ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.443.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 443/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného P. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 To 300/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 77/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 1 T 77/2020, byl P. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu pořadatelské činnosti při veřejných akcích na dobu třiceti měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 To 300/2020, podle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému T. Š. a ve výroku, jímž byl poškozený T. Š. odkázán se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen uhradit poškozenému T. Š. na náhradě škody za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 46 865,33 Kč a na náhradě nemajetkové újmy za bolestné a další nemajetkovou újmu částku 128 756 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného T. Š. se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 To 300/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že se soudy dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy a ani celkově nezjistily skutkový stav věci, když odmítly provést důkaz znaleckým posudkem navrženým obhajobou. Dále má za to, že soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, jelikož chybí zavinění, tedy absentuje subjektivní stránka jednání v požadované formě úmyslu směřujícího k těžkému ublížení na zdraví, byť ve stádiu pokusu. Obviněný má za to, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, když připustil v rámci obhajoby, že došlo k překročení mezí nutné obrany, a to ve formě excesu intenzivního, jelikož v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že jeho jednání bylo jednoznačně až reakcí na útok poškozeného vůči jinému členu ostrahy. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 To 300/2020, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 1 T 77/2020, a věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že obviněným uplatněné výhrady jsou hmotně právní povahy, a tudíž jde o námitky formálně přiřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ale nejedná se o výhrady důvodné. Podle státního zástupce, lze plně souhlasit s právní kvalifikací učiněnou soudy, jelikož zejména ve druhé, závěrečné fázi jednání obviněného šlo o situaci, kdy poškozený byl naprosto neutralizován, nepředstavoval jakoukoliv hrozbu, byl bezvládný a zcela neškodný. Vzhledem k tomu, že si toho byl obviněný vědom, nemůže se podle státního zástupce uvažovat o nutné obraně. Dále se nesouhlasně vyjádřil k námitce týkající se zamítnutí důkazního návrhu, ke které uvedl, že s ohledem na úplná a správná skutková zjištění se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že další dokazování by bylo nadbytečné. Závěrem pak státní zástupce uvedl, že obviněný v rámci dovolání uplatňuje v podstatě tytéž námitky, které uplatňoval v předchozích stádiích trestního řízení, a proto v podrobnostech plně odkazuje na argumentaci ve věci činných soudů, se kterou se ztotožňuje. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat a vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání; chybí subjektivní stránka v požadované formě úmyslu směřujícího k těžké újmě na zdraví; dokazování mělo být doplněno znaleckým posudkem z oboru sebeobrany; jednal v nutné obraně, jelikož poškozený zaútočil první atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 6 – 9) svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „vzhledem ke své a poškozeného tělesné konstituci, které jsou diametrálně nepoměrné, však obžalovaný musel být srozuměn s tím, že úchopem a následným pádem může dojít k těžšímu následku na zdraví poškozeného, tedy k těžké újmě na zdraví, dokonce s možným ohrožením života. K těžšímu následku nedošlo pouze náhodou, nikoliv přičiněním obžalovaného… jednalo se tak ze strany obžalovaného o exces intenzivní, kdy jeho obranná reakce i při přihlédnutí ke všem okolnostem a stresovým faktorů byla přehnaně silnější, než jaká byla potřebná k odvrácení útoku poškozeného… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 8) svého rozhodnutí odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Intenzita a způsob provedení útoku poškozeného však nebyly tak závažné, aby obžalovaný reagoval takovým nekompromisním způsobem, navíc závěr jeho zákroku se odehrál za stavu, kdy poškozený byl již zcela neškodný a neznamenal pro obžalovaného ani jeho kolegu jakoukoliv hrozbu…z obrazového záznamu bezpečnostní kamery, i závěrů znaleckého posudku soudně lékařského pak je zjevné, že útok obžalovaného od počátku směřoval na krk poškozeného, obžalovaný krk poškozeného silně stiskl, přičemž v již zmíněnému nepoměru mezi jejich postavami a silou i k tomu, že obžalovaný má praktickou zkušenost s bojovým sportem, musel být srozuměn s tím, že způsob útoku, který zvolil, vede k rychlé ztrátě vědomí poškozeného, musel cítit, že odpor poškozeného povadl, musel být srozuměn s tím, v jakém stavu se poškozený nachází…, obžalovaný srozuměný s tím, že poškozený je nebo může být v bezvědomí, odstrkuje mírně poškozeného dopředu od sebe a poškozený dopadá akcelerovaným a nekontrolovaným pádem na obličejovou část hlavy na tvrdou podlahu… Dle názoru soudu prvého stupně a již vyjádřeného názoru soudu odvolacího obžalovaný, v době, kdy jednal, vzhledem ke svým poměrům a zkušenostem musel být nejméně srozuměn následkem ve formě těžké újmy na zdraví, která zcela reálně hrozila… atd.“
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Námitkami, které je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. Nicméně i zde se jedná o námitky, které již vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval v bodě 8) svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že: „Dle názoru soudu prvého stupně a již vyjádřeného názoru soudu odvolacího obžalovaný, v době, kdy jednal, vzhledem ke svým poměrům a zkušenostem musel být nejméně srozuměn následkem ve formě těžké újmy na zdraví, která zcela reálně hrozila. Podle názoru soudu druhého stupně popsaný skutkový stav odpovídá provedeným důkazům a pokud byl čin spáchán tak, jak soud prvého stupně popisuje, je naprosto přiléhavá i právní kvalifikace jednání obžalovaného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví ve formě pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku… atd.“
12. K použité právní kvalifikaci je vhodné uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami, když jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
13. Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správný závěr, pokud výše popsané jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že obviněný po předchozí rozepři chytil poškozeného pod krkem zezadu , tímto úchopem jej přivedl do bezvědomí a poté jej v tomto stavu úmyslně s odstrčením upustil na zem, čímž došlo k akcelerovanému bezvládnému pádu poškozeného a nekoordinovanému nárazu jeho obličeje na pevnou podložku. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že úchopem a následným pádem může dojít k těžké újmě na zdraví poškozeného, a to i dokonce s možným ohrožením života (viz níže bod 14).
14. Z výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lékařských zpráv, z protokolu o ohledání osoby, fotografií poškozeného a dalších důkazů vyplývá rozsah zranění poškozeného, pro která byl po dobu až čtyř týdnů citelně omezen v obvyklém způsobu života a byl v pracovní neschopnosti trvající déle než šest týdnů. Z důkazů dále vyplývá, že poškozený byl bezprostředně ohrožen vznikem ještě závažnějších následků na zdraví včetně život ohrožujících, ke kterým však jen náhodou nedošlo (viz str. 142 spisu, str. 21 doplňku posudku). Vzhledem ke způsobu jednání vůči poškozenému, ke své tělesné konstituci a zkušenostem s bojovým sportem není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké nebezpečí odstrčením jeho bezvládného těla poškozenému hrozilo. Přitom je v této souvislosti bez významu námitka obviněného, že z počátku šlo o jejich vzájemný incident a že útok započal poškozený, neboť obviněný řešil tento konflikt zcela nepřiměřeným a neúnosným způsobem. Vzhledem k následkům, kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tento hrozící těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Nejvyšší soud musí tedy ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn.
15. Výsledky provedeného dokazování bylo sice zjištěno, že vlastnímu útoku ze strany obviněného předcházela rozepře mezi ním, jeho kolegou a poškozeným, současně však bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který po útoku poškozeného reagoval neadekvátně a kdy se závěr útoku obviněného odehrál v době, kdy poškozený byl již zcela neškodný a neznamenal pro obviněného ani pro jeho kolegu hrozbu, jelikož byl již v bezvědomí. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo možné uvedené jednání obviněného považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
16. K námitce obviněného, že jednal v nutné obraně a závěrům shora učiněným (viz bod 15) považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, by-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
17. V souvislosti s předmětnou trestní věci je potřebné dále zdůraznit, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
18. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací . O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11). Je potřebné zdůraznit, jak již mj. učinil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, že obviněný na poškozeného útočil s přehnanou intenzitou, než jaká byla potřebná k odvrácení útoku a závěr útoku se navíc odehrál již v době, kdy poškozený ztratil vědomí a nepředstavoval tak hrozbu. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám obviněného, že jednal v rámci nutné obrany.
19. K výhradě obviněného ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru sebeobrany, tedy tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), kde mj. uvedl, že - Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
20. Obdobné konstatování tak k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že oba soudy nižších stupňů o důkazním návrhu obhajoby rozhodly a své rozhodnutí dostatečně odůvodnily, neboť podrobně objasnily důvody, pro které považovaly za nadbytečné provedení důkazu, který navrhl obviněný. Soud prvního stupně se k tomu vyjádřil v bodě 3) svého rozhodnutí, kde uvedl, že: „Soud zamítl návrh obhajoby na vyhotovení znaleckého posudku z oboru sebeobrany pro jeho nadbytečnost. Zastává totiž názor, že dosud provedené důkazy jsou pro posouzení skutkového stavu naprosto postačující, tento posudek by nemohl přinést žádné nové poznatky a pouze by zbytečně prodlužoval řízení“ a soud odvolací se k tomu vyjádřil např. v bodě 6) svého rozhodnutí, kde mj. uvedl, že: „Soud druhého stupně zdůrazňuje, že prvý soud provedl veškeré dostupné důkazy a postupoval správně, když neprovedl důkaz, který navrhovala obhajoba, tedy nenechal zpracovat znalecký posudek z oboru sebeobrana. Dle názoru soudu druhého stupně by zpracování znaleckého posudku bylo důkazem nadbytečným, neboť všechny podstatné skutečnosti vyplývají z již provedených důkazů a důkaz, který je navrhován, by nemohl nijak ovlivnit rozhodnutí ve věci“.
21. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
22. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu