ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.255.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 255/2021-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2021 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 9 To 371/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 162/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 14 T 162/2019, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tento trestný čin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu majetkové škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin uložil obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu majetkové škody. Týmž rozsudkem zamítl odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací vadného stanovení formy jeho jednání, zpochybnění naplnění znaku přečinu výtržnictví „na místě veřejnosti přístupném” a nepřezkoumatelnosti a rozporech v závěrech odvolacího soudu, vše s vyústěním v konstatování, že jednání, pro které byl odsouzen nespáchal. Tvrzení o nenaplnění požadované formy jednání zdůvodnil závěrem soudu druhého stupně, že jeho jednáním byl naplněn znak „hrubé neslušnosti” přesto, že tento znak ve skutkové větě popsanému jednání neodpovídá, jakož i nedostatečným zohledněním individuálních okolností případu. K námitce o nenaplnění znaku místa „veřejnosti přístupného” obviněný dále uvedl, že ačkoliv se jednalo o místo veřejnosti skutečně přístupné, nejedná se o místo, kde se větší počet osob zpravidla zdržuje. V neposlední řadě pak obviněný založil své námitky vztahující se k nepřezkoumatelnosti a rozporům v odůvodnění odvolacího soudu na skutečnosti, že odvolací soud nesprávně uvedl, že obviněný měl poškozenému úderem pěstí způsobit zranění malíčku, že obviněný, není-li majitelem psů, tudíž nemohl se nedopustit protiprávního jednání spočívajícího v tom, že psy nechal volně pobíhat a v neposlední řadě, že nebyl soudem druhého stupně upozorněn na změnu právní kvalifikace. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle §265m tr. ř.
4. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl (viz body 1. – 3. vyjádření), že se s námitkami obviněného sice ztotožňuje, avšak vzhledem k dalším skutečnostem (rozvedených v bodech 4. – 24. vyjádření) navrhuje dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout. V souvislosti s tímto konečným návrhem poukázal mj. na skutečnost, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv dokazování, změnil právní kvalifikaci jednání obviněného z ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když konstatoval, že nalézací soud porušil zásadu in dubio pro reo , a proto vypustil z jeho skutkového zjištění prokázání úmyslu k poškození malíčku ze strany obviněného. Následně pak státní zástupce zmiňuje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu případně Nejvyššího soudu, ve kterých se zmíněné soudy zabývaly otázkou práva na spravedlivý proces a předvídatelností rozhodnutí. Podle mínění státního zástupce s ohledem na nerespektování odvolacím soudem ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. učinil zmíněný soud pro dovolatele sice příznivější skutkové zjištění, když shora uvedenou pasáž ze skutkového zjištění vypustil ( úmyslu k poškození malíčku ze strany obviněného), avšak i toto skutkové zjištění vykazuje znaky ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce odvolací soud svým postupem porušil nejen procesní, ale také hmotně právní ustanovení, pokud jednání obviněného kvalifikoval podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a tím založil překážku reformace in peius, pro případnou nápravu svého nesprávného rozhodnutí. Z důvodu shora uvedeného navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] prostřednictvím obhájce.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Z dovolacích námitek obviněného je nesporné, že tento odvolacímu soudu vytýká nejen nesprávnou právní kvalifikaci k zjištěnému skutkovému stavu, ale současně také argumentuje tím, že skutek zjištěný odvolacím soudem, nevykazuje znaky přečinu výtržnictví, kterým jej odvolací soud uznal vinným. Ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného lze uvést následující.
10. S obviněným je třeba se ztotožnit v názoru, že jak právní věta, tak odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně nekorespondují se skutkovým zjištěním výroku o vině. K uvedenému je třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Uvedený trestný čin je systematicky začleněn do hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných a v tomto rámci je obsažen v dílu 5 mezi trestnými činy narušujícími soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem.
11. Ze znění výše uvedené skutkové podstaty přečinu výtržnictví vyplývá, že předmětné jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 tr. zákoníku zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Naproti tomu výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.), avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví.
12. Jakkoliv skutková věta výroku o vině obsahuje tvrzení, že obviněný „fyzicky napadl poškozeného” a dále toto napadení a jeho okolnosti detailněji upřesňuje, v právní větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ovšem, v rozporu s obecným konstatováním uvedeným shora, je uvedeno, že se obviněný „dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti, zejména tím, že napadl jiného”. Uvedený pojem hrubé neslušnosti je tak v právní větě výroku o vině soudu druhého stupně použit, ačkoliv ve skutkové větě popsané jednání tomuto zákonnému znaku trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku neodpovídá, na což také obviněný důvodně poukazuje.
13. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017), když některá z uvedených usnesení uvedl ve svém dovolání rovněž obviněný, uvedl, že význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti.
14. V reakci na výtky, které na adresu rozhodnutí odvolacího soudu zmínil obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že také v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně absentuje jakékoliv bližší zdůvodnění vztahující se k formě trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, jejíž naplnění soud druhého stupně v jednání obviněného spatřoval, a v tomto směru zůstalo odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu kusé a stěží odpovídající hlediskům §125 tr. ř.
15. Ve vztahu k zvolené právní kvalifikaci odvolacím soudem je nutno konstatovat, že skutková zjištění vtělená do skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně jsou v rozporu s právním posouzením. Odůvodnění zvolené právní kvalifikace je odvolacím soudem vyjádřeno v bodě 12. v pěti řádcích. Nejvyšší soud v rámci této strohé argumentace odvolacího soudu musí souhlasit pouze s jeho obsahovým závěrem, že „předběžný konflikt nezapočal pouze tím, že poškozený vulgárně nadával manželce obžalovaného, ale započal již tím, že obžalovaný se dopustil protiprávního jednání, které mělo za následek to, že psi obžalovaného obtěžovali poškozeného“.
16. Nejvyšší soud pro úplnost ve vztahu k odvolacím soudem zvolené právní kvalifikaci a znaku napadení jiného, považuje za vhodné uvést, že byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být vždy výtržností a být posuzováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
17. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést obecně k odvolacím soudem použité právní kvalifikaci jednání obviněného.
18. Jestliže akceptoval Nejvyšší soud námitky obviněného ve vztahu k jeho výhradě, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku, nesouladu popisu skutku a právní věty, případné nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu s ohledem na strohost odůvodnění jím (myšleno soudem druhého stupně) zvolené právní kvalifikace, musí současně uvést následující skutečnosti, podstatné pro další postup a rozhodnutí dovolacího soudu.
19. Odvolací soud k odvolání obviněného při zrušení rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by doplnil dokazování, sám rozhodl rozsudkem a obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví, když ze skutkového zjištění vypustil „přitom poškozeného mimo jiné udeřil do malíčku levé ruky“ a jinak zcela ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel skutkové zjištění, že obviněný „dne 8. 9. 2018, v době kolem 14.00 hodin, v lese, u dřevěného altánku v k. o. XY, fyzicky napadl poškozeného M. N., nar. XY, bytem XY, tím způsobem, že po předchozí vzájemné slovní rozepři týkající se volně pobíhajících psů, kteří k M. N. přiběhli, k poškozenému po jeho slovním ataku na svoji manželku náhle přiběhl, přičemž poškozeného napadl úderem pěstí, kdy se proti tomuto úderu poškozený instinktivně bránil nastavením svojí levé ruky, přičemž poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem, kde se ho snažil napadnout dalšími údery pěstí směřujících na obličejovou část poškozeného, před kterými se M. N. snažil chránit zdvižením rukou i nohou, uvedeným jednáním M. N. způsobil podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lehké zranění, a to částečně natržení šlachy natahovače malíku levé ruky s omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím v bolestivosti malíku a omezení jeho hybnosti s podstatnějším omezením kolem dvou týdnů, kdy byly potíže poškozeného komplexnější“ .
20. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu [při nerespektování procesního ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.] přitom vyplývá, že obviněný poškozeného napadl úderem pěstí a tomuto útoku se poškozený instinktivně bránil (viz shora bod 19.), upadl na zem, kde se ho obviněný snažil napadnout dalšími údery pěstí směřujícími na obličejovou část poškozeného, před kterými se poškozený snažil chránit zdvižením rukou i nohou a uvedeným jednáním způsobil obviněný poškozenému zranění (viz shora). Ve vztahu k uvedenému skutkovému zjištění odvolacího soudu i po jím provedené redukci – vypuštění zjištění „přitom poškozeného mimo jiné udeřil do malíčku levé ruky“, je nesporné, že odvolací soud uzavřel, že ze strany obviněného se jednalo o opakované napadání poškozeného pěstí, kdy po prvním napadení poškozený po ztrátě rovnováhy upadl na zem a obviněný se jej snažil napadat dalšími údery pěstí a u poškozeného v důsledku jednání obviněného došlo k poranění, které vykazuje znaky ublížení na zdraví. V souvislosti s takto popsaným jednáním lze odkázat na to, že přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, když vedle úmyslu přímého [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] může pachatel jednat také v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který je dán v případě, že „pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“. Ze skutečností shora popsaných je zřejmé, že odvolací soud učinil své rozhodnutí ve prospěch dovolatele za porušení procesních i hmotně právních ustanovení, když jednání obviněného vykazující znaky ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku posoudil jako mírnější přečin, a to jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [§358 odst. 1 tr. zákoníku – odnětí svobody až na dvě léta; §146 odst. 1 tr. zákoníku – šest měsíců až tři léta]. Mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání je zcela zřejmý příčinný vztah, a to nikoli k přečinu výtržnictví, ale přečinu ublížení na zdraví, když sám odvolací soud ve skutkovém zjištění uvádí „… uvedeným jednáním způsobil M. N., lehké zranění ...“. Zcela nepřípadná je pak argumentace obviněného, že by jeho jednání nemělo vykazovat znaky žádného přečinu. Dovolací soud nemůže akceptovat úvahu obviněného, že jednání popsané odvolacím soudem by nevykazovalo znaky žádného trestného činu, když obviněný v podstatě primárně nesouhlasí s popisem skutkového děje a tvrzením poškozeného, které ohledně zranění je např. podloženo úředním záznamem policie, ze kterého mj. vyplynulo, že na místě dne 8. 9. 2018 měl již oteklý malík levé ruky po konfliktu s obviněným. S ohledem na shora uvedené zjištění stala se bezpředmětnou rovněž námitka dovolatele ohledně absence poučení ke změně právní kvalifikace skutku [posouzení jednání obviněného odvolacím soudem podle §358 tr. zákoníku], neboť trestní stíhání proti obviněnému bylo od počátku vedeno pro přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, správně bylo soudem prvního stupně také jako přečin ublížení na zdraví posouzeno, a podle téhož ustanovení [§146 odst. 1 tr. zákoníku], mělo být také správně posouzeno odvolacím soudem. V této souvislosti nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné ohledně námitky obviněného k tzv. poučovací povinnosti uvést následující, že rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu dovodila potřebu poučení obviněného na změnu právní kvalifikace nad rámec §225 odst. 2 tr. ř. (i v případě jejího zmírnění), vzápětí nicméně bylo konstatováno, že v těchto ostatních případech není poučovací povinnost bezbřehá, jelikož poučení je obligatorní, jen pokud má praktický význam pro obhajobu obviněného. Ústavní soud rovněž vyslovil, že nedošlo k porušení práv stěžovatelky na účinnou procesní obranu v důsledku neupozornění na možnou změnu právní kvalifikace (z trestného činu podvodu na mírnější trestný čin lichvy), neboť před soudem prvního stupně směřovala svou obhajobu i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci. V daném případě se proto nejednalo o klasické tzv. překvapivé rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12). Obdobnou situaci je třeba konstatovat také stran postupu soudu druhého stupně, kdy je ponechána bez významu skutečnost o upozornění obviněného na možnost použití mírnější právní kvalifikace, když je zřejmé, že oba v úvahu přicházející trestné činy by měly shodný skutkový základ spočívající ve fyzickém napadení poškozeného na lesní cestě, k čemuž měl obviněný dostatek prostoru se vyjádřit, a také se vyjádřil. Vyjádřila se rovněž manželka obviněného, jejíž výpověď hodnotil soud prvního stupně jako nevěrohodnou (viz bod 15. odůvodnění rozsudku).
21. Ve vztahu k tvrzení obviněného, kde se fundovaně vyjadřuje k povinnostem vlastníka psů atd. ve vazbě na jeho protiprávní jednání, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného, aniž by s ním hodlal dále polemizovat o tom, jaké byly či nebyly jeho povinnosti ve vztahu k „dvěma psům“, neboť se nejedná o zásadní otázku pro posouzení jeho jednání, upozornit na skutečnost, že sám u hlavního líčení uvedl, že „v té době jsem byl myslivec, byl jsem v lese, kde jsem měl psa. Šli jsme v klidu na vycházku a toto se stalo. Psi k němu přiběhli, psy jsem odvolal“ (tedy ať už jeden nebo více psů obviněného poslouchali, když je dokázal odvolat) . Ve vztahu k jím zmíněnému §10 odst. 1 zák. č. 499/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, a v návaznosti na to, co sám obviněný u hlavního líčení uvedl, je potřebné zmínit také ustanovení §2900 o. z., podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Uvedený závěr, lze tedy vztáhnout také na osoby, ačkoliv nejsou vlastníky zvířat, v okamžiku, kdy nad nimi vykonávají kontrolu, jsou povinni počínat si výše uvedeným způsobem. Uvedenou skutečnost podporuje rovněž ustanovená §2933 o. z., podle kterého způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, který vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem [uvedenou skutečnost, považoval Nejvyšší soud za vhodné zmínit k tvrzení obviněného, že nebyl majitelem volně pobíhajících psů v honitbě, jejichž dorážení na poškozeného se stalo příčinou nejprve slovního a následně i fyzického konfliktu mezi obviněným a poškozeným, přitom současně hovořil o tom, že „měl v lese psa“].
22. V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud souhlasit se závěrem státního zástupce, že při dodržení podmínek zákazu reformace in peius by skutek nebylo možno posoudit v souladu se zákonem. Obviněný se domáhá konstatování, že jeho jednání popsané ve skutkovém zjištění odvolacím soudem, bylo zmíněným soudem nesprávně posouzeno jako přečin výtržnictví. Nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné musel Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, [srov. přiměřeně rozh. č. 5/2019 Sb. rozh. tr.]. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann