ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.279.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 279/2021-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. D. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 2 To 82/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 1 T 4/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku (v bodě 1.) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2.).
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 2 To 82/2020, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (v bodě 1.) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2.). Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění tím, že
„1. v přesně nezjištěné době ve druhé polovině měsíce srpna 2017, v bytě č. XY, v domě na ulici XY, kde byl na návštěvě u M. N., narozené XY, a kde ve stejnou dobu pobývala u své tety rovněž AAAAA (pseudonym), narozená XY (dále jen poškozená), ve chvíli, kdy obžalovaný s poškozenou seděli sami v obývacím pokoji na sedací soupravě a sledovali televizi, obžalovaný počal poškozenou přes její výhrady osahávat na stehnech směrem k rozkroku a poté, kdy poškozená opustila místnost a po chvíli se vrátila zase zpět, stál již obžalovaný vedle sedací soupravy s obnaženým penisem, poškozenou chytil za zápěstí a přitáhl ji zády k sobě do předklonu, poté jí stáhl legíny ke kolenům a přestože mu poškozená říkala, aby přestal, snažila se natáhnout si legíny zpět a plakala, zakryl jí rukou ústa a dvakrát jí zezadu zasunul penis do vaginy a jednání zanechal dočasně poté, kdy uslyšel zvuky z chodby bytu a poté poškozenou následoval do dětského pokoje, kde ji opět osahával na hýždích a na prsou a jednání zanechal až poté, když se mu poškozená vytrhla a odešla,
2. v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2017, asi týden po jednání popsaném v bodě 1, v prostorách za domem na ulici XY se obžalovaný před poškozenou obnažil, chytil ji za ruku a požadoval po ní, aby mu sáhla na penis, avšak poškozená se mu vysmekla a z místa odešla,
přičemž v důsledku popsaného jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala po dobu nejméně jednoho roku“.
4. Podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
5. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což pak mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Uvedl, že aniž by zpochybňoval hodnocení ve věci provedených důkazů, soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. V tom spatřoval pochybení, přičemž odvolací soud se ani dostatečně nezabýval jeho námitkami. Řízení před odvolacím soudem proto považuje „za kusé“ , když zejména nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které by mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu.
6. Obviněný v té souvislosti uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Odkázal však na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, kdy se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
7. V případě obviněného se přitom podle jeho názoru o takový extrémní nesoulad jedná. Soudy nižších stupňů rozhodly o jeho vině na základě nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž skutečnosti svědčící v jeho prospěch nebyly vzaty v úvahu. Soudy se opíraly výlučně o výpověď poškozené. Jestliže odvolací soud uvedl, že její výpověď je potvrzována dalšími nepřímými důkazy, zejména výpověďmi matky poškozené a BBBBB (pseudonym), tyto důkazy jsou podle obviněného založeny výlučně na tvrzení poškozené, kdy svědkyně opakovaly jen to, co jim poškozená s poměrně velkým časovým odstupem sdělila.
8. Obviněný dále namítal, že poškozenou nebylo možno s ohledem na její zdravotní stav důkladně vyslechnout v řízení před soudem, a to ani formou vzdálené komunikace mimo jednací síň, výpověď v přípravném řízení byla přerušována. Fakticky mu proto nebylo umožněno položit poškozené v průběhu hlavního líčení otázku, neměl možnost formulovat dotazy v kontextu následně provedených důkazů. Soud prvního stupně přitom odmítl jeho důkazní návrhy. Znalkyně, která posuzovala stav poškozené, projevila vůči němu jako obviněnému vysokou míru zaujatosti, přičemž současně výslovně připustila možnost, že by mohla být vyšetřovanou oklamána. Závěry odvolacího soudu o zdravotním stavu poškozené jsou přitom v naprostém rozporu se závěry soudu prvního stupně. Na to však nemohl obviněný již v odvolacím řízení reagovat.
9. Pokud odvolací soud připustil, že míra posttraumatické stresové poruchy, se kterou pracovala jak obžaloba, tak soud prvního stupně, nebyla prokázána, potom je podle obviněného v kontextu tohoto závěru zarážející, že bez výhrad přijal jednostranný popis skutků včetně všech podrobností jako nezpochybnitelný prokázaný fakt. To zejména v souvislosti s okolností, na kterou obviněný soustavně poukazuje, že poškozená oznámila své údajné znásilnění až po mnoha měsících, přestože po něm měla být lékařem shledána virgo intacta . Jednoznačný důkaz penetrace pochvy tedy chybí, a to vše v období, kdy se měla podle svědeckých výpovědí důvěrněji sbližovat s chlapcem. V tomto smyslu proto považovala obhajoba závěry soudů o popisu událostí, které se měly v blíže neurčený den v bytě paní M. N. odehrát, za natolik nedostatečně prokázané, aby na základě nich mohl být učiněn závěr o jeho vině.
10. Pokud tedy odvolací soud konstatoval, že není možné dospět k závěru, že v důsledku jednání obviněného a jím vyvolané posttraumatické stresové poruchy došlo k nějaké zásadní změně v té složce obvyklého způsobu života poškozené, potom je nemožnost výslechu poškozené buď v přímém rozporu s tímto závěrem, nebo by neměla být vykládána v jeho neprospěch.
11. V neposlední řadě obviněný soudu prvního stupně vytknul, že v novém řízení po zrušení jeho prvního rozsudku odvolacím soudem nesplnil, co mu odvolací soud nařídil, a to stran naplnění znaku těžkého ublížení na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou poškozené. Skutečnost, že se obviněný opětovně ocitl před odvolacím soudem a částečně v řízení před ním uspěl, zakládá podle něj s ohledem na závažnost obžaloby a výši uloženého trestu pádný důvod k přezkoumání rozhodnutí v řízení o dovolání.
12. Následně obviněný shrnul své dovolací námitky tak, že soud prvního stupně neshromáždil takové důkazy, které by jednoznačně, hodnověrně a nade vši pochybnost prokazovaly, že se daného jednání dopustil. Oba soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí ani nesplňují náležitosti podle §125 tr. ř. Námitka nesprávného hmotněprávního posouzení je tedy zcela namístě. S ohledem na vše v dovolání uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný rovněž navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně podle §265h tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí.
13. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve vyjádření nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. Zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jednání obviněného je přitom podle jejího názoru prokázáno výpověďmi poškozené, svědkyně BBBBB a matky poškozené a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, ze kterého vyplynulo, že poškozená je schopna správně vnímat, uchovat a vybavit si prožité události. Nebyl u ní zjištěn sklon ke konfabulaci nebo zvýšená ovlivnitelnost. Její výpověď má logickou strukturu, je správně zasazena v čase a splňuje kritéria specificky věrohodné výpovědi. Ve vztahu k existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozené státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutím druhoinstančního soudu byla právní kvalifikace jeho jednání upravena s tím, že tato porucha nevznikla v důsledku jednání obviněného. K tomu dodala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosáhnutí posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami obviněného vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
14. Státní zástupkyně dále uvedla, že kromě toho se obviněný v dovolání zabýval prakticky výlučně otázkami skutkovými. Takové námitky přitom pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. K tomu dále konstatovala, že skutkové závěry jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, přičemž soud prvního stupně vyvodil i správné závěry právní. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkázala.
15. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
17. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 2 To 82/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
22. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
23. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Ostatně tzv. extrémní nesoulad obviněný výslovně namítal. Soudům obou stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, když nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., ačkoliv uváděl, že nebude zpochybňovat hodnocení provedených důkazů. Žádnou hmotněprávní námitku však neuplatnil, dovolací argumentace se týkala pouze toho, že závěry o vině nejsou podložené, neboť nebyly shromážděny takové důkazy, které by jednoznačně vinu obviněného prokazovaly. Až skrze tato tvrzení dovozoval, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům.
24. Takové námitky obviněného, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. V nyní posuzované věci přitom neshledal žádný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
25. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
26. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná jmenovaným soudem mají odpovídající obsahové zakotvení především ve výpovědi poškozené AAAAA, kterou obviněný zpochybňuje, jež je však potvrzena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi její matky a kamarádky BBBBB. Pokud jde o věrohodnost této poškozené, byla za tímto účelem znalecky zkoumána. V krátkosti Nejvyšší soud opakuje znalecký závěr vyjádřený v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož má výpověď poškozené logickou strukturu, má detaily, je správně zasazena v čase a splňuje kritéria specificky věrohodné výpovědi. U poškozené nebyly zjištěny sklony k vymýšlení, konfabulaci nebo záměrnému zkreslování událostí obecně, ani ve vztahu k prošetřované věci. Znalkyně PhDr. Blanka Špíšková setrvala na svém závěru o věrohodnosti poškozené i po zjištění, že jí poškozená při vyšetření zatajila, že měla v dubnu 2018 pohlavní styk s jiným mužem (což vypověděla při výslechu v přípravném řízení), tedy v době po spáchání předmětných skutků a současně v době před znaleckým zkoumáním touto znalkyní. Znalkyně při hlavním líčení vysvětlila, proč i přes tuto skutečnost dospěla k závěru o věrohodnosti poškozené, což je opět reflektováno v rozsudku soudu prvního stupně. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 13. a 26. tohoto rozsudku.
27. Bylo-li obviněným v dovolání dále namítáno, že svědkyně BBBBB a matka poškozené (S. H. st.) pouze opakují, co jim poškozená s poměrně dlouhým časovým odstupem sdělila, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o tzv. odvozené důkazy, neboť byly čerpány z pramene odvozeného, nikoliv původního, kterým byla samotná poškozená. Odvozené důkazy se při dokazování používají především ke zjištění bezprostředního pramene dokazované skutečnosti nebo k prověření věrohodnosti důkazu původního. Při hodnocení odvozených důkazů musí být pečlivě zvažována povaha a hodnota takových důkazů, neboť se může jednat např. o výpověď svědka (stejně jako v tomto případě), který o dokazované skutečnosti pouze slyšel, aniž by ji vnímal přímo svými smysly. Proto je při hodnocení takových důkazů zpravidla nezbytné zajistit i původní pramen důkazu.
28. V nyní posuzované věci přitom soud prvního stupně vycházel předně z výpovědi poškozené, tedy z původního důkazu, o jejíž věrohodnosti (primárně na základě znaleckého posudku) nevznikly pochybnosti. Odvozenými důkazy – výpověďmi BBBBB a S. H. st. – byla její výpověď pouze potvrzena, přičemž se nejednalo o důkazy jediné, kterými byla její věrohodnost ověřena. Nutno podotknout, že bylo rovněž znalkyní osvětleno zcela typické chování sexuálních obětí, že se svěří až s jistým časovým odstupem kamarádce a teprve poté „doma“ (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně), což také vedlo soud prvního stupně k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obviněného, podle níž se události popsané pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině odehrály přesně opačně. Smysluplně přitom odůvodnil, proč této jeho obhajobě neuvěřil (bod 23. rozsudku soudu prvního stupně).
29. Soud prvního stupně se také zabýval tvrzením poškozené, že jí obviněný dvakrát zasunul penis do pochvy, ačkoliv lékařská zpráva dokládala neporušenost panenské blány. I z tohoto důvodu obviněný v dovolání zpochybňoval učiněná skutková zjištění a namítal neprokázanost „popisu události, které se měly v blíže neurčený den v bytě paní M. N. udát“ . Nejvyšší soud k tomu uvádí, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, podle něhož se o soulož jedná i tehdy, došlo-li jen k částečnému zasunutí pohlavního údu do pochvy ženy, aniž by přitom nutně muselo dojít k porušení panenské blány (srov. Šámal, P., Šámalová, M. §185 [Znásilnění]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1834.), přičemž o tento případ se v nyní posuzované věci podle soudu prvního stupně jednalo.
30. Namítal-li obviněný, že byla v hlavním líčení pouze přečtena výpověď poškozené z přípravného řízení, k tomu Nejvyšší soud jen v krátkosti uvádí, že soud prvního stupně se při hlavním líčení pokusil poškozenou vyslechnout, avšak v důsledku jejího „citového pohnutí a pláče“ to nebylo možné (č. l. 162). Takový postup, tj. přečtení protokolu o výslechu svědka, přitom trestní řád umožňuje, a to v ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. Obviněný měl při hlavním líčení po přečtení její výpovědi možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, přičemž žádný dotaz z jeho strany nebyl vznesen. Možno dodat, že při výslechu poškozené v přípravném řízení byl přítomen obhájce, jemuž bylo umožněno klást jí otázky, a této možnosti ostatně využil. V těchto souvislostech obviněný v dovolání následně namítal, že nemožnost výslechu poškozené je v přímém rozporu se závěrem odvolacího soudu „o zdravotním stavu poškozené“ z důvodu posttraumatické stresové poruchy. K tomu Nejvyšší soud ještě poznamenává, že k výslechu poškozené nedošlo z důvodu jejího akutního psychického stavu v době výslechu při hlavním líčení, kdy tato situace byla soudem prvního stupně vyhodnocena podle §102 tr. ř. Nutno na tomto místě dále uvést, že odvolací soud sice dospěl k opačnému právnímu názoru stran posouzení způsobení těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, nezpochybnil však, že by se u poškozené rozvinula v důsledku jednání obviněného posttraumatická stresová porucha. Pouze po doplnění dokazování dospěl k závěru, že poškozená nebyla natolik citelně omezena v obvyklém způsobu života, aby bylo možné konstatovat způsobení těžkého ublížení na zdraví. Jinak Vrchní soud v Olomouci neměl „pochybnosti o tom, že se události odehrály tak, jak je popsáno ve skutkovém popise bodů 1. a 2.“ (bod 18. napadeného rozsudku). Další námitka obviněného s tímto související, v níž je soudu prvního stupně vytýkáno, že nesplnil pokyny odvolacího soudu ve vztahu k objasnění otázky způsobení těžkého ublížení na zdraví, je zcela bezpředmětná, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem překvalifikoval skutek popsaný pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině, a to podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, když naplnění znaku těžkého ublížení na zdraví vyjádřeného v §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nedovodil.
31. K další dovolací námitce, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, je třeba uvést, že v závěru hlavního líčení konaného dne 21. 8. 2020 byla obhajoba dotázána, zda má nějaké návrhy na doplnění dokazování, přičemž žádné návrhy učiněny nebyly. Pokud jde o odvolací řízení, ani v něm nebyly ze strany obhajoby učiněny žádné důkazní návrhy (č. l. 314). Ostatně v dovolání není ani tvrzeno, jaké konkrétní důkazy měly být provedeny. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nejsou zatížena ani vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, byť takto obviněný svou námitku ani neformuloval. Vzhledem k uvedenému neobstojí námitka spočívající v tvrzeném porušení práva na obhajobu z důvodu „neprovedení důkazů navržených obhajobou“ .
32. Nejvyšší soud proto uvádí, že Krajský soud v Brně měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Nelze proto přiznat žádnou relevanci dovolacím výhradám obviněného, kterými se pouze domáhal jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů. Nutno podotknout, že není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Uvedené přitom konstatoval již Vrchní soud v Olomouci (bod 13. a násl. napadeného rozsudku).
33. Námitka, že odvolací soud neodůvodnil dostatečně své rozhodnutí, přitom nemůže obstát. Z odůvodnění napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že se soud druhého stupně odvolacími námitkami zabýval, za účelem objasnění naplnění znaku těžkého ublížení na zdraví podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku doplnil dokazování a v odůvodnění následně rozvedl své hodnotící úvahy, které jej nakonec vedly ke změně v právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
35. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného obsahově odpovídaly těm odvolacím, přičemž odvolací soud se s nimi dostačujícím způsobem vypořádal, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek odvolacího soudu a také na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání uvést, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
36. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
37. K návrhu obviněného, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně podle §265h tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že takový návrh učiněn nebyl. Dlužno dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. (odložení či přerušení výkonu rozhodnutí).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu