému doporučitelů.
83. Zvláště výmluvné je především to, že klienti, kteří měli shánět další osoby, jež by chtěly pojištění uzavřít, tak měli činit opět výhradně prostřednictvím nabídek práce a měli zakázáno zmiňovat, že se jedná o pojištění. Dále je zřejmé, že zprostředkovatelé ani nepočítali s tím, že by klienti pojistné platili. Nejenže je často o povinnosti toto platit ani neinformovali, nebo jim řekli, že je za ně bude platit společnost, pod níž operují, ale její případnou úhradu i přímo blokovali. Řada svědků totiž vypověděla, že když jim přišla složenka a oni zprostředkovatele kontaktovali, řekli jim, ať ji vyhodí, že je to zařízeno. Podrobněji postup obviněných rozepsal nalézací soud v bodě 64. svého rozsudku.
84. Dovolatelé dále namítli, že stejně tak není trestné poskytování odměny ve formě zaplacení první splátky pojistného. K uvedenému se taktéž vyjádřil nalézací soud, a to rovněž v bodě 64. svého odůvodnění, kde uzavřel, že poskytnutí první splátky pojistného nebylo žádným bonusem ani marketingovým tahem, ale ryze pragmatickým postupem. Zaplacení první splátky, které smlouvu „aktivuje“, bylo podmínkou pro vyplacení provize. Krom toho je v tomto směru náhled obviněných zcela selektivní, když se zaměřují pouze na údajný bonus ve formě první splátky pojistného a pomíjí podstatu toho, v čem byl jejich postup při uzavírání smluv závadný. Přestože samotné poskytnutí první splátky nemuselo být v tehdejší době v rozporu s ujednáními s pojišťovnou, nejenže se v pojetí obviněného L. K. v době spolupráce s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKE, a poté i dalších zprostředkovatelů v rámci společností F. a M. G. jednalo o ryze pragmatický krok, jak vyložil nalézací soud, ale především se jednalo pouze o jedno z mnoha porušení závazků vůči pojišťovnám. Pomine-li se samotný výběr klientů, o němž již bylo hovořeno, stran tzv. bonusů řada svědků vypověděla, že za ně měla být placena nejen první splátka pojistného, ale dokonce jejich úhrada po dobu jednoho či dvou roků (přičemž podle výpovědí zprostředkovatelů muselo být pojistné placeno dva roky, aby nemuseli vracet provize). Některým klientům dokonce slibovali, že nebudou muset platit pojistné vůbec. Je tedy zřejmé, že jednání obviněných, kterým porušili své závazky vůči pojišťovnám, nesestávala z pouhého nabízení bonusu ve formě proplacení první splátky pojistného, jak se snaží naznačit.
85. Obvinění uzavřeli za poměrně krátké časové období velké množství smluv, aby získali provize od pojišťoven. Pro zvýšení pravděpodobnosti přijetí těchto smluv pojišťovnami uváděli do polí pro příjmy či zdravotní stav nepravdivé informace. Zároveň také zastřešující společnosti platily za klienty první splátku pojistného, aby se smlouvy „aktivovaly“ a jim byly provize vyplaceny. Obvinění patrně podcenili fakt velkého množství uzavíraných smluv, které podstatně převyšovalo běžný počet, což vzbudilo pozornost pojišťoven. Ostatně zaměstnanci pojišťoven uvedli, že právě neúměrně vysoké množství uzavíraných smluv bylo jednou z indicií, které poukazovaly na nestandardní průběh. Svědkyně M. B. (bod 25. rozsudku nalézacího soudu) uvedla, že obvinění V. K. a O. T. uzavírali až desetkrát více smluv, než bylo běžné. Smlouvy byly navíc uzavírány se stejnými riziky, což nutně muselo vyvolat podezření.
86. Z uvedeného je zřejmé, že obvinění, převážně pak obvinění J. H. a L. K., kteří stáli za společnostmi F. a M. G., chtěli uzavřít co největší množství smluv co nejrychleji, aby došlo k vyplacení co největšího množství provizí, než dojde k odhalení trestné činnosti. Muselo jim být ostatně zřejmé, že princip tzv. letadla či pyramidy má omezenou dobu trvání a proplácení pojistného starších smluv z provizí smluv uzavíraných později může fungovat pouze krátce, neboť zdroje pro uzavření nových smluv jsou omezené. Peníze byly následně z menší části vyplaceny zprostředkovatelům a z podstatně větší části vyvedeny vně společností. Pokud tedy někteří obvinění namítají, že ve výsledku ze svých provizí skutečně získali podstatně menší částku, nebo dokonce vůbec nic, pak jsou na vině zřejmě ti obvinění, kteří vše vedli a dopustili, aby došlo k vyvedení finančních prostředků proplacených pojišťovnami mimo samotné společnosti. Třeba dodat, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku není vyžadováno, aby obviněný obohatil sám sebe, neboť může obohatit také „jiného“. Ostatně v tomto směru vyznívá i závěr obsažený již v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obvinění (tzv. právní věta) obohatili „ sebe nebo jiného “.
87. Pokud obvinění poukazovali na možné zapojení dalších osob (např. svědka I. Š.) do trestné činnosti, příp. takové osoby označovali za pachatele namísto nich samých, pak ve shodě s odvolacím soudem musí Nejvyšší soud poukázat na uplatňující se zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), v souladu s níž může nalézací soud (resp. případně i soudy rozhodující o opravných prostředcích) rozhodovat pouze ve vztahu k těm obviněným, na něž byla podána obžaloba. Nadto je nutno zdůraznit, že soudy musí rovněž důsledně respektovat zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 LZPS, §2 odst. 2 tr. ř.), z níž plyne, že nemohou činit ve svých rozhodnutích žádné závěry, které by bylo lze vyložit jako prejudikování viny osoby, o níž (např. z důvodu vyloučení věci ze společného řízení) příslušným rozhodnutím nerozhodly. Nerespektování tohoto požadavku zakládá porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Januškevičiené proti Litvě , č. 69717/14). Z logiky věci plyne, že takové závěry nemohou činit ani ve vztahu k osobám, vůči nimž nebylo trestní stíhání zahájeno (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Farzaliyev proti Ázerbájdžánu , č. 29620/07). Je totiž na státním zástupci (§2 odst. 3 tr. ř.), aby v případě, že z dokazování vzejde poznatek o důvodném podezření spáchání trestného činu jinou osobou, učinil příslušné kroky k iniciaci jejího trestního stíhání.
88. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené řádky si nelze vyložit tak, že nemožnost vyvození trestní odpovědnosti soudem vůči jiným osobám, vedla k tomu, že soudy nedůvodně vyslovily vinu trestným činem v případě dovolatelů. Jak vyplyne i z dále uvedeného, takový závěr rozhodně učinit nelze. Zjištění soudů nižších stupňů (jak skutkové, tak právní) jsou totiž plně opodstatněná a dostatečně podložená jimi provedenými důkazy, které byly zhodnoceny v souladu s požadavkem §2 odst. 6 tr. ř.
89. V návaznosti na dosud řečené uvádí Nejvyšší soud specificky ke každému z dovolatelů, resp. k jimi vzneseným námitkám, následující skutečnosti.
K dovolání obviněného J. H.
90. Obviněný J. H. shledává nesprávné posouzení skutku především ve vyhodnocení samotného jeho zapojení do trestné činnosti, které zpochybňuje s pomocí řady dílčích námitek. Uvádí přitom, že žádnou ze smluv z pozice zprostředkovatele neuzavřel a obchodní model nevymyslel, nenaplňoval a zprostředkovatelům nenařizoval. Krom toho zpochybnil svoji možnost ovlivňovat dění ve společnostech F. a M. G.
91. Předně je třeba připomenout, že obviněný byl uznán spácháním trestného činu (v případě obou skutků) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným L. K. V takovém případě sice může nastat situace, kdy a) každý z pachatelů vlastním jednáním naplní všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, to však není podmínkou pro závěr o naplnění této formy účastenství v širším smyslu. Tato forma participace jedince na spáchaném trestném činu může spočívat i v tom, že b) každý ze (spolu)pachatelů naplní některý či některé znaky skutkové podstaty, která je pak následně naplněna souhrnem jejich jednání, nebo c) že jednání každého z nich je alespoň článkem řetězu, přičemž jejich jednotlivé činnosti ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný J. H. nutně svým jednáním v každém jednotlivém případě (hodnoceném jako dílčí útok pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku) nemusel sám naplnit veškeré zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť dostačovalo, že tyto byly naplněny ve spojení s jednáním na daném skutku (dílčím útoku) participujícího spolupachatele.
92. Zapojení obviněného do trestné činnosti je přitom velmi podrobně popsáno nalézacím soudem v bodech 61. až 62. jeho rozsudku. Ze zde uvedeného zcela jasně vyplývá nezastupitelná role obviněného v projednávané trestné činnosti. Byl to právě on, na jehož popud obviněný L. K. nejprve uzavřel smlouvu s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN (skutek I.) a poté vstoupil do společností F. a M. G. (skutek II.). Stejně tak to byl právě tento dovolatel, kdo dodával v případě prvního skutku klienty (jeho aktivitu při uzavírání smluv potvrdili svědci P. K., M. P., J. K. a J. R.) a prostřednictvím společnosti AUTOFIN s. r. o. zajišťoval placení pojistného za klienty. V případě druhého skutku společně s obviněným L. K. kontaktovali osoby oprávněné k uzavírání pojistných smluv, které znal (dovolatel) z dřívější doby, a následně organizoval jejich školení pojišťovnami.
93. V bodě 63. odůvodnění rozsudku nalézací soud shrnul výpovědi svědků a obviněných, z nichž taktéž vyplynula rozhodující role obviněného J. H. v případě druhého skutku. Řada z nich popisovala, že jednala s ním a obviněným L. K. společně, označila ho za jeho pravou ruku či dokonce za osobu, která vše ve skutečnosti řídila. Popsali mimo jiné, že záležitosti stran vyplácení provizí řešili právě s ním. Svědkyně H. Š. (viz str. 59 rozsudku nalézacího soudu) dokonce uvedla, že jí dovolatel slíbil částku 5 000 Kč za reaktivaci smluv, které klientům pomáhala zrušit. Ve světle uvedeného faktického zapojení obviněného do chodu společností a především trestné činnosti je zcela nepodstatné, jaký měl být formální rozsah jeho oprávnění za společnosti jednat či jejich chod ovlivňovat vyplývající ze smluv o spolupráci. Rozhodující je totiž zjištěná fakticita jeho vlivu na průběh událostí.
94. V souvislosti s tím je zřejmé, že přestože obviněný J. H. uvedený tzv. obchodní model nevymyslel (což mu ani nebylo kladeno za vinu), z výpovědí svědků a spoluobviněných (především obviněného L. K., svědka I. Š., ale i dalších svědků jmenovaných nalézacím soudem) vyplynulo, že to byl právě on, kdo ho ve spolupráci s obviněným L. K. uvedl do praxe, a to nejprve v rámci spolupráce s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN (skutek I.), a poté v podstatně širší míře v rámci společností F. a M. G. (skutek II.). Ostatně samotný „obchodní model“ převzali obvinění od společnosti IFP Institut Finančního poradenství, a. s., v němž právě obviněný J. H. působil (viz bod 67. rozsudku nalézacího soudu). Pokud obviněný kontruje v tom smyslu, že zprostředkovatele neinstruoval a sám (či jmenované společnosti) nemohl ovlivnit, jak tito budou při uzavírání smluv jednat, nahodilost jednání zprostředkovatelů či jejich postup uvedeným způsobem z vlastní iniciativy je zcela vyloučeno. Totožný (či s drobnými obměnami upravený) způsob uzavírání pojistných smluv byl totiž identifikován v případě podstatného množství smluv uzavřených zprostředkovateli jednajícími právě pod hlavičkou těchto společností, a to i zprostředkovateli, kteří spolu nespolupracovali a působili dokonce v jiných koutech republiky (viz bod 67. rozsudku nalézacího soudu).
95. Souhlasit nelze ani s námitkou obviněného, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, koho a jak se měl pokusit uvést v omyl a jak se obohatit. Nejenže uvedené jednoznačně vyplývá ze samotného popisu skutků, ale nalézací soud uvedené podrobně rozepsal také v bodě 71. svého rozsudku. Zde je jasně uvedeno, že obviněný ve spolupráci s obviněným L. K. uvedli v omyl jednotlivé pojišťovny tím, že zprostředkovatelé pod nimi působící (či v případě skutku I. sám L. K.) uzavírali smlouvy jinak, než běžným způsobem, a to za porušení podmínek smluv o spolupráci, s „ osobami, o kterých věděli, či museli vědět, že je u nich důvodná pochybnost, že budou řádně a včas plnit své závazky z pojistné smlouvy, resp. o jejich skutečném zájmu o trvání pojistné smlouvy a sjednaného pojištění “, a na základě nich inkasovali provize, jimiž chtěli sebe a jiného obohatit. Pokud jde o námitku, že sám žádné provize nezískal, lze odkázat na vyjádření tohoto soudu ke shodné námitce ostatních obviněných výše.
96. Dovolatel krom toho ve svém doplnění dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Uvedený dovolací důvod však předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť obviněný ve shodě s §202 odst. 5 tr. ř. požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dovolatel v rámci tohoto důvodu namítl, že v rozporu s trestním řádem byly čteny výpovědi svědků, přestože trval na jejich výslechu. Z výše uvedeného, stejně jako teoretického výkladu výše (body 74. a 75.) je zřejmé, že taková námitka nemůže uvedený dovolací důvod naplnit. V případě, že by byla opodstatněná, mohlo by se jednat o vadu dokazování a porušení práva obviněného na spravedlivý proces. To ovšem není případ projednávané věci, neboť nalézací soud postupoval zcela v souladu se zněním trestního řádu.
97. Podle §202 odst. 5 věty druhé tr. ř. se v případě, kdy obviněný požádá o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti přiměřeně použije §202 odst. 3 tr. ř., tedy „l ze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v §211 “. V důsledku toho může soud přečíst protokoly a přehrát uvedené záznamy i v případech, kdy by jinak byl k jejich čtení či přehrání nutný souhlas obviněného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2565). Dlužno dodat, že právo udělit (či odepřít) souhlas se čtením protokolu náleží toliko obviněnému, a nikoli jeho obhájci. Námitka obviněného v tom smyslu, že jeho obhájce byl přítomen, tudíž postrádá relevanci. Uvedeného oprávnění se naopak obviněný dobrovolně vzdal, když požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti. Učinil tak informovaně, neboť byl o následcích svého jednání jednak poučen a jednak byl ve věci zastoupen obhájcem. Stejně tak nelze souhlasit s jeho tvrzením, že uvedený výklad je v jeho neprospěch (myšleno zřejmě ve smyslu analogie v neprospěch obviněného). Uvedený výklad věty druhé ustanovení §202 odst. 5 tr. ř., tedy že soud může (avšak nemusí) přečíst protokoly, je jediný možný, protože jeho interpretace v tom směru, že nesmí protokoly přečíst by nebyl přiměřeným použitím §202 odst. 3 tr. ř., ale jeho nepoužitím , jak ostatně poznamenal také státní zástupce ve svém vyjádření. Závěrem tak lze pouze dodat, že postup nalézacího soudu a způsob, jakým se s uvedenou námitkou vypořádal uvedený soud (viz bod 41. rozsudku) i odvolací soud (vid bod 9. usnesení) byl zcela správný.
K dovolání obviněného L. K.
98. Obviněný L. K. ve shodě s obviněným O. T. namítl, že se odvolací soud nevypořádal s argumenty v jeho odvolání. K tomu je na místě uvést, že podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Nejnovější judikatura Evropského soudu pro lidská práva vyznívá obdobně, když definuje, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí znamená, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz Moreira Ferreira proti Portugalsku, rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, č. 19867/12, Cihangir Y ıldız proti Turecku, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, č. 39407/03, nebo Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, rozsudek ze dne 29. 1. 2019, č. 45849/13).
99. Z odvolání obviněných K. a T. podaných ve věci se zjišťuje, že námitky zde obsažené se v podstatě shodují s těmi, jež vznesli v rámci jejich dovolání. Zároveň lze seznat, že odpovědi na námitky dovolatelů vtělených do jejich odvolání lze nalézt již v rozsáhlém a podrobném odůvodnění nalézacího soudu. V takovém případě je povinnost odvolacího soudu reagovat na námitky dovolatelů omezená, pokud se závěry soudu prvního stupně souhlasí. Byť lze připustit, že je reakce odvolacího soudu k námitkám jednotlivých obviněných stručná, zároveň nelze pominout, že je dostatečná pro vypořádání se se zásadními argumenty jejich opravných prostředků. Nelze proto uzavřít, že by absentovala reakce na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení. Ostatně také Nejvyšší soud při reakci na námitky obviněných čerpá v případě jejich opakování v podstatné míře z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které svou podrobností představuje více než obstojný podklad pro takové řešení.
100. Dovolatel shledává extrémní rozpor ve skutkovém závěru, že měl udělit pokyn, že pojištění má být nabízeno pod záminkou nabídky práce, či by je sám měl pod touto nabídkou nabízet. V této souvislosti je na místě odkaz na výklad výše, kde se Nejvyšší soud vyjádřil k obdobné námitce dovolatele J. H. Upozornil zde na skutečnost, že zprostředkovatelé pracující pod hlavičkou společností F. a M. G. postupovali při sjednávání smluv stejným způsobem, přestože byli z různých koutů republiky. Krom toho byl stejný postup aplikován i v případě smluv ve skutku I., které podepsal sám obviněný. Jak již bylo zmíněno výše, nalézací soud správně dospěl k závěru, že přestože obvinění tento obchodní model zřejmě nevymysleli, ale J. H. jej přenesl na základě svých zkušeností z předcházejícího působení v jiných společnostech, byli to právě oni, kdo jej uvedli do praxe prvně při uzavírání smluv dovolatelem na základě spolupráce s pojišťovnou VICTORIA VOLKSBANKEN (skutek I.), a poté v podstatně širší míře v rámci společností F. a M. G. (skutek II.).
101. Krom námitky, že nabídnutí první splátky je běžný marketingový nástroj (k čemuž se již tento soud vyjádřil výše), oponoval obviněný závěrům rozhodnutí soudů nižších stupňů, že nebylo v rozporu ani s ustanoveními smluv uzavřených s pojišťovnami. Zásadním porušením smluv, které uzavřel obviněný (ať už prve sám, nebo následně za jmenované společnosti), však byl výběr klientů, o nichž zprostředkovatelé museli vědět, že nebudou řádně a včas platit pojistné a že nemají skutečný zájem o trvání pojištění. Způsob propagace uzavírání smluv jako možnost přivydělání si byl v přímém rozporu s podmínkami smluv, které obviněný sám podepsal. Konkrétní ustanovení jmenoval nalézací soud v bodech 44. až 48. svého rozsudku. Rozpornost jednání obviněného s tím, co na podkladě smluvního ujednání důvodně očekávala druhá smluvní strana (uzavření pojistné smlouvy s osobou, která bude řádně a včas plnit své závazky z pojistné smlouvy), zcela transparentně plyne z toho, co nalézací soud uvedl ve formě citace čl. IV. specifikované smlouvy v bodě 44. svého rozsudku. Již z povahy věci plyne, že jednotlivé poškozené pojišťovny k uzavření smluvních vztahů, na jejichž podkladě pak obvinění buď sami či prostřednictvím dalších osob coby zprostředkovatelů jednali, přistupovaly v očekávání realizace úkonů, které vyústí v uzavření řádných smluv s pojištěnci majícími skutečný zájem o získání nabízeného produktu, jejichž přímým důsledkem (hrazení sjednaného pojistného) budou pozitivní změny v jejich majetkové sféře. Výsledky důkazního řízení však vedou k závěru, že zcela jinak k tomu přistoupili obvinění. Ti byli naopak vedeni snahou o vlastní obohacení, postupovali zcela v rozporu se zájmy pojišťoven a způsobili jim zjištěnou škodu. Hledali totiž klienty pro uzavření pojišťovacích smluv mezi zájemci o práci a nikoli zájemci o pojištění. Uzavírání smluv s takovými osobami, u nichž bylo zcela nereálné, že by pojistné hradili, představovalo uvádění pojišťoven v omyl za účelem obohacení sebe anebo jiného. Poukaz obviněného, že „co není zakázáno, je dovoleno“, je při skutkových zjištění soudů zcela nepatřičný. V uvedeném směru lze odkázat i na přiléhavé vyjádření státního zástupce k této otázce (výše body 39. a 40.).
102. Obviněný dále namítl, že odvolací soud jeho odpovědnost dovodil automaticky na základě toho, že byl statutárním zástupcem uvedených společností. Předně není zcela zřejmé, na základě čeho dospěl dovolatel k uvedenému závěru, neboť odvolací soud v bodě 14. svého usnesení pouze konstatoval, že se obviněný nechoval jako řádný hospodář, když dopustil, aby byly ze společností vyvedeny finanční prostředky. O převzetí odpovědnosti za zprostředkovatele z pozice statutárního zástupce se vůbec nezmiňuje. Své závěry k vině dovolatele shrnul nalézací soud mj. v bodě 67. svého rozsudku. Uvádí zde, jak již bylo zmíněno výše, že to byl právě dovolatel ve spolupráci s obviněným J. H., kdo v případě druhého skutku zavedli popsaný obchodní model uzavírání pojistných smluv. Nelze pominout, že dovolatel měl za zprostředkovatele, kteří pod hlavičkou jeho společnosti smlouvy uzavírali, odpovědnost, a to mimo jiné vyplývající ze smluvního vztahu, který uzavřel s jednotlivými pojišťovnami. Přestože nelze postavení dovolatele v těchto společnostech přeceňovat, byť byl jejich statutárním zástupcem, a faktická vůdčí role obviněného J. H. je nepopiratelná, nelze zároveň přistoupit na obhajobu dovolatele v tom smyslu, že by společnosti, v jejichž čele stál, nevěděly o tom, jak zprostředkovatelé postupují. Spoluobvinění shodně popisovali vztah mezi obviněnými L. K. a J. H. jako blízký a uváděli, že na setkání jezdili společně. Dovolatele tak nelze delegovat do pozice pouze tzv. bílého koně, který by byl toliko jednatelem společností na papíře a podepisoval listiny, které mu skutečná řídící osoba předložila, když z výpovědí spoluobviněných je zřejmé, že se na všem účastnil spolu s obviněným J. H.
103. Dovolatel se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, a to ve vztahu ke skutku I., neboť míní, že postup podle uvedené zásady je na místě s ohledem na civilní řízení, v němž se zavázal pojišťovně uhradit pohledávku ve výši 651 512 Kč.
104. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
105. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
106. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
107. Konkrétně k námitce dovolatele, že ochrana práv pojišťovny ERGO pojišťovna, a. s. (právního nástupce pojišťovny VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s.) byla zajištěna v občanskoprávním řízení, je na místě dodat následující. Přestože obviněný přistoupil na smír a zavázal se monetární škodu způsobenou pojišťovně uhradit, nemůže toto samo od sebe kompenzovat všechny následky protiprávního jednání obviněného. Zájmem chráněným trestním zákoníkem v případě trestného činu podvodu je cizí majetek, v tomto případě primárně finanční prostředky, které pojišťovna vynaložila na provize zaplacené obviněnému. Pominout však nelze ani zásah do dalších práv pojišťovny stejně jako zájem na jejich ochraně. Především se jedná o dobré jméno a přidružené zájmy pojišťovny, které byly jednáním obviněného narušeny. Řada klientů, kteří pojistné smlouvy uzavírali, si jednání spojila právě se samotnou pojišťovnou, spíš než s obviněným. Pominout nelze právě ani klienty, kteří smlouvy podepisovali s vidinou výdělku a nedostali vyplacené provize ani, když přivedli další osoby, které smlouvy také uzavřeli a oprávněně se cítili podvedení. Samozřejmě nelze pominout ani spojení se skutkem pod bodem II. výroku o vině, jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření. Skutek pod bodem I., kdy podepisoval smlouvy sám dovolatel a měl uzavřenou smlouvu o spolupráci s jednou pojišťovnou, byl jakousi genezí a přípravou na páchání totožné trestné činnosti ve větším měřítku, kdy si k tomu zajistil účast ve společnosti, která již měla uzavřené smlouvy o spolupráci s dalšími pojišťovnami, a činnost rozšířil o další zprostředkovatele. Samotným skutkem I. byla způsobena škoda přesahující hranici škody značné (podle v rozhodné době platné právní úpravy), a to za dobu pouhých tří měsíců od podepsání smlouvy o spolupráci s pojišťovnou. V případě dovolatele proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K dovolání obviněného O. T.
108. Obviněný O. T. se ohradil proti tomu, že ve skutkové větě je uvedeno, že stál v čele skupiny zprostředkovatelů. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný v tomto případě přikládá jediné části skutkové věty větší význam, než ve skutečnosti má. Je zřejmé, že uvedená část skutkové věty nebyla myšlena ve smyslu, že skupinu vedl, neboť mu v rámci kvalifikace jeho jednání ani jinde v rámci odůvodnění nebyla přiřknuta vůdčí role ani role organizátora. Naopak z výroku o vině i samotného odůvodnění vyplývá, že byl ve stejné pozici jako ostatní zprostředkovatelé, kteří operovali pod hlavičkou společností F. a M. G. Uvedenou část věty, tj. „ soustředili skupinu zprostředkovatelů v čele s V. K. a O. T. “, je třeba vyložit v tom smyslu, že uvedení dva obvinění byli mezi prvními, koho obviněný J. H. s obviněným L. K. kontaktovali k vytvoření této skupiny. Ostatně obviněná V. K. je zde uvedena na stejném místě jako dovolatel, ale ani ona nebyla postavena do vůdčí či organizátorské pozice. Naopak to byli jmenovaní obvinění J. H. a L. K., kdo byli soudem označeni za vůdčí osobnosti.
109. Dovolatel dále projevil svůj nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Rozsudku soudu prvního stupně vyčetl, že obsahuje souhrnná zjištění, a přestože obviněný podepsal pouze 10 smluv, nebyla zde uvedena skutková zjištění výhradně k němu. K uvedenému lze uvést, že není vadou rozsudku nalézacího soudu, pokud skutková zjištění týkající se způsobu páchání trestné činnosti vícero obviněných neopakuje v případě každého z nich samostatně, ale vyjádří se k němu společně. Zároveň nelze nalézacímu soudu vyčíst absenci zjištění k obviněnému, když podrobně popsal výpovědi svědků, se kterými byly smlouvy uzavřeny (a to v případě každého z obviněných samostatně) a poté se samostatně věnoval také popisu a kvalifikaci jednání obviněného, a to v bodě 74. V případě, kdy byly všechny smlouvy uzavírány obdobným způsobem, není třeba a ani žádoucí, aby se ke každé jednotlivě nalézací soud vyjadřoval, neboť by to způsobilo značnou nepřehlednost jeho rozhodnutí a ovlivnilo by to také samotnou jeho srozumitelnost. Pokud zároveň dovolatel opakovaně uvádí, že podepsal pouze deset pojistných smluv, nelze než poukázat na to, že jeho vina byla vyslovena pouze k těmto smlouvám, přičemž způsobená škoda byla také zvažována pouze v případě těchto smluv. Není tudíž dostatečně zřejmé, kam touto námitkou (hodnoceno z hlediska viny) obviněný směřuje.
110. Co se týče odůvodnění usnesení odvolacího soudu, k tomuto lze předně odkázat na již poskytnutý výklad k totožné námitce obviněného L. K. Pokud jde o konkrétní námitku dovolatele, že není jasné, co měl svým podpisem zastřešit, z příslušné věty je zcela zřejmé, že odvolací soud mínil pojistné smlouvy, kdy dovolatel svým podpisem zastřešil, tedy potvrdil, že údaje zde uvedené odpovídají skutečnosti. Přestože tedy z výpovědí svědků, kteří pojišťovací smlouvy uzavřeli, vyplynulo, že jednali i s jinými osobami krom samotného obviněného (nejčastěji s obviněnou V. K., s níž obviněný při prezentacích zřejmě spolupracoval), podstatné je, že osobou, která jako zprostředkovatel s klienty smlouvy uzavřela a svým podpisem potvrdila zde uvedené, byl právě obviněný. Pokud tedy obviněný na jejich výpovědi ve svém dovolání odkazuje, přičemž pokládá otázku, jaká měla být jeho úloha v případě, kdy si svědci pamatovali pouze na jednání s obviněnou V. K., nejedná se o případ tzv. extrémního nesouladu, neboť z dalších provedených důkazů vyplynula spolupráce mezi obviněnou a dovolatelem, a především, jak již bylo uvedeno, to byl právě obviněný, kdo s nimi smlouvy podepsal.
111. Dovolatel dále vznesl námitku zásady subsidiarity trestní represe, neboť je toho názoru, že bylo její uplatnění v jeho případě na místě. Odůvodnil to tím, že se samotnou skupinou páchající trestnou činnost neměl nic společného, je starobním důchodcem, vede řádný život, dále nepřiměřenou dobou trestního stíhání a skutečností, že by postačovalo řešení v civilním řízení, přičemž poukázal na zavinění poškozených pojišťoven. Předně pokud jde o teoretický výklad k použití zásady subsidiarity trestní represe, odkazuje tento soud na výklad výše k totožné námitce obviněného L. K.
112. Ke konkrétním námitkám obviněného O. T. lze dodat následující. Důvodem pro aplikaci jmenované zásady není řádný život, zdravotní stav ani věk obviněného, které je případně na místě zohlednit v rámci polehčujících okolností při ukládání trestu, popřípadě při jejich výjimečné závažnosti zvážit aplikaci mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Krom toho státní zástupce zcela přiléhavě poznamenal, že mezi klienty, kteří pojištění uzavřeli, byla také řada těch ve vysokém věku. Podstatné množství klientů bylo buďto ve starobním nebo invalidním důchodu nebo patřili z jiného důvodu ke zranitelné skupině obyvatel. Pokud jde o nepřiměřenou dobu trestního stíhání, odkazuje pro stručnost tento soud na svůj podrobný výklad níže k obdobné námitce obviněné J. N. Pokud dovolatel namítl, že nepřiměřená doba byla způsobená jeho „umělým“ připojením k jiné rozsáhlé trestné činnosti, na místě je poukázat, že obviněný tvořil skupinu s obviněnou V. K., což vyplynulo mj. z výpovědí svědků, kteří se o aktivitě této obviněné při sjednávání smluv podepsaných dovolatelem zmiňovali. Zároveň dovolatel zprostředkovával uzavírání pojistných smluv pod hlavičkou stejných společností, kolem nichž byli soustředěni i ostatní obvinění. Je tedy zřejmé, že tato součinnost obou obviněných zavdávala důvod pro vedení společného řízení, potažmo pak s dalšími spoluobviněnými. Nelze proto dospět k závěru, že by došlo k umělému připojení jeho věci k trestné činnosti, s níž neměl nic společného.
113. Pokud jde o možnost řešení věci pouze v civilním řízení, opět je na místě pro stručnost odkaz na výklad k totožné námitce obviněného L. K. Dovolatel zároveň poukázal na zavinění pojišťoven, kdy měla být podle jeho mínění vzata v úvahu neobezřetnost poškozených. Uvedené však v projednávané věci vůbec nepřipadá v úvahu. Nejenže nebyly poškozené pojišťovny neobezřetné, ale zareagovaly naopak velmi rychle, a když zjistily, že pojistné smlouvy jsou uzavírány nestandardním způsobem, pozastavily výplatu provizí. Uvedené jednoznačně vyplynulo z výpovědí zaměstnanců pojišťoven, kteří popsali mj. právě neúměrně velké množství uzavíraných smluv jako jeden z důvodů, proč bylo jednání zprostředkovatelů podezřelé. Trestná činnost obviněných byla páchána velice rychle, v případě dovolatele dokonce v řádu pouhých dvou měsíců, a přesto způsobil škodu přesahující 200 000 Kč a k další nedošlo pouze díky včasnému zásahu pojišťoven, které zastavily výplatu provizí. Pokud zároveň opětovně poukázal, že uzavřel pouze deset smluv, pak nejenže to není za dobu dvou měsíců tak málo, ale rozhodující je krom jejich samotného počtu právě způsobená škoda (čtyřikrát převyšující hranici stanovenou v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro znak větší škoda v úpravě účinné v době spáchání činu). Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K dovolání obviněné J. N.
114. Obviněná J. N. ve svém dovolání argumentovala tím, že za stejné jednání byla obviněná V. K. v jiném řízení zproštěna obžaloby. S touto námitkou se podrobně vypořádal již nalézací soud v bodě 70. svého rozsudku. Správně zde poznamenal, že skutek, pro nějž byla obviněná V. K. v oné věci trestně stíhána, se zakládal na odlišné podstatě, neboť jí bylo obžalobou kladeno za vinu, že v omyl uvedla jednotlivé klienty, kteří uzavírali pojišťovací smlouvy, zatímco v projednávané věci bylo obviněným kladeno za vinu, že uvedli v omyl samotné pojišťovny a nikoli klienty. Uvedený závěr nalézacího soudu je zcela správný. Rozsudek o zproštění obviněné V. K. z uvedeného důvodu nelze použít na projednávanou věcí, neboť je založen na odlišném základu. Navíc je nezbytné – v obecné rovině – upozornit, že soud je povinen posuzovat otázku viny obviněného vždy konkrétně s ohledem na zjištění, která stran jeho osoby učiní, a nemůže být zásadně vázán tím, jak bylo rozhodnuto (např. jiným rozhodnutím) o jiném obviněném. Odlišnost řešení může jednak plynout z jiných skutkových zjištění, která se stala předmětem hmotně právního posouzení, vyloučit však nelze ani jiné důvody.
115. Obviněná dále namítla, že byla v jedné části obžaloby zproštěna a v jiné části shledána vinnou, přestože při uzavírání všech smluv postupovala stejně. Z části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu věnujícímu se právě zprošťujícím výrokům je však zřejmé, že ke zproštění obviněných nedošlo proto, že by v těchto případech postupovali při uzavírání pojistných smluv odlišně. Ke zproštění obviněných obžaloby došlo ve valné většině případů z toho důvodu, že se klienti pojistit chtěli, měli znalost problematiky či zkušenosti z pojišťovnictví, na okolnosti podpisu si nevzpomněli atd. V jednom případě byly pochybnosti o pravosti podpisu obviněné J. N.
116. Ostatně samotným svým postupem při uzavírání smluv se obviněná zaštiťovala i v souvislosti se svými dalšími námitkami. Obsahem její obhajoby v zásadě bylo, že jednala pouze tak, jak byla školena, věnovala náležitý čas vysvětlováním a poučováním klientů a ti smlouvy uzavírali dobrovolně a svobodně. Při posuzování klientů mohla vycházet pouze z toho, co jí sami řekli a musela jim důvěřovat. Nemohla zároveň vědět, jak si počíná vedení společnosti. Všechny tyto námitky obviněné jsou však založeny na zcela odlišném skutkovém základu, než k němuž dospěl nalézací soud.
117. Pokud jde o informování klientů, jak již bylo výše zmíněno, obviněné nebylo kladeno za vinu uvedení samotných klientů v omyl, ale uvedení pojišťoven v omyl. Zároveň však lze vyjádřit pochybnosti o skutečném rozsahu poučení s ohledem na to, jakým způsobem se jednotliví svědci vyjadřovali, kdy valná většina z nich vůbec netušila, že by měla platit pojistné, a neměla ponětí o tom, co je investiční životní pojištění. Podstatné však je, s jakými klienty smlouvy o pojištění obviněná uzavírala. Přestože tato tvrdila, že mohli při vyplňování vycházet pouze z údajů v občanském průkazu a toho, co sami klienti sdělili, řada svědků vypověděla, že údaj o zaměstnání se nezakládá na pravdě. Například svědci P. P. a J. J. výslovně uvedli, že při uzavírání smlouvy řekli, že jsou nezaměstnaní, přesto údaj ve smlouvě této skutečnosti neodpovídá. Svědkyně R. B. dokonce obviněné podle svých slov řekla, že je s ohledem na svou invaliditu nepojistitelná a nemá ani dostatek finančních prostředků. Přesto s ní obviněná uzavřela dvě pojistné smlouvy (viz str. 86 rozsudku nalézacího soudu).
118. Lze konstatovat, že z důkazního řízení vyplynuly poznatky, které svědčí o zcela jiném základu, než jaký se snaží svou argumentací prosadit obviněná. Byla totiž poskytnuta řada důkazů o tom, že si zprostředkovatelé záměrně vybírali určitý typ klientů. Svědkyně E. Š. (viz str. 83 rozsudku nalézacího soudu) například uvedla, že obviněná smlouvu uzavřela se „zjevně slaboduchým mladíkem“, který ji podepsal proto, že mu obviněná řekla, že z toho budou peníze. Bylo přitom jasné, že žádné pojistné platit nebude. Svědkyně K. P. (viz str. 87 rozsudku nalézacího soudu) uvedla, že jim „ říkali, ať se obrací spíše na Romy, kterým měli slíbit odměnu, když smlouvy podepíší. Na Romy se měli obracet proto, že je snadněji přemluví, když jim nabídnou práci “. Svědkyně D. P. (viz str. 89 rozsudku nalézacího soudu) vypověděla, že se schůzky účastnilo více lidí „ jednalo se o Romy a lidi na první pohled ze ‚sociální skupiny‘, což ji zarazilo “. Svědkyně Z. K. (viz str. 96 rozsudku nalézacího soudu) řekla, že většina lidí účastnících se schůzky byla „ ze sociálně slabších vrstev – nezaměstnaní, ženy na mateřské “. Krom těchto výpovědí lze samozřejmě poukázat na to, že většina klientů reagovala buďto na nabídku práce či samotnou nabídku odměny za uzavření smlouvy, kdy následně měli další klienty lákat také na nabídku práce a zakázáno měli sdělovat, že se jedná o pojištění. Z uvedeného je zcela zřejmé, že obviněná při uzavírání smluv nemířila na ty klienty, kteří měli zájem o uzavření pojištění, ale využitím uvedené taktiky v lokalitách s vysokou nezaměstnaností mířila na uzavření velkého množství smluv pod záminkou nabídky přivydělání.
119. K tvrzenému nesprávnému hodnocení protiprávnosti jednání obviněné lze uvést, že východiskem pro vypořádání se s touto námitkou může být to, co ve svém vyjádření (viz výše bod 56.) uvedl státní zástupce. Zákonná definice trestného činu obsažená v §13 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že jím je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně , z čehož však nelze dovozovat to, čeho se domáhá obviněná, tj. nutnost explicitního vymezení konkrétního ustanovení, jež měl pachatel trestného činu podvodu svým jednáním porušit. Protiprávností ve smyslu zákonného znaku obsaženého v §13 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí rozpor jednání pachatele trestného činu s právním řádem jako celkem, přičemž vymezení znaků jednotlivých skutkových podstat znamená, že typově (zákonnými znaky) popsaná jednání považuje za protiprávní, resp. s ohledem na vyjádřený typový stupeň jejich společenské škodlivosti za trestná. V případě trestného činu podvodu je zřejmé, že pachatel narušuje zájem na ochraně majetku poškozeného tím, že jej klamavým jednáním uvádí v omyl, příp. jeho omylu využívá, čímž nepochybně nejedná v souladu s právním řádem, neboť již samotná podstata takového jednání nese prvky protiprávnosti. Pro vyslovení viny pachatele trestným činem podvodu není nezbytné, aby soud ve svém rozsudku jmenoval konkrétní ustanovení mimotrestních předpisů (např. ustanovení o projevu vůle a apod.), která porušuje, v důsledku čehož jedná protiprávně (naopak jen jednání s právní úpravou souladné, tj. např. z hlediska projevu vážné a svobodné vůle vyjadřující dostát smluvním závazkům, může být hodnoceno jako právní, vytvářející reálné závazky), neboť toto nevyžaduje povaha skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Taková povinnost jednoznačného skutkového vymezení konkrétně porušeného právního ustanovení by nastávala jen v případě, že by to vyžadovala potřeba jeho podřazení pod znak objektivní stránky trestného činu (např. porušení povinnosti uložené podle zákona apod.), což v případě trestného činu podle §209 tr. zákoníku nenastává.
120. V návaznosti na řečené lze k námitce obviněné, že postupovala podle předpisů a pokynů společnosti a neporušila žádnou povinnost dodat následující skutečnosti. Z materiálů poskytnutých jednotlivými pojišťovnami (body 44. až 49. rozsudku nalézacího soudu), mezi nimiž byly i smlouvy o spolupráci, které pojišťovny uzavřely se společností M. G., je zřejmé, že ve všech těchto smlouvách byla ustanovení zakazující uzavření smlouvy s osobou, o které obchodní zástupce ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že bude řádně a včas pojistné platit či o jejím skutečném zájmu o uzavření a trvání pojistné smlouvy. Krom toho svědci M. B. a D. K. (body 25. a 26. rozsudku nalézacího soudu), zaměstnanci pojišťoven, vypověděli, že při školeních zprostředkovatelům zdůrazňovali, že je třeba zjišťovat finanční možnosti klienta, aby byl schopen smlouvu řádně a včas platit. Svědek B. S. (body 27. rozsudku nalézacího soudu), v projednávané době zaměstnanec pojišťovny AXA, také poukázal na pravidla České národní banky, podle nichž měli zprostředkovatelé povinnost zjistit od klienta jméno, příjmení, bydliště, zaměstnání a usoudit, jestli bude schopen pojistné platit. Z uvedeného vyplývá, že i kdyby obviněná pokyny v tomto směru nedostala od samotné společnosti, byla o svých povinnostech informována minimálně na školeních pořádaných pojišťovnami.
121. K námitce o absenci příčinné souvislosti dostačuje uvést, že ji obviněná buduje na skutkovém základě a spojuje ji s prvky zavinění (resp. jeho fakultativními znaky – viz tvrzení o chybějícím motivu a záměru). Dostatečně se k ní vyjádřil státní zástupce ve svém vyjádření (viz výše body 58. a 59.) a dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby toliko jinými slovy vyjádřil totéž.
122. Dovolatelka sice vznesla námitku absence zavinění, ovšem zcela neregulérním způsobem, kdy namítla, že se „ani žádné nedbalosti nedopustila“. Krom toho uvedla, že se její úmysl nemohl ubírat směrem popsaným nalézacím soudem, neboť by jí muselo být jasné, že bude provize muset při neplacení pojistného vracet. K samotné problematice provizí se tento soud vyjádřil již výše. Dovolatelka krom toho namítla, že sama žádnou odměnu ani provizi neobdržela. Předně je na místě poukázat na to, že obviněná stěží od počátku jednala s vědomím, že žádné provize nikdy nedostane, když zprostředkování pojistných smluv dělala právě za vidinou výdělku. Z její výpovědi vyplynulo, že zodpovídala za to, že klient bude platit pojistné dva roky. Zřejmě se spoléhala na to, že pojišťovny provize vyplatí a buďto si včas neplacení pojistného nevšimnou, nebo měla po dva roky za klienty platit pojistné společnost stejně jako první splátku (ostatně někteří svědci v tomto smyslu také vypovídali, např. svědkyně D. N. viz str. 112 rozsudku nalézacího soudu). Mimo to, ač ve svém dovolání uvedla, že nikdy nic nedostala, v předcházejícím řízení vypověděla, že dostala 3 x 20 000 Kč a vyžádala si zálohu (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu).
123. K výhradám, že neuzavírala smlouvy v případech uvedených pod body 287., 288., 196., 197. a 328., je nezbytné uvést toto: Pokud jde o smlouvu pod bodem 287., tuto obviněná uzavřela s M. P., který uvedl (viz str. 102 rozsudku nalézacího soudu), že se zúčastnil prezentace s J. N. a podepsal dvě smlouvy. Smlouvu pod bodem 288. uzavřela s C. G., která vypověděla (viz str. 93 rozsudku nalézacího soudu), že s M. P. šla do Eurocentra na výstavišti v Jablonci, kde jim J. N. začala něco kreslit, a po předložení začali všichni podepisovat předložené listiny, aniž by je četli. Sama svědkyně si však myslela, že podepisuje listiny jako potvrzení, že se zúčastnila školení a nevěděla, že uzavřela pojistku. Z uvedeného je zřejmé, že není pochyb o tom, že to byla právě obviněná, kdo pojistné smlouvy s uvedenými svědky uzavřel. Pokud jde o smlouvy pod body 196., 197., dílčími útoky zde popsanými nebyla obviněná vůbec uznána vinnou. V případě bodu 328. se zřejmě jedná o chybu obviněné při formulaci dovolací námitky, neboť uzavření takové smlouvy není ve výrokové části odsuzujícího výroku rozsudku obsaženo. Protože absentuje další argumentace obviněné, nelze dovodit, o jakou smlouvu se podle ní mělo jednat, a na její výhradu reagovat.
124. Obviněná dále projevila nesouhlas s názorem vrchního soudu stran jí navrhovaných důkazů, které zhodnotil jako nadbytečné. Obviněná však nenamítá, že by se mělo jednat o důkazy opomenuté, neboť vrchní soud na její návrhy reagoval. Vyjádřila pouze obecný nesouhlas s důvody, které soud uvedl pro své zamítavé stanovisko. Na místě je však uvést, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09). Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítnutí důkazů odůvodnil (a obviněná nenamítla a argumentačně nedoložila, že by tak učinil způsobem zjevně nedostatečným), nejedná se o důkazy opomenuté. Dovoláním napadené rozhodnutí proto nezatěžuje vada, jež by měla za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces. Pokud obviněná nesouhlasí s jeho odůvodněním, na místě je poukázat, že Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria - odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Dovolatelka však v rámci svého dovolání neuvedla žádnou argumentaci, jíž by přiblížila důležitost těchto důkazů pro projednávanou věc, či důvody, na základě nichž se domnívá, že by jejich provedení mohlo mít vliv na výsledek řízení. Neuvedla dokonce ani konkrétně, kterých důkazů by se měly její výhrady týkat. Ostatně část z jí navrhovaných důkazů již byla provedena před soudem prvního stupně a obviněná v dovolání neuvedla, proč by měly být provedeny opakovaně. Její námitkou se tudíž tento soud nemůže blíže zabývat.
125. K námitce obviněné, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, je vhodné úvodem zmínit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ dovolatelky, jíž byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod jí uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
126. Obviněná má za to, že trest je nepřiměřený s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, její řádný život a stres, který jí podle lékařské zprávy mělo trestní řízení způsobit. Pokud jde o otázku vedení řádného života, jedná se o kritérium podle §41 tr. zák oníku, které nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Zdravotní stav obviněné by bylo na místě posoudit taktéž v rámci posuzování podle §39 tr. zákoníku, které je vně pravomoci tohoto soudu. Krom toho byla dovolatelkou příslušná zpráva přiložena až k jejímu dovolání a tato je navíc natolik stručná (absentují v ní podstatné informace), že z ní nelze dále vycházet.
127. Nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně může obecný soud kompenzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, č. 26390/95, nebo Malkov proti Estonsku ze dne 4. 2. 2010, č. 31407/07) uložením mírnějšího trestu za současného uznání, že byla překročena přiměřená délka řízení. Zároveň však z jeho judikatury vyplývá, že volba konkrétního opatření, které je v jednotlivých případech porušení Úmluvy využito, závisí na okolnostech případu a povaze tohoto porušení (Chiarello proti Německu ze dne 20. 6. 2019, stížnost č. 497/17). Před přistoupením k takovému kroku je však na místě posouzení, jestli skutečně došlo k překročení přiměřené délky řízení.
128. Ústavní soud k tomu uvádí, že „posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno“ (nález I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005). V podstatě se tak shoduje se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jehož kritéria jsou složitost případu, jednání obviněných a příslušných úřadů a závažnost případu pro obviněného (viz Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96). Za počáteční bod pro posouzení délky řízení pak stanovuje okamžik, kdy je obviněný formálně obviněn, nebo kdy je podstatně ovlivněn jednáním příslušných úřadů vůči němu vedeným jejich podezřením (Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004, č. 49017/99).
129. V projednávaném případě bylo trestní stíhání dovolatelky zahájeno na podkladě usnesení policejního orgánu, které jí bylo doručeno dne 9. 4. 2015. Obžaloba státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 4 KZV 6/2015, byla u Krajského soudu v Ostravě podána dne 19. 6. 2018. Nalézací soud rozhodl v hlavním líčení konaném dne 11. 9. 2019 a odvolací soud ve veřejném zasedání dne 22. 9. 2020. Od sdělení obvinění po pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu tedy uběhlo pět a půl roku. Pokud jde o okolnosti případu, ve věci bylo odsouzeno osm obžalovaných, přičemž nejpřísněji bylo kvalifikováno jednání obviněných J. H. a L. K., kteří byli uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jednání jmenovaných obviněných směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu (podle znění trestního zákoníku účinného v předmětné době). Sama obviněná byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž její jednání směřovalo ke způsobení značné škody (podle znění trestního zákoníku účinného v předmětné době).
130. Podle údajů uvedených nalézacím soudem (bod 41. rozsudku) bylo v hlavním líčení vyslechnuto celkem 159 svědků, a to buď přímo, nebo prostřednictvím videokonference, a dále bylo čteno 171 výpovědí svědků z přípravného řízení. S ohledem na složitost věci, kdy byl projednáván trestný čin podvodu v nejpřísnější kvalifikované skutkově podstatě a byly vyslechnuty či čteny výpovědi několika set svědků, nelze délku řízení považovat za nepřiměřenou. Naopak lze s ohledem na složitost věci považovat vyřízení za rychlé. Při vzetí v úvahu jednotlivých stadií řízení nelze shledat ani neúměrné průtahy ve vyřizování věci, kdy nerozsáhlejší časové období opodstatněně spadá do přípravného řízení, které bylo vedeno od zahájení trestního stíhání dne 9. 4. 2015. Obžaloba byla podána 19. 6. 2018, tedy krátce po třech letech od tohoto okamžiku. Nalézací soud vynesl svůj rozsudek po roce a třech měsících, a to přes skutečně rozsáhle provedené dokazování. Odvolací soud rozhodl o odvoláních obviněných taktéž přibližně po roce od rozhodnutí soudu prvního stupně. Z uvedeného je zřejmé, že délka řízení nebyla nepřiměřená a orgány činné v trestním řízení nezpůsobily v žádném ze stádií trestního řízení neopodstatněné průtahy. Nebyl proto důvod, aby měl či musel nalézací soud kompenzovat délku řízení uložením mírnějšího trestu.
131. Obvinění J. H. a O. T. uplatnili taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé variantě. V té může být naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť námitky dovolatelů byly shledány neopodstatněnými. Naproti tomu obviněná J. N. uplatnila citovaný dovolací důvod v jeho první alternativě, ani ta však nemohla být naplněna, neboť odvolací soud její řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání.
V.
Způsob rozhodnutí
132 . Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že ti ve svých mimořádných opravných prostředcích v podstatné míře (obviněný J. H. pak zcela) vznesli námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jak již uvedeno, skutkové a procesní námitky obviněných nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit ani z ryze formálního hlediska. Pokud se k nim Nejvyšší soud vyslovil, učinil tak proto, aby vyložil, že procesním postupem soudů nižších stupňů a jimi vydanými rozhodnutími nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Za hmotně právní nebylo možno posoudit námitku obviněného H., v níž uplatňoval tvrzení o dovolenosti svého jednání, neboť jeho argumentace primárně směřovala k prosazení jiných skutkových závěrů. Námitky hmotně právního charakteru, které bylo možno podřadit pod zvolený důvod dovolání (v případě obviněných K. a T. námitka subsidiarity trestního práva, v případě obviněné N. námitka nedostatku protiprávnosti činu) nebyly Nejvyšším soudem shledány způsobilé věcně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť byly dovolacím soudem posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Vně obsahového zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se ocitla argumentace obviněného H., neboť v ní není obsažena námitka směřující vůči tomu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Veškeré výhrady dovolatele směřují vůči postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů (čtení protokolů o výpovědích svědků) a jejich využitelnosti pro tvorbu skutkových zjištění. Reakce dovolacího soudu na ně je opět toliko výrazem jeho odpovědi na obviněným tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vzneseného obviněnými H., T. a N. je možno zcela odkázat na závěry uvedené v přecházejícím bodě odůvodnění tohoto usnesení. Žádná z námitek obviněných nevedla dovolací soud k poznatku, že by procesním postupem soudů nižších stupňů či vydáním napadených rozhodnutí došlo k takové vadě, která by odůvodnila závěr, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a že je tudíž jejich kasace odůvodněna potřebou prosazení základního práva obviněného.
133. Vzhledem k právě uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných tak, že je odmítl, a to v případě obviněného H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., v případě zbylých obviněných podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako dovolání zjevně neopodstatněná .
134. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředích obviněných v neveřejném zasedání.
135. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Vzhledem k jeho znění pokládá Nejvyšší soud svou výše vyloženou reakci na námitky dovolatelů za zcela dostačující, neboť se vyslovil i k námitkám, které ani formálně uplatněným důvodům dovolání nevyhověly.
136. K podnětu obsaženému v dovolání obviněného J. H. na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí se sluší zmínit, že na rozdíl od návrhu podaného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. o něm nemusí Nejvyšší soud rozhodnout samostatným usnesením. Takový podnět posoudí předseda senátu Nejvyššího soudu (§265o odst. 1 tr. ř.) a na základě předběžného posouzení důvodnosti podaného dovolání mu buď vyhoví (v takovém případě o něm rozhodne samostatným usnesením), nebo jej shledá neopodstatněným (a v takovém případě samostatné negativní rozhodnutí nevydává, neboť dostačuje, že výsledek takového posouzení zmíní ve vlastním rozhodnutí o dovolání). Protože předseda senátu neshledal, že by bylo nezbytné rozhodnout o odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, postupoval druhým uvedeným způsobem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu